BikeMi Milano

Hned jak jsem je zahlédl, bylo mi jasné, že to musím zkusit.
Alespoň na chvilku.

Protože jsem nezlobil a byl hodný chlapec, byl mi s ním nakonec dopřán celý nedělní den.
Už dlouho před cestou jsem si prohlížel všechny on-line průvodce, studoval mapy, ale o systému BikeMi jsem se nikde nedočetl, a kdybych ta kola neuviděl ve stojanech na náměstí před milánským dómem, nevěděl bych a nevyzkoušel, a byla by to škoda.

Protože do hlavního města Lombardie Milána je to od nás kousek, a nízkonákladové lety, když koupíte letenku dost dlouho předem, jsou opravdu levné, může se stát, že brzo někoho z vás taky napadne prodloužit si víkend v městě designu a módy, umění a památek a pak byste o možnosti BikeMi měli vědět.

Jak to funguje?
Inspirace pařížským Velibem snadno postřehnutelná, jen kola místo šedé jsou žlutobílá a systém kotvení ve stojanech jiný, jinak vlastně totéž.

Na stránce www.bikemi.it se zaregistrujete jako „Temporary subscriptors", zvolíte svůj"password" což je vlastně čtyřmístný číselný PIN, zadáte emailovou adresu, zaplatíte jednodenní pronájem kola za 2,50 EUR on line kartou, buď Visa nebo MasterCard, a systém vám přidělí šestimístné registrační číslo. Opište si jej !
Systém BikeMi, na rozdíl od pařížského Velibu nezašle potvrzovací email, tedy přesněji, mě ho nezaslal a tak pro sichr zapsat.
A máte předplaceno na 24 hodin.

U stojanu s koly na klávesnici nejprve zadáte šestimístné registrační číslo, potvrdíte zeleným čudlem, pak váš PIN, a zase zelený čudl, chvilku se v tom něco převaluje, a pak se na obrazovce stojanu objeví číslo bicyklu, který si můžete vyzvednout. Kolo je zakotveno takovými dvěma ocelovými kly vepředu, tedy zvednout nahoru za řídítka a je vaše.
Tedy je potřeba docela dost zabrat silou a pak kolo je vaše. Po Miláně je rozmístěno 203 stanic, na kterékoliv z nich můžete kolo do stojanu zase zakotvit, kousek pochodit, a pak zase u jiné stanice vyzvednout, prostě pohodička bez starosti, jestli mi někdo kolo neukradne.
Přesto, příště až pojedu, určitě si s sebou z domova vezmu řetěz na kolo.
Stojany jsou sice v centru rozmístěny velmi hustě, ale stejně, nejsou všude, a tak se hodí si občas kolo zamknout k zábradlí.

Jak kolo vypadá asi bude nejlépe vidět na obrázcích, a z toho co jsem vyzkoušel, bych řekl, že ta kola jsou v lepším stavu než ta pařížská. Tři rychlosti, ale Miláno je na absolutní rovině, řadit asi netřeba. Přesto se mi stalo, že na jedné ze stanic mi bylo přiděleno kolo, které mi nějak nesedělo, špatně brzdilo a divně v něm chrastilo, žádný problém vyměnit, za jiné, ale pozor!
Když kolo vrátíte do stojanu, nemůžete okamžitě vyzvednout jiné, ale musíte 10 minut počkat, než vám systém nějaké kolo zase uvolní. A skutečně, nedá vám ho dřív než za těch 10 minut, což sice vůbec nic neznamená, ale stejně je to trochu otrava.

Jak se v Miláně na kole jezdí?
Dobře, lehko, pohodlně, i když většinou po dlažbě z ohromných kamenných desek. V historickém centru je aut skutečně málo a jezdí pomalu, ale moje zkušenost je z nedělního provozu, tak to může zkreslovat. Kol hodně a všude, některé jednosměrky jsou oficielně průjezdné pro cyklisty v protisměru, u jiných to nějak zvláštní značkou povoleno není, ale v protisměru se jezdí, stejně jako na červenou, po přechodech pro chodce, po pěších zónách, chodnících, prostě všude. Jezdí se v civilu, pomalu a ohleduplně.
Na Corsu Venezia je asi 300 metrů cyklostezky, pak ještě kolem Castello Sforcesco taky asi 200 metrů a tím končí veškeré městské cykloopatření.

Nejlépe asi zase na obrázku: https://picasaweb.google.com/…

Památky ze seznamu „musí se vidět" lze v Miláně na kole zvládnout pohodlně za jediný den.
Tedy zvenku, pochopitelně. Ale příště, až půjdu dovnitř se kouknout da Vincimu na zoubek, bude stát můj BikeMi kousek od vchodu, to jsem si jist.

Cyklotolerantní atmosféru města bych dokreslil touto příhodou.
Jedu v protisměru jednosměrné ulice, potřebuji doprava, ulice tam není, hodím to na chodník, že projedu parkem. A přímo do rány policajtovi. Něco na mě volá, chápu, že se po chodníku nejezdí, seskakuji, že povedu.
Soňa jede kousek za mnou, se ho ptá svojí španělskou italštinou jako bloncka: „To se nesmí?" A policajt se jen usmál, mávnul rukou dopředu a řekl jen „Si piano! Arrivederci!" a drandili jsme po chodníku dál.

Arrivederci! Brzy na shledanou!
Opravdu rád.

Jindra Pařík 7.1.2013