Na rotopedu

Na Václavák se hustě sypou sněhové vločky velké jako pětikoruna a začíná dost přituhovat. Ale v Lucerně jako obvykle, vedro, nedýchatelno, zapařený, hutný vzduch se třese mohutným tóny žesťů Big Bandu Václava Zelinky.
Stojím uprostřed sálu a očima hltám a nasávám tu atmosféru, strop, parket, balkóny a jí.
Je tak nádherná, krásná, moje malá modroočka.

„Co je s tebou, co tak koukáš?" ptá se ona.
„Víš, snažím si tohle všechno zapsat do hlavy. Tak jak to je právě teď, dneska. Chci si to uložit navždy. Lucernu, náš ples a tebe, Zuzanko." překřikuji kapelu.
„I za třicet nebo čtyřicet let si dnešní den budu pamatovat, vím to."
Ona jen zazářila úsměvem a řekla:
„Ty jsi prdlouš, viď. Za třicet let budeme staří, pojď tancovat..."

Chvilku mi trvá, než chytnu rytmus, ale pak už poskakuju jako všichni kolem.
Pot mi přilepil sako k zádům, jedna pecka střídá druhou, šlapu a přešlapuji. Konečně naříkavá italská kantiléna zpomalí ten dupot. Tisknu ji k sobě a přeji si, modlím se, aby to nikdy neskončilo.

Před čtyřmi měsíci jsem ji neznal.
Stál jsem v řadě vykulených kluků ve svém prvním obleku, naleštěné černé botky, bílé rukavičky a pod krkem motýlek, mírně šejdrem.
„Beru první zleva" hlásí Bořek.
„Dobře, já beru tu vedle." potvrzuji dohodu.

Na pokyn „pánové zadejte se" vyrážíme jako chrti, a před slečnami parkujeme smykem.
A tak celý večer, až ty naše dvojice musí taneční mistr rozdělit z moci úřední.
Ne na dlouho. Za týden znova a další také, a pak do kina a do parku a na Petřín.

Mezitím doma dřu. Zuzanka má lehký krok a já jsem na tancování dřevo.
Kde není talent, musí nastoupit píle.

Páni, dámy, beseda začíná.
Páni, dámy, beseda je.

Nikdo, a tím spíše moje holky, mi nevěří, že jsem kdy chodil do tanečních i „pokračovaček" a „speciálek" a že jsem v Lucerně tančil předtančení 4x4 (ne pohon, páry) - Českou besedu.
A tančit mě bavilo. Byl jsem s ní.
První láska jak od Turgeněva.

Prásknutí dveří, naše malá se vrací domů.
„Kde je táta?"
„Ale, zase jede na Paříž, je to blázen, tvůj otec je blázen!"

„Kdy mě pustíš na ten rotoped, tati?"
„Prosím?" musím si sundat sluchátka, jinak neslyším, co říká.
„Jestli už si do té Paříže dojel?"
„Do Paříže?" chápu nějak pomalu.
„Aha, do Paříže, ne Zuzanko, dojel jsem dál, mnohem dál."
„Kam až, tati? A co to posloucháš za dinosaury?".
„Daleko, do minulého století." odpovídám zasněně.
„A tohle nejsou žádní dinosauři, ale italský zpěvák, co si říkal Drupi, někdy před čtyřiceti lety. To bys nevěřila, kam se dá na rotopedu dojet, když najdeš tu správnou muziku".
„Kam až, povídej, prosím...."

Někdy ti to povím, nebo spíš napíšu, Zuzanko, slibuji.

A vám pustím taky jednu pecku, ale žádný Drupi, ale taky odvaz....
http://www.youtube.com/watch?v=Qzg9UQCpQ4E

Jindra Pařík 18.12. 2012