Najeto: 440, 4 km (bez poslední etapy přes sedlo - dojetí pro auto)
Převýšení: nevím, a ani to nemá cenu psát, protože by to bylo silně zkresleno sólovým přejezdem sedla v závěru. Profil trasy je ale skutečně v zásadě plochý a i šestileté dítě na šestnáctce kole tu bez větších potíží zvládalo denní etapy dlouhé 30 - 50 km.
Celkové náklady: skoro přesně 25 000 Kč (včetně cesty autem tam a zpět). Nejvyšší položku představovalo ubytování v kempech.
Nejvyšší cena za 1 noc: 42 €
Nejnižší cena za 1 noc: 16 €
Průměrná denní etapa: 33 km (bez odpočinkových dní)
Nejdelší denní etapa: 53 km
Nejkratší denní etapa: 6,5 km
Počet dní na cestě: 15
Počet odpočinkových dní: 3 (započítány dny, kdy se skutečně nikam nejelo natěžko)
Pro nás tedy určitě. Zjistili jsme to už při loňské cestě po jižních Čechách, a letos se nám to potvrdilo. My dospělí jsme spokojení, že jedeme, děti mají radost ze stále nových míst a naprosto není třeba jim připravovat nějaký zvláštní program, aby se nenudily. Podřiďte jim své tempo, nebojte se zastavovat třeba po dvou kilometrech, když najdete hezké místo, potok, hřiště, skálu. Děti se vám odvděčí - když mají radost, ujedou pak klidně deset kilometrů v kuse. Už z dvoutýdenní cesty se vrátíte jako jiná, nová rodina. Společné zážitky a naprostá změna denního režimu, vypětí, hádky i krásně klidné chvíle, to vše působí jako kolotoč, který napřed rodinné vztahy dokonale provětrá a pak nově stmelí. Problémům, které vás dříve trápily, se ještě dva měsíce po cyklocestě budete společně jen smát. Neumím to dost dobře popsat, a tak raději odkazuju na Jitčinu sérii Na veliké cestě (http://www.nakole.cz/clanky/194-na-velike-ceste-cast-1-pripravy.html), kde je to, co chci říci, napsáno lépe.
Už dlouho jsme u našich sousedů nebyli a trochu jsme se obávali, jak na nás budou pohlížet, až zjistí, odkud jsme a že moc neumíme německy. Přece jen: Češi nemívali v Rakousku tu nejlepší pověst, a na nás se navíc skutečně moc vydělat nedalo, poněvadž ačkoli bychom si leckdy rádi připlatili, nebylo prostě čím.
Nuže, všechny naše strachy se ukázaly jako zbytečné. Rakušané i Němci se k nám chovali nesmírně ochotně, vřele a srdečně (snad s výjimkou několika málo lidí v centru Salzburgu). Nic nebyl problém, vše se dalo zařídit, úsměvy, pomoc, pohoda. Posuďte sami:
Scéna 0: "Parkovné je 4€ za den." "Potřebovali bychom tu nechat auto 14 dní." Dlouhý pohled na nás, na kola na střeše, na bagáž a na děti. "Moment." Něco vyřizuje mobilem a pak: "Ok, dejte to támhle dozadu, bude vás to stát 10€. A užijte si cestu!"
Scéna 1: Majitel kempu: "Potřebujete mapu? Počkejte, někde jednu mám doma, tu vám dám. Omlouvám se, je už pár let stará..."
Scéna 2: "Stalo se něco? Nepotřebujete pomoct?" Zastavilo u nás auto a řidič se ptá ze staženého okénka. Vysvětlujeme, že je vše v pořádku, že jsme se jen zastavili kvůli pití. "Ok, tak šťastnou cestu!" Zdvižený palec, odjezd. Jen zíráme.
Scéna 3: Chcete vědět, co v Německu znamená heslo "Pomáhat a chránit"? Před námi se vynořilo policejní auto. Do háje, jsme v totálním zákazu vjezdu, nemáme tu co dělat, jenže hledáme kemp. A znovu do háje, oni zastavují. "Dobrý den, nemáte problém? Můžeme vám pomoct?" "Hledáme kemp." "Moment, zjistíme vám to. Máte vlastní mapu nebo potřebujete naši?"
Scéna 4: "Tenhle díl nemáme a svařit to neumíme. Ale ve městě je řemeslník, skvělý chlap. Když to nespraví on, tak nikdo. Tady máte plánek města, bydlí tady. Anebo počkejte, brácha má motorku, pojede tam s vámi a dojedná to. S tou vaší němčinou byste asi tohle nevysvětlil, co?"
Chápete? Prostě přátelské kraje. Nakonec vůbec nevadilo, že my skoro nemluvíme německy a tam zase skoro nikdo anglicky...
Již loni jsme si ověřili, že pro cestování s dětmi sice se skřípěním zubů, ale přece jen raději vezmeme za vděk noclehy v kempech. Nadivoko jsou to zbytečné nervy, protože obvykle nocujeme na místech oficiálně nepovolených a s dětmi je problém zalézat pozdě, natož je udržet v klidu.
Překvapilo nás ale, jak málo konkrétních informací se dá o rakouských a německých kempech sehnat na internetu. Například ceník nemají na stránkách většinou vůbec, a když, tak neaktuální. Pokud ovšem nějaké stránky vůbec mají. V tomhle směru jsme tedy jeli do značné míry naslepo, ovšem všechno vyšlo. Snad se mi poštěstí napsat sem někdy recenzi kempů, ve kterých jsme spali, a to z hlediska rodiny s dětmi a chronickým nedostatkem financí. :-)
Netušili jsme, jak rychle pojedeme, kolik denně ujedeme, a kam se vlastně dostaneme. Vyjeli jsme tedy pouze s podrobným průvodcem po taurské stezce:
http://www.amazon.de/Bikeline-Radtourenbuch-Tauern-Radweg-Radwandern-bikeline-Radtourenbuch/dp/3850000591
Je to dobrý průvodce, v mapách mi trochu chyběly akorát vrstevnice, ale při tom plochém profilu to bylo většinou jedno.
V Salzburgu jsme si koupili mapu Chiemského kraje:
http://www.amazon.de/ADFC-Regionalkarten-Chiemgau-Wochenendtour-Tagesausflug/dp/3870731559
Byla užitečná, jsou v ní vyznačeny cyklotrasy, kterých je v tom kraji požehnaně.
Z Kufsteinu by se to dalo vlastně už dojet "poslepu", ale kvůli hledání předposledního kempu, které bylo složitější, jsme přece jen zakoupili ještě tuhle mapu:
http://www.amazon.de/Bikeline-Radkarte-Tirol-Unterland-Kaiser-Brixental/dp/3850002233
V té autoři opět rezignovali na vrstevnice, jinak je ale spolehlivá.
Mapy neshánějte v turistických centrech a informacích, tam je nemají. Hledejte knihkupectví, ta nás nezklamala nikde.
Značení tras je v Rakousku výborné (až na složitější Salzburg), v Bavorsku dost zmatené a skoro nepoužitelné. Ať jedete kudykoli, skoro vždy jste na nějaké cyklotrase, takže tam ty trasy prakticky ztrácejí smysl. Ale bezradných momentů bylo i tak málo, řekněme tři za 15 dní...
Obecně platí: všeho brát co nejméně. Oblečení se dá prát, jídlo koupit... Pár hraček pro děti ano, ale ony si stejně najdou ty nejzajímavější hračky cestou. Určitě ale nezapoměňte jedno: tužky, pastelky a sešity na deník!
A ještě něco. Vsaďte se, že máte-li libovolné kolo (popřípadě ještě vozík), pak vše pro cestu s dětmi už máte doma. Nic speciálního nepotřebujete. Naše cyklovybavení je většinou laciné a neznačkové, což platí i pro nejrůznějším způsobem poskládaná kola. Upřednostňujeme především spolehlivost, ale i v tomhle kritériu jsme často pořádně omezováni rodinným rozpočtem. Tento fakt budiž důkazem, že kdo chce na kole cestovat, rozhodně nemusí svou cestu odkládat do doby, kdy si pořídí kolo za třicet, brašny za šest a GPSku za deset tisíc. Pro pětičlennou rodinu by to taky mohlo znamenat, že nevyjede nikdy. Kupte na aukru kolo za tisícovku, vyměňte v předsíni pár dílů za spolehlivější, brašny seženete slušné za pár stovek - a hlavně už JEĎTE! Když se něco porouchá, nakoupíte cestou, nejedete (aspoň většinou) na Aljašku nebo na Saharu. Dálky volají... ;-)
Pokud by někoho zajímal podrobnější fotodeník, najde jej na http://picasaweb.google.cz/balici5/Kola_2010?authkey=Gv1sRgCPWYt7mD9-b9HA&feat=directlink