Podzimní

Za všechno může Jirka. Jirka Mastroianni. A taky Bill. Pochopitelně Gates.
To je tak.

U nás na vsi došlo k nadměrnému hromadění Jirků, tak aby bylo jasno, o kterého jde, dostali Jiříci přezdívky. Jirka Vata, Jirka Chytrouš, Jirka Hobzič a taky Jirka Mastroianni – zkráceně Mastroš. Mastroš byl zamlada velmi pohledný hoch a měl velké úspěchy u dívek a žen a ještě větší úspěchy pak slavil, když u stolu štamgastů vyprávěl, co všechno s nimi zažil a vyváděl.
Jenomže poslední dobou, tedy přesněji od úmrtí Jirky Chytrouše v čerčanském hospicu, s Jirkou moc legrace už není. Skoro ani nejsem rád, když ho vidím u našeho stolečku, jak ucucává tu svou malou plzničku, protože vím, co bude vyprávět.

Už žádné historky, jak málem umrznul, když musel nalehko utíkat před rozzuřeným manželem jisté dámy z Křivé Vsi, ani nelichotivé hodnocení výkonu rozhodčího místního fotbalového derby, s politikou už také skončil, mluví stále o tomtéž:
Kdo z jeho kamarádů právě umřel.
Do detailu popisuje, jaký to byl „dobrý kluk" a co ke konci ve špitále „zkusil" a pak se na chvilku zamyslí a počítá, o kolik byl mladší nebo starší než on. A hodně z nich je mladších, a neustále přibývají, tedy vlastně ubývají, a Jirka má naprosto přesný přehled.
Dopije malou plzničku, objedná si malou lahvinku Chenetky a pokračuje líčením utrpení Veledědka Říhy na eldéence, předtim než zemřel, jak jinak.
Dvě piva s Jirkou Mastrošem pro slabší povahy znamená tak půlhodinku v křesle psychoterapeuta, pro otrlejší pak večer plný smutku a vzpomínek na všechny ty dobré lidi, co jsme znali a už tu nejsou.

A teď k tomu Gatesovi.
Ten, protože ve Windows může za úplně všechno jistě zapříčil i to, že když jsem ráno otevřel svoji mailovou schránku, vykoukly na mě zprávy seřazené od nejstarší k té nejnovější. A na prvním místě ten pět let starý mailík od kamaráda Tomáše Vraného, ve kterém mě píše, jak habilitoval na docenta, ale hlavně, že se mu s jeho paní konečně podařilo adoptovat dva kluky, sourozence, dva a kousek a tři a kousek roku a z té zprávy čišelo to štěstí, které se občas Tomášovi jiskřilo v očích a které nikdy nedokázal utajit.

Ten mail a pak ještě takové ty divné hodiny, co místo ciferníku mají takové dva pootočené čtverce, takže člověk neví, jestli jsou ještě čtyři nebo už pět, které jsme od něj dostali svatebním darem, to jediné mi po Tomášovi zůstalo.
Je to dva roky, před fakultou černá vlajka, docent Tomáš Vraný zahynul na Slovensku pod lavinou.

A na mě tady z té zprávy, co nostalgicky ve schránce uchovávám, září to jeho štěstí, které je absolutně a nenávratně pryč.

Jako by mě někdo chytil pod krkem a začal škrtit, hodil na mě duchnu a pomalu mě dusil – musím ven, pryč, na vzduch.

Jedu zvolna z kopce k Sázavě, všude ticho, klid, vlastně mrtvo.
Listí žloutne a hnědne, tráva spálená ranními mrazíky, slunce svítí, ale už tak nehřeje, příroda odumírá. Jako kdyby to celé inscenoval nějaký špatný režizér, z kostelíka v Poříčí slyším naříkat baskřídlovky, vesnický pohřeb v plné parádě. Míjím hospic U dobrého pastýře v Čerčanech, kde jsme z Mastrošem byli rozloučit s Jirkou Chytroušem, který byl nadšen, že konečně pro něj našli nemocnici, kde se o něj špičkově starají, aniž by chudák tušil....
To jsem si tedy vybral cestu na projížďku...

Pětatřicet kilometrů v nohách, usedám na lavičku před opuštěnou vodáckou hospodou.
Pode mnou se jen zvolna plouží Sázava, odnáší zvadlé listí a polámané klacky.
Řece je to fuk, řeka neví a netuší, jaké to je, když na mužského přijde podzim.

Koukám do kalné vody a přemítám, jak je to vlastně všechno krátké, pár dní jara, létem jen proletíš a pak ten nekonečně dlouhý podzim, po kterém už nic než zima nenastane.
Budou další jara a léta, ale u těch už nebudeme.
Jak malicherné jsou všechny ty bitvy a spory, pachtění a boj o „správné věci" jsou-li vůbec správnými. Má to vůbec smysl?
Není lepší si sednout, nastavit tvář slábnoucímu slunku a užívat si dne, který jako všechny ty před ním, se už nikdy opakovat nebude?

Začíná být chladno, musím to otočit a vrátit se. Čeká mě další boj.
Jen s kopcem, ale tuhle bitvu vyhraju.
Chlap asi musí bojovat a rvát se za věci, co považuje za správné.
Jinak by se ten celý život smrsknul na Chytroušovo čekání U dobrého pastýře.