Orlické hory - neznámé vrcholy - neznačené lesní cesty Nízkých Tater

Orlické hory - neznámé vrcholy - neznačené lesní cesty Nízkých Tater
Neuvěřitelně rychle ubíhá ten pozemský čas, který tu máme vyměřen, a škoda každého dne, kdy se člověk nevěnuje tomu, co ho baví a přináší radost. Proto by měla být dovolená co nejdelší, práce nejkratší a starosti všeho druhu nejmenší, jenže je to trochu jinak. Letošní dovolená byla opravdu trochu jiná, sice opět sportovní, aktivní, ale pohorky jsem neobula. Přání jezdit na kole, kde to neznám, se mi splnilo a týden v příjemném penzionu, Horský pes v Deštné v Orlických horách utekl snad ještě rychleji, než jinde.

První den dovolené od ráno pršelo, k večeru se vyčasilo a my vyjeli po silnici na Komáří vrch, po červené k rozhledně na Annenský vrch. Rozhledna vysoká tak akorát, se svou fobií z výšek lezu na ochoz, abych se podívala do kraje. Další den jedeme stejnou silnicí na Komáří vrch, odkud vedou cesty na hřebeny Orliček, houpavá asfaltka chvilku lesem, občas s výhledy do kraje a jsme na Pěticestí, opravdu je tu pět cest. Volíme červenou, směr Šerlich. U chaty se jen otočíme, nezbytná fotka na důkaz, že jsme tu byli a jedeme dál. Tentokrát sjíždíme do údolí po málo frekventované silnici, podle Divoké Orlice, která tu tvoří hranici s Polskem. Dojedeme do Neratova, poutní místo s kostelem ze 17 století, kde zrovna probíhá koncert, zastavujeme na malou prohlídku. Kostel vyhořel v roce 1945 a od té doby jen chátral, naštěstí na jeho zboření v 70 letech minulého století nebylo dost financí, takže se zcela zchátralý dožil století nového. Na malém kopečku nad starým hřbitovem září do dálky a jeho skleněná střecha láká i nevěřící poutníky k zastavení a nahlédnutí do vnitřních prostor. Atmosféra uvnitř je úžasná a modré nebe nad hlavou nutí k zasnění. Nejsme oblečeni na koncert, tak po chvilce opouštíme ten zvláštní prostor a začneme se zabývat zase pozemskými potřebami. Na zítřejší ráno nemáme pečivo ke snídani, ale v Neratově je otevřený obchod. Pozdní oběd jíme na louce na Vysokém Kořeni, kde jsou výhledy na údolí Divoké Orlice a Bukovohorskou hornatinu s nejvyšším vrcholem Suchý vrch 995 m.n.m, v lese potkávám kamarádku z Prahy, která zpívala se sborem v kostele v Neratově a před odjezdem si odběhla na borůvky. Dlouho jsme se neviděly, o to víc je setkání v lese uprostřed Orliček zvláštní.

Další výlet, na hřeben volíme po žluté značce, která vede hned za penzionem, kolem sjezdovky, kde se v letních měsících horlivě pracuje. Zařazuji nejlehčí převod, ale spadl mi řetěz a než stihnu vyháknout i levou nohou z nášlapu, tak ležím v prachu pod kolem, pravý roh řídítka se mi obtiskl na pravou tvář. Auu, bolí to, teče mi krev z tváře, kolene a samozřejmě po cestě jdou turisti. Mirek mi pomůže vstát, jazykem zkontroluji, že zuby mám všechny, vydesinfikuji odřené koleno i tvář a po chvíli jedeme dál. Jsme opět na křižovatce Pěticestí, tentokrát zajedeme ke Kunštátcké kapli, je dost poničená a mám tu stísněné pocity. Vůbec jízda po Orlických horách mi přijde taková smutná, jsou tu krásné výhledy, příroda, ale téměř zakopáváme o Řopíky a z těch je mi nějak teskno. I když jsem válku nezažila, tak stále z těch dnes už téměř zarostlých a opuštěných bunkrů sálá smutek lidí, kteří se tu v době předválečné a později pohybovali. Nadšenci si některé Řopíky opravili, ale přijde mi divné, trávit čas v bunkru. Do jednoho jsem měla možnost vejít, se svou další fobií na stísněné prostory to byl docela výkon. Řopík ač malý, šel do hloubky dvou pater a v tobě použití pojal asi 40 lidí, raději si ani nepředstavuji, jaké byly jejich myšlenky. Dneska je vlastně takový odpočinkový den a také jsem oslabená pádem, tvář se mi začíná vybarvovat lehce do modra, volíme cesty mimo hlavní značení a využíváme podrobné mapy Orlických hor. Všechny zdejší cesty, ať jsou travnaté nebo lehce šotolinové jsou sjízdné a tak se podíváme na menší vrcholky pod hlavním hřebenem. Orlí vrch, Vřesovka, Luisino údolí, dlouhý sjezd do Zdobnice a zbývá jen krátké stoupání k penzionu. Chladím si tvář, která mi pěkně natekla a lehká modř se začíná zabarvovat do fialova.

Na hřeben a chatu Šerlich se vydáváme ještě jednou, tentokrát sjíždíme do Deštné v Orlických horách a po žluté značce kolem fotbalového hřiště, zahneme na polní cestu. Přijíždíme k lesu, kde začíná lesní dálnice. Pěkně upravená lesní široká cesta byla vybudována teprve letos, těžká auta na ní ještě nesmějí a tak se stává rájem cyklistů. Nebýt Evropské unie, nemáme snad ani lesní cesty, ale jede se po ní parádně, tak proč jí nevyužít. Na rozcestí Velké Deštné volíme neznačenou cestu, kocháme se výhledy do kraje a přes Šerlich pokračujeme po červené turistické značce, po hranici až na Vrchmezí. Dneska jsou krásně vidět, Krkonoše, Rozkoš a vesničky pod námi v údolí. Zpáteční cesta už mnoho variant nenabízí, tak po cyklo-červené - vrcholové se přibližujeme na Komáří vrch, vychutnáváme dlouhý, skoro desetikilometrový sjezd k penzionu. Tímto výletem máme hřeben Orlických hor projetý, takže nakládáme kola do auta a plním si dávné přání, podívat se na Kralický Sněžník. Večer pouštím internet, porušuji své předsevzetí, že o dovolené nebudu používat tento komunikační zdroj, ale přeci jen, kde jinde sehnat informace. Někdo byl zásadně proti a šmahem jízdu zavrhl, někdo radil cestu přes Polsko, někdo kolo vláčel po červené. Autem se přiblížíme do Dolní Lipky a po vedlejší silnici značené cyklotrase jedeme do Prostřední Lipky. U Křížku začíná červená značka a lesní asfaltka. Rozhlednu Klepáč, necháme v ústraní, ani nemám chuť se k ní rozjet, tuším, že dnešní výlet bude hodně náročný. Červená uhýbá lehce doleva a stále stoupá, asfalt se změnil v kamenitou cestu. Jsme ještě poměrně nízko, tak volíme cestu vpravo a doufáme, že začne brzy stoupat a bude sjízdná. Nevím, kde se vzalo tolik louží, když nepršelo skoro týden, ale na téhle cestě bylo mokro. Potkáváme bikera, který se podivuje nad tím, že zrovna chceme jet po téhle cestě, která podle jeho slov záhy končí, je velmi bahnitá, dokonce vede potokem a s brašničkami na nosiči nejspíš působíme jako nezkušení cykloturisti co jsou poprvé mimo cyklostezku. Děkujeme za radu a jedeme dál. Cesta nekončí, naopak potkáváme zapadlé terénní auto, pro které jede traktor. Bohužel klesli jsme o skoro 200 výškových metrů, ale najednou je před námi bývalá turistická červená značka. Sjízdná tedy není, ale jít se po ní dá. Stoupáme podél potoka a nabíráme zpět ztracenou výšku. S kolem to jde dost obtížně, navíc cesta je čím dál víc zarostlá, teď už se vláčíme borůvčím, ani nemám sílu si borůvky trhat. Mirek mě opouští a jde hledat cestu. Ještě kousek a našli jsme cestu, po chvíli se z trávy vynoří hraniční patník. Posledních pár výškových metrů, široká kamenitá cesta a spousta turistů. To jsme se napojili na cestu od Polské chaty. Na vrcholu Sněžníku fouká vítr, ale sluníčko hřeje a výhledy na Jeseníky jsou nádherné. Obědváme a přemýšlíme kudy dolů, borůvčí zamítám. Z vrcholu Sněžníku se dá sjet na kole až ke slůněti, tak konečně mohu říct „jezdila jsem na kole na Kralickém Sněžníku" U pramene Moravy doplňujeme vodu a od slůněte po žluté značce rychle sestupujeme do údolí. Pod Vilemínkou už je lesní cesta a červená cyklotrasa, kterou dojedeme do Dolní Moravy a k autu do Dolní Lipky. Mám svátek, tak na oslavu v místní restauraci objednávám Holbu. Pohled směrem ke Kralickému Sněžníku vypadá od hospody a piva, jako pohodová nenáročná vyjížďka, ale dřina to byla, mám ho odškrtnutý a na kole se opravdu pokořit nedá, ani nahoru, ani dolu.

Ze Sněžníku jsme včera viděli dlouhou cestu, která se klikatí po úbočí protějšího kopce. Po podrobnějším prozkoumání mapy máme jasno, kam pojedeme. Autem do Dolní Moravy, na kolech dojedeme Pod Vilemínku a podle místního cykloznačení po červené cyklotrase stále vzhůru. Cesta nabízí krásné výhledy do daleka, ani nevnímám, občasné prudší stoupání. Nad námi je vrchol Uhlisko, Podhilka. Nebýt defektu na zadním kole, jen bych se kochala. Opraveno, jede se dál. Vrchol lanovky Slamník, najíždíme na modrou trasu a pokračujeme. Pod Babuší, je čas akorát na dnešní oběd. Dojedeme až na rozcestí Sedmi cest a po jedné neznačené přijíždíme na asfaltovou cestu, která stoupá až pod vrchol Sušiny. Zase jsou kolem Řopíky, opuštěné, připomínající nelehkou předválečnou dobu. Stejnou cestou se vracíme do Dolní Lipky, krátká zastávka u Mléčného pramene, který vyvěrá odněkud z podzemí a na povrch se dostává dalekými podzemními chodbami.

Do Helvíkovic jedeme autem, odtud na kolech podle Divoké Orlice směr Potštejn. Stejně jako řeka je divoká i cesta podél ní. Litice, krátká zastávka na Hradě a už se kodrcáme po kořenech u řeky. Potštejn prohlížíme jen z louky a vracíme se zpět. Po silnici, polní cesty přes Českou Rybnou, Podluží, Bohousovou. V lese před Helvíkovicemi objevuji smírčí kříž, který podle místní kroniky pochází z dob třicetileté války. Když obléhal hrad Litice uherský král Matyáš, v němž byly ukryty královské klenoty z Prahy. Na místě zvaném Kriegwaldy se s Matyášovými vojsky utkala královna Johana. Na zadní straně kříže je vytesán obrácený meč a podle této verze je stáří kříže asi 543 let. Žlutě natřený kostel v Helvíkovicích září do dálky, zrovna jako rodný domek Prokopa Diviše vynálezce bleskosvodu.

Balíme, sobota ráno, mlha, loučíme se s panem správcem v Horském psu a míříme na východ - cíl Zuberec. Po týdnu jízdy po Orlických horách jsme docela unaveni, takže naše první kroky v Zuberci nevedou na žádný kopec, ale do místní cukrárny, kafe a dort, to se prostě o dovolené musí ochutnat. Z okna našeho dočasného pokojíčku vidíme na Osobitou a část hřebene s vrcholem Brestová, letos žádné pěší výstupy neplánuji, nemám ani pohorky. První výlet začínáme přiblížením se autem do Lokce, odtud po cyklotrase, bohužel po silnici, ale málo frekventované míříme do Oravské lesné, kde je unikátní úvraťová úzkokolejná železnice. Původně byla lesní železnice 133 km dlouhá, dnes je jí jen zlomek udržovaný místními nadšenci. Vláček tažený parní lokomotivou supí ze stanice Tanečník, my jedeme oklikou po staré rozbité silnici. Další úzkokolejka je pod kopcem, kde je skanzen Oravské dědiny Vychylovka. Také tady jezdí vláček tažený parní lokomotivou a vozí lidi sem a tam. Po občerstvení se stejnou cestou vracíme zpět, ještě zastávka u rozhledny odkud jsou vidět vrcholy Velké Fatry a Roháče. Jedeme zkontrolovat Tatliakovo jezírko, proč se mi každý rok zdá, že je kopec prudší? Je v něm málo vody, ale pivo chutná, i když je dražší než v údolí. V Látané dolině je letos málo borůvek i brusinek, trhám jen do pusy. Medvědí stopy v blátě objevujeme při prozkoumávání cesty z Oravice, mám divný pocit, že se na nás kouká odněkud ze stráně, rozhodně bych ho nechtěla potkat. Jeden den přeci jen kola necháme odpočívat, autem do Jasné a odtud pěšky na Chopok. Dvě hodiny stále do kopce, sem tam utrhnu brusinku, je vedro, čím víc se přibližujeme k vrcholu, přestává se mi tady líbit. Lanovka v pravidelných intervalech vyváží lidi vzhůru, aby jich mohlo na vrchol, co nejvíc. Proto zde staví ještě další lanovku, mnohem výkonnější, která pojme ještě víc lidí. Jezdí tu těžká nákladní auta, bagry a mezi tím jako mravenečkové turisti, kteří chtějí pokořit jeden ze tří nejvyšších vrcholů Nízkých Tater. A co to vidím, dva cyklisti se drápou na kolech po prašné cestě, která slouží nákladním autům. Nedalo by se po ní jet ani dolů, prach klouže, i když jdeme pěšky. Na vrchol ani na chatu, kde je možnost se občerstvit mně dojít neláká, ani stejnou cestou se vracet dolů. Dál po hřebeni na Děreše už nikdo nejde a upravený chodník máme sami pro sebe. Na Děreších obědváme a pohled zpátky na Chopok je docela pěkný, stavba lanovky není z té dálky skoro vidět. Sestup do sedla, pozorujeme kamzíky, kteří se pasou těsně u chodníku, na závěr dne se odměníme v místní kolibě haluškami.

Nízké Tatry ze sedla kola jsou mnohem hezčí, než pěšky, kdyby se dalo chodit rovnou po hřebeni, nebylo by to špatné, ale výstupy a hlavně sestupy mi dělají potíže, tak zpátky do pedálů. Autem do vesnice Lubela, stejnojmennou dolinou podél potoka stoupáme po lesní cestě, až do výšky 1300 m.n.m. Návrat volíme na opačnou stranu kopce, lesní cesta, pozvolna klesá až na asfaltovou silnici. Libčianská dolina, rozcestí pod Magurkou, kde se v lesích a skalních útvarech skovávali partyzáni. Letošní dovolená je stále ve stínu válečného období. Při pohledu na zastávku autobusu mám pocit, že se tady zastavil čas, stanice je ještě z doby společného státu, kdy tudy projížděl autobus „ČSAD". Značená cyklotrasa nás po pár kilometrech dovede zpátky do vesnice, kde máme auto. Dnešním cyklovýletem jsme ukončili naši letošní hodně sportovní dovolenou. Po neznačených cestách Nízkých Tater jsme dnes najeli 36 km, výborná práce s mapou a také výškoměr na cyklocomputeru se velmi osvědčil.
Celkem za dva týdny najeto 564 km a 10072 výškových metrů.