Proč na kole? Já vlastně nevím...

Na kole.
Proč vlastně na kole?
Nevím, já ti fakt nevím...
Můžu ti povědět jak to vlastně začalo, ale nemůžu ti říct proč.
Já fakt nevím...Možná za to může táta...

První kolo bylo červené.
Pamatuju si to.
Pamatuju si, jak ho táta nese přes rameno a jak skáču nadšením.
Kolo!
Budu mít kolo!
Svoje kolo!
Dokud bylo s přídavnýma kolečkama, byl jsem nadšený. Jezdil po dvorku, s mamkou po cestě do krámu, do školky... Ale pak jednou táta povídal, že už jsem velkej. Že jsem velkej a měl bych se naučit jezdit bez těch koleček.
Nechápal jsem jak to souvisí s mou velikostí a docela o tom přemýšlel. Tuším jsem se i ptal a tuším mi to i vysvětlovali, ale nepochopil jsem to jako spoustu věcí, který mi dospělí vyprávěli.
Například si dodnes pamatuju, jak nás ve škole nechtěli pustit z jídelny dokud jsme nesnědli oběd. Copak o to, on to většinou nebyl problém, spíš toho bylo málo, ale nějak se to vždycky kontrolovalo a vyžadovalo zrovínka když bylo k jídlu něco hnusnýho. Třeba rýžový nákyp, zemlbába, nudle s mákem a podobný věci. Vždycky nám říkali, že prej co by za to děti v Africe dali a že to máme kvůli nim sníst. Nikdy jsem nechápal a doteď nepochopil, jak jsem prospěl dětem v Africe tím, že jsem ten hnus snědl a následně vyzvracel.
Jen vím, že jako malej jsem fakt neměl rád Africký děti...

No a když tedy táta říkal, že už jsem velkej a teda se musej ty kolečka sundat, tak je sundal a šli jsme k babičce. Tenkrát tam byla dobrá asfaltka a jezdilo tudy jedno auto za den. Nebo dvě. Pamatuju si, že mi vůbec nepomáhalo, že jsem už velkej a myslel jsem si, že to táta nějak blbě odhad s tou velikostí, protože jsem z toho kola furt padal, když nemělo ty přídavný kolečka. Snažil jsem se mu nějak vysvětlit, že se s tou velikostí asi spletl, ale nechtěl to přiznat.
Tak mi nezbylo než brečet, ale to na tátu nikdy nefungovalo :-(
Takže...
...takže jsem to kolo začal nenávidět.
Přidal jsem k breku ještě křik a řval jsem, že to kolo nechci, a že už nikdy nebudu na kole jezdit a ať si ho rodiče nechaj, zahodil ho do škarpy a s pláčem utíkal po cestě směrem k babičce.
Myslím, že bylo dobře, že jsem utíkal napřed.
Myslím, že táta měl chuť mě přerazit.

Nooo a tím to mohlo skončit, ale neskončilo. Možná za to může bráška...

Kolo pak totiž bylo u babičky v „prádelně".
Pak nějak, když tam naši myslím nebyli, přišel bráška na to, že by se to dalo vyzkoušet. Měl výhodu, že ještě nebyl považován za velkýho, takže ho nikdo k ničemu nenutil a neřval na něj. Tak jsme to kolo s bráškou a bratránkem vytáhli a zkoušeli jezdit v průhoně, což je ulice, která byla vždycky tak různě zvlněná a s povrchem ze žulovejch kostek. No prostě blbější povrch jsme si vybrat nemohli.
Nooo a bráškovi to nějak šlo.
Udržel se na tom a jel bez koleček.
Tím se jednak definitivně potvrdilo, že to táta posral a s velikostí člověka to nemá vůbec co dělat a za druhý mě děsně naštvalo, že bráškovi to jde a mě ne, takže jsem ho honil po průhonu a pak ho z toho kola shodil a sebral mu ho s tím, že je přece moje.
Nakonec jsem se na něm naučil ten den jezdit taky, přestal se k bráškovi chovat jako hajzlík a začali jsme si ho půjčovat a jezdit.

Pak jsem nějak už byl opravdu „velkej" a jednou jsem dostal jiný kolo.
Bylo starý a ani nevím po kom, ale to bylo jedno. Bylo modrý a byl to pionýr s koženým sedlem a torpedem. A to už bylo něco! S tím už se dalo jezdit po lese přes kořeny a taky do vedlejších vesnic za spolužákama atd. Dalo se použít jako dopravní prostředek., dalo se na něm blbnout, dalo se na něm jezdit po zadním, to mi teda nikdy obzvlášť nešlo, dalo se na něm jezdit v potoce plným kamenů trasy, který jsme si vymejšleli pro BMX, který měl jedinej kluk z vesnic v okolí, dalo se na něm lecos. Ale nemělo to přehazovačku a člověk se dost nadřel.

Nejsem si jistej kdy to bylo, ale pamatuju si, že jsme objevili s klukama u babičky dvě Esky. Jedna byla po mámě a druhá po tetě. Obě byly v žalostným stavu. Mámy je používaly snad jen k dojetí k lomu, když sechtěly vykoupat a nebo když jely od babičky k nám či nazpátek, což je rovina dálka tak 1,5kilometru. Pláště to mělo popraskaný na bocích a sjetý až hrůza, ale dalo se na tom jet. Přední brzda nefungovala ani na jednom a zadní u jednoho možná trochu a druhýho bylo přetržený lanko. Brzdil jsem tedy tak, že jsem tahal pod rámem za to lanko a mezi přední kolo a rám rval nohu v botě neb blatníky to nemělo. Přehazovačka s tříkolečkem ro nás byl vrchol techniky a pohodlí na kole. Když jsme se na tom učili nedosáhl jsem ani já ani bráška ani bratránek ze sedla dolů. I když jsem seděl na rámu, tak to bylo sotva na špičky. Nasedali a sesedali jsme tedy u babiččiných sousedů, který měli zídku pod plotem v tý správný vejce na nasedání na kolo :-). Když jsme museli zastavit někde jinde, tak že jsme prostě pomalu padali do boku až dosáhla noha na zem a my mohli seskočit a nechat kolo spadnout, tak jsme ho prostě museli zpátky k babičce dotlačit.

Nemůžu si vzpomenout jaký jsme měli s klukama kola, když jsem zrealizoval svůj nápad a poprvý jsme jeli na dálkový výlet. Mamce jsme řekli, že budeme u babičky. Babičce jsme řekli, že budeme u mamky. Zavolat si nemohly, babička sice telefon měla, ale my ne. Žádost o telefonní přípojku jsme tehdy měli jen asi deset let a trvalo dalších deset než nám ho zavedli. Riskli jsme, že mamka ten kilák a půl k babičce ten den nepůjde a že se ani nepůjde koupat do lomu a vyšlo to. Sebrali jsme doma kus chleba s něčím a strčili to do papírovýho pytlíku, kterej jsme drželi rukou na řídítkách a vydali se na cestu. Bůh ví proč jsem vybral jih a bráška s bratránkem neprotestovali. Krom toho chleba jsme s sebou neměli nic. Prvních asi šest kilometrů bylo v podstatě pořád do kopce a já doteďka nevím, proč jsme to vlastně nevzdali. O tři vesnice dál jsme zahlídli ceduli, že se dá jet do Hrusic. Všichni jsme se chtěli podívat na Mikeše, tak jsme jeli. V Hrusicích jsme ale nenašli ani Mikeše, ani pašíka, Bobeše vůbec nic. Jen na konci a začátku vesnice ceduli s kecama, že tam žil Josef Lada. Bratránek ještě snad číst neuměl nebo slabikoval, ale myslím, že jsem mu to musel přečíst, jsem přece jenom dva roky starší. Byli jsme teky v Mnichovicích a v Ondřejove a skončili jsme na kopci u Ondřejovský hvězdárny.
Tam už jsme toho měli všichni tři plný zuby. Měli jsme hlad a hlavně žízeň. V Mnichovicích jsme si koupili limonádu, neb jsem si prozíravě do lampasu u tepláků strčil korunu, kdyby jako něco.
Co nechápu dodnes je, jak jsme našli zpáteční cestu. Jména vesnic nám neříkala vlastně nic, směr taky ne, mapu jsme neměli...
Nevím.
Prostě jsme trefili.
Asi náhodou...
Nikomu jsme to neřekli a už se spolu nikdy tak daleko neodvážili. Mě bylo tehdy myslím osm, možná devět. Bráškovi o rok a třičtvrtě míň a bratránkvi o dva a půl roku míň. Až při nějaký rodinný oslavě, kdy nám bylo všem dávno přes dvacet na to nějak přišla řeč. Mámě i tetě dodatečně lezly oči z důlků a šedivěly vlasy :-) No, přiznejme si, že ani dneska bych nejel třicet kilometrů na kole bez brzd někde, kde je to neustále do kopce a z kopce. Navíc bez jídla a pití a...
Ale tehdy to byl bezva vejlet:-)

Pak jsem už lezl do puberty a dostal favorita. Měl myslím pětikolečko vzadu a dvojtác vepředu.
Berany jsem dal nahoru, polepil je lepenkou a na blatníky, jsem tuším nastříkal nějaký blbosti.
To už bylo fakt dobrý kolo, na kterým se dalo jet kamkoli. Třeba za Doubravčice na třešně. Tedy ono se za Doubračice na třešně dalo dojet na jakýmkoli kole, ale co zpátky? Tam se jelo tak půl třičtvrtě hodiny z kopce. Zpátky jsme se bez přehazovačky štrachali nejmíň tři a veškerou energii, co člověk získal sežráním dvou kil třešní zase vyplácal na cestu domů. Na tom favoritu to bylo o moc lepší. Dalo se to nazpátek vyjet celý. Tedy skoro celý. Závěrečný Štíhličák se prostě nedal. Tak do třičtvrtě a dál to většinou nešlo a člověk musel potupně tlačit. To muselo tělo ještě trochu vyrůst než to šlo vyjet celý.
Ale dolů ho jet to byla hlína!
On směrem dolů končí zatáčkou a protikopcem a my závodili, kdo do toho protikopce dojede dál. Bez šlapaní! Nahoře si člověk směl jen jednou nohou šlápnout půlku otáčky na rozjetí a to bylo všechno. Člověk se musel co nejlíp složit, aby neměl velkej odpor vzduchu. Asi nejlepší byl můj systém, že sem dal nohy na řidítka a hlavu složil ke kolenům a vlastně seděl nad kolem s fakt malým čelním odporem vzduchu ve tvaru kapky. Jen se pak tedy samozřejmě nedalo šlapat, řadit a téměř hejbat s řídítkama. Nevadilo to do tý doby než jsem v tý zatáčce potkal trambus nebo co to bylo za náklaďák. No, nesrazil mě, ale v tý rychlosti (dneska mám změřeno, že to mohlo být tak 60km/h) jsem vylítl mimo silnici. Kolo zůstalo asi dva metry od krajnice v bezinkovým křoví a já pokračoval bez něj hlavou napřed. Letěl jsem fakt hodně metrů vzduchem a nějakým zázrakem netrefil ani jeden strom. Skončil jsem na zemi s hubou plnou hlíny, protože jsem jí vyryl brázdu do jehličí, s ksichtem asi tak půl metru před nějakým pařezem. Nejvíc mě sralo, že jsem měl fakt dobrou rychlost, ale kvůli tomu blbýmu trambusu to nevyšlo a musel to jet znova...
Naštěstí i další pokus se povedl rozjet a vyjel jsme ten protikopec uplně celej dojel až k Andělovi.

Ještě jedno klo bylo důležitý. Babička měla „ukrajinu", ale to bylo děsně těžký a neradi jsme na něm jezdili. Ale při úklidu kůlny u babí jsme našli s klukama poklad. Na stěně viselo kolo. Tedy kolo... visel tam rám. Kola byla vedle a snad i řidítka byly někde sundaný.
Bylo celý pokrytý rzí.
Kopletně.
Včetně všech součástek.
Ale bylo krásný!
Bylo to nějaký starý polský kolo, který sice vypadalo stylem podobně jako ta ukrajina, ale bylo lehčí a krásnější. Táta se dal nakonec ukecat a dotáhli jsme to domů do garáže. Celý dni jsem nedělal nic jinýho než že jsem šmirglem drhnul rám, ráfky, dráty atd. atd. všechno až do tý doby než se začal blejskat kov. Pak natřít odrezovačem a pak základovkou. Táta sehnal pláště, duše, ložiska a spoustu dalších věcí a pak to sestavil. Tedy ještě to nejdřív celý natříkal. Žlutej rám. Černý ráfky a dráty, černý řidítka a černej nosič.
To kolo bylo nádherný!!!
Na nosič se přidělal košík a mamka s ním jezdila na nákupy. Ale hodně jsme si ho s bráškou různě půjčovali. Hlavně na blokovanou bylo třeba dobrý!
Nevíš co je blokovaná? Aha. Tak to s hrálo na silnici u rybníka. Je to takový téčko a rozšířený do zatáček, takže to dělá takovej jako trojúhelník. Na jedný straně je rybník, na druhý stráňka dolů z hráze a na třetí pankejt a les plnej křoví. No aj ezdit se smělo jen na tom trojúhleníku a nesmělo se z něj vyjet a nesmělo se šlápnout na zem a mohlo se do sebe strkat jak se chtělo. Kdo zůstal stát poslední, ten vyhrál. No a na žlutým ďáblu se to hrálo parádně. Nabourali do tebe z boku téměř kolmo a žlutej ďábel se skoro nehnul ačkoli ten druhej spadnul. Prostě na tohle byl dobrej. A taky byl krásnej.
Myslím, že ho ukradli u tělocvičny.
Máminu starou esku ukradli u hospody.
Bráškovo kolo jsem si půjčil, když jsem někdy v osmnácti jel na diskotéku do Štíhlic a moje kolo bylo zrovna nepojízdný. Měli jsme kola s kamarádem schovaný venitř v chodbičce. Mě to bráškovo tam ukradli a tím jsem definitivně přestal na kole jezdit. To svoje jsem totiž pak dal bráškovi, kterýmu ho ukradli asi rok potom a jiný si už jsem nikdy nekoupil.

Pak jsem dlouho, hodně dlouho, kolo na nic nepotřeboval. Jezdíval jsem na vandry a dovolený pěšky, a že bych jel někam na kole mě ani nenapadlo. To trvalo asi tak patnáct let.
Většinu z těch let jsme proseděl v hospodě s cigaretou v hubě a půllitrem v ruce a kolo mi prostě nescházelo. Na cestu do hospody do vedlejší vesnice jsem si bral kolečkový brusle, který se daly hodit pod stůl a nehrozilo, že je někdo šlohne.

Potom jsem se seznámil s jednou slečnou.
Asi na třetí čtvrtý schůzce jsme jeli na vejlet. Kousek autem a pak pěšky.
Na Závist.
To je keltský hradiště na kopci na vltavou, víš?
Výlet skončil neslavně.
Šli jsme do kopce na kterým to hradiště je a zpomalovali a zpomalovali až jsme se skoro přestali hýbat. Myslel jsem, že nejde jít pomaleji než jsem šel, ale ta slečna to dokázala.
Fakt!
Vždycky jsem se po dvou třech metrech zastavil a čekal na ní a dával pozor, abych neblokoval cestu šnekům, kteří nás předcházeli a v duchu se nejdřív divil, že dokáže jít tak pomalu a postupně se přestával divit a soptil, ačkoli jsem se to snažil nedávat znát. Pak jsem jednou zapomněl po třech metech chůze počkat těch deset minut než mne dojde neb jsem byl zamyšlený a zrovna dával pozor aby mne nesrazil jeden šnek, co mne zrovna míjel a v tu chvíli se ozvalo za mnou, že jsme přeci na výletě, že snad se jako nemusíme tak hnát.
Něco ve mně bouchlo a vylítlo ze mě napovrch všechno o čem jsem přemýšlel jsem řekl nahlas. Hodně nahlas. I to o těch šnecích a rekordu v nejpomalejší chůzi :-(
Výlet v tu chvíli skončil a šli jsme zpět domů nejdříve hlučně potom beze slov. Někde pod kopcem jsem uslyšel výčitky o tom, že mi přece říkala, že nerada chodí, ale že ráda jezdí na kole, jenže to zas já nechci :-(
Takže jsem se rozhodl si pořídit kolo!
Jakýkoli zábradlí nepřicházelo v úvahu neb když jsem si v těch cca patnácti letech bez kola půjčil někdy cizí kolo, tak mě vždycky strašně bolela prdel a hlavně krční páteř. Nechtěl jsem po každý vyjížďce se ládovat brufenem.
Pak jsem si vzpomněl na jeden stroj, co kolem mne asi rok dva předtím projel na Letný u Stalinova pomníku, když jsem sjížděl na kolečkovejch bruslích schody.
Začal jsem hledat na internetu a zjistil, že to jmenuje lehokolo nebo lehociped. Do googlu jsem zadal sousloví „recumbent bike" a vyjelo na mě myslím asi tři tisíce odkazů.
Tehdy.
Prošel jsem je postupně všechny a rozhodl se, že jo, že bych do toho asi šel.
Na Letný byla jakási půjčovna bruslí apod. A měli tam i Azb Cé. Půjčil jsme si ho a projížděl se na něm v Troji, okolo zoologický atd. a bylo definitivně rozhodnuto. Jdu do toho rošířím řady lehokolistů a bude nás už skoro stovka v republice.
Přemýšlel jsem jaký kolo přesně a napsal do Azubu Alešovi Zemánkovýmu a vyměnil si s ním pár mailů a pak jsem si vyzkoušel Azub4 a Azub max na výstavišti, kde měl Aleš stánek v rámci nějakýho koloveletrhu.
Koupil jsem v tu chvíli nejdražší variantu Azubu4, kterou Aleš nabízel. Neměl jsem ani vindru a musel jsem si půjčit. Rok jsem to splácel a rok jsem neměl ani na to abych si mohl koupit ponožky ani nic. Dodnes nevím jak bych to udělal kdybych třeba jen omarodil...
Tak se ze mě stal zase cyklista a dodnes jsem té slečně za to vděčný!!!!

Takže za to taky může ta slečna a taky Aleš Zemánků.

S lehokolem přišla chuť jet někam na dýl. „Na těžko."A tak jsme s tou slečnou jeli. 14 dnů jsme se projížděli po Čechách. Za den jsme ujeli asi tak 35km pak slečna odmítala jet dál s tím, že jí bolí prdelka a mušlička a celou dovolenou a ještě asi týden potom jsem měl utrum se sexem, protože jí měla otlačenou.
Pak s m nou v podstatě uplně přestala na kole jezdit a mne to naopak chytlo. Začal jsem chodit na www.nakole.cz a jezdit s osazenstvem na vyjížďky, který tehdy byly dost častý atd.

A tehdy jsem si někdy vymyslel, že pojedu na kole na jih tak dlouho než dojedu k moři. Slečna se toho chytla, že by možná jela se mnou, ale pak to začalo vypadat, že spíš ne.
Pak přišlo to, že jsem se nechal pomocí nejhorší ženský zbraně (mám na mysli slzy) proti který neexistuje žádná obrana „přesvědčit" ke svatbě. Jako poslední možnost vycouvání jsem řekl že jedině, když pojedeme na svatební cestu na kolech.
A nona souhlasila...
Koupil jsem u Aleše v bazaru ještě jedno lehokolo a slečna při prvním vyzkoušení ujela 50km na taneční trénink, kterej trval asi dvě či tři hodny a cestu zpět, která původně měla být vlakem navrhla, že dojede taky na lehu. Na svý první vyjížďce tedy bez jakýhokoli předchozího tréninku dala přes sto kilometrů, kdežto na zábradlí ujela nejví asi 36km.
Bylo rozhodnuto, že jedem. Někde na diskusi na nakole.cz jsem zachytil (tuším od Abernatyho) informaci, že na sever se dá jet k moři po rovině. No a jelikož na jih překážej Alpy, bylo rozhodnuto, že pojedem na svatební cestu na sever.
K Baltu.
A jeli jsme.
http://www.nakole.cz/diskuse/5959-svatebni-cesta-na-lezatem-kole.html

Cesta k moři na jih měla být ten další rok, ale nebyla. Slečna, když se stala paní, přestala jezdit na kole uplně. Takže jsem chtěl jet další rok sám, ale ozval se Václav, že by jel se mnou. Řekl jsem že proč ne. Vylepšil jsem kolo o Rohloffa a pak mne Václav ukecal, že lepší než jih, by byl západ, že na západ bychom jeli do Lucemburgu a podívali se za kamarády Vaškem a Alvapinkou, co chodí taky na www.nakole.cz . Takže jsem zase nejel na jih k moři a vydal se s Václavem na úžasnou cestu do Luxu
http://jurimir.rajce.idnes.cz/19.4.-3.5.2008_Mukarov-Lucembursko/

Příští rok jsem se od té cesty na jih už odradit nenechal. Slečna odmítla velmi striktně, ale Václav říkal, že by jel zase se mnou a tak jsme se dohodli, že jo. Cestu jsme plánovali zase asi tak pět deset minut. Já řekl, že bych chtěl tam za bílou střelkou kompasu a zpátky za červenou, že nepotřebujem mapy nic, že to moře se minout nedá... a Václav zas, že bychom přece jen nějakou mapu vzít měli. Napsal mi ať se kouknu na googleEarth, že když to vezmem přes Slovinsko tak se vyhnem tomu největšímu hrbolu. Tedy Alpám. Dojedem k moři a Alpy dáme cestou nazpátek, že to už budem rozjetý. Tak jsem nakonec souhlasil a vyrazili jsme na můj zatím nejdelší výlet.
Cesta tam:
http://jurimir.rajce.idnes.cz/na_kole_z_Cech_na_Jadran/
a cesta zpátky:
http://jurimir.rajce.idnes.cz/a_zpatky_z_Jadranu_do_Cech/

Už když jsem se vrátil, bylo jasný, že se něco děje a asi za tři měsíce mi slečna, co ze mě udělala cyklistu a co se stala paní, oznámila, že jsem furt jenom někde na kole místo s ní, a že by by se chtěla rozvést. Tím se kruh uzavřel.

Lehokolo jsem sice prodal, ale koupil ihned jinej rám a osadil a jezdit už nikdy nepřestal, i když letos zrovna jezdím dost málo, ale dodnes jsem té slečně vděčný za to, že ze mne udělala znova cyklistu a já díky tomu poznal nakoláckou diskusi a po čase i spoustu těch diskutujících a udělal si spoustu přátel nejspíš už na celý život. A hlavně ať se bude život ubírat jakýmkoli směrem a jakkoli se měnit a posouvat mne různě po té šachovnici při hře jejíž pravidla moc nechápu, asi už navždycky u toho nějak zůstane přítomné to lehokolo. Někdy míň někdy víc, ale asi už pořád bude nějakým způsobem se mnou a cyklistou prostě už asi zůstanu napořád...
Tak teď už víš jak to bylo.
Mě se vybavilo spousty vzpomínek, ale pořád nemám odpověď na otázku proč?
A asi jí ani nepotřebuju a nechci znát.
Není to důležitý...
Důležitá je teď odpověď na jinou otázku.

Tak co, pojedeš tedy někam se mnou na kole?