Rysky na futrech

„Stůj rovně, nehrb se! A nešaškuj! Příští rok uvidíš, o kolik si povyrost."
Máma mě nad hlavou držela prkýnko a táta dělal rysku na futrech.
Bylo mě asi šest, přestěhovali jsme se do stavby domu, který si můj táta s mámou vysnili jako svůj ideální domov.

Táta hodně kouřil, hladil mě po vlasech a vysvětlil mě, k čemu je rýč. Máma mě hladila po vlasech jen když jsem měl zápal plic, a píchala mi do zadku penicilin, protože byla doktorka.
Táta, stavební inženýr, si zamanul, že chce svůj dům a máma, doktorka, mu na to skočila.

Stavěli ten dům v Braníku sami asi dva roky, než to bylo k nastěhování do jedné místnosti, ale ty roky byly dlouhé. Ze školky v Kobylisích mě vykázali, máma si pro mě jezdila pozdě, z Krčské nemocnice to bylo tramvají čtrnáctkou z Kačerova z konečné na konečnou, a já byl ve školce vždycky poslední a pak se řeklo, že to tak dál nejde. Tak jsem se pakoval do Krče.

Tam v nemocniční školce jsem byl včas a i včas jsem mohl domů. Ale jen když máma neměla noční nebo když nejela stavět dům. To jsem tam spal a byl jsem dost sám. Když měla noční, bylo to lepší, stavovala se večer dát mi pusu, ale stejně jsem byl sám.

Sám jak pětiletej, rozumnej kluk umí být.

Vědel jsem, že mě táta s mámou mají rádi a že pracují, abychom mohli být pořád spolu, ale stejně jsem tam byl sám. Sám u akvária, co svítilo na konci té nemocniční chodby. Pak přišla sestřička, a odvedla mě spát, skoro každou noc co jsem tam musel být.
Byla moc hodná.
Já byl taky hodný kluk.
Nebrečel jsem a nedělal potíže.

Naši věděli, že v té noční školce nejsem rád, tak když se oteplilo, postavili si na parcele stan a já tam mohl být s nima a nemusel jsem spát v té nemocniční školce. Ale dlouho jsem si rodičů neužil, protože se objevila sousedka, teta Srbová, a tak jsem místo ve stanu musel bydlet na noc u ní. Že prý je mi tam líp v teple. Teta Srbová byla také hodná, mluvila divně česky, protože byla Maďarka a měl jsem ji rád, ale líp mi nebylo, i když rodiče spali pod oknem.

Pak jsem jel k strejdovi do Sobotky, tam si mě vyzvednul strejda z Boleslavi a pak zase na chvilku k druhému strejdovi do Sobotky a pak už domů do Bránika a pak ta první ryska u futrech.

Každý rok přibývaly další rysky a já rostl a už nikdy jsem nemusel spát jinde, když jsem nechtěl. Někdy jsem byl sám, ale vždycky jsem věděl, kde je doma. Pak se narodila sestra a přišli Rusáci, táta měl zařízené zaměstnání ve Švédsku, a máma o zaměstnání díky Rusákům přišla, ale máma řekla, že ne, že před těma hajzlama neuteče.

Ale já vím, že nechtěla opustit ty futra s těma čárkama, co každý rok byly výš a výš. Byly to její futra, její život, její dřina, její dům a domov.
Zůstali jsme doma, v Československu.

Pak se k nám dostal brácha Václav, i když jeho ryska, v den kdy se stal mým bráchou byla výš, než ta moje první z doby nastěhování. Byli jsme tři a navíc ještě táta s mámou.

Není nic horšího, než být sám v noci u akvaria.

Ty rysky na futrech tam pořád jsou.
Moje, Jany i Václava.

I kdyby je někdo přetřel emailem, stejně tam budou.
Táta už není, ale je máma, Jana a Václav, všichni víme, jak to tenkrát bylo.

Rysky na futrech znamenají domov a domov je pro mě to největší štěstí.

Jindra