Balt 2012 - část I. Do Berlína

Vyrážíme!

O tom proč k zase k Baltu a proč jinudy - Jak jsme trénovali cestou - Krajinou rybníků a jezer.

V srpnu 2010 jsme se vrátili z cesty k Baltu podél Mandavy, Nisy a Odry. "Já bych si to taky chtěla vyzkoušet", prohlásila naše Bětka. "No proč ne, ale ne příští rok, až za dva roky, dvakrát po sobě to jet nechci", prohlásil jsem pro změnu zase já. Rok uběhl jako voda a začal se blížit druhý. Napadlo mě, že to nechci jet stejnou cestou. Cesta podél Nisy a Odry je vlastně docela nudná, dlouhé rovné úseky hrází, jen občas nějaký lesík, málo kdy vesnice. Tak to je dobré pro rychlé přiblížení k moři, ale jet to znovu jako výlet? Dlouho jsem nosil v hlavě plán dojet do Berlína po cyklotrase vedoucí podél Sprévy a napadlo mě, že jsem v Ueckermünde viděl ikonku Radfernweg Berlin - Usedom. Objednal jsem si v sebnitzském knihkupectví příslušného průvodce a plán byl na světě. Pojedeme tudy. Ostatně vždycky jsem se chtěl podívat do Spreewaldu, tak budu mít příležitost. Bylo jen ještě potřeba napsat Ježíškovi o dvě turistické mapy s okolím Berlína, představa, že z jedné cyklotrasy na druhou přejedeme v místě, kde se stýkají, tedy na Schlossplatz uprostřed Berlína mě nelákala, musím vymyslet jak Berlín objet.

Ještě na začátku roku jsme měli velké plány, jak budeme na jaře trénovat, jak pojedeme někam na víkend pod stan, ale znáte to, člověk míní, život mění. Nakonec to dopadlo tak, že jsem po jednom celodenním výletu do Cunnewalde prohlásil, že natrénujeme cestou.
Vyrážíme hned jak jen to jde, po příchodu z práce, v pátek třináctého, krátce po třinácté hodině. Ujedeme dva kilometry když Petra povídá: "Já jsem nechala mobil na okně". "No dobře, tak já se pro něj vrátím, jeďte dál". Otáčím kolo a vracím se. Cestou zjišťuji, že naložené kolo potřebuje trochu přifouknout, tak to alespoň udělám servisní pumpou. Tak hlavně nezapomenout na ten mobil. Holky dojíždím někde uprostřed Lipové a začneme se mírným stoupáním blížit k hranici. Tady děláme společné foto a na vrcholu stoupání ještě v české mobilní síti telefonujeme, pak zrušíme zákaz roamingu a sjíždíme ke Sprévě. V Sohlandu je Spréva ještě potokem, má za sebou jen pár kilometrů od pramene a krátký výlet do Čech, když protéká Fukovským výběžkem jako nejsevernější česká řeka. V Schirgiswalde zamíříme na náš oblíbený rastplatz (odpočívadlo), ale ta drzost! Jsou tu nějací lidé. Tak symbolicky posvačíme a jedeme dál. Věděli jste, že Schirgiswalde bylo českým ostrůvkem uprostřed Saska a že nepodléhalo jeho jurisdikci, bylo to svobodné město? Já jsem jezdím spoustu let a tohle jsem se dozvěděl až při přípravě naší cesty.

Co mám vyprávět, touhle cestou jsme již jeli mnohokrát a tak jsme za chvíli byli v kempu v Budyšíně. Tam měly holky ještě dost sil na půjčení badmintonu a pinkání si. Ráno zabalit a krajinou malebných rybníků dojet do Uhystu. Cestou jsme potkali mnoho ptáků včetně dvou mořských orlů. A také skupinku Čechů jedoucích na těžko. Oni už se vraceli, my byli na začátku. Kemp na břehu Bärwaldersee byl velmi primitivní, řekl bych, že za hodně peněz málo muziky. Protože je poblíž přístavu šli jsme se večer projít k majáku. A ráno zase sbalit a jet dál. Nejdřív jsme se zastavili u Ucha v Boxbergu. Tuhle stavbu zmiňují Němci snad ve všech průvodcích po zdejším okolí, ale upřímně řečeno, dost si fandí. Ucho je vidět jen z letadla a z blízka se prostě proběhnete po umělých svazích zdánlivě podivně zkroucených. Zato ve Sprey se ukáže, že je otevřená kaplička. Jel jsem kolem této staré dřevěné kaple už tolikrát a otevřená nebyla nikdy. Kostelnice nás však lapila a potřebovala nám převyprávět celou historii, doporučit nám zdejší restaurace či ubytování, každé infocentrum by mohlo závidět.

"Teď se připravte", povídám holkám, "další kus cesty je přímá cyklostezka podél silnice, jenže jak vede po kraji lesa, asfalt je celý rozpukaný od kořenů". Naštěstí to není tak hrozné, ukázalo se, že největší hrboly jsou odfrézované. Tak rychle dojedeme do Neustadtu, mají tam sympatický parčík, kde si uvaříme oběd a servírujeme ho na mramorový stůl, na kterém jsou vyznačeny všechna Nová města v Evropě. Příjemnou cestu do Sprembergu přeruší dvě dámy, které dělají průzkum dálkové cyklistiky. Že já blbec zastavoval. Snad půl hodiny vyplňujeme x stránkový dotazník. Náladu si spravujeme vynikající zmrzlinou, procházkou historickým centrem. No je to jen jedna, dvě ulice, ostatní jsou nové, po válce postavené domy. Bohužel příliš často se nám připomínal známý Hitlerův citát z roku 1934: "Dejte mi deset let a Německo nepoznáte". Ještě najdeme kámen, který kdysi byl středem Německa a pak po malebné hrázi odjíždíme ze Sprembergu k přehradě, kde trávíme další noc.

Při večerní debatě se ukáže, že moje plány ve stylu předloňské cesty jsou nesplnitelné a tak ještě přehodnocuji v zimě naplánované etapy a hledám jiná místa na přespání. Tak, jako tak, tréninkové etapy skončily. Od zítřka začneme objevovat pro nás neznámá místa.

Spreewald

Co všechno míjíme - Uhlí a krajina -Pustým Spreewaldem - Měníme trasu

Hned ráno jsme se dohodli, že Cottbus jen projedeme. Já tu byl loni a holky nějak kodrcání po dlažbě velkého města neláká. Na cestě na okraji města vede cyklotrasa přes lávku nad tratí. Nosit kola po schodech se mi moc nechce, tak se vydáme na objízdnou trasu. "Hele tamhle u té úzkokolejky bliká přejezd", vykřikuji a ujíždím k přejezdu a vytahuji foťák. Nadějné blikání však po delší době přestane, tak tedy jedeme dál. Škoda. Vůbec netuším, co to mohlo být za trať. Na objížďce jsou najednou přeškrtané šipky pro cyklisty a vůbec je tu zákaz vjezdu - opravují tu silnici. Místní však bez zaváhání pokračují, tak jedeme za nimi. A vyplatilo se to. Cesta nás navede rovnou před obchod, zásoby z domova došly. Parky podél Sprévy rychle mineme centrum a pokračujeme dál na sever. Sprévská cyklotrasa se zde odchyluje od řeky a míří do Peitz, kde krom soustavy rybníků je největší východoněmecká uhelná elektrárna. Usoudím, také vzhledem ke včerejší debatě, že třetí elektrárnu fakt nemusím, krom Boxbergu jsme totiž zahlédli ještě elektrárnu ve Schwarze Pumpe a že si raději ušetříme nějaké ty kilometry. Takže pokračujeme dál příjemnou cestou podél řeky. Vzpomínám na nudné rovné asfaltky protipovodňových hrází Nisy a Odry, tady se příjemná cesta s přírodním povrchem kroutí pod letitými stromy sem a tam.

Stavíme na rastplatzu na cestě do Striesow. Informační tabule má u sebe schránky nacpané propagačními letáky a mapkami o tom, jak je zdejší krajina opatrovávaná. Ovšem, že za peníze z elektrárny v Peitz. Na západ od elektrárny je malebná opečovávaná krajina Spreewaldu, na východ jámy hnědouhelných lomů táhnoucích se až k hranicím s Polském. A dál na severovýchod, tam kde je lužní les u Atterwasch, se prý má otevřít další lom. Nějak tu elektřinu vyrobit musí, když si zakázali jádro. Tak to jen na okraj.

Poležíme trochu u vody a pokračujeme dál. Poprvé nejedeme na sever, ale na západ. Bohužel tím se stalo, že jedeme proti silnému větru, který navíc k nám žene bouřkové mraky. Dojíždíme do Burgu a v infocentru zjišťujeme, kde je tady kemp. Je jich tu několik, Burg je oblíbeným lázeňským městem a jedním z výchozích míst pro plavbu Spreewaldem. Však tu také vodní kanál vede snad ke každému domu mimo centrum. Na infocentru mnoho neví, ale mají alespoň podrobnou mapku a na ní je jeden z kempů ležících téměř na naší trase. Najdeme ho. Jedná se o louku mezi domem majitelů a kanálem, který tu, jako všude jinde, slouží k běžné dopravě. Stojí na ní jediný stan, večer pak ještě přibydou nějaké dvě stanující dámy. Mají tu i malý bufet se zahrádkou, ovšem přijdou mi trochu nenažraní, na louce není jediná lavička, zato u laviček v bufetu visí hned několik cedulí zapovídajících konzumaci vlastních jídel a nápojů. A také to dodržují. Když si ty dvě dámy přinesly ze svého stanu jídlo ke stolečku, majitel hned na ně vyběhl. Tak holt stolky zely prázdnotou a ony si to snědly před stanem.

Už od noci prší, ale ráno se podařilo zabalit stany v přestávce mezi dvěma dešti. Netrvá dlouho a ponořujeme se do lesů Spreewaldu. Protože je chladno a stále mírně prší, nikde není žádná loď, všude je klid. Jen potkáme pár cyklistů. Asi se sem budeme muset někdy vrátit, abychom viděli ten proslavený turistický ruch. Přijiždíme do Lübbenau. Holky se jdou podívat do kostela, já čekám venku. Najednou se ke kostelu řítí dav německých důchodců na výletě. Když mě vidí, nejeden má potřebu mi popřát lepší počasí, vyptat se na naši cestu či mi převyprávět, kde on při jaké dálkové cestě na kole zmokl. To jsem v tu chvíli vlastně ještě netušil, že po objetí Berlína se lidé změní. Zde na naší cestě k Berlínu se s námi často dával někdo do řeči a ptal se odkud a kam jedeme, za Berlínem se nám to stalo možná tak jedenkrát, dvakrát.

V Lübbenau zrovna neprší, tak se usadíme na náměstí. Mají tady takové moderní sousoší, ze kterého na různých místech proudí voda. Dočtu se, že jsou to postavy ze zdejších bájí, tak to budu muset po návratu domů nastudovat. Vymotáme se z města okolo do daleka lákavě vonící továrničky na okurky. Máme na ně opravdu velkou chuť, ostatně projet Spreewaldem a nedat si okurku, to snad by bylo proti přírodě. Tak zastavíme v Lübben. Kdo si má tyhle dvě města neplést, to snad udělali naschvál. Okurky pojídáme v přístavu, už se tady chystá výletní pramice se stolky ozdobenými květinami a po okurkách si dáme k obědu výborné lívance.

Další cesta vede lesy a okolo velkých rybníků. Při focení zjistíme, že hráz je obrostlá ostružiníkem s již zralými plody. Tak to si opravdu pochutnáme. U dalšího z rybníků Bětka zjistí, že naše další cesta by se opět stočila na východ a dlouhým obloukem by se pak vrátila zpět. "To máme jet tam a zase zpátky? Proč nemůžeme jet tady rovnou na sever?" "Ale jo", odpovídám, "stejně je původní plán zrušen a takhle alespoň naženeme jeden den, který by nám při našem tempu na cestě do Berlína chyběl."

Ubytováváme se v kempu poblíž Alt Schadow. Recepční bere kolo a projíždí s námi kemp, aby nám ukázala klidnou loučku u vody. Večer okukuji mladý pár, který si bere rybářské holínky, podběrák a po chvíli mávání podběrákem v rákosí u břehu si nesou večeři. Škoda, že tohle neumím, to by se snižovaly náklady na cestu! Probíráme se s Bětkou cykloturistickou mapou Spreewaldu, počítáme kilometry, až nakonec vymyslíme přímou trasu do Erkneru, městečka na okraji Berlína.

Mokneme, bloudíme a opravujeme

Jak zabloudit s mapou a GPS - Jedeme po silnicích - Problémy s plášťem - Jak jsme zachránili víno od nevypití

Ráno vyrážíme, tak jak jsme večer naplánovali. Odbočku do Kehrigk nalezneme rychle, dokonce je tady i cyklosměrovka s udáním vzdálenosti, pouhé čtyři kilometry. A cesta před námi rovná jak pravítko a jasná.

Jenže jak to bývá i v životě, ta zdánlivě jasná a přímá cesta je cestou špatnou. Přichází tak hluboký písek, že mi Bětka musí pomáhat tlačit moje kolo a já se pak vracím pro její kolo. Do toho pořád jemně prší. Po čtyřech kilometrech není po vesnici ani památky. Odklápím mapou přikrytou GPS a nevěřícně zírám, že jsme někde úplně jinde. Někde na začátku jsme přehlídli odbočku. Rychle zhodnotíme situaci a raději pokračujeme dál do Gross Eichholz. Zdá se, že se odtud můžeme dostat přímo do Schwerinu, že se můžeme vyhnout Kehrigku. Vystoupáme pěknou asfaltkou doprostřed lesa a tam jsou, jako v pohádce, tři cesty. Jedna je zarostlá trním, druhá s vysokou trávou a třetí písčitá. Zkusíme kousek každé z nich, ale nakonec se vracíme zpět, v Gross Eichholz navěsíme na kola blikačky a vyrážíme po silnici pokorně do Kehrigku.

Když tam dorazíme, zjistíme, že z původních čtyř kilometrů jsme najeli a natlačili rovných dvacet. Pořád prší, tak svačíme v autobusové zastávce a rozhodujeme se, že pojedeme přímo do Storkowa po hlavní silnici, že nepojedeme plánovaným okruhem okolo zdejších jezer. Stejně prší, tak člověk nemá moc chuť pozorovat krajinu. Cesta je překvapivě dobrá, auta se nám ochotně vyhýbají a máme i poměrně slušné tempo. Těsně než dojedeme na okraj Storkowa, ozve se zasyčení z mého zadního kola. "Holky zastavte", volám dopředu na ujíždějící zbytek rodiny. Nakonec mě slyší a vrací se ke mě. Kolo dolu. Mám už z domova označenou vzájemnou polohu pláště a duše, tak rychle najdu místo v plášti odpovídající díře. A to je překvapení. V plášti zeje pořádná díra, ale naštěstí někde na dně brašny je schován náhradní plášť, který jsem dva dny před cestou z nějakého vnitřního popudu koupil, ten jsem ještě nikdy s sebou neměl. Jen je plášť trochu objemnější, prostě ten den nikde jiný neměli.

Obědváme ve Storkow na náměstí, přestalo pršet, ale je chladno a vlhko. Obdivujeme samoobslužný zdvihací most a pokračujeme dál. Co chvíli musíme zastavit, plášť si nerozumí s blatníkem, tak blatník pořád upravuju. Ve Spreehagenu naposledy překřížíme Sprévu a pokračujeme dál. Na vlakové zastávce Fangschleuse mi dojde trpělivost, odmontuji blatník a nechávám ho opřený o odpadkový koš.

Už to máme jen kousek, ale ten stojí za to. Nejprve se spustí prudký liják, všude je najednou spousta vody. Ale jedeme po asfaltové cyklostezce, tak nám to až tolik nevadí. Déšť končí tak prudce, jak začal. Stojíme na okraji Erkneru, nyní musíme najít kemp. Cesta k němu vede lesem, cesta je plná kořenů, po dešti patřičně kluzkých. Kemp je plný, ale místo nakonec najdeme. Holky se jdou sprchovat a já pokukuji po okolí. Ze sousedního obytného přívěsu přichází pán s lahví vína a míří k sousednímu stanu obývanému snad Dány. Chvilku se domlouvají, ale pak vidím, že pán odchází s nepořízenou. Volám na něj a ukazuje se, že má zlomenou vývrtku. To není pro mě žádný problém, vytahuju Leathermana a špunt je ve chvíli venku. Pán mě zve na sklenku a když dorazí Petra, dostane i ona sklenku do ruky. Pěkným povídáním s hostiteli skončila první etapa naší cesty.

http://www.nakole.cz/blogy/petrp/364-balt-2012-cast-ii-z-berlina-na-usedom.html