Dálka je oponou 1 – Zlaté české ručičky

„Tos mu to nemohla nějak rozmluvit?"
„Vždyť ho znáte, ten když si něco vezme do hlavy...."

Tak tenhle telefonický rozhovor mezi Soňou a mou matkou jsem už neslyšel, uháněl jsem z pohraničních kopců dolů, do nitra Horní Falce. Přesvědčený, že moje máma je v klidu v Kamenných lázních v Teplicích a nic neví, protože když ví, dělá si starosti, i když jsem už před pár lety otočil padesátku. S kolegy vyjednáno volno, nikdo mě nebude nahánět kvůli práci, snad poprvé od listopadu 89 zažívám zase ten blažený pocit svobody, celá Evropa mi leží u nohou, jen trochu šlápnout.

Pořád tomu nemohu uvěřit. Já to fakt udělal, navlíknul jsem si na sebe cyklogaťky s vypolstrovaným zadkem, žlutavý dres „čím víc proužků tím víc Addidas", zapřáhnul vozík a fakt jedu na Paříž. Ovšem Velký Šéf, či snad Osud se rozhodl, že mi nic nedá zadarmo.
Zhruba po pěti kilometrech slyším pípání z řídící jednotky. Vždy dvakrát krátce po sobě. Hm - tak to jsou Hall senzory, asi se uvolnil kontakt, jak jsem kolo vezl složené v autě.
Zastavuji u lesíka tak podobného tomu našemu, vytahuji elektrocentrálu - dvě zásadní pravidla jsem se totiž rozhodnul dodržovat:

1. Když stojíš - nabíjej baterie.
2. Pokud vrčí motor - musíš šlapat.

Rozebírám krabičku s jednotkou, a opravdu, vypadnul jeden drátek z konektoru Hallů. Pyšný na to, jak si umím poradit během čtvrthodinky, balím celý ten cirkus a pokračuji dál. Zhruba po dvou hodinách jízdy dochází první baterie, nasazuji druhou a zdá se, že brzo dosáhnu pocitu absolutní blaženosti. Klidné nedělní dopoledne, tichá dokonalá silnice, slunce hřeje, ale nepálí, takhle jsem si to představoval. Kilometry letí a zdá se, že druhá baterie bude končit, nic co by mě mohlo zaskočit - zastavím a dobiju. Nacházím hezké místo u rybníka, v ústraní, kde kravál centrály nebude nikoho rušit, a já se budu moci během dobíjení natáhnout.
Zapínám páčku sytiče, benzín je na „on" - zatáhnu za šňůru startéru a nic. Vůbec se neotočila, musí to tam být někde zaseknutý. To musí jít opravit, někde to vyskočilo, navinulo se jinam, kdo ví. Musím se dostat ale někam blíže k civilizaci.
Rozhoduji si, že těch zbylých 40 km do Norimberka prostě dojedu na zbytek druhé a na plnou třetí baterii, je to trochu na hraně, prostě budu muset víc šlapat.
Večer se na to kouknu, buď centrálu dokážu opravit, nebo holt pojedu bez ní. Buď jí nechám někde v úschovně, nebo pošlu domů - vláčet s sebou dalších 12 kilo zbytečně by se nevyplatilo.

V kempu se stávám středem pozornosti houfu italských dětí ze sousedních karavanů. Nenechám se znervóznit, rozebírám kryt, odpojuji alternátor až se dostanu k startovacímu lanku, odmontuji bubínek na kterém je navinuto, ale žádnou závadu nevidím. Že by se „kousnul" motor?

No s tímhle tedy asi sám nic nesvedu. Smutně skládám centrálu zpátky do původního stavu a přemýšlím, jestli místo úschovny nemám požádat správce kempu, aby mi ji tady na týden schoval, po cestě autem zpátky bych ji pak vyzvednul. Složeno.

Poslední pokus, zatáhnu za startovací šňůrku a ono to dvakrát blaflo!
Dávám sytič, pouštím plyn a motor běží!
Zázrak! Zlaté české ručičky - ukazuji italským dětem ruce od šmíru.
A to už mě pozorují i jejich tatíci, a když vidí, jak se raduji z toho, že jim dělám centrálou před karavanem kravál, mi dokonce zatleskají.

Takže zítra budu pokračovat podle plánu.
Centrála funguje, nevím sice, jak jsme to dokázal, ale opravil jsem to.
Teď už bude všechno dobrý.
Nic mě nezastaví. Nesmí.

Jindra 8.6. 2012