S NaKoláky pod Čerchovem

Počátek nakoláckých srazů už se táhne nějaký ten pátek zpátky. Za sebe můžu říct, že mě tahle tradice hodně těší. Dává šanci poznat se osobně s lidmi, kteří se potkávají jen „virtuálně", a krom toho taky poznat cyklisty zatím neobjevené kouty naší země. Do srdce Chodského království, které proslulo Kozinovým výrokem: „Hyn sa hukáže!“, jsem se na sraz pod Čerchov vydal s celou mojí rodinou.

Mezi spoji do Domažlic nebylo moc z čeho vybírat. Přímé vlaky ze Smíchova byly jen dva: první ráno a druhý odpoledne. Ten druhý neměl připojený „hytlák“, a tak jsme holkám napsali omluvenky do školy a vyrazili na dopolední spoj do Mnichova. Stojíme na nádraží a odpočítáváme vagóny, ale nějak se pořád ne a ne dopočítat. Ne, že by byla souprava moc dlouhá, ale služební vůz chybí. Nádražák na peróně taky krčí rameny. Průvodčí na nás ale mává z prvního vagónu, tak se řítíme k ní. Hytlák nedorazil, tak si máme dát kola do uličky prvních dveří. Je to restaurační vagón, a tak tu kola nebudou při nástupu překážet.

V jídelním voze bylo dobře, a tak jsme se nesnažili ani posouvat někam dál. S přibývajícími kilometry se ale souprava začala postupně plnit. V Plzni se už lidi tlačili i v první třídě a zaplňovali i jídelní vůz. Jitka to nakonec nevydrží a narušuje můj klid u rozpité desítky, že bysme ty dvě postarší dámy z Bavorska měli pustit sednout. Nakonec jí dávám za pravdu a jsem rád, že si možná odvezly z Čech pěknou vzpomínku. Měly totiž místenku do první třídy, ale tenhle vůz taky naše dráhy jaksi zapomněly vypravit. „Danke, danke,“ usmívají se důchodkyně a za odměnu vytahují z kabelky čokoládové tyčinky pro naše děti. Anička vychovaně odmítá a Jitka se pokouší o vtip: „To nevadí, já si to ráda sním místo ní.“ Snad mají Němky smysl pro humor.

S mírným zpožděním vystupujeme kolem poledního na domažlickém nádraží. Všude nad námi azuro, zkrátka babí léto jak má být, a vydáváme se poznat chodský kraj. První zastávkou po Domažlicích je Újezd, který hlavně proslavil chodský rebel Kozina. A háby sme tu na prohlídce jeho muzea nezůstali dlouho, pokračujeme na nedaleký vrch Hrádek, kde má ještě svůj pomník. Nás ale víc zaujal úžasnej výhled do krajiny, holky zase trampolína u nově otevřené restaurace. Pomník je z obrozenecké doby, kdy zájem o historii Chodska podnítil Jiráskův román Psohlavci. Mimochodem, spisovatele Jiráska sem přivezl na prázdniny jeho přítel z mládí, později proslulý pražský lékař Dr. Thomayer. Na společné fotce s Vrchlickým, která je v pamětní síni v Újezdě, je jim asi patnáct a ani vzdáleně nepřipomínají úctyhodné čítankové postavy.

Na místo srazu u Babylonu jsme dorazili až kolem kolem šestý. Necelých 20 km cesty z Domažlic do chatového tábora pod Čerchovem jsme tak s dětmi zvládli na kolech asi za pět hodin. Kdo se tedy obáváte, že byste na nakoláckých srazech nestíhali tempu, vždycky se najde skupina, ke které se dá přidat :o))

V kempu už čekali Burísci a další NaKoláci. A taky Natálka, asi tříletá dcerka provozovatelů kempu, která nenechala každého nově příchozího návštěvníka bez povšimnutí.

První večer nás nejvíc ze všeho zajímal kanafas. Nebylo to ani tak způsobeno přemírou kilometrů, které jsme ten den našlapali, ale možná spíš závanem čerstvého vzduchu a spánkového dluhu z uplynulého týdne. Tímto se omlouvám, jestli jsme se nestačili s někým přivítat.

Druhej den byl, navzdory Burajdině přítomnosti, zataženej a pršelo. Nebylo to ale zase tak hrozný, aby se nedalo vyjet. I když mezi sportovně oděnými NaKoláky chodil Radius, kterej kroutil hlavou se slovy: „V tomhle přece nikam nepojedu.“ A měl recht. Ideální cyklistický podmínky si včera s „propou“ vybrali, když sem včera šlapali z Prahy na svých „žiletkách“.

Nakonec z toho bylo jen mírný mrholení a peloton NaKoláků se vydal dobít nejvyšší vrchol Českého lesa – Čerchov. Naše ambice pro ten den byly hodně skromné: podívat se na nádraží v Babylonu, jak nám pojedou v neděli vlaky do Prahy. Naše výprava se rozrostla o Medúzovic Karolínu, která rozšířila naší „školku" na tři děti. „Říkejte mi Medúzidlo,“ objednala si hned zpočátku.

Nádražíčko v Babylonu zelo prázdnotou, Jízdní řád Domažlice - Praha by tu někdo jen těžko hledal. A tu najednou zahoukal motoráček a my bez dlouhýho rozmejšlení nastoupili a pokračovali do Bavor. Naše snění o dálkách skončilo hned za hranicemi ve Furthu, kde měl vlak konečnou. Furth im Wald je známý hlavně několik set let dlouhou tradicí „Drachen Stich“ – každoročních dračích slavností, na kterých je rituálně skolený drak. Pěkně postaru, rytířem v brnění, který jede na bílém koni. Zaznamenání hodnou událostí je pořízení nového draka, který nahradil třicet let starý, každoročně znovu a znovu mečem propíchaný model. Nový drak je prý největším samohybným robotem a k vidění je v místním dračím muzeu. Vypadá opravdu hrozivě a celkem věrohodně. Prozkoumali jsme dračí muzeum a vydali se zpátky do Čech. Déšť mezitím ustal a my se pomalu ploužili vytrvalým stoupáním k bývalému turistickému přechodu Pod Ovčím vrchem. Stejnou cestou jsem tudy stoupal před dvěma lety, když jsem se vracel ze Schengenu. Na hranici pořád stojí budky pro pohraničníky a pavučiny uvnitř už nabírají obřích rozměrů. Na druhou stranu to byla dobrá šance pro názornou ukázku toho, jak většina hranic naší země vede po hřebenech hor.

Rozdali jsme holkám sladké odměny, že ten výstup pěkně zvládly a pustili jsme se po právě dokončené lesní asfaltce až do kempu. To bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení dnešního dne. Cyklostezka, která ještě voněla novotou, nás dovedla od přechodu Pod Ovčím vrchem přes Dolní Folmavu až na Babylon. Cesta byla vlnitá, ale děti jí poměrně dobře zvládaly. Cestou v lese jsme potkali taky básníka, tedy alespoň toho nakoláckého. Nejdřív jsem ho bez kola, jak chodí mezi stromy ve žluté pláštěnce, považoval za houbaře a bylo mi divný, že na mě tak mává. Básník, tentokrát bez kola, nám poradil prima cestu zpátky do kempu. Nakonec přidal historku o potoku, který byl uměle rozdělený na dva toky – polovina prý teče do Černého moře a polovina do Severního. Věřte nevěřte, prý to viděl na vlastní oči.

Do kempu jsme nakonec dorazili skoro stejně rychle jako básník pěšky. „Jedeme se koupat do Aquaparku Kdyně!“ hlásili nám NaKoláci. Přebalit se z mokrých věcí a zabalit plavky chvilku trvalo. Zatímco Medúza s dětmi a Jitkou odjeli vstříc vodním hrátkám, já jsem zasedl do místní tábornické hospody s těmi,kteří dali přednost něčemu lepšímu, než je voda. V osm večer byla nálada tak akorát, když se začínali vracet vysaunovaní a z vířivek zrelaxovaní NaKoláci. Buřtguláš byl tou pravou wellness tečkou za dnem plným pohybu.

Ani v neděli to nevypadalo, že by se počasí mělo umoudřit. Vlhká zima z lesů zalézala za nehty, ze stromů pořád ještě kapalo a mezi naším oblečením už bylo jen pramálo suchého. Krb ve společenské místnosti, která byla jedinou vytápěnou místností, ověnčily cyklistické tretry. Mimochodem, moc hezký výjev. Děti navíc začínaly pšíkat, a tak jsme se rozhodli rozloučit se s Čerchovem a vypravit se zpátky do Prahy. Cestou do Domažlic jsme se drželi žlutých cedulek s číslem 3 - páteřní cyklotrasa vede z Regensburgu přes Furth im Wald a Plzeň až do Prahy. Vědomi si svojí rychlosti, se kterou bychom mohli konkurovat tak maximálně pěším, jsme to zapíchli už v Domažlicích a dál pokračovali vlakem.

Za zmínku ještě stojí výborná zmrzlina z cukrárny přímo naproti šikmé věži v Domažlicích. Vyrábějí si jí prý sami podle vlastních receptů. Musím říct, že takhle dobrou zmrzlinu jsem už dlouho nejedl. Vlak přijel načas a my jsme v něm zaujali už osvědčenou pozici v jídelním voze. Holčičky dostaly za úkol něco málo z výtvarné výchovy. Obě nás shodně – kdovíproč – obdarovaly obrázky pláže s palmami a kraby. Beru to jako příslib, že sluníčko zase vyjde, i když třeba právě teď bude na pár měsíců hostovat u protinožců.

A na závěr díky Burískům za skvělou organizaci, Radce a Medúzovi za odvoz věcí, který bysme s sebou na kolech jen s obtížemi táhli a všem, kteří dorazili a vytvořili skvělou atmosféru. Tak zase někdy příště ;-)