Konec hopsání aneb cyklistou proti své vůli..

"Máte chondromalacii čéšky." povídá ortoped, jakoby si právě objednával dvě koblihy s marmeládou, a já už předem vím, co bude následovat. "Žádné lyžování, žádný snowboard, žádné hopsání aerobního typu, minimum chůze, ideálním sportem je plavání a kolo." Když si představím, jak se lopotím v bazénu styl rukama prsa, nohama kopání (protože kraula neumím a žába nohama je zakázaná) a ostatní si ťukají na čelo, rozhoduji se pro kolo. Co je na tom, ujet pár kilometrů?

Je březen, sluníčko svítí, teploty to dovolují, a tak se oblékám a jdu do garáže pro kolo. Zatímco vysvětluji pavoukům, že se opravdu budou muset stěhovat, otírám kolo titěrným hadříkem, abych si náhodou nezašpinila legíny. Vyrážím. Protože jsem na kole nejela x let (do pekařství pro rohlíky se nepočítá), naplánovala jsem si zhruba 12-tikilometrovou trasu, takový hezký okruh, ideální začátek. Nadšení mě přechází asi po 5 km, kdy už šlapu prakticky ve stoje, protože se skoro nedokážu posadit. Přijíždím (trochu silný výraz) domů s jazykem na triku a připadám si jako bych jezdila 3 dny v kuse na koni (pro ty, co nikdy nejeli na koni, jako by vás někdo nakopal). Když se mě přítel ptá, jak to šlo, dostává se mu jen podrážděného mručení. Týž večer volám sestře, zkušené cyklistce, a ta mě se smíchem utěšuje, že se mi tak po 150 km udělá "mozol". No to je príma, ještě 138 km a je to.

Den poté, ani 2 dny poté, ani 3 dny poté se žádná vyjížďka nekoná, hýždím prostě neporučíte, a tak se vypravuji do obchodu se sportovním vybavením pro helmu a cyklistické kraťasy. Jaké je však moje překvapení, když mi všechny ty sexy superaerodynamické helmy na hlavě tak nějak podivně tancují. V posledním zoufalém pokusu (přeci neodejdu s prázdnou) zkouším helmu, která by mohla svojí hloubkou směle konkurovat nočníku a vida..padne mi jak ulitá. No co, lepší nočník na hlavě než hlava rozbitá a 15 už mi taky bylo. Spokojená a nedočkavá, jaký efekt budou mít ty vycpané kraťasy odjíždím domů.

Následující týdny, kraťasy nekraťasy, jsou tvrdou zkouškou mého odhodlání. Možná jsem měla zkusit to plavání...

Je 2. dubna a já jsem právě ujela 23 km, jsem unavená, ale vím, že mám vyhráno. Od 23. dubna už vyrážím obden, 21 km, 23 km, 17 km, 27 km a cítím se skvěle. Na žádného zkušeného cyklistu to určitě dojem neudělá, ale když si vzpomenu na první vyjížďku a šlapání vestoje.... :-)

Dnes je 7. května, a ačkoliv mám v nohách 30 km, jsem plná energie. Moje nejoblíbenější trasa má v základu asi 20 km, ale vždycky se najde nějaká lákavá odbočka, znáte to, a tak jedu, rozhlížím se, fotím, piju, jedu, odbočuju, znovu odbočuju... výraz "ztratila jsem se" zásadně nepoužívám, spíše "prozkoumávám nový terén" s tím, že dřív nebo později mě orientační smysl (ano, ačkoliv jsem žena, mám orientační smysl) dovede zpátky na vytyčenou trasu...a tak znovu odbočuju a ocitám se na Oběšencově stezce (ehm proč se Nádražní ulice jmenuje Nádražní?) a tak šlapu jako divá už abych byla pryč. Po pár kilometrech najíždím na moji trasu, míjím odchov pávů (o těch snad někdy příště) a vím, že mi zbývá posledních asi 6 km a budu doma. Když se mě po návratu přítel ptá, jak to šlo, já odpovídám: "Báječně".

Tímto také zdravím všechny nadšené kolegy a přeju všem tisíce najetých kilometrů bez pádu.