Zima na kole - Ledový kafe 2012

Sněžná jízda, kde se to boří, smýká, klouže. Vyjetou kolejí i po ušlapané pěšině - zimní závod na vlastní kůži.

Jihozápad Českého lesa v Šidlákově u Poběžovic přivítal 18.2. 2012 závod "Ledový kafe", který pořádali MTB nadšenci „Silný kafe". Zúčastnilo se ho 35 závodníků.

V posledních letech šla moje kondice do háje. Na konci loňského jara jsem na sobě začal pracovat a především shazovat přebytečná kila. Letos jsem proti loňsku o 20 kg „mladší", ale v dosavadním (převážně hubnoucím) tréninku jsem si udržoval tepovku v rozmezí, která s jízdou v kopcích neměla nic společného. Šlo mi o to hlavně zabojovat, užít si svůj první bajkový závod a získat přehled, jakou vlastně kondici mají solidní bikeři.

Užíval jsem si závod ze všech skoro nejvíc a nejdýl. Bohužel jsem dorazil na start pozdě a vyrážel jsem tak s 2 minutovým handicapem. Do konce závodu jsem pak 3 závodníky předjel. Dorazil jsem předposlední, protože dva z těch, které jsem předjel, to vzdali. Závod jsem si opravdu vychutnával a terén byl těžký. Např. po prvních asi 50 metrech na kole pak drtivá většina dalších cca 750m šlapala pěšky a to se dost často opakovalo. Síly jsem rozložil docela dobře, ale holt nemám vůbec natrénované kopce.

Užíval jsem si to 4h51min na trase 30 km, převýšení 890 m. První dojel za 2h41m, poslední 5h11m. První cca 2/3 závodu se odehrávaly v mlžném oparu, teplota kolísala kolem nuly. Sněhu bylo průměrně 20 cm až 50 cm, byl často rozbředlý. Ale mnohdy i víc, tolik, že neprojel ani traktor, co se den předem snažil prohrnout trať. Mimochodem - na kopci Škarman se mu povedlo utrhnout radlici, takže tam to při závodu bylo hlubokým sněhem. „Ledový kafe" tu zřejmě říkají ledové tříšti ve sněhové kaši.

Kolo se většinou bořilo nebo hodně házelo na všechny strany - nejvíc při jízdě z kopce. Leckdy mi v hlubším sněhu ani při cestě z ostřejšího kopce dolů nestačily ty nejlehčí převody. Dalo by se říct, že jsem si vyzkoušel spoustu různých jízd. Jízdu na kole (minimálně), zato bohatě jízdu na splašené koze, splašeném koni, zakusil jsem rodeo na býku, jízdu na skibobu, na odrážecí drezíně, trochu tanečních kreací s kolem i cestování katapultem... Protože přes sníh nebyl vidět terén, tak jsem jednou zakusil ve sjezdu i závod v rychlostním klikování, díky tomu, jak se moje vlaštovky třepotaly - přes sníh se nedaly odhadovat nerovnosti terénu...

Když jsem část trasy zkoušel den předem, tak jsem při té drsárně skoro nedoufal v to, že závod vůbec dokončím. Ujel jsem necelou třetinu a měl jsem dost - to jsem ale zkoušel na jen částečně upravené trase a omylem v opačném směru. Úprava - projetí traktorem nebyla vždy a přispívala sice k prostupnosti, ale ke sjízdnosti často jen částečně. Ale tři desítky jezdců přede mnou mnohdy pomohly více. V úsecích, kde většina šlapala pěšky, jsem na udusaném sněhu občas mohl i jet. I tak jsem si ale dal do těla.

Celou cestu jsem ze stop, které jsem míjel, četl, jak se s trasou poprali Ti přede mnou. Kde se cesta měnila ve sněhovou oranici - což bylo velmi časté, bylo jasné, že tady to bude divočejší - a taky bylo. Jindy se stávaly stopy kol mělčí a zleva je doprovázely stopy husího pochodu - to byla místa maximálního podkluzování, či klouzavosti. Když jsem zkoušel jet ve vyšlapaných chodníčcích, byl to souboj s rovnováhou. Klouzalo to a stačilo jen trošku uhnout ze stopy a už bylo přední kolo po náboj ve sněhu. Tyhle chodníčky totiž neměly zpevněné okraje a délka úseků, kdy jsem se držel v sedle, nebyla nijak závratná.

I v místech, kde se dalo jet bez boření, to stálo za to. Schopnost rovnováhy a zvládání smyku byly neustále v akci. Jízda ve sněhu s ledovou kaší vyžadovala striktní vedení kola co nejrovněji. Jinak odchylka vedla ke smyku. Ale pravidelně se stávalo, že zmrazky - či větev ukrytá pod sněhem vedly taky k ustřelení, navzdory k jinak rovnému vedení kola.

Občas se smyk podařilo zvládnout, občas stačilo se srovnat odrazem nohy o zem. Jenže někde se noha při šlápnutí na zem propadla do hloubky v měkkém sněhu. Moc mi taky nepomáhalo, že jsem měl SPDčka - aspoň že ve šlehačích se sníh opravdu nedrží a nebyl problém zpátky našlápnut. Bohužel se mi s každým šlápnutím do sněhu shrnovaly návleky na boty. A jak se mi pod nimi promočily moje letní boty, mrzly mi pak na prsty u nohou.

Na velké části úseků to taky dost podkluzovalo. A pokaždé jinak. Někdy byl záběr na 1/4 otočení kola, zbytek protočení a tak to šlo pořád. Jindy jedno zašlápnutí záběr a další dva protočení. A tak dál. I takhle se dalo jet a někdy to bylo snad rychlejší než chůze (běžet jsem ani nezkoušel). Jenže tenhle postup velmi rychle vysosával cennou energii. Ale když se poměr změnil na každé zašlápnutí = plné protočení ... zbyla zase jako jediná volba chůze.

Jízda ve stopě auta stála občas méně sil. Tohle korýtko se od toho z „husího pochodu" většinou lišilo tím, že mělo pevnější okraje. To byla výhoda i nevýhoda současně. Pokud byl okraj navíc trochu namrzlý, tak se kolo při brnknutí o něj odrazilo zpět - to se dalo většinou ustát. Nebo při ostřejším kontaktu ostře prořízlo okraj stopy a tak prudce změnilo směr - tohle škubnutí řídítky jsem už ustál spíš zřídka. Zajímavé byly dokonce i namrzlé stopy po dvou autech těsně vedle sebe. Když jsem při balancování vyjel předním kolem z jedné z nich, zadní kolo často odmítalo při jízdě opustit svoji původní stopu. A protože jsem hrdinně zápolil s rovnováhou, jel jsem občas další desítky metrů každým kolem v jiné stopě. Kdybych měl diváky, asi by popukali - no hádejte, jak to skončilo...

Když jsem v polovině závodu dorazil na občerstvovačku cítil jsem, že to určitě dokončím. To už jsem nechal jednoho závodníka za sebou a doufal jsem, že snad dostihnu další. Ale moje role tady byla spíš hrát si na stopaře, na nějakou akceleraci jsem neměl.

Díky stopám kol přede mnou jsem ani moc nepotřeboval značení závodu. Jel jsem skoro celý závod osamoceně. Předpokládám, že závodníci přede mnou měli asi více sil i lepší techniku, ale jistě si to užívali aspoň trochu podobně, byť v rychlejším tempu.

Zimní krajina se celou cestu chlubila zasněženým lesem, stromy ježatými z toho, jak se ve větru oblepily sněhem. Kontury bílé peřiny měkce vystupovaly z mlhy - občas jsem se do ní zabořil, když mě zjankovatělé kolo při své křivolaké trajektorii vyhodilo. V téhle roční době je Český les na kole prostupný jen s velkým úsilím. Určitě bude stát zato se sem podívat i v létě.

V cíli jsem se pak dal do řeči s jedinou ženou závodu - dala na frak 7-mi mužům, včetně mne. Prý jsem začal jedním z nejtěžších závodů, co se při téhle délce trasy jezdí. Závody pořádané uskupením 'Silný kafe' podle ní opravdu dostojí svému jménu. A třeba známý "Král Šumavy" by se mohl prý jmenovat "slabý odvar" ve srovnání s obdobným závodem 'Silnýho kafe' v létě.

Organizátorům závodu patří můj dík, závod byl skvělý. Trasa asi vzhledem k počasí líp upravit nešla a v technickém zajištění závodu mi nic nechybělo, byť zatím nemám s čím srovnávat. Určitě mě to povzbudilo k práci na sobě, což byl můj hlavní cíl.

Zůstal jsem v Českém lese ještě jeden následující den, ale to jsem se držel už jen na silnicích - přímo do lesa jsem si už netroufl. Ale i tak jsem si to opět užil - po mnoha cestách kromě mě projelo sněhem třeba jen 1 až 2 auta a běžkaři. Stopy jiného kola kromě včerejšího závodu jsem po celých 33 km nikde nepotkal... Sice jsem se už moc nebořil, ale školy smyku a balancování jsem si opět zakusil až až.

Další zdroje o tomto závodě...

Pořadatelé závodu.
Trasa závodu.
Zážitky dalších účastníků (z vedoucích pozic) - RadyněBike.
Více fotek.