„Je to pravda, že když v klidu bolí nějaký sval, tak ten sval roste ?"ptá se Jitka, „tak to mě asi roste prdel".
Ve slunečném ránu se naloďujeme na přívoz a plujeme do Mohácse. Následuje pohodička v kavárničce na pěší zóně a prohlídka tohoto pro naše dějiny známého města. Sátorhely, (Turecký vrch) s památníkem bitvy u Moháče, leží 5 km jižně. Je to jeden z našich hlavních cílů prázdninového putování. Navštívit místo a památník bitvy, kde dne 29. srpna 1526 při bitvě s Turky padlo na 20 000 maďarských vojáků a mezi nimi také Ludvík II. Jagellonský, král uherský a český. Návštěva památníku byl hluboký zážitek.
Na hraničním přechodu Udvar opouštíme Maďarsko a pokračujeme přes Chorvatsko do Srbska. Chorvatskem jedeme jen 20km. Ve vesnici Topolje si chci v obchůdku koupit meloun, ale nemám kuny, tak zkouším platit eurem. Paní prodavačka eura odmítá, že nelze. Tak nic, říkám si a odcházím. Vzápětí se v krámku objevil majitel obchůdku, zjišťuje u prodavačky co je za problém. Ptal se odkud a kam jedeme a podal mi jeden meloun, že to máme od něj na cestu. Bylo to od něj sympatické gesto, které potěšilo.
Jitce se v prudkém stoupání kolem vinic u vesnice Draž přetrhnul řetěz, nestačila vycvaknout „kufry" a zůstala ležet na silnici pod naloženým kolem jak zavalený horník. Mirek ji musel vyprostit. Naštěstí byla jen mírně dodřená. Následovala provizorní oprava řetězu. Ani jeden nemáme nýtovačku (hrubá chyba). Míříme do vesnice Batina, kde je most přes Dunaj a součastně hraniční přechod do Srbska. V prvním srbském městečku Bezdan Mirek řeší opravu řetězu. Ve směnárně mu poradili kam má zajít. Cykloservis tady přímo není, ale určitě mu pomůžou. Opravář, starší pán, vypráví, že celý život se plavil po Dunaji jako lodní inženýr a tam si musel poradit se vším. Teď je v důchodu a tohle že je brnkačka a byla. Opravený spoj vydržel celou cestu.
Přes město Sombor se dostáváme znovu k Dunaji, do městečka Apatin. Je už tma, hledáme místo na přespámí. Nejdřív ale v hospůdce u chrámu na nábřeží dáváme pivo s Jelenem. Komáři po něm koušou nějak míň, nebo že by jim smrděl ten doutník? Stany stavíme na břehu řeky na pláži přírodního koupaliště u hotelu Plava Ruža. Stojí tu už řada stanů a mořských kajaků, tak se v recepci svolujeme a stavíme obydlí taky. U parkoviště jsou v provozu sociálky a ty můžeme využít (podotýkám, že jsme nic neplatili).
Dnes jsme na kole ujeli 98 km. Celkem ujeto 456 km.
Stany máme postavené vedle pádlerů, kteří na mořských kajacích sjíždějí Dunaj. Jsou jich na tři desítky, podle vlaječek z různých koutů Evropy. Povětšině vodáci středních let. Někteří odplouvají časně ráno, jiní to nehrotí. Potkali jsme je ještě jednou - jejich doprovodné vozidlo s koordinátorem plavby, mluvili jsme s ním v recepci hotelu Plava Ruža. U obce Bačko Novo Selo zabydloval tábořiště. Za dva dny napádlovaly 80 km. Ukrutná dřina.
Apatin je poklidné lázeňské městečko s nejznámějším srbským pivovarem Jelen. Na břehu Dunaje stojí krásně opravená pravoslavná katedrála. Jak nám místní věřící vysvětlil, katedrála patří k ortodoxní srbské pravoslavné církvi a ta má kořeny v Kosovu, trochu nás zasvětil do historie. Nedaleko se rozkládá přírodní park Horní Podunají, kde se vlévá do Dunaje řeka Dráva. I tady je voda z Dunaje ještě rozlitá v okolních lužních lesích a vytváří jezírka se spoustou živočichů.
Kolem silnice do vesnice Sunta je krajina hodně podobná pustě, studny s typickým ráhnem do dálky lákají k focení. K obědu si kupujeme meloun a navštěvujeme rybářskou hospůdku, tady je to čarda, nedaleko Karavukovo. Cesta cyklotrasy Euro Velo 6 je dobře značená.
Podle mapy jsme si vyhlédli na přespání pískáč s koupáním Provela u obce Vajska. Dva mladíci tady provozují občerstvení a s pitnou vodou také není problém. V lese kolem vody je nepředstavitelný nepořádek, spousta odpadků. S těmi si tady moc starostí nedělají. Jezdí se sem na pikniky. O víkendu tu měli motorkářskou akci. Večer sedíme v družném rozhovoru s místními chasníky. Ne dost daleko od nás je zaparkovaná partička s auty, aparatura jim duní do rána.
Dnes jsme na kole ujeli 74 km. Celkem ujeto 527 km.
Fotografujeme město Vukovar ze srbské strany břehu u přístaviště. Přívoz tu momentálně nejezdí. Na městě jsou stále patrné stopy války. Všiml si nás srbský četník, že se tady fotit nesmí a důrazně požadoval záběry vymazat. Míra fotí zrcadlovkou s teleobjektivem, našeho fotoaparátu si policista nevšiml. Nedávná válka je tady stále citlivé téma. Je nám připomínána poslední dva dny často, vždy když projíždíme kolem pomníčků jak na chorvatské, tak srbské straně Dunaje s datem úmrtí bojovníků v čase nedávném.
V osadě Bačko Novo Selo u čardy chytla Mila první defekt na zadním kole. Po 15 km v obci Mladenovo mi definitivně prasknul zadní nosič. Je naštěstí ocelový, proto nebude problém ho svařit. Sloužil dobře, ale příliš dlouho a zub času udělal své. Na dotaz chlapů před obchodem, kde by se dal nosič zavařit, mě poslali k panu Michalovi. Dům jsem po chvíli hledání našel. Chlapík je sedlák, ve dvoře má dílnu a všemožná zemědělská hebla. Hned jsem věděl, že tady jsem správně. Ochotně mi svařil nosič plynem (jen tak v trenýrkách bez brýlí). Když jsem poděkoval a co že chce za opravu, řekl že bych ho urazil za takovou prkotinu a pozval mě na zápraží k domu na pivo. Seděl tam na lavičce starý pantáta a ještě dva chasníci. Následovaly obvyklé otázky odkud a kam a tak. Když zjistili, že jsem z České republiky, tak úplně roztáli a vzpomínali že u nás, ještě v Československu, byly na zájezdě. Dali jsme po kalíšku, zanadávali na politiku a já po dvou hodinách odcházel za mými parťáky. Ti zatím čekali na rynku u školy ve stínu stromů. Dnes bylo obzvlášť velké vedro. Ve vesnici stojí úplně nový pravoslavný kostel a polorozpadlý římsko katolický kostel. Katolíků tady asi moc nezůstalo. I tady jsou patrné vypálené domy.
Ve městě Bačka Palanka začínáme uvažovat nad místem kde přespíme. Je tady hraniční přechod do Chorvatska a význačný kostel sv. Jana Baptisty, který patří k nejstarším ve Vojvodině. Trochu jsme se zdrželi a do Nového Sadu to za světla nedáme. Do cesty se nám „postavila" čarda Florida s volnými bungalovy za přijatelnou cenu. Teplá sprcha, klimatizace, krásné prostředí, malá farma, výhled na řeku, dobrá kuchyně. Neváháme a dopřáváme si pohodlí. Večerní posezení v rybářské hospůdce nemá chybu.
Dali jsme si s Milou vynikající rybí polévku na způsob maďarské Halászlé. Přinesli ji v kotlíku, porce tak pro čtyři a k tomu nám hrála živá cikánská kapela. Nevím proč si mysleli, že zrovna na nás vydělají. Vydělali, ale jen trošičku, dostali v přepočtu padesát korun a zklamaně odjeli žigulíkem někam dál. Hráli ale pěkně. Vrchní, mladý klučina, z nás měl srandu. Z ostatního osazenstva restaurace cikáni nedostali ani floka.
Dnes jsme na kole ujeli 72 km. Celkem ujeto 599 km.
Po příjemně strávené noci v klimatizovaném příbytku se vrháme do dalšího tropického dne. Už ve vlaku do Štúrova nám říkal mladý Srb žijící v Německu, že teploty v Bělehradu se letos pohybují kolem 40°C. Jedeme přes Čelarevo (vaří se zde pivo Lev), Gložan, Begeč, Futog, Veternik do Nového Sadu. Ve vesnici Futog, asi 15 km před Novým Sadem zastavujeme u velikého katolického kostela. Hlavní vchod je zavřený a v záhonu růží pracuje zahradník. Ptal se nás (srbsky), jestli se nechceme podívat do kostela, že nám ho otevře, ať jdeme bočním vchodem. Když jsme vešli dovnitř a prohlíželi si pěknou výzdobu kostela, oltář a varhany na kůru, přišel onen zahradník už převlečený, s talárkem a představil se jako otec Michal, duchovní zdejšího kostela. V příjemném rozhovoru, když zjistil odkud pocházíme, začal na nás mluvit krásnou slovenštinou. Že za mlada působil několik let na Slovensku. Vyprávěl nám o historii kostela a popřál šťastnou cestu.
Novi Sad je hlavní město autonomní provincie Vojvodina. Je to velké, rušné univerzitní město velikosti Brna. Byla zde založena Matice srbská, centrum pro nejstarší kulturní a vědeckou nauku Srbů. V roce 1999 bylo město během bombardování NATO značně poškozeno, zejména ropná rafinerie. Moc se po centru města nemotáme a rychle míříme na pravý břeh Dunaje, kde se nad městem vypíná nejvýznamnější památka - Petrovaradinská pevnost, známá už v římské době a kde byla v roce 1716 svedena první bitva mezi Habsburky a Osmanskou říší. Princ Evžen Savojský v ní rozprášil armádu velkovezíra Damada Aliho, čímž odrazil ofenzívu tureckých vojsk proti významné pevnosti Petrovaradín a zároveň si uvolnil ruce k dobytí Temešváru a vyhnání tureckých jednotek z Temšského Banátu. Zde trávíme docela dost času prohlídkou a poledním odpočinkem. Zjišťujeme zajímavou skutečnost, nedají se tady koupit pohlednice. Prostě je ve stáncích se suvenýry nevedou. Čím jedeme více na východ, tím hůř se dá nějaký pohled koupit.
Pokračujeme do města Sremski Karlovci. Protože máme podle itineráře časový skluz, chceme cestu do Bělehradu urychlit vlakem na trati Sremski Karlovci - Čortanovci - Beška - Indija - Stara Pazova - Nova Pazova - Batajnica, ( jedná se o 51 km) a součastně poznat srbskou železnici. Vlak měl odjíždět podle jízdního řádu kolem 15:30 hod, ale má zpoždění. Jak velké, nikdo na nádraží nevěděl, ani netušil. Až přijede, tak tu bude. Prý horko roztáhlo koleje. Mirek s Jitkou čekání vzdali a šlápli do pedálů (dobře udělali), já s Milou jsme chtěli okusit srbskou dráhu, tak zůstáváme. Na nádraží stál historický vlak společnosti Romantika 1996, tažený parní lokomotivou, kterou chlapíci zrovna opravovali. Nabídli nám, že nás svezou do Bělehradu, ale s díky odmítáme. Jsme domluveni s Mirkem na setkání v Camping Dunav u obce Zemun, nedaleko města Batajnica a v hlavním městě větším než Praha, bychom se už nikdy nepotkali. Na nádraží nejsme sami, na vlak čeká spousta lidí, ale nikde žádná nadměrná nervozita, ale ani informace o tom, kde vlak je a jestli vůbec přijede. Lístek si máme koupit až ve vlaku a kola naložit do chodbičky vagonu. Jak toto dopadne jsem sám zvědavý, na to si počkám....
Vlak přijíždí 18:25 hod ( to už bychom byli málem v kempu) a je úplně plný. Polovina mužské části osazenstva vagónu rychle vystupuje, jde kouřit. „Druhá polovina" cestujících z vozu do kterého se snažíme dostat naše kola, nám bez říkání pomáhá naložit brašny a už vyjíždíme. Bylo to rychlé a spontánní, jen čučíme. Mila sedí na sedadle v útrobách vagónu, já stojím u kol. Chlapíci kolem mě se hned dali do řeči, odkud, kam a po zjištění, že jsme z České republiky (měli nás za Poláky) velmi pozitivní reakce. Bavíme se trochu anglicky a převážně „slovansky". Dozvídám se o vesnicích v okolí Bela Crkva (České Selo, Krušice), které jsou české, stejně jako ty v rumunském Banátu. Pořád jsem si ještě myslel, že cesta vlakem bude ještě za světla za námi. No nebyla. Na každé další zastávce jsme zastavili, polovina vlaku šla kouřit a nekonečně dlouho jsme čekali, kdy zas pojedeme. I vlakvedoucí bezradně krčil rameny. Nutno říct, že byť do hlavního města, trať je spíše regionální a vlak na úrovni našeho „dělňáku". Ale cestující byli neskonale trpěliví, asi jsou zvyklí.
Vystupujeme ve městě Batajnica ve 21:00 hod. Osazenstvo vagonu nám opět pomáhá vyložit kola a brašny. Tma jako v pytli, podle mapy hledáme silnici do Zemun Polje. Ve městě nakupujeme ještě pivo v plechu a hledáme cestu na Camping Dunav. Napoprvé se nám to nepodařilo, odbočili jsme z hlavní silnice brzy a končíme u závory. Za městem je vojenská letecká základna, ze které startovaly srbské letouny MIG 29 proti letounům NATO při bombardování Srbska v roce 1999 během operace Allied Force. Napodruhé se nám to již podařilo a šťastně se shledáváme se svými parťáky, plni nových dojmů a zážitků.
Dnes jsme ujeli 64 km na kole a 51 km vlakem. Celkem ujeto na kole 663 km.
Zemun Polje leží na předměstí Bělehradu. Camping Dunav je slušně vybavený, ale dobu své slávy už má za sebou. Je to široko daleko jediný kemp kolem srbské metropole, návštěvníci jsou převážně cizinci a tomu odpovídá i cena. Hlavní město projíždíme po předměstí Zemun, kolem toku mohutného Dunaje, pevnosti Kalemegdan nad soutokem s řekou Sávou a pokračujeme do centra po třídě kněze Miloše. Jedeme kolem budov bývalého generálního štábu srbské armády a ministerstva obrany, na kterých je stále vidět bombardování z roku 1999. Navštěvujeme velice působivou církevní stavbu Bělehradu, kostel svatého Marka. V její jižní a severní části jsou krypty s ostatky významných srbských panovníků. Opravdovým skvostem je kolekce srbských ikon z osmnáctého a devatenáctého století. Kolem budovy Národního shromáždění míříme na Pančevačský most, po kterém přejíždíme na levý břeh Dunaje a mizíme z hustého provozu velkoměsta. Po Bělehrad vcelku dobré značení cyklotrasy Euro Velo 6 zmizelo a už se do konce putování neobjevilo.
Jedeme po hlavní silnici E70 do města Pančevo. Doma bych se takové cestě zdaleka vyhnul, tady po odstavném pruhu dvouproudé komunikace uhánějí „žiletkáři", povozy tažené koňmi a babky na „ukrajinách s hráběma". V některé vesnici kolem Pančava jsem dokonce zahlédnul v protisměru paňmámu s velkým proutěným košem přivázaným k boku zadního nosiče a v něm měla tak pětileté dítě. Jela rychle, než Mila vytáhnula fotoaparát, byla v trapu.
Pančevo bylo v roce 1999 bombardováno jednotkami NATO. Stála tu významná rafinerie. Ta tehdy lehla. Dnes už zase vesele „bafe" svými komíny do kraje. Podle místního trhovce ji znovu postavila americká společnost. Ve městě dáváme s Milou siestu v klidové zóně u vody řeky Tamiš. Někde jsme se poztráceli s Mirkem a Jitkou, ti odpočívají jinde. Pokračujeme po místních komunikacích přes obce Starčevo, Omoljica, Banatski Břestovec, Skorenovac do města Kovin. Od břehů Dunaje jsme vzdáleni asi 8 km, kolem vody vede polňačka, tak raději volíme silnici.
Ve městě Kovin jsou pozůstatky starobylé římské pevnosti a 3 km za městem se na pravém břehu vlévá do Dunaje řeka Velika Morava. Ve městě se znovu potkáváme s Mirkem a Jitkou. Na „počest setkání" jdeme na dlabenec do stánku s rychlým občerstvením na ulici hlavní třídy. Objednáváme si čeburek, placku z mletého masa upečenou na otevřeném ohni, se zeleninovou oblohou a chlebovou plackou. Bylo to výborné. K tomu pivo Jelen, život je tak krásný....Majitelka rychlého občerstvení si všimla našich vlaječek na brašnách kol, mojí mizerné „srbštino slovanštiny" a hned běžela pro ubrus na stoleček, u kterého jsme seděli a máme to i s obsluhou. „Mám vzácné hosty z ciziny", houkla na vykulené místní strejce, kteří nechápali tu péči.
Šlapeme do pedálů po silnici k vesnici Gaj a stáčíme se na jih po kamenité prašné cestě k Dunaji do zátoky Gajski kanál, pěkného přírodního koupaliště plaža „Raj". Je tady možnost postavit stany, osprchovat se a posedět v hospůdce. Jen ti mizerní komáři kdyby tolik nežrali.
Dnes jsme na kole ujeli 98 km. Celkem ujeto na kole 761 km.
Za vesnicí Dubovec projíždíme unikátním územím Deliblatské peščary, známé jako Evropská Sahara. Oblast Deliblato Sands zahrnuje oblast stepi, smíšených lesů, písečných dun, které dosahují místy do výšky 200 metrů nad mořem. Před obcí Banatska Palanka přejíždíme kanál Dunaj - Tisa a blížíme se k městu Bela Crkva. Před městem u silnice lákají jezera s písečnými plážemi a kempy, místa jak stvořená k odpočinku. Na horizontu se zvedají vrcholy jižních Karpat, které dnes musíme přejet. Rumunská hranice je nedaleko. Za poslední srbské dináry kupujeme meloun a slivovici. Ve směnárně měním 50 euro za rumunské leu. Směnárník neměl tolik leu, ale že mám přijít za hodinu, že sežene. Měli jsme zrovna polední siestu, tak to nevadí. Za hodinu jsme směnu provedli. Dostal jsme dva balíčky bankovek v hodnotách 1 a 5 leu, převázané gumičkou. Vypadalo to impozantně. Ty drobné se další dny ukázaly při placení v obchodě jako velmi výhodné.
Cesta k hraničnímu přechodu Kaluderovo je rovná a dlouhá, jak budovaná podle výstřelu z děla. Asfalt se topí na slunci pod pneumatikami kol. Potkáváme cestáře jak opravují silnici, v tom vedru v rozpáleném asfaltu to jsou galeje. Konečně hranice do Rumunska. Ze Srbska nás celníci pouští bez potíží. Celnice na rumunské straně je stavebně zpustlá a omšelá. Kromě celníků se o nás zajímá i „zdravotní" kontrola. Civilní úředník zdravotní služby požaduje vyplnění zdravotního dotazníku. V Evropě zrovna řádí ptačí chřipka. Aktivně nám osazenstvo přechodu pomáhá vyplňovat dotazník, kromě nás tu nikdo jiný zrovna není, tak odbavení probíhá v pohodě. Po dotazu odkud na kole jedeme, prohlásil úředník, že když jsme dojeli až sem, tak nemocní určitě nejsme a vpustil nás do země s přáním šťastné cesty.
Začínáme ukrajovat první kilometry cílovou zemí naší cesty a hned zostra stoupáme po silnici č. 57 z nadmořské výšky 121 m n.m. do kopců pohoří Národního parku Železná vrata. Po dosažení výšky 650 m n.m. sjíždíme několik kilometrů dlouhým sjezdem do vesnice Pojedena. Znovu jsme spadli k Dunaji do nadmořské výšky 70 m . U obchodu sedíme chvíli na pivu, hospůdka tady není, kupujeme balenou vodu, na vodu z obecní studny s rumpálem si netroufáme a hledáme místo na spaní. Za vesnicí na posečené louce, částečně ukryti za lánem kukuřice stavíme stany. Noc proběhla klidně. V dálce nad horami vidíme záblesky letní bouřku.
Dnes jsme na kole ujeli 79 km. Celkem najeto na kole 840 km.
http://avant.rajce.idnes.cz/2009_07_24_-_08_08._Madarsko%2C_Srbsko%2C_Rumunsko/