Z Tišnova po červené do Prahy, přes Žďárské vrchy a Železné hory

Letos jsme naši „dámskou" jízdu naplánovaly zase z Tišnova. Původně jsme chtěly jet na jih, přes Rakouské pohraničí, vinice jižní Moravy a Pálavy, ale podzimní cyklosraz na který určitě pojedeme, bude na jižní Moravě, tak bychom v krátké době byly na stejném místě. Naskytla se tedy příležitost, dojet na kolech z Tišnova do Prahy.

čtvrtek 21. července, vydatně prší už druhý den, řeky se vylévají ze svých koryt a většina lidí nadává na strašné letní počasí. Sedám ráno na kolo, už téměř neprší, ale je to spíš mé přání, než skutečnost, také přibalit skoro zimní a nepromokavé věci bylo docela obtížné a ještě ke všemu se mi rozbil zip na cyklobrašně. Pokus koupit novou těsně před odjezdem se nedaří, takže budu muset vydržet jen se dvěma kapsami. Vlak odjíždí ve dvě odpoledne, na nádraží potkáváme kamaráda Radky, kteří jedou na svatbu na Lysou horu. Sedíme ve vagónu pro matky s dětmi a jsme tam skoro sami. Přestává pršet, ale brzy déšť doháníme, v Tišnově šlapeme v dešti. Dostáváme výbornou večeři ze surovin vypěstovaných na zahrádce a jdeme zkusit místní pivo. Naražení sudu se slečně moc nedaří, takže neochutnáme 13° tmavé a zůstaneme u osvědčené Plzně. Večer ještě posedíme s rodiči při lahvi bílého a přejeme si, abychom se probudily do dne bez deště.
pátek 22. července, neprší, je zataženo a na radu maminky odjíždíme v devět, abychom odjely co nejdál z Tišnova. Podle mraků prý začne v jedenáct pršet, ale kdybychom chtěly, můžeme se vrátit k obědu na meruňkové knedlíky. První zastávka je v Předklášteří, klášter Porta coeli je cisteriánaský ženský klášter založený kolem roku 1230, ale z časových důvodů nejdeme dovnitř. Měly bychom jet po červené, ale po vydatném dešti si na ni netroufáme, tak do Dolních a Horních Louček přijíždíme po silnici a dál přes Boudy do Skryjí. Červená stoupá do kopce, kamsi na hřeben a ke zřícenině Košíkov. S naloženými koly se nám nechce šplhat kdesi po kopcích, tak zkoušíme jet stále po cestě podél Bobrůvky. Lenka vzpomíná, že někde tady byl kdysi dětský tábor, na který jezdila. Zastaví nás až hluboký a široký brod, takže se vracíme zpět do osady Boudy a tady zahneme na červenou turistickou. Ta nás vede mezi kopřivy, do rokle (doufáme, že bude jediná), na louku a vyjíždíme v Tišňovské Nové Vsi na cyklotrase. Ve vesničce Krčma uhýbáme na zříceninu Mitrov, ale než k ní dojedeme, musíme nejprve sjet do Podmitrova, krásnou asfaltkou, kde se naložená kola pěkně rozjedou. Tady je statek, označený nálepkou „cyklisté vítáni", malá farma s prasaty, kozami a ovcemi, odtud už stoupáme k Mitrovu. Držíme se cyklotrasy, která nás dovede do Westernového městečka Šiklův Mlýn. Naštěstí projíždíme jen jakousi vstupní bránou této komerční záležitosti. Sjezd do vesničky Olešinky dává tušit, že budeme muset zase stoupat. A výšlap na kopec stál za tu námahu, kolem vesničky jak na dlani, kostely svítí do dálky a jeden velmi významný je těsně před námi. Vesnice Zvole se pyšní kostelem, který postavil Santini. Dál nás čekají Račice, Dlouhé a už jsme v Nové Vsi u Nového města na Moravě. Přejíždíme hlavní silnici, proti nám na kopci je skokanský můstek, součást zimního areálu v Novém Městě na Moravě, kde se mimochodem letošní léto velmi intenzivně pracuje kolem běžeckých tratí, ještě, aby byl dostatek sněhu. Nějak se nemůžeme trefit na správnou cestu, a tak zajíždíme do vesničky Slavkovice s rybníčky plných leknínů a pak už pokračujeme pro auta uzavřenou silnicí do Fryšavy. Dnešní kopcovitá trasa nám dává docela zabrat, takže ve Fryšavě opouštíme cyklotrasu číslo 103 a odbočujeme na modrou značku, která vede přímo do vesnice Cikháj, kde máme zamluvené spaní. Podle mapy tam také vede zpevněná lesní cesta, takže neváháme a dnešní trasu zkracujeme o patnáct kilometrů. Občas sice musíme překonat zátarasy přes cestu, které tu jsou prý proto, aby tudy nejezdili motorkáři a cyklisti, kteří pak v lese dělají nepořádek, to nám večer říkala servírka v Tisůvce, prý ten les patří jejímu strýci. Lenka ještě v lese stihne vyzvednout kešku a pak už vjíždíme do vesnice a ubytujeme se v penzionu Tisůvka. Krásný penzion, uprostřed lesů na kraji vesnice. Lenka si jde vyzvednout další tentokrát jubilejní padesátou kešku, kousek za penzion k památníku partyzánů a večer vykoupané a upravené jdeme do restaurace na večeři. Pan kuchař je úžasně kreativní, za nazdobený talíř by se nemusel stydět ani při návštěvě údajně věhlasného kuchaře Pohlreicha. Plněná krkovice se zelím a švestkou se špekovými knedlíky a omáčkou, to vše ještě ozdobené smaženou mřížkou a s vykrajovanými kytičkami z vařené mrkve ladilo oku, ale hlavně, jídlo bylo výborné. Také bramborové noky se špenátem neměly chybu. Jak nám později servírka říkala, kuchař si všechno dělá sám, takže noky i knedlíky vlastní výroba, žádný polotovar. Měly jsme takový hlad, že jsem jídlo nestihla vyfotit. Jsme unavené, takže ani televizi, kterou máme na pokoji, nepustíme.
87 km
sobota 23. července, potůčkem pod naším oknem jsme ráno probuzeny a modrá obloha nad loukou nás doslova vymrští z teplých peřin. Vydatná snídaně v podobě švédského stolu, tou se nasytíme na dnešní kilometry, které máme před sebou. Loučíme se s paní majitelkou, které platíme, pokoj se snídaní pro dvě osoby za 700,-. Nakládáme cyklobrašny na kola a odjíždíme přes Herálec do Hlinska. Cesta vede po značené cyklotrase, většinou po silnicích 4 třídy. Dneska jedeme po trase číslo 1 v mapě značenou jako Pražská cesta. Kousek za Hlinskem odbočujeme na červenou značku, když už to má být jízda po červené. Oproti včerejšku projíždíme téměř pustinou, žádné domy, chaty, sem tam nějaká usedlost někde v dáli. Fouká protivítr, takže se rády na chvilku schováme v lese, ale brzy se cesta stává nesjízdnou, vracet se nechceme. Červená opět navazuje na silnici a už jsme kousek od Trhové Kamenice. Tady na křižovatce zjišťuji, že mi při sjezdu uletěla mapa. Koukáme tedy na mapu informační u křižovatky a volíme cestu sice delší, zato však po vedlejších silnicích. V Horním Bradle potkáváme nějaké závodníky, ale nemáme ambice se mezi ně míchat, uhýbáme na Modletín, je zde dřevěná zvonice, ale nějak jsem jí nezaznamenala. Tady opouštíme Žďárské vrchy a vjíždíme do Železných hor. V Klokočově se koukám po věhlasné Klokočovské lípě, která je 1000 let stará a v roce 2008 se stala finalistou soutěže „Strom roku", umístila se na 6. místě. Podle místní pověsti si pod lípou odpočinul Karel IV., který tudy projížděl v roce 1370 do nedalekého Modletína k léčivému prameni. Lip je v Klokočově hodně a k té jediné se musí z kopce, takže pokračujeme na Hoješín, kocháme se dalekými výhledy po kopcovité krajině a sjíždíme k Sečské přehradě. Je sice teplo, ale na koupání to dneska není, takže k přehradě nezajíždíme, je vidět ze silnice. Na Předělu vjíždíme opět na červenou značku, která míří do lesa. V altánku máme pauzu na dnešní oběd. Cesta se po chvíli stává nesjízdnou, je tu mokro a kamení, s naloženým kolem si na trasu MTB netroufáme, ale za půl kilometru je zpevněná cesta, vyhnuly jsme se vesnici Běstina a lesem stále z kopce sjedeme až do Třemošnice. Tímto sjezdem jsme definitivně opustily Železné hory, ještě se na ně koukáme z malého kopečka od hřbitova u sv. Martina a pak vjíždíme do Ronova. Ve Žlebech zastavujeme na nádvoří u zámku. V Čáslavi na náměstí zajdeme do restaurace, mají tu výbornou kávu a palačinku s horkými malinami. Sice nám číšník z nepochopitelného důvodu nedal jídelní lístek, ale postupně, jak k okolním stolkům nosil poháry, míchané nápoje a dorty, jsme se začaly ptát a také objednávat, ale proč nám nepodal lístek je nám záhadou. Lenka si jede vylovit dnešní kešku, já sedím u rybníka a pak už pokračujeme do Kutné Hory, zbývá nám posledních dnešních 10 km. Cyklostezka vede mezi poli, starou asfaltkou, překonáváme brod a najednou vjíždíme do vesničky Neškaredice. Spíš by se měla jmenovat Škaredice, je totiž celá cikánská, tedy Romská. Projíždíme s vykulenýma očima, protože něco tak otřesného jsme snad ještě neviděly. Domy téměř rozpadlé, hromady odpadků, spousta dětí a dospělých. Naštěstí je vesnice krátká, takže jí máme brzy za zády. Kousek za vesnicí potkáváme kluka, který tlačí kolo a chce po nás hustilku. Představuji si, že z kukuřice vyskočí dalších deset kluků a kompletně nám odstrojí kola, takže lžu a říkám, že žádnou nemáme. Lenka jí má viditelně na kole, tak o té prohlásím, že je rozbitá a šlapeme do města. V Kutné Hoře chvilku hledáme penzion, je přímo u nádraží. Se včerejším luxusním ubytováním v Tisůvce se tohle nedá srovnávat, ale je tu celkem čisto a sprchu máme vlastní.
93 km
neděle 24. července, otravoval nás komár a penzion se začíná probouzet do nedělního zataženého rána. Snídani si připravujeme sami a v devět už sedíme na kolech. Lenka jede vyzvednout kešku do vedlejší vesnice, já se jedu podívat do starého města. Na turisty je ještě brzy, takže u sv. Barbory je pusto, úzké uličky starobylého města se teprve probouzejí. Vyfotím pár zajímavých domů a odjíždíme směrem na Uhlířské Janovice. Ráz krajiny je úplně jiný, než včera, kolem samá rovina, jen v dálce je vidět hřeben, ze kterého jsme včera sjely. Uhlířským Janovicím se vyhýbáme a míříme k Sázavě. Po chvíli jsou opět vidět kopce a lesy a pak už nádherný, až alpský sjezd se 17 % klesáním do města Sázavy. Tady najedeme na chvíli na cyklotrasu číslo 19, později z ní sjedeme, abychom mohly jet po červené a po proudu řeky Sázavy dál. V Choceradech, kde jsme chtěly původně nasednout na vlak, jsme chvilku po poledni, takže pokračujeme dál na další vlakovou stanici. Malá pauza na dnešní oběd na břehu řeky a pohodlně dojíždíme do Čerčan, je teprve před třetí odpoledne a za pár minut jede vlak do Prahy. Dneska jsme ujely 65 km, pro Lenku je výhodnější nasednout na vlak a dojet do Prahy, já se rozhoduji, že dojedu až domů. Stále se držím červené značky a přes Nespeky a Zbořený Kostelec do Kamenice. V Těptíně stavím na kofolu a pivo Birel, protože mi dochází pití. Jedu nejkratší cestou, neboť zatažená obloha nevypadá moc dobře, na Točnou dojíždím před šestou. Lenka psala kolem páté, že už je vykoupaná a vstřebává náš třídenní výlet.
107 km
- kilometrů jsme letos najely asi nejvíc za poslední roky, celkem 287 km
- defektů bylo letos 0
- počasí, ačkoliv při odjezdu vypadalo strašně, nakonec vyšlo za poslední roky nejlépe, nezmokly jsme
- bloudění téměř žádné
- co nejvíce se držet červené značky a dojet z Tišnova do Prahy na kole na těžko se víceméně podařilo
- kilometry po červené odhaduji asi na 100 km celkem

Tak příště, nejspíš sever a přejezd k sousedům, třeba se kouknout kde pramení Ohře, ale kdo ví, co bude příští rok?