Es regnet - prší, es sprühregnet - mrholí, immer - stále, pořád

Páteční ráno prvního červencového dne roku 2011 se probouzí do pěkného dne slibujícího příjemné teplo a oblohu s beránky. Sedím, stejně jako včera a stejně jako dny před tím u počítače a zoufale se snažím najít alespoň náznak toho, že předpověď na následující dny, ve které se po třech hodinách jen střídají slova Regen, Regen - Schauer v nejrůznějších kombinacích, by se mohla zlepšit. Je to jak lekce němčiny na téma špatné počasí, o sluníčku není ani zmínky. Vlastně ano, při našem návratu už zase bude svítit.

Propadám trudomyslnosti a jdu za Petrou do kuchyně. „Hele, co kdybychom změnili trasu." „A kam jako?" „No že bychom jeli podél Labe, tam se dá vždycky vrátit zpět vlakem." „Tak to ne, to je blbost, takhle na poslední chvíli to měnit, jedeme, jak jsi to naplánoval", rázně ukončí poraženeckou debatu Petra. No holka, nevíš, co mluvíš, myslím si v duchu a jdu do GPS přehrát ještě únikovou variantu, až v sobotu večer zjistíme, že chceme už být raději doma.

Ale zatím svítí sluníčko, tak navěsíme brašny na kola a vyrážíme směr Budyšín. Je to pořád stejné, stoupání na hranici v Sohlandu, sjezd ke Sprévě. Tam mi Petra vyjeví, že se rozhodla fotit každý kostel po cestě, takže příště až pojedu okolo kostela, jako teď v Sohlandu, že mám na ní počkat. Před Schirgiswalde svačíme a o kousek dál fotíme, kostely tady mají dva, z cyklostezky je na ně pěkný výhled. Petra si pomalu zvyká na jízdu s brašnami, pod stan a na těžko jede vlastně poprvé, pokud pominu loňský dvoudenní výlet do kláštera Marienthal. Příjemná cyklostezka nejprve podél Sprévy a pak podél silnice nás dovede do Großpostwitz, dokupujeme tady zásoby, které jsme nestihli koupit před odjezdem. A pak ovšem focení místního kostela. Cesta se vrací zpět ke Sprévě a na konci vesnice zjišťujeme, že ta „tělocvična", co jsme okolo ní už x-krát projeli, je nový katolický kostel.

Netrvá dlouho a stojíme na návrší před Budyšínem. Město cyklostezka objíždí po hranicích historického jádra, takže si dosytnosti užíváme staré dláždění. Na mostě odbočujeme ze Sprévské cyklotrasy a vydáváme se na severozápad. Ulička je uzounká, je tu velký provoz včetně autobusů a vyhýbání je možné jen v místech, kde je zúžený chodník. Přesto se zdá, že z toho není žádný stres, i když přednosti nejsou upraveny značkami. Podjíždíme dálnici a jsme z města venku.

Trochu Petře ujíždím, což mi okamžitě dává příležitost k německé konverzaci. Protijedoucí dodávka zastaví, pán stáhne okénko a vyzvídá, kam jedeme. Mrknu úpěnlivě zpět, ale Petra je ještě daleko aby se ujala vyjednávání. Pomocná ruka je na konci vlastního ramene, pomocná huba je ta moje, takže pánovi vysvětluji, že míříme do Neschwitz. „Ach so", odvětí on, „já myslel, že jedete podél Sprévy a zabloudili jste, tak jsem vám chtěl poradit". Starostlivý pán. Mezitím dojela Petra, tak se můžeme rozloučit a společně pokračovat dál. „Tady na mapě je vyznačený dům nějakého biskupa", povídá Petra, „to jsem zvědavá co to je". Naše cesta je tím směrem, takže brzy zjistíme, že se jedná o zámeček v příjemném parku, blíž se však nedostaneme, celý areál je olemován bíločervenou páskou, připravují na večer koncert, odněkud jsou slyšet cvičící fagoty a flétny. Tak jedeme dál, když nás tady nechtějí.

Stoupáme na kopec a mě začíná být jasné, co vidím. O letošních Velikonocích šel na ČT2 dokument o velikonočních zvycích v Lužici a pod Lužickými horami a tam bylo několik záběrů na nový památník Cyrila a Metoděje, patrony Lužických Srbů. Ale nebylo nám jasné, kde to je. Teď už ano. „Podívej", volám na Petru, „to je ten památník!" „Stavíme a fotíme!" zní odpověď. No jasně, jak jinak. Moderní sochy, a před sochami z písčitého prostranství koukají kameny či malé kříže. Moc nám není jasné co to je, ale infotabule dává jednoduchou odpověď. Znázorňuje to klíčící víru. Tak takhle s vysvětlením je to docela pochopitelné. Další fotící zastávka je až v Neschwitz. Zámek rozhodně není tak příjemný jako když jsem tady byl před časem, chystá se tu nějaký „Open Air Festival", na nádvoří jsou kamiony a jeřáby. Tak alespoň obejdeme zámek. Petra se dá do řeči s postarším manželským párem, už jsme se s nimi minuli u Cyrila a Metoděje. „My tady jen náhodou zastavili", říká ten pán, „manželka když vidí nějaký zámek, musí se na něj podívat. To tak ženy dělávají", dodává málem omluvně. „Já se zase rozhodla fotit kostely", na to Petra, snad aby bylo jasné, že podobné nápady nemá jen jeho choť.

Rozloučíme se a ujedeme těch několik málo kilometrů do kempu, kde strávíme první noc. Večer ještě zjišťujeme předpověď. Je snad horší, než když jsme odjížděli. „Vyndej mapy, podíváme se, kde to zkrátíme, zítra se ještě bude dát jet a neděli proležíme ve stanu", zní kategorický Petřin požadavek. Tak jo, trasu přeplánujeme a jdeme spát.

 

V sobotu ráno není po slunci ani památky. Od severozápadu jsou na zatažené obloze vidět těžké mraky nacucané vodou. Sedáme na kolo a míříme do Ralbitz, naším cílem je zdejší hřbitov. Mají tady totiž ten zvyk, že všichni mají stejný hrob a stejný kříž. Však to všichni známe: „... a krom toho až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem". Je to hodně působivé, zdánlivě podobné válečnému hřbitovu, ale na křížích jsou osobní nápisy ve stylu „Tu wotpočuje w Bohu naša starosčiva mať, wowka a prawowka...". Nezapomínejme, že jsme v jednom z center Hornolužických Srbů.

Sotva si prohlídneme hřbitov a kostel přijde ten slibovaný, však nechtěný déšť. Oblékáme nepromokavé svršky, navrch přidáme reflexní vestu a jedeme dál. „Koukej, to je asi místní farář, pospíchá na mši", okomentuje Petra cyklistu, který nás předjíždí s Biblí připevněnou na nosič gumicukem. Farář to asi nebyl, potkáme ještě asi tucet cyklistů nejrůznějšího věku s podobným nákladem. Později zjistíme, že se někdy v půl sedmé ráno konala pouť ke zdejšímu mariánskému kostelu a oni se teď vrací.

Svačíme v Sollschwitz, u mostu mají přístřešek se stolem a lavičkami. Je to jedna z těch vesnic, kde jsou Boží muka skoro před každým domem, to je dost neobvyklé. Asi se tady žije jinak, v přístřešku jsou fotky z historie obce a jsou tam dvě nové. Celá vesnice na starém mostě a o rok později celá vesnice na mostu novém. Nějak si nedokážu představit, že by se celá naše vesnice sešla ke společné fotografii.

Prší, mží, prší. Taky fouká. Jedeme dál, nejprve do Wittichenau, kde mají na náměstí pomník Krabata, dobrého kouzelníka ze srbských pověstí, a poté k jezeru Knappensee, prvnímu ze zatopených hnědouhelných lomů na naší cestě. Trochu nás zaskočila cesta z Koblenz do Mortky, opravují tu silnici, ale totálně, silnice je vybagrována až na podloží. Naštěstí je uježděná těžkou technikou, tak se dá jet, v sobotu příliš nehrozí, že se potkáme s nějakými stavaři. U Silbersee se rozhodujeme, jestli zakempujeme, ale je příliš brzy a moc neprší, jedeme tedy dál.

Moc daleko jsme nedojeli. Po odbočení na polní cestu Petra konstatuje, že má asi něco s předním kolem. Má. Má ho úplně prázdné. Dotlačíme kolo ještě nějakých pět set metrů, na kraji lesa je stůl a lavička. Příšerně fouká, snad tam budeme alespoň trochu schovaní. Měním duši a prohmatávám plášť, jestli nenajdu o co se píchla. Nic tam není. Pumpuju kolo a v duchu nadávám. S pumpičkou si moc nerozumím a mám strach, že duši nafouknu málo. Snad jsme neujeli ani dva kilometry, když se za mnou ozve: „Petře, já už zase mám prázdné kolo". „Podívej, máme to domů devadesát kilometrů a ty na každé dva kilometry potřebuješ novou duši, měla jsi říct, vzal bych vozík s padesáti dušemi", snažím se zlepšit si náladu. Moc mě to nejde. Znovu sundavám plášť, znovu ho oba prohmatáváme. Nic. Tentokrát jsme v duši našli dírku, ale v plášti není nic. Lovím další duši, znovu se vztekám s pumpičkou a nakonec pokračujeme v cestě.

V Uhystu nejprve pohovoříme s nějakou rodinkou, co cestují na těžko s dítětem ve vozíku, jsou to první natěžkysti, které potkáváme. Pak vyjedeme na okraj Bärwaldersee a já, protože to znám se těším, kdy Petra poprvé uvidí protější břeh jezera. Nezklamala. Za zády se mi ozve: „To snad není možný, já to přeci měla tušit, že když někam jedeme, bude mě ten děsnej manžel cpát k elektrárně!" To byla přesně ta věta, na kterou jsem čekal. Cesty na kole k elektrárně jsou už pár let součástí našeho špičkování. Je to tak, velkou plochu jezera korunuje mohutná hnědouhelná elektrárna Boxberg. Objíždíme jezero s cílem přespat v Boxbergu v kempu. Cestou se ještě díváme na vodní lyžaře, kteří jezdí zavěšeni na padácích. Jsou asi jediní, kterým neustávající mírný déšť nevadí.

V Boxbergu marně hledáme kemp. Je vyznačen na mapě, je vyznačen na infopanelu na pláži, před odjezdem jsem se díval na webu na jeho ceník. Ale tady není. Petra sleze z kola a jde se zeptat. Potká několik, jak ona říká důvěryhodných lidí a přijde zpět s překvapující odpovědí „oni to prý měli v plánu otevřít, ale nějak z toho sešlo, vrátíme se o kus dál a zaplujeme do lesa, nic už hledat nebudeme". Jak řekli, tak udělali, našli jsme v lese plném vřesu a borových šišek rovný čistý plac a tam jsme postavili stan.

 

Celou noc pršelo a nedělní ráno jasně ukázalo, že nějaká změna se nechystá. Pořádným hrnkem horkého čaje a vydatnou snídaní jsme zahájili den plný pospávání, četby, vyprávění, ale také poslouchání rozhlasu v lužické srbštině. Člověk si časem na ten slovanský jazyk zvykne a občas i něčemu rozumí. Jen nevíme, kdy to bylo hornolužicky a kdy dolnolužicky. Nejkurioznější byl pořad o chorvatské menšině v Rakousku. V něm se bez jakéhokoliv překládání mluvilo srbsky, chorvatsky a německy zároveň. Hotový Babylón.

 

A tak za stálého deště přišlo pondělí. Chtěli jsme vyrazit brzo, v předpovědi bylo, že se to po obědě roztrhá a také jsme měli pocit, že už bychom měli z lesa vypadnout. Jenže člověk míní a příroda mění. Místo trhání oblačnosti přišel další déšť, takže první rozumná pauza na balení přišla krátce před polednem. Ale nikam jsme nespěchali. Dojeli jsme opět do Boxbergu abychom si nakoupili, věděl jsem, že po cestě už nebude žádná možnost. Prohlédli si uměleckou stavbu Ucho, kterou se chlubí všechny zdejší průvodce. No nic moc. Ono je to Ucho vidět jen z letadla. Ze země to je jen mnohometrový val.

Obkroužili jsme jezero z druhé strany, než jsme přijeli a opustili ho v Uhystu. Dál nás vedla sprévská cyklotrasa. Na konci Uhystu jsem zahlédl člověka na zahrádce a tak ho mohla Petra požádat o vodu, naše zásoby již došly.

Vjeli jsme do kraje rybníků, ale místo idylky se za mnou ozvalo zlověstné „Petře, já už zase mám prázdné kolo". Jako na zavolanou tady alespoň byla bouda se stolem a lavičkami. A také dva rybníky, na hledání dírky v duši. Naštěstí mě po druhém defektu napadlo dát si plášť tak, abych dokázal určit, ve kterém místě došlo k propíchnutí, ale stejně jsem nic nenašel. Hmatem nikde není nic cítit. Až když jsem ho otočil naruby, objevila se malinká prasklinka. „Aha", ukazuji to Petře, „tady je rozřízlý plášť a asi vždy, když nejsi na asfaltu tam pronikne nějaký kamínek". Petra loví v brašnách lepicí pásku, zkusíme to alespoň podlepit, třeba to bude lepší. Já hledám, kde je plášť narušený z venku. A jak tak plášť ohýbám sem a tam, najednou se jantarově zaleskne a z pláště vyleze střípek pivní lahve. To je úleva. Hlavně při pomyšlení, že za pár kilometrů by se to opakovalo. Samou radostí zalepím i zbývající dvě defektní duše a po svačině pokračujeme v cestě.

Navzdory předpovědi déšť neustává. Krajina je tady krásná, cesty v lesích se střídají s cestami po hrázích rybníků. V jednu chvíli se od sprévské cyklotrasy odchýlíme, zvolíme raději cestu po silnici než po mokrých písčitých cestách. To nám přinese chvilku bloudění, ale také setkání s paní, která nám nabízí, že jestli hledáme školní ubytovnu, tak nám ukáže, kde to je. Prý to lidé často nemohou najít. S díky odmítáme a pokračujeme dál. Konečně se objevuje přepad Budyšínského jezera. V duchu si vytvářím záložní plán až dorazíme do kempu a on už bude uzavřený. Notně se totiž připozdilo. Ale stíháme to.

Ochotná paní recepční nám místo našeho stanu nabízí chatku. „To je však pro nás drahé", zní naše odpověď. „Tak víte co, ještě bych vám nabídla malé tee pee, to budete mít jen o šest euro dražší než váš stan a máte tam pohodlné postele". Tak to už jsme neodmítli. Ještě se nás ptá, jestli chceme ráno pečivo od pekaře. „Nene", odpovídám, „my chceme vyrazit brzo". Spíš jsem chtěl nějaké euro ušetřit, než, že bych potřeboval brzo odjet. „Jak brzo?", „V osm." „Dobře, tak v sedm vám to tady připravím, kávu k tomu si také dáte, že ano." „Ano", rezignuji a v nabídce si vybíráme, co k té snídani chceme.

Paní nás dovede k tee pee a předá nám klíč k umývárnám. Vím, že jsou tady luxusní, už jsem tady jednou přespával a protože libovolné množství teplé vody ve sprše je v ceně, začnu se těšit na pořádnou horkou lázeň. Ještě než se vypravím, je tady recepční zase. Petra je už ve sprše, tak je zase vyjednávání na mě. Ale když se lidé chtějí domluvit, tak se domluví. Paní si vzpomněla, že jestli máme nějaké mokré věci, že bychom si je mohli dát sušit do jakési místnosti v hlavní budově. To naštěstí s díky mohu odmítnout. Mokré máme jen svršky a ty jsou za chvíli suché, v tee pee je dost místa na jejich pověšení.

 

Po příjemném večeru přišlo pěkné úterní ráno. Už nepršelo, na obloze byly beránci, sluníčko svítilo a bylo teplo. Nejvyšší čas vyrazit domů. Nešlo to tak jednoduše. Snídaně byla na sedmou nachystána a v útulné společenské místnosti s výhledem na jezero se příjemně sedělo. Ale nakonec jsme se zvedli, navěsili brašny na kola, zaplatili za ubytování i snídani a vyrazili jsme přes Budyšín známou cestou domů. Přeci jen trochu na spěch jsme měli, objednali jsme se totiž k rodičům na oběd. Petra jim musí vše převyprávět, byl to její první opravdový cykločundr.

Mapa cesty