Neviditelná lehokola

V kapse mi zazvonil telefon. „To ti musím říct," volá Kamil. Jako servisní technik za volantem tráví hodně času, skoro profesionální řidič. Kromě toho má už něco najeto také na kole.
„Jedu po staré Berounské silnici v dodávce," pustí se do vyprávění. „Když se míjím s autobusem, najednou vidím těsně před sebou něco na pravé straně silnice. Jen tak tak jsem stačil zabrzdit." A s úlevou dodává: „Naštěstí se nikomu nic nestalo."
Těmi, kdo jen o pár vteřin vyvázli z černé kroniky, byli dva cyklisté na ležatých kolech. Přestože lehokola byla vybavena praporky, cyklisté byli neviditelní. „Vidím jako rys, ale tyhle dvě kola jsem prostě přehlédl. Netuším proč," zaklíná se kamarád.

Pochopitelně mě zajímalo, jak je to možné.
Vypadá to, že prvním problémem byl STÍN, kterým právě kola projížděla. Oslepen od sluníčka, řidič nevidí ve stínu prakticky nic.
Druhou pastí je naše mysl, která se soustředí na OČEKÁVANÉ a podvědomě filtruje vjemy, které jsou nepravděpodobné. Pěší a cyklisty náš mozek REGISTRUJE, nízké a dlouhé „housenky", které lehokola připomínají, náš mozek nepředpokládá, a proto je ani NEVIDÍ.

Co z toho pro lehokolisty plyne?

• mnohem lépe viditelný je třepající se pruh látky, než tvrdá a nehybná plastová vlaječka,
• pro lehokolisty je více než kteréhokoli jiného cyklistu důležité svítit i za slunečného dne, v ideálním případě mít zapnutou také blikačku.

Na závěr zbývá jen doplnit, že v tomto příběhu nejde o ohleduplnost nebo snad o dodržování zákonů. Osobně jsem ráda, že se nikomu nic nestalo a ocením, když sem napíší sami aktéři karambolu-ke-kterému-nakonec-nedošlo, jak oni viděli dnešní příběh.