Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část

Úvod a vlastně rovnou i závěr :-)

Takže tento rok (2023) to byly Litva, Lotyšsko a Estonsko. Já vím, žádná velká divočina, ale holt pokaždé to podle mě být nemůže, jednou se taky musím přizpůsobit přáním ostatních a toto bylo přání mého muže Luďka. S dětmi (Šárka 15 a Víťa 16 let) jsme se dohodli, že ještě letos s námi pojedou pod podmínkou (tu si kladl hlavně Víťa), že to zkrátíme. Tři týdny budou optimální, řekněme kompromis. Vrátili jsme se tak do doby, kdy jsme ještě chodili normálně práce a na kola v létě jezdili jen na tři týdny, tedy jak řekla kamarádka, vrátíme se mezi normální lidi.
S Luďkem jsme Pobaltím na kolech projížděli v roce 2003, byla to tehdy naše třetí společná cesta. Měla jsem tedy pocit, že mám tyto země odškrtnuté a necítila jsem nijak zvláštní potřebu navštívit je znovu, a to ani přesto, že se tato cesta uskutečnila ještě v době předfacebookové, tedy vyvstává otázka, zda se vůbec uskutečnila :-) Ale přišla jsem na pár důvodů, proč bychom se vrátit mohli (nebo měli?)
1. Tehdy jsme se z nějakého důvodu vyhýbali velkým městům (vynechali jsme například Rigu a Vilnius), nějaké resty tam tedy ještě zbyly.
2. Děti tam nebyly vůbec, a tak další země do sbírky (včetně sbírky zemí bývalého SSSR) si tedy přidaly.
3. Tehdy, v tom roce 2003, jsme měli pocit, že se pobaltské země budou rychle měnit směrem západní globalizace, takže v tom byla i určitá zvědavost, jaký bude rozdíl po dvaceti letech. Všechny tři státy jsou v EU, NATO, Schengenu, dokonce mají zavedené euro a zálohování PETek a plechovek.

Brzy jsme zjistili, že Pobaltí si ještě naštěstí uchovalo něco svého, něco co jinde v Evropě není. Jsou to takové detaily, ale při cestování, mám ráda, když si člověk v zahraničí připadá jako v zahraničí. Stačí mi málo, lehký nádech exotiky dodá například v obchodě dostupná gruzínská minerálka, sibiřské pelmeně a kvas. Nebo bolševníky rostoucí podél cesty. Rázem si připadám jako na opravdovém Východě. Ten jemný nádech té východní exotiky, jak to mám ráda, tam stále ještě cítit je.
- V první řadě nás překvapila ruština. Ta tam stále jede ve velkém. Nedělala jsem si přesnou statistiku, ale ve východní části zemí (blíže k hranicím Ruska a Běloruska) z deseti napříč všemi věkovými kategoriemi oslovených „Parůsky ili ingliš?" to bylo tak 9:1 ve prospěch „Parůsky to búdět lučše". Na západě už bylo víc pro „ingliš", hlavně mezi mladšími, ale celkově tak 60:40 pro ruštinu, ačkoliv nápis v azbuce nikde neuvidíte, rusky se baví i lidi mezi sebou. Já mám ten jazyk ráda, jazyk za válku nemůže, takže nemám problém rusky mluvit.

- Cesty. Tehdy, v roce 2003, nás nemile překvapilo množství pískových cest. Jeli jsme tenkrát jen s autoatlasem, který nějaký asfalt nebo písek nerozlišoval, a tak jsme v prvním větším městě sháněli mapu, která by neasfaltové úseky odlišila. Marně. Ani dnes, po dvaceti letech, není situace o mnoho lepší a přehlednější. Nejlépe je na tom Estonsko. Tam je většina silnic asfaltových, žluté cesty jsou asfaltové spolehlivě, dokonce i některé bílé (podle mapy.cz). Také je tam vybudováno poměrně hodně cyklostezek, ne všechny ale na mapách jsou. Litva je na tom jakžtakž. Tam je znát, že některé pískové cesty byly v posledních letech vyasfaltované a na mapy.cz to víceméně odpovídá tomu, že žlutá cesta = asfalt, bílá cesta = písek nebo kamení. Úplně nejhůř je na tom Lotyšsko. Tam jsou spolehlivě asfaltové jen ty hlavní zelené silnice (oranžové taky, ale ne všude). Žluté cesty jsou víceméně písek a o bílých nemá cenu ani uvažovat, pokud se nechcete zadrbat dlouhé desítky kilometrů mezi ničím na debilní roletě. Všechny tři země jsou poměrně řídce osídlené, a vzdálenosti překvapivě velké, takže jestli chce člověk někam dojet, musí do toho šlápnout. Úplně běžný denní režim byl asi takovýto: ráno snídaně, po 15 km benzínka na kafe. Další pauza po cca 30 km na oběd, někdy jsme ale u oběda měli najeto i 50-60 km, protože dřív nebylo nic. Další něco (myšleno obchod, benzínka, město) za dalších 30-40 km, takže nákupy, pokud člověk nechce vláčet zásoby, je potřeba plánovat. Obchody ale bývají otevřené 8-21 hod., často i na vesnicích a i v neděli. Sem ještě ty západní móresy nedorazily.

- Ceny a peníze. Euro je výhodné, protože nemusíte pro každý stát shánět zvlášť peníze, jako jsme museli tehdy v roce 2003. Na druhou stranu, dneska ani není potřeba to euro mít, karty v Pobaltí berou všude, jakože fakt všude. Cenová hladina je vyšší než u nás, možná to souvisí s přechodem na euro, což si neumím, ani jakožto promovaný inženýr vysvětlit, já totiž studovala v době, kdy euro ještě neexistovalo :-) Ale nemohli jsme to nijak extra řešit, jíst se musí, zvlášť když jedete s náctiletými, pro které je běžné dát si obědy klidně i dva. Hospody teda bylo potřeba občas hledat (v Lotyšsku je to Kafejnica, v Litvě Káviné) a ceny hlídat. Najedli jsme se od 4 euro za menu (polévka, jídlo, kompot k pití), ale vlezli jsme i někam, kde jenom jídlo stálo 10 a pivo 4. Takže takový obídek pro čtyřčlennou rodinu 16-40 euro.

- Zajímavým fenoménem Pobaltí je i to, že se prodává vše zabalené, i jednotlivé koblihy. Pravda je ale taková, že tam ve velkém jedou samoobslužné pokladny (zažili jsme, že kasa obsluhovaná pokladní nebyla v provozu ani jedna) a tohle ušetří práci i nám zákazníkům. Jinak co se týče nakupování, pro mne to v Polatví byl vždycky horor a noční můra. Protože takové obří sámošky, jako v Estonsku, jsem neviděla ani ve Francii. Mají tam sice všechno, seženete gruzínskej chleba i vařenou pohanku, ale toho času strávenýho uvnitř je mi teda fakt líto. Nehledě na to, jak jsme jako lidi rozežraný, když to porovnám s loňskými obchody v Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu, to je tak nebetyčný rozdíl, jak moc málo tam lidem stačí. A dřív nám taky stačilo. Já vím, je to teď lepší, mít výběr a tak, ale opravdu potřebujeme až tolik? Opravdu se to všechno prodá a sní?

- Počasí. Je to sever, takže zatímco nám kamarádi posílali zprávy o rekordních vedrech doma, my na severu jsme oblékali mikiny a pláštěnky. Přesto nám počasí docela přálo, z tří týdnů nám propršel jen jeden celý den, jinak pršelo maximálně ve formě přeháněk. Co je ale na Pobaltí nepříjemné, je vítr. První týden jsme jeli s větrem do zad, další dva nám ale foukal proti. Předpověď počasí je tam naprosto nespolehlivá, nebo jsme měli špatné aplikace, ale koukali jsme do vícero a ani jedna to netrefila ani na hodinu dopředu. Je to tam hodně proměnlivé, jak říkal Víťa: „Počasí se mění co deset minut." Plánovala jsem během cesty dávat na facebook moje oblíbené reportáže psané na karimatce, ale když ujedete první den skoro stovku, druhý den přes, třetí den taky... Nevím jak vy, ale já na to večer fakt neměla náladu, natož ráno. Uvědomila jsem si, že pak moc přemýšlím, co napíšu, u každé fotky, abych ji vyfotila ještě jednou na mobil a do toho úvahy, že tohle je možná poslední větší cesta s celou rodinou a já ji nechci strávit s očima přilepenýma k mobilu a myšlenkami jinde. On totiž člověk neodolá a kouká i jinam, kam jedou a co zveřejňují ostatní a pak si méně užívá cestu svoji. Nehledě na to, že to jsou země EU, tedy platil tam náš domácí tarif, žádné výhodné místní SIMky s milionem gigabitů jsme nepořizovali, a facebook data děsně žere. A my ta data potřebovali hlavně na satelitní snímky a streetview kvůli silnicím:-)

- Kapitola sama pro sebe jsou zálohované PETky a plechovky. Tehdy jsem ještě doufala, že to k nám dorazí co nejpozději, teď už vím, že ne. Toho, kdo pro to zvedl ruku, bych poslala na exkurzi právě do Pobaltí. Nemusel by ho projíždět na kole, klidně by stačilo autem. Stačí jen pár dní pobývat v zemi, kde to zavedené mají a člověk najde minimálně deset důvodů, proč tohle NECHCE. Tak za prvé, povinnost vykupovat nemají všude, takže v hospodě si koupíte lahváč, na benzínce limonádu, deset centů vám sice přiúčtují, ale lahev už zpět nevezmou, tu si musíte odvézt do výkupu. Jako jde nad tím samozřejmě mávnout rukou, ale když je to krát čtyři (protože jsme 4 lidi), navíc v člověku se probudí kolenovrt a nechat jim to tam nechce, že?! Za druhé, PETky a plechovky se vykupují jedině nezmačkané, nesešlápnuté, s neponičenou etiketou, tak aby stroj načetl kód. Takže skladujete a vozíte spoustu zbytečného vzduchu. Za třetí, najít výkupnu je občas docela umění. Někdy je venku zvenčí obchodu, někdy vevnitř. A jak jsem psala, ty obchody mají rozlohu několika hektarů. A když ji najdete, nemusí zrovna rabotať, jednak mohou mít zavřeno nebo je automat porouchaný (zažili jsme oboje). Za další, nemusí se vykupovat všechny značky plechovek, některé obchody si vyhrazují vykupovat jen to, co sami prodávají. Na druhou stranu, co zase ale bylo pozitivní, některé značky byly co do Pobaltí globální, tedy lahev z Lotyšska jsme udali v Estonsku a naopak. Za další (nevím už, u kterého čísla momentálně jsem), když konečně najdete automat, který zrovna funguje, tak před vámi ve frontě stojí borec s autem plným pytlů a pustit vás před sebe s vašimi pěti kousky rozhodně teda nepustí. Pak se nám taky stalo, konkrétně v Lotyšsku, že v celé zemi nefungovalo vyplácení peněz. Takže automat sice obaly schrastil, vyplivnul lísteček s kódem, ale na pokladně vám peníze nevydali, protože nějaký celostátní výpadek... a hádejte se jak chcete, ty pokladní za to nemůžou. Normální obyvatel si zajde za týden nebo za dva, ale když jste v té zemi jen pár dní a chcete zpět jen to, co jste si předplatili, máte smůlu. Musela jsem se smát, když mi kamarád, co jel s rodinou do Pobaltí týden po nás (ale autem), poslal fotku pytle PETek a plechovek v kufru s komentářem, že má sto chutí (už po pár dnech s tím prásknout do nejbližšího odpadkového koše. Úplně jsem mu rozuměla. A do toho si váš manžel vymyslí, že bude ty plechovky ještě sbírat po příkopech, protože každá je za deset centů a to tam přece nenechám ležet :-) Kdysi jsme je sbírali ve Švédsku, ale tam to bylo za jednu švédskou korunu, což byla tvrdá měna a jedna plechovka tak v ceně tří českých korun. Ale jo, jako zpestření nudných úseků, proč ne.

Spali jsme ve stanu nadivoko, koupali se v řekách a jezerech a vařili na dřívkáči. Ostatně tak jako vždycky. Tři týdny se na tamní krajinu ukázaly dostatečné, déle by mě to tam nebavilo. Hory a kopečky chyběly.