Samotářská cesta skrz Polsko k Baltu

Tam někde vpředu je moře.

Foto: Autor

Další fotografie

Tak jako každý rok, přichází čas, kdy manželka odjíždí na týdenní workshop BTZ neboli Bělotínský týden zpěvu a já mám zase příležitost uskutečnit nějaký cyklovýlet podle vlastního gusta. Tentokrát bych chtěl zkusit, jak zvládnu něco delšího, jak zafunguje legendární kožené sedlo Brooks a jak mi bude vyhovovat spaní v hamace. Vždycky jsem snil o tom, dojet si na kole k moři.

Nechce se mi s těžkým kolem trápit přes hory a tak volba padá na Polsko. Důvodů je víc. Polsko ještě neznám, neměl by tam být problém s komunikací a náhodou jsem narazil na zajímavý program, který by mi měl zajistit bivakování v tamních lesích legálně a bez stresu.

Učím se mít rád Poláky

Podle statistik jsou pro Poláky nejsympatičtějším národem Češi. Naopak to úplně neplatí. Nevím jestli to není trochu nefér, tak se pojedu přesvědčit. Osobně znám jen jednoho Poláka z pracovních cest, mladého technologa Jacka ve městě Dąbrowa Górnicza. Nevím jestli je to reprezentativní vzorek, ale je to velmi sympatický chlapík.

Chci z kola poznat obyčejné Polsko, ne jen turistické atrakce. Nebudu na ně mít ani dost času. Prostě tentokrát jen cesta je cíl. Nečekejte tedy od blogu zasvěcené informace o zemi ve formě turistického průvodce. Snad jen pár povrchních dojmů.

Něco o plánování

Původní záměr byl vyrazit rovnou z rodného Valašska, dojet k moři a vrátit se z Gdaňsku jedním vlakem až do Hranic na Moravě. Naivně předpokládám, že si místenku pro kolo zarezervuju až budu poblíž. Ve výborné aplikaci mapy.cz plánuju nejkratší cestu k moři na Wyspu Sobieszewskou, poblíž ústí Visly. Jako jedinou atrakci zařazuju do trasy křižácký hrad Malbork. Počítám s denními úseky kolem 90 km. Ale trasu budu průběžně přizpůsobovat situaci. Místa pro přespání vybírám v aplikaci mBDL. Státní lesy po celém Polsku zpřístupnily v rámci programu Zanocuj w lesie 600 tisíc hektarů v 425 lesních oblastech pro bivakování. Jedná se o velké plochy lesa, bez infranstruktury, bez označení v terénu, pouze v mapách. Protože bych chtěl udělat ženě radost a navštívit její závěrečný koncert BTZka v Hranicích, posunuju start až do Bohumína. Mám na cestu jen týden a ten jeden den na cestu k hranicím ČR by mi mohl chybět. I tak to bude na hraně. Ke konci přístího týdne má pršet, nebudu si hrát na hrdinu a pokud to bude moc intenzivní, využiju lokální vlaky.

Konečně na cestě

V pátek ráno vyrážím vlakem do Bohumína. Nakupuju nějaké zloté, které nebudu prakticky vůbec nikde potřebovat. V poslední české obci Hať ještě dávám utopence a mířím k hranicím. Cesta vede většinou po málo frekventovaných silničkách, po protipovodňové hrázi Odry míjím Raciborz. Dnes se nehodlám nikde moc zdržovat, z Bohumína jsem vyrazil poměrně pozdě a chci zakempovat ještě za světla. Jako český paštikář mám pro začátek dost zásob jídla i pití. Jako vždy na začátku cesty cítím trochu stres, nevím jesti to celé je dobrý nápad. S přibývajícími kilometry ale asi začíná fungovat endorfin a šlapání v neznámé krajině mě začíná bavit.
Moc lidí na kolech nepotkávám, většinou vesnické dědky, kteří na tom sedí jak na chopperu a pomalu se sunou od vesnice k vesnici. Na pozdrav většinou nereagují. V jedné vesnici mě ale jeden starší cyklista oslovuje a chvíli jedeme spolu a povídáme si česko polsky. Zná Prahu a Jeseníky, popisuje mi jak vypadá další úsek mé cesty, kde je hezký les a jaký hrozný kopec mě čeká. Jel by se mnou dál, ale má nějaké povinnosti, tak se loučíme. Šlápnu do toho, abych dohnal mile ztracený čas. Přijíždím na první nocoviště. Les nevypadá moc přívětivě, všude je hustý podrost a kopřivy. Pobíhám po úzkých pěšinkách až konečně najdu přijatelný plácek. Smráká se, kolem štěkají srnci a hodně blízko se ozve hlasité zachrochtání. Chvíli čekám, nic se neděje. Nehodlám už hledat nic jiného. Doufám, že když jsme si o sobě dali navzájem vědět, budeme se respektovat. Věším hamaku, připravuju si chilli con carne z pytlíku a jdu spát. Najeto cca 110 km.

Den druhý s komickou příhodou

Vymotávám se z lesa ráno kolem osmé. Zadek nebolí a za chvíli už projíždím po štěrkové cestě jiným, krásným lesem. Lituju, že jsem nemohl přespat tady. Sto kilometrů od hranic jsou pořád vidět i německé názvy. Cedulí mě pozdravila obec jménem Guttentag, když už lidi nic. Ale abych jim nekřivdil, občas nějaký sportovněji vypadající cyklista mávne nebo řidič v dodávce zvedne palec. Krajina kromě lesů není moc atraktivní. Přibývá neomítnutých, červených budov, včetně velkých kostelů. V obci Wysoka se ozývá od od velkého červeného kostela sv Mikuláše a sv. Markéty krásný ženský zpěv. Jdu se podívat blíž a vidím, že se zvuk line z reproduktoru u dveří. Nevím jestli je to přenos zevnitř nebo z nějakého významného chrámu. Kostely nejrůznějších stylů bývají hezky udržované i v jinak lehce zanedbaných vesnicích. Projíždím Kluczborkem. Trasa mě vede okrajem města, ale historické centrum vypadá na pohled zajímavě, tak zamířím na náměstí a dám si místní nealko pivo Sowa na rowerze. Není špatné. Po okreskách dojíždím do dalšího lesa. Zase nic romantického, navíc mraky komárů. Naštěstí mám hamaku s moskytiérou.
Teď na sebe něco prásknu i když riskuju, že budu za úplného blba. Kdo má hamaku, ví jak se v ní nevyzpytatelně kroutí karimatka. Jak se válím na té své zmuchlanině, zip moskytiéry pořádně zavřený, aby mě chránil proti těm krvežíznivým bestíím venku, pokouším se ji narovnat. Vzepřu se na nohách a rukách a šátrám pod sebou. Hamaka se začíná divoce houpat a nakonec se úplně převrátí vzhůru nohama a já visím uvězněný jak bourec morušový v kokonu a nemůžu se dostat ven. Hrozím se, že roztrhám síť moskytiéry a komáři mě do rána sežerou. Zoufale se to snažím obrátit, ale nejde to, Nakonec se mi podaří nahmatat zip a vysunout nohy a po chvíli divokého zmítání hamaku převážit zpátky. Cítím se trapně a zároveň se musím smát. Ještě že tu jsem sám v pustém lese a nikdo mě nepozoruje. Bavím se představou, že bych se nedostal ven a po třech dnech by mě tu našel nějaký lesník nebo houbař. Poučen příhodou jsem se naučil, že když člověk popotahuje karimatku trpělivě po malých kouscích, tak ji nakonec taky srovná.
Jdu spát, ujel jsem dalších 110 km.

Den třetí. Noc v ráji

Další dny se příliš neliší, okresky, lesní cesty, všudypřítomné kostely. Kdybych byl spirituálněji založený, asi bych si to víc užíval. Je horko, ale já ho snáším na kole docela dobře. Když jedu aspoň dvacítkou, vítr mě uchladí. Pitný režím se daří dodržovat snadno. V polských obchůdcích mají všude dostatek chlazených nápojů. Otevřeno všude do večera, dokonce i v neděli. Často kupuju izotonické nápoje s vitamíny. Když je vezu v brašnách, vydrží pitelné i půl dne. Nikdy nevozím vodu v držáku na láhve, v létě to nemá smysl. Mapy.cz vedou dobře, většinou po klidných silničkách, přibývá i cyklostezek. V Mikstatu dostanu chuť na nějaké polské jídlo, ale mám zvláštní talent vybrat si špatný čas a místo, takže končím u kebabu od sympatického Maročana. Jsem jediný host, tak si trochu povídáme. Žije tu pět let, ale jak se ocitl zrovna tady jsem mu neporozuměl, Nabídl mi kávu a připravil mi pravou arabskou z džezvy do mého plecháčku. Trochu jsem zašvindloval a rychle vygooglil arabské děkuji - šukran, abych zafrajeřil. Alláh se mi odměnil tím, že jsem se celý pokecal česnekovým dipem.
V obci Olobok vidím zajímavý kostel, tak k němu zajedu. Míří sem i skupina možná 50 cyklistů s brašnami.Skupinka chlápků mudruje nad mým koženým sedlem. Dáváme se do řeči, ptají se jestli jedu s nimi do Czestochowe. Na internetu zjišťuju, že jsou v Polsku hodně populární cyklopoutě do jejich nejvýznamějšího poutního místa, Jasné hory. Jedu opačným směrem na město Kalisz, odkud oni vystartovali. Ve městech se mi zdá, že nikdo nemá problém s ježděním po chodnících. Chodníky tu jsou většinou širší než u nás. Třetí spací místo je konečně pohádkové. Příjezd je trochu horší, už jsem se s tím setkal, cesty pokryté pískem, místy dost hlubokým na to, aby v tom kolo nejelo. Ale na konci krásný březový les s mechy a kvetoucím vřesem. Nikde nikdo. Introvertův ráj. Ujeto asi 130 km.

Den čtvrtý. Větším bohatstvím k větší slávě Boží

Cesta se stává poněkud jednotvárnou, ale nějak mi to nevadí. Šlapu, přemýšlím si o svém nebo taky o ničem a sunu se stále na sever. Projíždím přes Konin, nezajímavé okresní město. Zdá se mi, že nemá žádné centrum, žádné náměstí. Později jedu přes Lichen Stary, zaujme mě jeden kostel se schodištěm lemovaným sochami. Parkuju kolo a jdu se podívat. Objevují se další a další věže, kalvárie vybudovaná z kamenú, v pozadí obrovská bazilika se zlatou kupolí. Je to impozantní i kýčovité zároveň. Jako laikovi mi není nijak sympatická ta okázalá prezentace bohatství.
Mrzí mě, že nepotkávám žádné přírodní koupání. V Šlesinském jezeře je zákaz koupání kvúli sinicím, tak musím vzít zavděk ohřátou vodou v ešusu. Plánovaných 124 km se nějak protáhlo na 133. Dojíždím na místo už za tmy. Není tu zvlášť hezky a nepříjemně tu štěkají psi, jakoby pobíhali po okolí. Je to jenom takový dojem, ale neusíná se mi dobře.

Den pátý. Hle, Toruň

Zanedlouho opět projíždím nádherným lesem. Na patnáct kilometrů krásných borových a březových lesů po hezké, opuštěné cestě. Přejíždím po cyklostezce dlouhý most přes Vislu a najednou jsem v Toruni. Ani jsem nevěděl, že ji mám na trase. Kolem Koperníkovy univerzity do historického centra, zapsaného na seznam Unesca. Konečně si dám pravý bigos. Přijde mi trošku směšná kombinace hospody s tradičními jídly s americkym stylem: Jsem Elisa a budu se o Vás starat. Řikejte mi jménem. Ale polský bigos s českým pivem neměl chybu. I tady jako v jiných větších městech je plno cyklostezek a město se dá krásně projet bez kontaktu s auty. Kde nejsou semafory, řidiči dávají přednost už když se jen blížíte k přechodu. Ale skutečně všichni. Kolikrát ani nezastavuju a plynule projíždím. Cesta dál na sever je dost nudná. Dlouho vede cyklostezka podél hlavní silnice, potom nezajímavou krajinou, lemována jen nějakým křovím. Dnes budu spát pod střechou u jezera Rudnickie Vielkie. Dojíždím kolem sedmé a mám tam zase kolem 130km. Potřebuju si dosušit spacák a hamaku, něco si přeprat a taky se dospat, včera jsem tomu moc nedal. Chci využit Wifi a naplánovat si zpáteční cestu, kvůli jisté smutné události mám o důvod víc se vrátit včas.

Frustrace. Panika. Úleva.

Jezero má krásnou čistou vodu, plánuju, že si ráno před odjezdem trochu zaplavu. Ale člověk míní a správce Matrixu mění. Je úterý a potřebuju naplánovat poslední dva dny tak, abych dojel k moři a abych byl v pátek doma. Večer projíždím vlakové aplikace, české i polské, a snažím se zarezervovat místo pro kolo. Ale u všech vlaků je služba vyprodaná. I na celý další týden. Zkouším i různé kratší úseky cesty nebo jiné trasy než z Gdaňska. Vúbec nic. Dívám se i na regionální vlaky. Cesta k hranicím by zabrala více než třicet hodin, za předpokladu, ze se vždycky najde místo pro kolo a že zvládnu nastoupit ve všemožných perverzních časech. Začínám propadat panice, já se snad z Polska nedostanu. Vymýšlím jak poslat kolo domů nějakou přepravou a sám dojet vlakem. Hodiny se přehouply přes půlnoc a já nemám žádné řešení. Dnes asi neusnu, Přesto se pokusím, ráno moudřejší večera. Asi ve dvě v nocí si vzpomenu, že FlixBus bere taky kola a konečně najdu volné místo na večerní spoj z Gdaňska do Ostravy. Mám skoro vyhráno.
Z ranního koupání nebude nic, budu vstávat pozdě a ještě mě zítra čeká sice "jen" teoretických 95 km do Malborku, ale nechci se zdržovat.

Den šestý. Dobýt Malbork

Ráno se po pár kilometrech ocitám ve městě Grudziadz. Visla je tu pořádně široká. Obdivuju fotogenický ocelový most Bronislawa Malinowského. S délkou 1098m je to nejdelší železniční most v Polsku. Trasa se mi dnes od začátku velice libí, cyklostezka vede kolem řeky s výhledem na historickou část města, potom objíždí uzounkou, ale dobře sjízdnou lesní pěšinkou vojenskou pevnost Grudziadz. Nikde ani žíváčka. Trasa dál sleduje Vislu po malých silničkách téměř bez provozu. Krajina je docela hezká. Hlasitě chválím mapy.cz jak mi to zas pěkně vybraly. Zase projíždím pěkným lesem přes nějaký přírodní park. Terén je místy náročnější, musím i slézt a tlačit, ale celkově moc pěkné. Očekávám, že před Malborkem zase budou cyklostezky, které mě pohodlně dovedou do města, ale ouha. Nejdřív se asfalt mění na panelovku z malých panelů. Ta je tu leckde a nejede se po ní až tak špatně. Potom mě dost nepohodlná polňačka zavede do lesa se zákazem vstupu kvůli těžbě. Risknu to, odpoledne se tu už nepracuje a nevidím ani žádné stroje nebo známky nějaké činnosti. Úsek je krátký a dostávám se na turistickou trasu. Ta se postupně zhoršuje, až je z ní téměř neznatelná pěšinka, která se ztrácí ve vysokých kopřivách. Po stratiplné jízdě konečně vjíždím na cyklostezku. Jsem v Malborku. Jsem dobyt.

Den sedmý. Konečně k moři

Poslední den. Dnes se musím dostat do cíle, smočit nohy v Baltu a stihnout autobus v Gdaňsku.
Neměl by to být problém, Počasí se umoudřilo, pršet nebude a je to jen kolem 80km. Beru si od recepční hotelu svůj stroj a zjištuju, že mám na předním kole defekt. Duše praskla někde u ventilku, takže nasazuju rezervu.
Zastávka na hradě Malbork, povinné foto s nanukem ( zasvěcenci ví ) a jedu dál. Prohlídka by byla jistě zajímavá, ale někdy příště. Teď to tu omrknu jen z venku. I tak je to impozantní objekt. Cesta pěkně ubíhá po klidných silničkách nebo stezkách mezi vesnicemi. Jede se mi extrémně dobře. Hrnu si to 26 až 28 km/hod. K ústí Visly se blížím po pohodlné cyklostezce. Krajina kolem je opravdu malebná. Hlubokým pískem přes borovicový les konečně dotlačím kolo na pláž. Dokázal jsem to! Na tachometru je 750 km. Připočítávám si dalších 20 neměřených. Poprosím nějakou Polku o dokumentární foto a jdu okusit Balt. Voda má asi 20 stupňů, v dnešním horku je to příjemné osvěžení. Dlouho se nezdržím a pokračuju směr Gdaňsk. Přibylo cyklistů a je na nich vidět vliv velkého, uspěchaného města. Všichni i na obyčejných kolech jezdí strašně rychle.
Město je hezké, ale přes davy turistů se centrem na kole projet nedá. Trpělivě kolo vedu, pak nasedám a konečně přijíždím na zastávku FlixBusu u skleněnéhomonstra Haly Olivia.

Přes překážky domů

Autobus přijíždí včas. Jsem připraven, nějak se mi podařilo nacpat všechnu výbavu dovnitř brašen. Chystám se nalodit, ale řidič chce vidět doklady. Ukazuje se, že jsem si omylem vzal místo občanky řidičák. Dostává hysterický záchvat a odmítá mě vzít kvůli kontrolám na hranicích. Chvíli se hádáme jestli je řidičák dokument nebo ne a jestli jsme ješte pořád v Schengenu. Nejsem moc asertivní, přece jen je to moje chyba. Nakonec však vyměkne, ukáže mi dozadu k nosiči kol a za chvíli už odjíždím směr domov. Ještě mu navrhuju, ať mě vyhodí na poslední zastávce v Polsku, jestli to pro něj představuje nějaké riziko. Nemám problém ten kousek dojet. Není třeba. Už se uklidnil a je vstřícnější. Ráno jsem v Ostravě. Samozřejmě žádná kontrola nikde nebyla.
Doma se trochu dospím a večer si už vychutnávám hezký koncert v Hranicích.

Závěr

S výletem jsem byl absolutně spokojen. Splnil jsem si zase jeden malý sen.
Sedlo obstálo perfektně. I zhruba po 800km za týden nemám žádný problém sednout zase na kolo a pokračovat. Obvykle jsem dříve jezdíval výlety do 400km v pomalejším rytmu a poslední den na kole spíš poposedával než seděl.
Kolo mě taky nikdy nezradilo. Ten jeden defekt jsem mu už odpustil.
Moskytiéra u hamaky je velmi užitečná věc. I když já jsem schopen ji proměnit v záludnou past.
Mapy.cz v naprosté většině případů navrhují cyklisticky optimální trasy. Jen občas jsem trasu korigoval i za cenu nějakého kilometru navíc, když vedla pískem nebo příliš nepohodlnou drncačkou.
Co se týká spaní v lese, není asi nutné držet se mBDL map. Hodně hezčích lesů je mimo systém Zanocuj w lesie a podle Poláka, se kterým jsem se o tom bavil, není problém přespat kdekoliv mimo chráněná území.
Na kole se tu cestuje výborně. Je tu i relativně hodně cyklostezek a perfektní je průjezd městy, kde má cyklista téměř absolutní přednost. Horší je to mimo obec na frekventované silnici bez krajnice.
Poláci jezdí rádi rychle a někteří si nedělají hlavu s dodržováním odstupu. Asi dávají najevo, že na takové silnici nemáte s kolem co dělat. Taky jsem z takových míst co nejrychleji mizel i za cenu významného prodloužení trasy.
Polsko je fajn a má co ukázat. Poláci se možná zdají trochu uzavřenější, nebude se na Vás každý na potkání hned zubit, ale když už se s někým dáte do řeči, ať na ulici nebo v obchodech, hospodách a vůbec službách, tak jsou milí a ochotní.
I když neumíte polsky, vždycky se nějak domluvíte. Ono by to šlo i anglicky, ale tomu jsem se schválně vyhýbal. Řekl bych, že v tomto zachovávají jistou důstojnost, nevysmějí se Vám, když jim przníte jejich jazyk.
Pokud jste patrioti a nemůžete vydržet bez českého piva, všude je vidět Plzeň, Kozel a Zubr. Hotovost nepotřebujete, ani když jdete jen na zmrzlinu.

Takže jestli uvažujete o Polsku na kole a pořád váháte, nebojte se toho. Vemte občanku a kartu a jeďte. Nedopadne to špatně.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]