"Ty, Monolema, kam jedeš letos na dovolenou, zase na kolo? To ti ten Řím nestačil?"
"...ne, jedu na vodu..."
Už to chtělo se trochu odměnit, a projet se nějakou "kočárkovkou". Sjezd Labe byl jasná volba, ale pro prostudování webu se ukázalo, že Labe se v Česku sjíždí, ale v Německu (kvůli větru od moře) vyjíždí. Snaha koupit si týden před odjezdem lístek do Hamburgu byla marná, protože všechny spoje mají vyprodaná místa pro kola, tak start posouvám skoro o týden a pojedu až ve středu 31.7.
Pomalu začínám dávat na hromádku věci a chválím si svůj "balící seznam" v Google Keep, kde už mám na tyto akce všechno pěkně napsané, a jen si odškrtávám.
Gravela Author Aura XR6, na kterém pojedu, považuji pořád za nové kolo, i když mám na něm od jara najeto dost přes 4 000 km. Po květnové trase Drásov - Řím přehazuji přední pláště za zadní, celé to umeji a opečuji řetěz.
Na berany dávám mini stan, přidělám klasický nosič a na něj dvě boční brašny Lidl (na které nedám dopustit!), a jednu menší brašnu nahoru. Do rámu trojúhelníkovou (na "kovárnu" - veškerý servis pro kolo) a na vrchu rámu mám další brašnu na telefon, peníze a trošku jídla. Jeden košík na bidon úplně pryč, místo druhého starý hliníkový, který snese 1,5 l PET lahev. Místa uchycení brašen na rám jsem si omotal elektrikářskou páskou. Na minulém kole mám tato místa hezky "vypískována" z výletu Polskem kolem Baltu...
Začínám shromažďovat a třídit věci, což mi trošku zahání obrovskou nervozitu, která na mě dnes, dva dny před odjezdem, těžce dolehla.
Je to klasika - hlavně stihnout ten kruto-ranní vlak v Brně, hlavně aby neměl zpoždění a dobře jsem přesedl v Praze, nebude lejt jako včera ráno?, kde budu spát když se v Německu nadivoko spát nesmí?, doufám že nebude hodně fučet od moře abych prvních 100 km moc neprotrpěl, doufám že bude hodně fučet od moře až pojedu zpátky, kde budu spát až pojedu podruhé Hamburgem když mi to vychází tak blbě že zatmím ve městě?
...tak se uklidníme... Začni sypat (samozřejmě magnezium proti křečím!) a ostatní budeš řešit, až to nastane...
Snažím se uklidnit tím, že svoje stresy řeknu nahlas. Po ruce je náš Marek, ale protože je to MegaVKliduTýpek, tak moc nechápe, co pořád řeším :-)
Plním brašny, kolo těžkne a těžkne. Na oblečení mi nezbylo skoro žádné místo, ale co, vždyť jedu jen na pár dní...
Když je to zabalené, ještě se projedu do Předklášteří na pivo. Zahrádka je plná cyklistů, tak doufám, že se mě nikdo nezeptá odkud a kam jedu :-)
Je to těžké, ale po rovině to jede pěkně, tak to snad půjde...
Na poslední chvíli ještě ruším lístek do Prahy a kupuju nový na stejný spoj, ale z Blanska s odjezdem o 20 minut později. Já se to snad nakonec naučím...
Velký stres je pryč. Vystřídal ho malý, který už docela dobře zvládám.
Vypínám v telefonu budík do práce, sundávám hodinky, nechávám je ležet doma a připadám si u toho jak Peter Fonda ve filmu Bezstarostná jízda :-)
Trasu mám v Mapy.cz rozdělenou na českou a německou část. Ta první, německá, má 890 km a 660 m stoupání. To vychází na krásných 75 cm na každý kilometr!
Den první, středa. Startuji!
Celou krátkou noc se převaluji s divokými sny, kde se střídají ujeté vlaky s naslibovanou a nedodělanou prací. Pořád se budím a nemůžu si srovnat v kolik vstávám, tak mě nakonec nebudí budík a v 3.50 jsem už sám vzhůru.
Autem jedu do Blanska a ve 4.46 nasedám do vlaku do Prahy, kde mám víc jak hodinu na přestup, a pak už jedu přímým vlakem do Hamburgu. Za Berlínem jede vlak i 200 km/hod, ale stejně je to nekonečný. Zlatě na kole...
Poslední hodina se mi zdá úplně nekonečná, přes okénko na mě peče, už nemám jak narovnat nohy, a furt jenom koukám na čas, který vypadá, že stojí.
Do Hamburgu přijíždíme přesně na čas a z vlaku vystupuji v 15:15. Propletu se nádražím, převléknu se a namažu, protože začíná péct, a rovnou jedu z centra pryč.
Prvních pár set metrů si dokola opakuji "v klidu, hlavně v klidu, opatrně a v klidu".
Jedu pohodlně podle navigace, a Hamburgem se jede parádně. Cyklostezky paralelně se silnicí, v drtivé většině oddělené od silnice, dost zámkové dlažby a místy trochu rozbitá, ale celkově úplná paráda. Hamburg končí pomalu, že si toho vlastně ani nevšimnu, jenom je zástavba čím dál tím řidší.
Za městem už jsou větrné farmy, ale větráky se netočí tak mi to jede parádně. Asi po 40 km, se buď krajina opravdu změnila, nebo jsem si toho všiml až teď, jako by zmizely vesnice, a byly nahrazeny takovou "sídelní kaší". Krajina na pohled vypadá jako naše (jen úplná rovina), a v ní jsou zelené remízky. Ale každý ten remízek obsahuje jeden nebo více domů, obvykle statků, a stromy tam jsou nejspíš proto, že tady už teda pěkně fučí. Větrníky houstnou, pěkně rychle se otáčí, a jsou ke mně otočeny zády...
To, že tady nejsou vesnice s návsí, znamená taky to, že tady nejsou ani kostely, ani kapličky a u nich ani lípy a pod nimi ani lavičky, a navíc v této rovině vůbec nepřichází takové to "uf, tady na kopci si vyfrknu...".
Dnešní ambiciózní plán jsem nestihl, tak si dávám jiný, menší. Posledních 20 km už je dost na krev, fouká silný protivítr, a projíždím prakticky neustále roztříštěnou zástavbou. Rodinné domy jsou občas vystřídány rozsáhlým průmyslovým komplexem. Jedna továrna, na kterou jsem koukal, byla tak nějak jiná, a pak se z ní vyklubala obří zaoceánská loď, ale fakt to chvíli vypadalo jako továrna. Tohle všechno je vidět za obřím valem který mě odděluje od Labe, takže Labe vůbec nevidím.
V Brunsbüttel se svezu přívozem (za který se neplatí) a který kyvadlově jezdí tam a zpátky, a konečně přejedu na kraj Labe, který vypadá úplně přesně jako kraj moře. Obrovité hráze, které ho lemují spásají stáda ovcí, a po Labi plují obří lodě a kotví tu jachty.
Na spaní jsem vybral malý kemp hned u hráze, takže tady vůbec nefouká. Kemp je malinký a je tady samoobslužný automat, jak na parkování. Zmáčknu si "jeden člověk + jeden stan + jedna noc", zaplatím 19€ a je vyřízeno. Stavím stan, dávám si dlouhou teplou sprchu, v jídelně se kulturně u stolu navečeřím, a pěkně dobitý zalézám do stanu. To už je ale 22 hodin. Tak dobrou noc.
V Hamburgu jich bylo hodně, mimo město už jich je o poznání míň, ale nikde jsem neviděl tolik elektrokol, který by neměly vůbec žádnou přehazovačku!
Dnes 86 km, protivítr, večer už šlapu dost na křeč...
Den druhý, čtvrtek. Severní moře a znovu Hamburg.
V noci bylo 11 °C, tak to je ve stanu a mém novém spacáčku pohoda.
Všechno jsem usušil na sluníčku, ale balení mi ještě nějak nejde od ruky, tak jsem vyrážel až v 9:00. Na tom budu muset ještě zapracovat.
Kousek od kempu jsem si v pekárně koupil nějaké pečivo ke snídani, a vyrazil na sever. Větrníky se točí, fouká mi přímo do obličeje, kilometry vůbec nepřibývají, ale jak se blížím k poloostrovu, tak vidím, že hráze (které lemují moře i Labe) už mám nejenom zleva, ale taky zprava!
Dorážím na Fridrichskoog-Spitze, kde už jsem opravdu na pobřeží moře, ale je to všechno ve výstavbě, všechno za plotem zavřené, a všude bagry a náklaďáky. Jedu po hrázi o kus dál a vydám se po malé hrázi, která vybíhá daleko do moře. Je postavená z čedičových kamenů, na vrchu je jen asi 1 m široký rozbitý asfalt, a když dojedu až na její konec, připadám si, jako na konci světa. Zleva přitéká Labe, ale je tak veliké, že vypadá jako moře, a vpravo je Severní moře, na kterém čekají obří nákladní lodě.
Když se po hrázce vracím, už po ní jde dost lidí, a někteří senioři se tam motají jak naschvál. Nenechám se rozhodit a s úsměvem rozdávám "dankešény" na všechny strany.
Fučí a je docela zima. Dojím dobroty z rána, pokochám se, a napadá mě, že teprve teď mi vlastně začíná cesta "Proti proudu".
Vyrážím po hrázích směrem na jih. Všude se tu pasou ovce, tak co chvíli musím zastavit, otevřít a zavřít branku, kterými jsou pastviny oddělené. A kde jsou ovce, jsou taky ovčí h****, tak mám od toho pěkně olepený kolo (poslední kusy jsem z něj dostal až doma...).
Ty dva mosty, po kterých mi nechtěly mapy.cz naplánovat trasu, jsou doopravdy zavřené. Jsou otevřené jenom asi do dvou nebo do tří hodin, a to nestihnu. Dost mi to mění plány, zajíždím si asi 25 km, ale vesměs po krásných cestách a občas mi i fouká do zad.
Cestou nakupuji v Penny marketu, klasika - pečivo, sýr, salám, něco sladkého, jedno pivo a nějaký džus. Sním to skoro všechno, jak už jsem vyhladovělý.
Před Hamburgem se vracím k Labi, které už začíná vypadat jako řeka, jen po ní plavou ty obří nákladní lodě.
Vyhlédnutý kemp na kraji Hamburgu je výrazně větší, než jsem si myslel, ale je tu hodně stromů tak to vypadá útulně. Stavím si stan mezi svými - expediční cyklisté se poznají na první pohled. S jedním se dává do řeči, má za sebou trip 2000 km Norsko-Švédsko-Dánsko-Německo, ale kolo má nabalený, jako kdyby se stěhoval. Snažíme se spolu mluvit směsí angličtiny a němčiny + ruce nohy, já jsem ohromen z toho šíleného nájezdu (nějak si stále nepřipouštím, kolik toho čeká mě...), a on obdivuje můj cestovní minimalismus.
Oproti chlapům, co tady jezdí, toho mám na kole opravdu polovinu.
Točenou Plzeň neriskuji a dávám si na dobrou noc 2x třetinku piva Beck´s.
Jo, a až dnes jsem si všiml, že tady nejsou žádný sloupy a na nich elektrika. Všechno je pěkně pod zemí, a když se koukám na nebe, tak nekoukám přes dráty, a krajina je taková "nepřerušovaná".
Dnes 150 km, celkem 236 km.
Den třetí, pátek. Rychlý den.
V šest ráno mě probudil déšť. Nepršelo moc, ale stejně jsem vylezl, posbíral věci, které se mi sušily venku, a dal pár věcí na kole pod pláštěnky. Všichni kolem mě už balí, když já teprve vstávám, ale nakonec odjíždím první, protože toho mám opravdu málo. S chlapíkem sousedem si vyměňujeme kontakty, ten jeho trip mě opravdu zajímá. Když si ráno balí, tak je tajemství, co mají v těch obří taškách, částečně prozrazenou. Má s sebou třeba normální plastový smetáček a lopatku (co máme doma všichni u odpadkového koše!), aby si ráno mohl omést stan od písku.
Když společně vyrážíme, nechá mě otěžkat svoje kolo a říká, že není tak těžké. Já ho ze země odlepím až na třetí pokus - takhle neuvěřitelně těžký kolo jsem nikdy v životě neměl v ruce! Jedeme kousek spolu směr Hamburg, ale jede mu to opravdu pomalu (a komunikace stejně vázne), tak se s ním rozloučím a frčím sám.
Hamburg mě vítá výhledem na obří doky, krásné Labe s velkými loděmi, a během chvíle přijíždím do samotného centra. Architektura je tady pořád stejné jako na vesnici. Domy z režného zdiva tu asi mají působit jako historické, ale je to spíš historizující. Všechno je ultra moderní, ale ve stylu pohledových cihel.
Sliboval jsem si, že si dám v Hamburgu hamburger, ale protože městem projíždím po deváté ráno, a zahrádky teprve vymetají od pavouků a včerejších opilců, tak se nakonec nechám zlákat nějakými asiaty, a dávám si kafe do papírového kelímku, a fantastickou bagetu s nějakou smaženou rybou a hromadou tatarky.
I tady projíždím úplně všechno po cyklostezkách. Kochám se, stavby jsou krásné, veliké, všechno je fungl nový, ale do centra ani nezajíždím, a pokračuji rovnou pryč.
Na kraji Hamburgu ještě projíždím krásným městečkem, které se mi na pohled líbí snad ještě víc než Hamburg. Všechno je tu menší, ale je tu hromada kaváren, hezký náměstíčko, a všechno je to takový útulnější.
Po pár kilometrech se konečně vracím k Labi. Zdymadla, plavební komory, a cyklostezka, která jede buď po hrázi, nebo pod ní. V obchoďáku nakupuju opulentní oběd - pečivo zapečené se sýrem, jedno pivo, sladké pití, a nějaký brutálně přeslazený pudinkový rohlíčky. K tomu jeden banán, a měl bych mít do večera vystaráno.
U bývalých uhelných dolů mě dost zaskočil kopec. Opravdový kopec v lese na šotolině! Dřu to na nejlehčí převod a potom sjezd po šotolině na brzdách (tak si myslím že to převýšení 600 m na 900 km, jak uvádí mapy.cz pro moji cestu pře Německo, pěkně kecá...)
Následující Labská cyklostezka byla absolutní paráda. Po koruně hráze nebo kousek pod ní, maximálně podél silnice ještě kousek níž, celou dobu buď vyžehlený asfalt, nebo pěkný nedrncavý beton, a když to nakonec vystříhá šotolina vůbec to nevadí. Mám nějakou bojovnou náladu, a přestože jsem si pořád říkal že se musím krotit, tak místy valím skoro 30 km/h. Naložený gravel si parádně poradí i se šotolinou, a když se do toho dupe, tak to na tom letí úplně sebejistě. Kilometry parádně naskakují, tak koukám, kde bych mohl dneska přespat. Než se začne stmívat, tak se zastavím u jednoho domu a poprosím o vodu. Chlapi se se mnou hned dají do řeči, vyzvídají odkud kam jedu, uznale pokyvují hlavami, a radí mi kemp, který je 25 km přede mnou. Moc jim děkuji, předstírám že tam jedu. Ten jeden z nich mě dokonce zdravil česky, a česky pojmenovali Krkonoše!
O kus dál začínám hledat spaní. Je tady ale úplně jiná krajina, než na kterou jsem zvyklý. Když je tady les, tak je buď oplocený, nebo je v něm dům, a všechny louky jsou pastviny a něco se na nich pase. Nakonec z nouze lezu pod nějaké stromy na břehu Labe, koušou mě komáři, a je na mě asi trochu vidět cesty.
Nejdřív mě tu vyčmuchá venčící se pes, a pak si kousek ode mně sedne rybář. Prováhal jsem tady dost času, ale nakonec vezmu kolo, vytlačím ho zpátky na hráz, a před osmou hodinou se znova rozjíždím. Zbývajících 10 km přeletím po šotolině a asfaltu jako nic. Přijíždím do kempu, a z plánovaných 150 km je 170...
Městečko se jmenuje Lenzen a oproti všem městům, kterými jsem doteď projížděl, a kde byly domy z režných cihel, tak tady jsou najednou všechny z hrázděného zdiva. Koukám do mapy, a opravdu jsem přejel hranici státu. Z Dolního Saska jsem na chvilku vjel do Braniborska, ale hned zítra přejedu do Saska-Anhaltska.
Teď koukám na břehu jezera na západ slunce, vykoupu se a zaplavu si v teplé vodě, prostě paráda.
Dnes dost pod mrakem fučelo, a volný propocený dres mi pěkně odřel bradavky. Nebýt chlupatý chlap, vyřeším to do kříže černou elektrikářskou páskou, jak z filmů pro dospělé. Takto se to pokouším řešit náplastí, a tak mě kromě rozedřeného ještě tahají chlupy...
Dnes 171 km, celkem 407 km.
Den čtvrtý, sobota. Vedro...
Na lavičce snídám dva koblížky a koukám na důchodce, jak se už po ránu koupou. Mě po kotníky do vody donutí až slimák, kterého jsem při balení bosou nohou rozšlápl.
Parádní rychlou šotolinu po 30 km vystřídá vyžehlený asfalt, ale taky objížďka, kterou jsem ze slušnosti absolvoval, protože když jsem se snažil projet zátaras, tak mě dva starší Němci decentně upozornili, že ta cesta je opravdu zavřená.
Po korunách hráze dorazím až do Havelbergu, kde se v historickém centru pokouším marně najít něco k jídlu. Už to vzdávám (že zkusím zase něco ulovit na benzince), stojím v koloně před semaforem před kebabárnou, a přemůže mě to. Jeden doner kebab a sprite je přesně to co potřebuju. Člověk si prostě jednou za čas musí dát nějaký typický německý jídlo v typický německý hospodě s názvem "Istanbul bistro"...
Za dalším městečkem projedu hrází, a zrovna když přemýšlím, proč mají uprostřed těch luk položený v trávě bójky (tak asi jako u nás ochranný tyče, akorát když se to tady celý zatopí tak tyče nejsou vidět, víme?), tak si všimnu že přijíždím k přívozu. Na něj jsem úplně zapomněl!
Přívoz navíc nemá vůbec žádný motor, a je uvázaný na laně, které končí dvě stě metrů proti proudu, a ovládá se jenom tím, jak se přívoz proti proudu nastaví. Jede to úplně potichu, ale voda se na boku pěkně pění.
Navigace mě vede po silnicích, z části vedle nich vedou cyklostezky, projíždím obřím průmyslovým areálem, kde jsou hromady dřeva a papírna. Je po poledni, slunce peče, začíná být pěkně úmorně, tak v další vesničce poprosím o vodu, sedím ve stínu a sbírám síly.
Labe je tady daleko od ochranných hrází, a hráze místy připomínají spíš železnici. Dlouhé rovné úseky a potom zatáčky s obrovským poloměrem, a v těch velikých planinách kolem jsou zbytky po Labi - velké množství jezer, tůní a slepých ramen, obvykle plných volavek a čápů.
Často si přemýšlím nad ostatními cyklisty s velkými brašnami, a asi na tom možná něco bude. Já teď jedu čtvrtý den, mám ujeto 500 km, a ani raději nenapíšu, co jsem zatím vyřadil jako špinavý prádlo...
V Tangermünde opulentně nakupuji v Lidlu, sedím tam schovaný ve stínu a snažím se něco sníst. V tom hrozným vedru pokračuji dál po asfaltu, cyklostezky střídám se silnicemi, protože místy tady jsou cyklostezky v tak hrozným stavu, že po ní skoro nejde jet. Zvlněný je to jako roleta, nadzvedaný kořeny, a přitom je tři metry vedle parádní asfalt silnice. Někdy se tak neudržím, a jedu po silnici vedle cyklostezky. Zatím jsem si vysloužil jenom jedno zatroubení, ale nevím, jestli se to má vůbec počítat, protože to byl řidič bavoráku...
Kolo začíná vydávat všelijaký zvuky. Když s ním jezdím "kolem komína", tak obvykle po takovémto nájezdu už několikrát celý čistím, mastím, a vyprávím mu večer pohádky na dobrou noc. Takhle je celý zaprášený, špinavý, a není divu, že se ten pedál začal zase ozývat. A to nemluvím o vrzajícím sedátku. Naštěstí vím odkud ty zvuky jdou, tak nejsem tak nervózní...
Je šest hodin, sedím na břehu a koukám na krásný Labe před sebou, je slyšet voda, ptáci, a mě už zbývá jenom 40 km, pohodinda.
No, beru zpět. Taková pohodinda to nebyla, bylo dost vedro, tak už to trochu bolelo.
Kousek před kempem projíždím pod a nad obřími plavebními komorami. Když sjíždím z kopce ke kempu, jsou obří lodě, oproti mně, dost "na kopci" :-)
Kemp je nekonečný, na recepci už nikdo není, tak rychle stavím stan a trochu postarám kolo. Miloš říká, že všechno, co je nad 10 pastorků je problém. Řetěz mi přijde trošku choulostivější, ale zase si umí říct, že by snesl trošku oleje...
Do řeči se se mnou dá nějaký motorkář, ale už trochu v náladě (přihnout mi nedal!) a tak je zbytečně přítulný. Ptá se, jestli na kole všechno funguje. Hrozně se chechtá, když si stěžuju že je "šmucik", ale ono to špínou opravdu trpí, a pak to všude skřípe...
Jo, a hádá mi věk na 37, jsem velmi potěšen :-)
Elektrika je tady sice všude volně přístupná, ale všude to jsou jenom tři fáze pro připojení karavanů, tak nakonec musím poprosit moje sousedy, jestli mi telefon v karavanu nabijí.
Ještě musím stihnout svoji "večerní rutinu":
- hygiena se zvýšeným zájmem o "plochy v kontaktu s kolem",
- protein v tyčce a nasypat magnesium,
- namazat Emoxerem bolavé věci jako koleno, zápěstí, p****, bradavky, ale většinou to není nic,
- jelení lůj,
- detailně naplánovat zítřejší den, mapu exportovat a nahrát do navigace,
- pokud je z čeho, všechno dobít,
- kouknout na počasí,
- dopsat deník
Dnes 170 km, celkem 577 km.
Den pátý, neděle. Ach ty přívozy..., vítr do zad, a jeden zázrak.
Nad ránem zase trochu pršelo, ale už jsem byl připravený, tak jsem to jenom hezky poslouchal ze spacáku.
Vyrážím zlehka, pomalu šlapu, a projíždím předměstím Magdeburgu. Staví tu asi novou trať pro šaliny, tak je to místo cyklostezky jedno velké staveniště. Pořád kolo někde přenáším z jedné strany na druhou, až nakonec vjedu do staré průmyslové zóny, plné obrovských rozpadajících se staveb z režného zdiva, které tu teprve čekají na probuzení.
Na rohu centrálního náměstí u obří katedrály si dávám své, teprve třetí, kafe (jedno v Praze a druhé v Hamburgu). Přemýšlím u toho nad katedrálou, která je megalomanská a impozantní. Je to zvláštní, jak katolická církev takhle neuvěřitelně zbytněla, a nepochopila že staví babylonské věže za krvavé peníze...
Labe je tady nádherné, a před starým železničním zvedacím mostem je na cyklostezce značka pozor stoupání 7 %. A je dlouhé asi 20 m (cha cha cha).
Jestli sem kvůli něčemu vyrazit na chození po městě, tak určitě ne katedrála, ale hromada soch a skulptur ve veřejném prostoru.
Začíná se zvedat docela silný vítr, a i když jsem si po včerejšku říkal, že po rovině 30 km/hod prostě jet nemám, tak se neudržím a místy jedu i rychleji. Zastaví mě až další přívoz, který pro nízký stav vody nefunguje. 2 km se vracím a jedu objížďkou na další přívoz. Ten vítr je dnes fakt parádní, ale teď se místy dřu proti němu.
Trošku jsem si zajel, přejel jsem dvěma dalšími přívozy, z čehož mám vždycky radost jak malý děcko, a jedu dál po krásných vydlážděných cyklostezkách. Asi se mi z vedra motá hlava, ale dlažba je místy vyskládána do tvaru hákového kříže. Chvíli hřmí, kolem mě se honí bouřky (chvilku se musím schovat i já), ale zatím to vypadá že mi počasí přeje.
Zase nádherné tůně a slepá ramena plná čápů a volavek. Chvílemi jedu jakoby v úplném bezvětří, ale stromy kolem mě parádně ve větru vlají.
Fouká čím dál víc. Podle předpovědi je to dokonce 35 km/h, a když si někde na chvíli sednu, tak mám pocit, že mrhám energií.
V cestě mám dnes už třetí přívoz, vlastně čtvrtý, ale ten jeden nefungoval. Připadám si, že přejíždím Labe furt tam a zpátky, ale pořád z toho mám radost. Místy jedu vedle silnice, která je vyskládaná z velkých kamenů, a vedle je cyklostezka, která je z hlaďoučkého asfaltu. Drtím to tam přes 30 a předjíždím i všechna auta. Dnes se mi jede opravdu lehce, a když na benzínce zjistím, že mi chybí ještě 40 km po ujetých 130, tak mám pocit, že je to jako nic.
Užívám si cestu, projedu městečkem, zatočím k dalšímu přívozu, který čeká na protější straně. Na mé straně na vozík němci nakládají kánoe, a říkají že přívoz už dneska nepojede. Voláme na převozníka, já teatrálně prosím a lomím rukama, a i když se nasmějeme, je to marné. Ptám se jich, jestli se této situaci v němčině říká "šajze"... Oni se mě hned ptají odkud a kam jedu, a hned mi nabízejí že mě svezou zpátky, že jdou přes Vitenberg kde je most (přes který jsem před 15 km projel)...
Je to zázrak. Naloží lodě, strčíme kolo do dodávky dozadu, k němu si sedne jedna paní na rybářskou stoličku, čtyři dospělí sedíme na zadní řadě sedaček, a další dva a pes sedí vepředu. Chlapík to pěkně valí, přes vesnice jede 70 a šlape na to jako kdyby za sebou ten vozík s loděmi vůbec neměl. Prostě přesně takový spořádaný Němci, jak si je představujeme (cha cha cha)!
Cestou se spolu pokoušíme mluvit, a říkají, že jsem cykloblázen. Jsou strašně milí, a když mě před kruhovým objezdem vykládají, ještě se se mnou chtějí fotit. Nechávám jim svoji památeční českou vlajku, kterou vozím vzadu na brašně. Ještě pánovi dávám svůj kontakt a říká že mi rozhodně napíše. 20 km do kempu s větrem v zádech byla úplná pohoda, v obrovské euforii z toho zázraku, který se právě stal (das ist Wunder!).
Do kempu přijíždím před sedmou, recepce je klasicky zavřená, tak se ubytovávám na krásném plácku, a ještě si stihnu něco přeprat.
Jo a dnes to bylo dost slabší s jídlem. V neděli mají opravdu všude zavřeno, takže jsem ulovil akorát na dvou benzínkách po dvou obložených malých bagetkách...
Většinu dne řadím dva, maximálně tři pastorky na přehazovačce, a ještě se mi zdá, že bych někde mezi 14 a 15 zuby užil něco mezi).
Moje první velký kolo byla Liberta, na který mamka za socialismu vystála frontu, a mě to kolo přišlo takový slabý, protože nemělo přesmykač (jako měl Kája od nás z paneláku) a vzadu jenom tři pastorky. To kolo bylo dobré, jen bylo prodané ve špatném místě. Nejspíš se totiž mělo jmenovat "Liberta - Elbe edition".
Dnes 169 km, celkem 746 km.
Den šestý, pondělí. Obří etapa s lehkostí, a jsem ´doma´!
Ráno za kemp platím 10€ a rovnou vyrážím do parádního větru v zádech. Většinu jedu po asfaltu, občas si to i zkrátím a jedu po větší silnici, místy tady jsou ale úseky vydlážděné kamením. Malé dlažební kostky jsou ještě dobré. Pak tady jsou větší kolem 20 cm, po nich už to někdy šeredně skáče, no a pak tady jsou úseky z nepravidelného lomového kamene. Jednu část dokonce tlačím i po rovince, protože na tohle už opravdu nemám. Vrcholem ale byl úsek bezpečnostního přelivu přes hráz, který byl vydlážděn bloky kamene o velikosti půl krát půl metru.
Asi 20 km před Meissnem (Míšní? ...ach ta česká exonyma...) se nejdříve po levé straně objeví skály, které jsou čím dál mohutnější, a pak se i na pravé straně objeví kopečky. Labe se tady začíná konečně dostávat do údolí.
Jak dostane krajina ten vertikální rozměr, tak je to hned mnohem hezčí, ale asi jsem na to prostě jen víc zvyklý z domu...
Většina cyklistů, které tady potkávám, tak jsou lidé s brašnami. Někdo jede evidentně na jeden den, jsou tady asi i expediční cyklisti, ale kategorie, která absolutně převažuje, jsou senioři na elektrokolech. Sedí na tom vzpřímeně jako na židli, velice obtížně tu těžkou věc ovládají, klikatí se ze strany na stranu, zastavují uprostřed cesty, a zdá se mi, že jsou nebezpeční jak sobě, tak i všem ostatním. Taky, pravda, nejdu pořád po cyklostezce při kraji, ale taky mě za těch 900 km předjeli asi dva cyklisti (jeden z nich měl na lýtkách vytetované válce z motoru - hodně často na to vzpomínám, když mám pocit, že mi ty nohy dobře šlapou...).
V Meissen si na terase s výhledem na město dávám kafe a pivo. Nádherné počasí, vítr do zad, zažívám "ZENově vyklidněnou" chvíli v takovém tom spokojeném "úplném bezčasí". Je mi dobře tady, a vlastně se i docela těším, až se vrátím zpátky do procesu. Koukám u toho na katedrálu, jak je neuvěřitelně nabubřelá a nafouknutá (kdyby se to mělo postavit dnes, tak to stojí několik miliard), a cítím velký ZENový nadhled :-).
Je mi tady opravdu krásně.
No, a ještě k tomu, co tady na cyklostezkách lze potkat. Různé typy tříkolek, se dvěma koly vepředu, nebo vzadu, lehocypedy, rukošlapy, a velká rozmanitá hromada přívěsných vozíků. Někdo v tom veze psa, někdo děti, někdo hromadu krámů, a jeden chlapík měl ty přívěsný vozíky za sebou dva! Vozíky hadrové, plastové a jeden stylový hliníkový, jak americký karavan. Do toho nákladní kola, buď s bagáží nebo s dětmi...
Na pěkných úsecích jsem si vždycky říkal, kde jsou všichni ty silničkáři. No a pak přijdou ty vydlážděný úseky, a to je zralý na to, to kolo akorát nosit. Ale tady před Drážďany, se silničkáři vyrojili. Dlažba zmizela, a vystřídaly ji dlouhé vyžehlené asfaltové úseky.
Drážďany jenom projedu. Samý starý baráky (svoje výhrady na sakrální stavby už jsem vyjádřil dříve). No, město je to asi pěkný, ale to se jim to stavělo, když to stavěli na zelené louce...
Cyklostezky jsou fantastický, asi mě trošku fouká do zad, letí to úplně senzačně. Labe se začíná zařezávat do údolí, a když se objeví první pískovcové skály, tak už mám pocit, že jsem skoro doma. Natahuji to výrazně víc, než jsem si původně plánoval, a nakonec přijíždím až na státní hranici. Prvorepubliková ocelová stéla ve státních barvách mě vždycky trochu dojme. Hladím si "lvíčka" a sám sebe vítám doma. Proti mně přijíždí chlapík na naloženém kole, tak prohodíme pár německých slov: "odkud kam?" "Jedu Labskou stezku" "Já taky!" "A já jsem už teď ´doma´" "Já taky!"
Zapadající slunce mi dělá krásnou kulisu na pískovcových skalách. Labe je klidný, nádherný.
Spím na malém parkovišti před Děčínem, vedle dodávky holanďanů. Večer trochu komunikujeme, ještě že existuje ten google translator (bez něj bych se asi nepustil do historického výkladu, proč není potřeba se tady bát policie, že tady v Sudetech jsou trochu jiné problémy... a ta kola si zamkněte...)
Je to tady, každý se mě na to dřív, nebo později stejně zeptá.
Dnes mě ten zadek opravdu začal bolet.
Když jsem se večer myl pod železniční mostem v Labi, tak jsem uklouzl a pěkně jsem si kecnul zadkem do kamení...
Dnes 191 km, celkem 937 km.
Den sedmý, úterý. Krásná, dynamická krajina.
Na dnešek jsem spal hodně mizerně. Stan mám vedle lesíku, ve kterém celou noc chrochtali a mlaskali divočáci (a to drcení švestkových pecek...). Ne, fakt to není tím, že se v noci zvuky pěkně nesou. Ten remízek měl na šířku 8 metrů, a pak už byly koleje. A na nich v noci dlouhé nákladní vlaky, a před každým se ještě přecvakla výhybka...
Ráno se rozloučím s holanďany, a pokračuji po krásných cyklostezkách Děčínem. V Ústí nad Labem si dávám na benzínce kafe, a pomalu se začínám smiřovat s tím, že moje cesta končí. Když nemusím mluvit cizím jazykem, mám najednou pocit, že už to není dovolená :-)
Ještě se stavuji v cykloservisu. Z toho lupání v pedálech mi začíná cukat víčko... Pán byl ochotný, odšrouboval, vyčistil, namastil, utáhl, a je zase ticho.
Před Ústím jsou tmavé pískovce vystřídány čediči, s hromadou činných i uzavřených lomů. Předpokládám, že z tohohle kamene jsou postaveny ty hráze na kraje Severního moře. Je to sice sakra daleko, ale po proudu, tak je to asi logisticky ta nejdostupnější varianta.
Na konci Ústí Labe protéká sevřenější částí, je tam moc hezká chatová kolonie, čluny, jachty. Celkový dojem kazí jenom úplně rozmlácená cyklostezka.
Za Litoměřicemi se krajina rozestoupila, a z veliké placky jenom sem tam trčí kopce bývalých sopek.
Včera jsem cestou od rána do Drážďan (kromě Meissen) počítal místa, kde by se dalo dát pivo - 2x, slovy:DVAKRÁT!
Teď mám ujeto 100 km, A kdybych počítal všechny zahrádky, hospody, bistra, tak do tolika snad ani neumím napočítat. V tomto je cestování po Česku naprosto bezkonkurenční.
V Mělníku vede cyklostezka nahoru kolem zámku, ale odměnou je výhled na soutok Labe a Vltavy. Za to před Neratovicemi, vede část cyklostezky lesem s trialovou vložkou, a odměnou je příjezd na parádní cyklostezku s výhledem na Spolanu Neratovice...
Někde mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem se to ale úplně pokadilo. Rozbitá šotolina plná výmolů, chvílemi uzoučká, chvíli široká, ale pro těžké kolo obtížně sjízdná.
Takhle bych do Poděbrad za světla nedojel, tak volím hlavní silnici z Lysé do Nymburku. Tam ještě nakoupím, a už po moc pěkné cyklostezce dojedu do Poděbrad ke kempu. Dovnitř se s kolem nesmí a recepce je zavřená. Dávám se do řeči se starším párem, který tam odtud právě na kole odjíždí, a říkají že když pojedu okolo, takže se k tomu jezeru dostanu z druhé strany. Když jim naznačím, že tam asi budu spát, tak říkají že tady o kousíček dál ještě jeden kemp. Jsou zlatí, jedu ještě další dva nebo tři kilometry, přijedu do kempu, kde ještě funguje hospoda tak mi natočí pivo, a za ubytování dám 230 Kč. Stan stavím s čelovkou za tmy mezi vzrostlými smrky na krásném suchém plácku bez trávy.
V noci mě budí křeče, chodím kolem stanu, a nemůžu přijít na to, od čeho by to mohlo být... :-) Asi si toho magnezia musím vzít víc (ale nerad bych sypal, jak východoněmecké vzpěračky...)
Už spaní u Poděbrad bylo součástí ďábelsky chytrého plánu, jak dojet večer na úpatí Krkonoš, nechat tam ráno brašny, a na lehko vyrazit k prameni...
Dnes 178 km, celkem 1115 km.
Ráno jedu po cyklostezkách do Kolína, kde jsou v parku milý medvídci, co se tam potkali, ale za Kolínem začne peklo. Cyklostezka zmizí, a hlavní cyklotrasa je vedená po rozbahněných a rozježděných cestách, místy bahno, místy hrubý štěrk. Na některých částech si zemědělci vyjezdili cestu vedle, protože i pro ně byla nesjízdná. Pak mě to vyplivne na frekventované silnici, po které přijedu do Týna, a hned za ním zase ta stejná rozmlácená polňačka, díry, bahno, tráva, občas vyspravená rozbitými střešními taškami. Je to příšerná ostuda. A protože tady se mnou ještě pořád jezdí pár němců, tak je to mezinárodní ostuda...
Abyste mi rozuměli, po nikom nechci, aby všude byly asfaltové cyklostezky. Mě stačí, když se do mapy NEnakreslí, že toto je ta Labská stezka...
Kolem Kladrub jedu po silnici, která je ale úplně rozbitá, ale to se naštěstí za chvíli spraví.
U Břehů u Přelouče je rychlá šotolina vystřídaná na chvilku nepříjemným pískem, ale je to asi jenom kilometr a začínám mít pocit, že mi to začíná jet.
V Pardubicích mám v Pivovarské hospodě sraz s bratránkem Radkem. Dáme si oběd a pivo, projede se mnou Pardubicemi, a za Kunětickou Horou se se mnou rozloučí. Domluvili jsme ale parádní věc na zítřek.
Mezi Pardubicemi a Hradcem jedu hodně po silnici, ale za Hradcem je nádherná řeka a pohodlná široká betonová cyklostezka.
Protože mě další cyklostezka zase trošku vypekla (sice vedla po pěkný silnici, ale motala se kolem mého směru tam a zpátky, a přitom jsem ani nejel podél Labe), tak jsem do Jaroměře dojel normálně po silnici.
V pevnosti Josefov probíhá festival Brutal Assalut, tak si u stánku dávám kofolu, a ještě mi natočili vychlazenou vodu. Moc jsem tam ale nezapadal, byl jsem asi jediný v celém Josefově, kdo na sobě měl jiné triko než černé. Nedostatek barev ale všichni vynahrazují kreativitou. Chlapskou módu moc nechápu, ale ty dámy se umí vyšvihnout. Holt, méně, je prostě více :-)
Nejvíc jsem byl překvapený absolutní pohodou, která tu vládne a křiklavě kontrastuje s temným vizuálem účastníků. Obří svalnatí potetovaní bledí seveřani si vykládají u kafe a chybí jim už jen ten vytrčený „rokokový malíček". Další s trikem popsaným „krvavým písmem" má „na koni" asi pětiletou holčičku, která má po rukách nalepené tetovačky s jednorožci a na hlavě obří sluchátka proti hluku. Všichni se zdraví a uhýbají mi z cesty.
Za Jaroměří (to je to město, kde se Cimrman učil geodetem - „Járo, měř!") se staví dálnice, a chlapi na staveništi mi ukázali kudy se mám mezi bagry proplést, a opravdu tam ta cyklostezka pokračovala.
Za Kuksem je uzoučká pěšinka, ale krásná, příjemná, nehrbatá, a když se pak změní v jezeďáckou šotolinu a už to vypadá na velký špatný, tak začne fantastická, úplně nová, vyžehlená, asfaltová.
Cesta se začíná pomaličku zvedat, kus před Vrchlabím přejíždím opravdový kopec, pak to zase vypadá že to pojede po krásné cyklostezce, ale ta se po pár stech metrech vrací zpátky na silnici (ale to mi dnes už vlastně vyhovuje).
Před Vrchlabím dojíždím postupně tři cyklisty a myslel jsem, že se s nimi svezu v háku, ale všichni jeli hrozně pomalu. Mám dnes najeto skoro 170 km s bagáží, ale nakonec jsem je předjel a v tom háku se mě udržel jenom jeden. Trochu jsme popovídali, poradil mi, kde si mám nakoupit, a po klasickém nákupu v Lidlu přejíždím do kempu. Je tady jenom pár holanďanů, a když vylezu ze sprchy je bar otevřený ještě půl hodiny. Dneska bylo fakt horko, tak jsem stihnul ztrestat ještě tři piva...
Už se balím, že půjdu zalézt do stanu, a vidím blýskání na obzoru. Kouknu na radar, kde je "velký špatný", "zelený a červený".
Vzpomínám, jak když jsme byli malí, a děda nám na zahradě postavil stan, tak jsme stejně při prvním zahřmění odsud vyjeli jak fretky zpátky do baráku.
Tak na co tady budu čekat? Až mi všechno proleje?
Všechno sbalím, stan složím, a přesunu se na boční zahrádku hospody, kde jsou lavice a pingpongový stůl.
O půl jedenácté to vypukne. Lijavec, bouřka, blesky, hromy, a pak další a další, celou noc. Leje, hřmí a já si tady usínám v suchém koutě, věci narovnané na lavicích, vedle elektrické zásuvky a na dosah wi-fi. Připadám si, jako kdybych vyhrál v loterii. Myslím, že dnes jsem to vychytal úplně nejlíp, přesně v souladu se svojí cestovatelským pořekadlem: "násob svůj užitek"!
Dnes 172 km, celkem 1287 km.
Den devátý, čtvrtek. Pramen Labe! A celý den bez bagáže!
Tak dneska jsem se vyspal opravdu dobře. V noci jsem koukal na bouřku, ale úplně v klidu ze sucha. Vstávám mnohem dřív než obvykle, postarám si všechny věci, něco trochu přebalím kvůli domluvě s Radkem, a popojedu doprostřed Vrchlabí, kde máme sraz. Radek přijíždí autem s elektrokolem, já si k němu do auta hodím všechny brašny z kola, a vyrážíme spolu prameni Labe.
Motáme se Vrchlabím, jedeme po cyklostezce, chvíli po silnici, projíždíme Špindlerovým Mlýnem, a začínáme stoupat na Medvědín.
Asi mám krizi. Kopec je brutální, a na nejlehčí převod to vůbec nemůžu utáhnout. Jestli tohle bude pokračovat tak tam nikdy nedojedu. Peče mi do zad a jsem mokrý, jak kdyby mě někdo polil. Jsem moc rád že někdo jede se mnou.
Nakonec se toho trochu položí a závěrečné stoupání k památníku Hanče a Vrbaty si už užívám. Chvílemi dokonce jedu ze sedla, a pokouším se podrtit nějaký elektrikáře.
Jsme nahoře, cesta se vlní nahoru a dolů, k prameni Labe kilometr tlačíme, pěkně si u toho protáhneme záda, a ještě si stihneme dobře popovídat.
V prameni není voda. Mám ale obrovskou euforii, chce se mi smát, mám ze všeho obrovskou radost, a nejradši bych tam tančil. Před týdnem a kousíčkem jsem byl na místě, kde Labe vtéká do Severního moře, a teď tady koukám na ty erby měst a říkám „tady jsem byl, tady taky, ...".
Dolů sjíždíme trochu jinou cestou, je to hodně šotolinou a hodně prudký, se závěrem po parádní silnici v serpentinách. Ve Vrchlabí mě Radek opouští, a jede autem napřed i s mojí bagáží. Já se ještě stavím za jedním pracovním známým, který mi ale říká, že jestli teď pojedu, tak hodně zmoknu. Koukám na radar, všude kolem je zeleno a trochu červeno. Vzpomínám na Tarvisio - tak tohle znám, tohle zvládnu!
Vyjíždím, navlékám se do deště, který po chvilce opravdu začne. Jedu ve vodě, boty mám durch.
Tak tohle mě teda nerozhází. Zastavím se na benzínce na kafe a bagetu a dál do toho pořádně šlapu. Po chvíli to přechází v takový jemný déšť, na který u za chvíli ani nestojí za to mít pláštěnku.
Parádně to jede. Dlouhé táhlé sjezdy, parádní roviny, krajina je zvlněná, jsou tu i nějaké výjezdy. Na konci Hradce si ještě dám trojboj zmrzlina - kafe - kofola, a už to mám kousek. Bez těch báglů to kolo neuvěřitelně ochotně jede.
Cestou se bavím tím, jak jsi můj mozek hraje s okolí krajinou a zvukomalebnými názvy vesnic. Je to zajímavé, být sám sobě uvnitř pouze pozorovatelem.
Blížím se k Sezemicím, kochám se Kunětickou horou, na tachometru mám 140 km i s tím výjezdem na pramen Labe, kolo letí jako blázen, jede to úplně samo.
Euforie, štěstí. Už aspoň po desáté si dnes zase říkám "Ty vole, to to parádně jede!". Nic mě nebolí, zažívám extázi.
Necítím nekonečně energie, ale její nekončící přísun. Když vjedu na nový pěkný asfalt, tak mám pořád chuť jít ze sedla, pořádně to rozjet, a ještě se u toho asi přiblble usmívám.
Ubytování "All inclusive" u Radka a Moniky je bezkonkurenční. Radek říká, že steaků jsem snědl 7, ale že u nich se to nepočítá (a to doufám neviděl, kolikrát jsem si přidal té výborné grilované zeleniny... :-) ). Násobí mi to euforii z cesty, a připadám si jako v ráji.
Jsou zlaťáci, vyperou mi hadry, suším boty, a po moc příjemném prokecaném večeru jdu spát až ve tři hodiny.
Dnes 152 km, celkem 1439 km.
Probouzím se až v osm, do růžova vyspinkaný v posteli, ale je pravda, že po včerejší smršti (steaky, pivo, steaky, panáky, červený víno), se necítím úplně ve formě, jako předchozí dny. S Radkem si dáme pomalou snídani a pobalím si věci. Po 10 dnech se oblékám do suchého, čistého, voňavého oblečení, a vyrážím na poslední etapu. Od Pardubic mě to kvůli nějakému uzavírkám vede po silnicích, po kterých jsem asi ještě nejel, ale mám fanfarónskou náladu, a tak se místo naplánované trasy nechám vést cyklo šipkami na Litomyšl. V Peklech je samoobslužná fantastická pivní Studánka. Dávám si tady dva Kozly do skleněného půllitru, a ten pocit absolutního štěstí, který už mě nějakou dobu provází, se tím jenom prohlubuje. Žiju neuvěřitelně šťastný život. Jsem skoro až dojatý, když si fotím svoje kolo a vím, že dneska večer už dojedu domů a tento trip skončí.
Ještě prohodím pár slov se synem provozovatele, který říká, že můžu něco napsat do deníčku (a co bych tam asi tak psal? Že jsem si dal 2 piva?), že tam někdo psal, že šel kolem, když šel z nějaké strašné dálky, snad až někde od Prahy! (Ty, hele, možná bych tam něco napsat mohl) Beru ho do ruky, a na deníčku je napsaný „...cesta je cíl...".
V Litomyšli se stavím u našich, vyslechnu si, že jsem blázen, nakrmí mě, poklábosíme, a jedu. Kopce za Poličkou mi dají pořádně zabrat, ale nakonec se přes ně přehoupnu a kolem Svratky dojedu domů.
Celá rodina se sejdeme v hospodě na pizze, na kterou jsem se už pár dní těšil (jako na pizzu, ale na rodinu samozřejmě taky :-) ).
Dnes 133 km, celkem 1572 km.
DOVĚTEK
V sobotu se jedu maličko projet po okolí, jen co bych vyšlapal nohy, ale stejně cestou zažívám silné emoce.
Doma všechno vybaluji, a jsem překvapený, kolik krámů jsem sebou vezl. Po deseti dnech se v brašnách všechno pěkně slehne, a už to ani nevypadalo.
Dělám velký servis na kole (už chápu proč se ten řetěz tak ozýval, vyplavala z něj opravdu hromada věcí), celé kolo umyji, postarám brzdy, vrzající sedátko, a je z toho zase ta kráska Author Aura XR6, připravená a naleštěná na další dny.
Když mám všechno hotovo, tak před garáží narazím na dva kluky s těžkými expedičními koly. Jsou to Němci. Náhoda, jakou by člověk nevymyslel.
Zvu je na pivo, nabízím jim jakoukoliv pomoc s tím, že jsem včera z podobné cesty přijel. Nejdřív se tváří že spěchají, ale nakonec se "na jedno" nechají přemluvit. Když jdu z hospody na Růžku potřetí s vějířem točených (a už se trochu vychladila ta basa lahváčů) domluvíme se, že zůstanou na noc. Vypijeme moře piv, (v rámci kulturního výměny "co se kde pije") ochutnáváme rozdíly mezi slivovicí a meruňkou, a vykládáme si (hlavně když pak dorazí naše velké děti a začnou anglicky) až do půlnoci, probíráme jejich cestu, rozdíly mezi státy, koukáme na hvězdy, satelity a padající hvězdy, a já mám pocit, že jsem splatil část dluhů za to, když někdo pomáhá na cestách mě...