1000 km Polskem podél Baltu a Odry

Byl to už delší dobu můj sen, ale až po cyklotripu z Bratislavy do Splitu s Peťou jsem o tom začal přemýšlet vážně – Balt v Polsku a k tomu třeba Odra.

Navrhuji to Petě, ale ta odmítá, že Balt není moře (rozuměj teplé moře) a do Polska nejede, protože tam jsou Poláci... Po nějakém čase ji to přejde, jela by se mnou, ale to už mám v hlavě naplánováno jen sólo a hlavně žádné kochání, pěkně do toho šlapat. Jako na každé akci, je i tady nejtěžší se do toho pustit a já se už rozhodl, a jak říká Bilbo Pytlík: "Je to nebezpečné, Frodo, vyjít ze dveří. Vstoupíš na cestu a jestli si nedáš pozor, může tě zavát kamkoliv."

Pomalu ze své milované polosilniční Meridy začínám dělat nákladní gravel. Širší pláště, nosič na brašny a brašny do rámu, na rám a pod řidítka z toho udělají nehezké oplácané tuctové kolo.
Pod řidítka dávám stan pro jednoho (typ "chrostík" - pamatujete na ty podvodní potvůrky z Ferdy mravence?), do rámovky veškerý servis pro kolo, a na konec kvůli předpovědi balím místo cyklospacáčku starý, dobrý, těžký péřák. Doma chodím s věcmi na váhu a vybírám co s sebou a tak si nakonec z vytisknutých Dějin Polska beru jen 300 g dvacátého století s tím, že co přečtu, vyhodím :-)
Váhu ale moc neukočíruju a tak je z původního 10 kg kola kil třicet a to jsem nakonec nepřibalil ani slivovici. No, jestli s tímhle někam dojedu... (a s těmi bolavými koleny, zády a krkem...) Zítra je 1. června, tak dobrou...

--------------------
Z Brna je to do Gdaňsku paráda i pro takové cestovatele jako jsem já, kteří mají paniku z nastoupení do šaliny, natož jet vlakem do Břeclavi a tam přesednout na vlak do Gdaňsku. V Polsku se vlak začíná plnit a já se pokouším o první konverzaci v polštině, ale rozumíme si maximálně názvy měst. No tak to bude horor. Pak se ale dám do řeči s nějakým párem a najdnou to jde, dokonce se naučím, že stan se řekne namiot (dostali jsme se k tomu přes "moj domek").

Z Brna jsem vyjel v 6:20, v Gdaňsku jsem v 17:45 a cesta mi přišla hrozně dlouhá. Vystupuji na Gdaňsk Glówny, proplétám s městem, profrčím hlavním náměstím (které určitě stojí za to, aby jsme se sem někdy podívali i pěšky), kouknu na katedrálu, dojedu do doků, podívám se na moře a přes záliv na Westerplatte, a už frčím z Gdaňsku pryč. Nádherné cyklostezky podél moře potom vystřídají v Gdyni rozbité chodníky a šeredné prostředí kolem. Čtyřproudová silnice, továrny, doky. Za Gdyní začíná pršet a než mi to dojde, jsem durch. Stmívá se a já stojím v nějaké vesničce pod stromem, slušně prší, já nevím co budu dělat.
"Mysli, přemýšlej!"
Rozhlížím se a vidím traktor – kde je traktor, tam je i střecha pro traktor – a opravdu tam je a ze slušnosti se jdu zeptat do nejbližšího domu jestli tam můžu strávit noc. Pán se se mnou dá do řeči, a po chvíli se vrátí s klíčema, a zavede mě do prázdné garsonky nad jeho firmou. Všechno suším, spím v posteli pod peřinou, vysprchovaný teplou vodou. Zázraky se dějí...

Parádně vyspaný vyrážím už v 7:15 přímo na sever a tak mi přímo do ksichtu fučí vítr rychlostí 40 km za hodinu a k tomu 11 °C. Těch 30 km kolem krásných mokřadů a zajímavých pískových kopců bylo strašlivé utrpení. Hrozně jsem mrzl a spravilo mě až, ne úplně dobré, ale velké a horké kafe na začátku poloostrova Hel. S mnohem lepší náladou jsem vyrazil na poloostrov. Parádní cyklostezka vedle silnice, z obou stran zakrytá stromy, sem tam parádní výhledy na Gdaňskou zátoku. Dojel jsem asi do půlky, kde je muzeum polského opevnění, omrkl jsem čtyři bunkry – ten nejsevernější byl konečně na pobřeží volného Baltu. Moře je nádherné, divoké, hodně fouká, ale o to je to moře krásnější. Frčím zpátky a ve stejné smažiarni jako ráno kafe jsem si dal pivo a filet z halibuta (výborný, ale hlavně horký!).
Šlapu podél moře, stavím se na nejsevernějším bodu Polska, a o kusanec dál na nádherném ústí řeky Piasnica, kde je i historický hraniční kámen mezi Polskem a Pruskem ustanovený versailleskou smlouvu. Protože se mi zdálo, že mám hodně času, nakonec jsem dorazil až do Leba. Místo na spaní jsem hledal na kraji města, ale nakonec jsem celé město projel, a stan jsem si postavil uprostřed lesa mezi jedním velkým kempem a chráněnou rezervací jejíž jméno si nemůžu zapamatovat a tak jí říkám Polská Sahara (Sloviňski park Narodowy).

Cesty byly dneska hodně rozpačité. Na začátku jsem jel chvíli po silnici, pak jsem sjel na cyklostezku která byla místy dost rozbitá, a pak jsem měl pocit že začíná pravá cyklistická šikana. Nejdřív tam byly obyčejné betonové panely, pak tam byly panely které jsou přesně tak široké jako je rozteč kol, takže to není tak že první kolo nejede na spáru a pak druhé, ale obě kola přejedou spáry zaráz. Další vychytávka jsou betonové panely (asi mají být něco jako naše zatravňovací), ale když se po nich jede tak to vyvolává strašné vibrace celého kola, no a o cestě vydlážděné lomovým kamenem nemluvě... Jak si tady všude chválím fantastické cyklostezky tak někdy se to maličko nepovede. Občas je cyklostezka vedena po cestě, která je pro mě naprosto nesjízdná. Jemňoučký bílý písek, místy skoro až prach, je hluboký klidně i 20 cm a jsou místa kde musím třeba 100 nebo 200 metrů kolo tlačit. Nejlepší šikanózní vychytávka je, že jsi frčím z kopce (a že jich tady moc není), a najednou na asfaltové cyklostezce chybí 5 m asfaltu. A ta škvíra je vyplněná samozřejmě tím jemňoučkým bílým pískem. Myslím si že teď už se nebudu v noci budit tím snem že někam padám, ale že budu mít sen, že jsem zase v plné rychlosti vjel do téhle díry plné sypké sračky.
Dnes 140 km, místy v silném protivětru, místy po obtížně sjízdných cestách. K tomu jsem zjistil, že mám zadní plášť úplně sjetý, i když je starý asi 250 km, no gravel pláště z Decathlonu asi nebyly úplně šťastná volba... Upravují trasu, abych jel zítra víc po asfaltu.

--------------------
V noci byla sice pěkná zima (asi 3 stupně Celsia), ale spal jsem v lese, tak jsem měl všechno suché. Ve stanu jsem ležel déle, protože i po ránu byla pěkná kosa. Všechno jsem pobalil, naložil a vyrazil se podívat na polskou saharu. Paní biletářka mě u vchodu zastavuje že si mám koupit bilet, ale prodávají ho až od 9:00. Domlouvám se s ní že si ho koupím až při odjezdu a jedu se podívat na duny. Díky tomu jsem tam prakticky sám (jsou tam ještě nějací dva cyklisté), duny jsou nádherné, obloha je úplně jasná, písek úplně bílý, chodím si v písku chvíli bos.
Po včerejším trápení na cyklostezkách jsem na dnešek trošku změnil trasu abych jel víc po silnici. Za městem Leba se to ale moc nepovedlo. Jestli jsem si myslel, že ten písek na cyklostezce včera bylo peklo, tak nebylo. To byla jen taková malinká ochutnávka, takové demo. To pravé peklo přišlo až dneska, oficiálně je to cyklostezka, ale vede to regulérním fesh-fesh a tlačím kolo pěšky asi dva kilometry, strašný. Pak chvíli jedu a pak zase v lese hrozné trápení a tlačení. Dneska jedu hodně vnitrozemím (vesnice tady a silnice také mi přijdou výrazně zanedbanější než ty na pobřeží), zahlédnu nějaká jezera, ale k moři se přiblížím až skoro na konci dne v městě Ustka. Tam moře sice nevidím, ale po bagetě na benzínce jedu podél velké silnice, po parádní vyžehlené cyklostezce. Dochází mi trochu síly, bolí mě p****, ale nakonec dorážím k moři, a po krásné cyklostezce paralelně s pobřežím jedu na západ. Mám velké obavy o ten sjetý plášť, tak v pozdním odpolední zastavuji a dělám rošádu přední a zadní. Nakonec dorážím až těsně před město Dalo, kde zalezu mezi keře na dohled od moře.
Večer do moře nakonec vlezu byť jenom po kolena, a trošičku se opláchnu. Překvapivě není skoro vůbec slané.
125 km.

--------------------
Dnes mi přišlo, že jsem přejel snad do jiného světa. Všude jsou úplně nové černé silnice i v místech, které v mapě vypadají že to bude stejná tragédie jako včera. Vedle každé silnice je parádní cyklostezka, a když není široká 2 metry tak je široká klidně 4 nebo 6 m. Všechny vesnice u městečka na pobřeží jsou parádně upravené, a perfektně přichystané na turistický ruch - spousta stánků, hotelů, resortů, ubytování, apartmánů a všechno v krásném moderním sněhobílém stylu. V Mielnu jsem odbočil do boční ulice, abych se podíval na moře, a ulice byla plná rybích specialit a udíren - pastva pro oči. O kousek dál jsem zajel zase k moři a ochutnal jsem místní specialitu zapiekanku a pivo.
Přestože mě to fantasticky frčelo, tak jsem se pořád bál o ten plášť, i když jsem si ho včera přehodil zezadu dopředu, takže vzadu mám ten lepší. Protože je neděle, tak samozřejmě nejsou otevřené žádné obchody cyklo, tak zastavuji v každé půjčovně kol, kterou jsem potkal. Nakonec se podařilo v Mrzezinu a chlapík, který ze začátku vypadal velice nepříjemně, mi nakonec plášť za 80 zlaťáků prodal. Když jsem ho chtěl vyměnit, tak jsem zjistil, že jsem asi při rošádě ztratil montpáky. Půjčil mi je a ještě na mě, při popovídání o kolech a cestách, dohlížel.
Ještě bych málem zapomněl na Kolobrzeg - to už opravdu vypadá jako nějaká promenáda z Francie.

Obecně se dneska moc spokojený, jel jsem s obrovskou lehkostí a s velkou radostí. Měl jsem chvílemi takovou euforii, že jsem zdravil nejenom cyklisty a lidi kolem sebe, ale už i psy u cesty.
Cestou jsem si dal ještě jedno pivo, takže udržují konstantní režim jedno pivo na 100 km (snad se někdy oteplí...)
Kdybych nemusel hledat místo na spaní, tak bych klidně frčel ještě dalších 20 až 30 km. Hodně to teda v poslední fázi dělal i ten nový plášť.
Spím na místě které jsem si vybral podle mapy, asi 200 m od moře, ale když jsem se šel večer vykoupat, tak se ukázalo že je tu útes vysoký asi 8 metrů, takže se k moři nedostanu. Jo, a v mapě chybí jedna cesta která tady v lese je, takže nakonec mám stan asi 30 metrů od cesty. Ale jak je zelený, tak je skoro neviditelný...

Jestli jsou tady cestou nějací hrdinové a poražení, tak Kubiš a Gabčík jsou moje prdel a nohy, Valčík je moje kolo (a zvonek!) a Čurda jsou gravel pláště z decathlonu.
139 km s parádní náladou.

---------------------

Dnes vstávám trochu dřív, je teplo a všechno je suché, tak vdechnu goralku a po 37 km narážím jen na benzinku. Studené plechovkove pivo, dvě zásuvky a Wi-Fi. Chybí už jen free wellness...

Pokračuji do Swinoujscie. Přijíždím k trajektu který je zdarma a ani jsem nezastavil, vjedu, za mnou zavírají a jedeme. Výhledy na doky a polské válečné námořnictvo. Město objíždím po nábřeží, ještě si sáhnu do moře a posbírám nějaké mušle a jedu na hranici Polsko – Německo. Dojedu až na pláž a loučím se s mořem. Cestou po chodníku pro pěší (jedu s kolem, jako ostatní) mě péruje nějaký německý důchodce. Vykračuje si tam středem, jak kdyby to tady obsadil, a musí mi vysvětlovat, že s kolem ne (kdybych jezdil jen tam, kde se může, tak jsem v Polsku ještě teď...). Projedu celé pobřeží Polska a toto se mi stane, když šlápnu jednou nohou do Německa...
Poprosím nějakou paní, jestli by mě nevyfotila, paní je z polského Těšína a má pocit, že jsme skoro sousedi :-)
Vracím se městem do přístavu a dávám si jedno točené (zase s jazykovým okénkem, už bych se měl to jejich 'tak' naučit a neříkat "jo, jo" nebo "ano").
Ze Swinoujscie se staví dálnice a je rozkopána i cyklostezka, tak musím na silnici I. třídy. Velký provoz, ale široké krajnice. Projíždím Volyňským národním parkem, jsou tu kopečky, že jeden z nich i tlačím. Je vedro, došla mi voda, tak o ni prosím u rozestavěného domku. Vodu tam ještě nemají, ale dva mi hned nabízí svoje balené vody, jsou zlatí!
Z Volyně měním trasu, prdím na cyklostezky a jedu po hlavní. Úplně nový asfalt (dnes tak na 80% cesty!) a vítr v zádech 25-30 km/hod. Absolutní paráda. Jedu po rovině i 28 km/hod na pohodu. Silnice je vyžehlená, výškově úplně rovná s hodně dlouhými rovnými úseky, takže jak přestane foukat, je to mírně demotivující.
Nocleh jsem vybral u tří rybníků, ale nakonec nejsou koupací, tak hygiena z PETky...
138 km, paráda.

--------------------
V noci bylo parádní teplo, začínám vzpomínat na svůj cyklistický spacák. Ráno je skoro všechno suché, rychle balím a vyrážím na cestu. Jedu po silnicích, projíždím nějakým průmyslovým areálem, kde se vyrábějí mimo jiné větrné elektrárny. Vidět ležet na zemi lopatku větrné elektrárny je impozantní - pěkný kus jedu podél ní - nechápu jak to můžou po silnici někam dostat. Po třiceti kilometrech přijíždím na předměstí Štětína, tak jedu podél hodně velkých silnic ale po cyklostezkách. Štětín nevypadá nijak hezky, projíždím obrovskými doky, přístavy, průmyslovými areály, všude hromada jeřábů a uhlí. Podjíždím dálnici, a dálniční sloupy jsou všechny plné nádherných z graffiti. Prokličkuji se do centra, katedrála je impozantní zvenku i zevnitř, okouknu několik dalších budov, které jsou postavené ve stylu katedrály z pohledových cihel a jedu z města. Nějak jsem nepochopil, jestli tady vůbec mají náměstí.
Cyklostezka po pár kilometrch zahne do Německa. Státní hranice je tady krásně značená dvojicí ocelových sloupů, vyvedených v státních barvách Polska a Německa. Cyklostezka vede z kopce do kopce mezi poli, státní hranice vede vlevo od ní, a je vidět jaký to byl obrovský široký pás s vykopaným příkopem - stejný byl vidět i na polsko-německý hranicích ve Swinoújsci u Baltu. Netušil jsem, jaká železná opona byla i mezi Polskem a východním Německem.
Za Gartzem cyklostezka najíždí na korunu ochranné hráze kolem Odry. Je úplně rovná, úplně přehledná, výhledy do kraje na spoustu slepých ramen a jezírek plných čápů a volavek. Je strašlivé vedro a docházejí mi síly, tak zastavuji už skoro každých 10 km a schovávám se ve stínu. Jsem moc rád, když konečně dorazím k mostu který vede do Polska, kde na Polské straně je obrovský areál benzinových pump, McDonaldu a různých dalších prodejen. Dávám si dobré kafe, plechovkového zubra, bagetu a dobíjím telefon z 0 na 100. Popojíždím už jenom kousek na nejzápadnější místo Polska. U hraničního kamene stojím s nějakým Polákem, dáme se do řeči, a je z toho velice příjemná chvíle. Doporučí mi kudy mám zítra jet, abych toho co nejvíce viděl. Vytlačím kolo asi 150 m od cesty do lesa, za asistence komárů postavím stan a jdu se vykoupat. Odra je hnědá, nikde ani živáčka, jenom na německé straně mají hasiči nějaké cvičení. Voda je krásně teplá i na mě, celý se umyji, po šesti dnech se zase cítím jako člověk. Počítám kolik mám kilometrů, a najednou zjišťuji že už to je přes 700 km! Radek měl pravdu když říkal že po nějakém čase člověk přestane uvažovat nad jednotkami a uvažuje ve stovkách kilometrů.
130 km, celkem 714.

-------------------------
Dneska to bude hodně perný a horký den. Těším se na památník s tankem, o kterém mi včera vykládal ten sdílný Polák, je to sice o pár kilometrů dál než říkal, ale je to krásný IS-2 v polských barvách. Ve velkém vedru frčím dál a zastavím se na lahváče v potravinách. Sedím ve stínu s místními chlapy co popíjejí pivo, a snažím se rozumět co říkají. Jako zjevení na mě působí mladý kluk který přijde až po mně, všem včetně mě podá ruku a řekne ´dobrý den´ a až pak si sedne k ostatním chlapům a dá si s nimi pivo.
V úmorném vedru pokračuji po krásných cestách i po šotolinových rozbitých až do Kostrzyně. V kebabárně si dávám nabít telefon a dávám si lahváče. Přijíždí starší chlapík s brašnami, tak ho pozvu ať se ke mně přisedne. Nakonec se ukáže že vlastně ještě trošku umím německy (moje fráze o hygiene při spaní pod stanem by se měla napsat do učebnic němčiny: meine wasche ist PETflasche :-) ). Je to Hans, který je prvním rokem v důchodu, a vyrazil na kole od Bad Ischl přes Česko a Polsko do Stuttgartu. Bavíme se komu to jak jede jaké máme plány, jak kdo spí. Byl překvapený že spím ve stanu v lese, říkal že v Německu něco takového není možné (proto taky takhle spím jenom v Polsku...). Byla to hrozně milá chvilka.
Konečně cestou potkávám cykloservis. Chci si koupit ty ztracené montpáky, kdyby na ně přeci jenom ještě došlo. Polsky se to evidentně neřekne montpáky, a jejich nákup tak připomíná spíše hru Aktivity (pan prodavač to ale evidentně nikdy nehrál, protože moje předvádění bylo naprosto dokonalé a přesto mu chvíli trvalo než mu to došlo). Jo, všude kromě v Česku tomu asi říkají lžíce, takže łyżka nebo spoon.
Za Kostrzyní jsem měl sjet na cyklostezku, a dost jsem váhal jestli bude rozbitá jestli na ní mám vůbec jet. Problém se vyřešil beze mě, cyklostezka je ve výstavbě a neprůjezdná. Následujících 30 km do Slubice jedu v obrovském horku po ne zcela široké silnici spolu s hromadou aut a kamionů.
Na začátku města neváhám ani chvilku, když vidím kebabárnu. Objednám si kebab a ve vedlejší žabce si koupím ještě dvě plechovky piva a vodu. Opět se ve stínu bavím s Poláky, a snažím se naučit, jak se polsky řekne dobrou chuť (smacznego). Nejsem schopný si to zapamatovat, ale nasmějeme se u toho...
Přijedu na německou stranu do Frankfurtu a proplétám s městem - Němci mají dar, udělat cyklostezku podél Odry do kopce, takže jsem serpentinami vyšlápl na nějaký kopeček a jedu dost daleko od řeky. Je mi hrozné vedro, tak zastavuj, abych se napil a trochu opláchl. Sednu si na zastávku a Němec z přilehlého domku, místo toho, aby mi přinesl vodu, tak na mě kouká dalekohledem z 15 metrů, jak kdyby na mě chtěl zavolat schutzpolizei (starého psa ze "Stasi" asi novým kouskům nenaučíš :-) ). O tu vodu jsem si mu nakonec stejně řekl, tak zavolal svoji ženu, aby mi přinesla...
Po nějakém čase se ale napojím na Odru, a jedu po úplně rovné, vyžehlené asfaltové cyklostezce po koruně hráze. Začínají se honit nějaké mraky, tak už to není takové peklo jako včera, ale i tak mi tachometr ukazuje teplotu 40 stupňů. Ambiciózní plán na 140 km se mi daří a dorážím na polskou stranu na benzinku. WC, koupel v umyvadle, párek v rohlíku, 2 koblížky, pivo, voda - tak takhle si tady žiju... Místo na spaní u Odry jsem žádné pěkné neviděl, jsou tam hodně husté listnaté lesy, tak jsem zajel kousek za benzínku do mých oblíbených borových. Stan rozdělávám za houštím kousek od rodinného domku, který vypadal opuštěný, ale nakonec není...
Plánuji trasu na další dny a vypadá to že do Liberce mi zbývá 200 km.
141 km.

--------------------
Dnes frčím zpočátku po silnici, v Gubinu omrknu torzo obrovského kostela, a přejíždím na německou stranu.
Odra se odpojila už včera na konci dne, tak dnes jedu po cyklostezkách podél Lužické Nisy.
Mým směrem jedou dva Poláci na kolech bez báglů a když stojím a dívám se do mapy a předjíždí mě, a zdraví mě zvoláním "Vítám tě dobrý Čech".
Prostě někdo o mě řekne že jsem dobrý, jenom kvůli tomu že patřím k Česku. Už to v Polsku začínám milovat.
Cestou mám poměrně těžkou krizi, pořád koukám na tachometr a zdá se mi že kilometry vůbec nepřibývají, dnes je asi ten druhý kritický den. Trošku mě spraví až pivo a bageta na benzínce v Mužakowě, kde se potkávám se skupinou pěti Poláků, kteří ověšení brašnami a s vlaječkami na dlouhých tyčkách vyrážejí na stejnou trasu jako jedu já, jen opačně. Chvilku se bavíme kam jedou, že budou spát na pensionech a možná i venku a najednou si vedle nich připadám jako bych dobyl Everest alpským stylem a proti mě vyrážela nahoru skupina nadšených borců s kyslíkem a se šerpy :-)
Za Mužakowem minu odbočku na cyklostezku, ale řeknu si že to nevadí, že budu raději pokračovat po silnici. Ta je sice v mapě žlutá, ale je na ní velice malý provoz. Další krize, vůbec mi to nejede. Koukám na oblačnost která se nade mnou honí, a vypadá to na pěkně silnou přeháňku. Paní na kole s košíkem a nákupem však vyráží mým směrem neohroženě, tak si říkám, že do další dědiny snad dojedu. Průtrž nás chytne několik set metrů před vesnicí, v dešti to došlapu, a zatáčím do první otevřené zahrady k rodinnému domu. Nikde nikdo není, tak se schovám pod přístřešek k autu. Po nějaké chvíli se objeví pan majitel kterému se omlouvám, ale on jen říká "Kain problém" a ukazuje mi, jak jsi na zahradě staví parádní velkou saunu. Snažíme se komunikovat, ptá se odkud a kam jedu a radí mi kousek trasy. Celkově mi hodně spravuje dojem z Němců v Německu.
Před Pièňsk přejíždím na polskou stranu a v Městečku si chci nakoupit. Město ale vypadá jak město duchů – je tam sice hromada podivných obchůdků kebabu a hospod, ale v 17:30 je zavřené všechno včetně Biedronky. Zachraňuje mě ultra divná benzinka v další vesnici, kde jsi nakupuji opulentní večeři - 7days, Goralky, dvě piva, vodu a nanuk...
Mířím ještě o dvě vesnice dál, k nějaké vodní ploše. Tak tohle je bingo, je to velký neaktivní pískový lom plný lidí a pláží. Na jedné z nich jsem doufám úplně sám. Koupu se v skoro teplé vodě cítím se jako člověk. Na břehu si dám druhé pivo a hřeji se ve večerním sluníčku.
Ve 21.15 už dřímu...
Dnes 128 km.

--------------------
Po příjemné ranní koupeli balím a vyrážím po silnici. Projedu zajímavým Görlitzem, kde přejedu na německou stranu (ve městě zase trochu kufruji) a podél hlavní silnice frčím na jih.
Vidím, že se tu vaří pivo Landskrone, tak se těším, že si tu někde dám šnicl, kartófly a pivo. Je to tu ale jak za prohibice. Za 40 km potkám asi dvě hospody, obě zavřené a to projíždím dvěma městy a několika vesnicemi...
Na horizontu jsou vidět kopce, tak to vypadá, že už se blížím domů.
V Zittau zase marně hledám nějakou hospodu a nakonec přejíždím do Polska a na benzínce si dávám pivo a radlera, ale ani bagetu tu nemají...
Vyrážím i když se honí se mraky a za chvilku jsem na trojmezí. Konečně doma. Čeština mi zní jako balzám, tak se dávám do řeči s každým, kdo jde kolem.
Před Hrádkem začíná poprchávat, zalezu do hospody na pivo a klobásu a přečkám tam půlhodinový déšť. Kupuju si jízdenku, už to mám jen 30 km.
Cestou začínají kopečky, něco dokonce tlačím.
V Liberci jedu k radnici kde je ze zmuchlaných drátů památník kříženým psům v nadživotní velikosti a sugestivní pamětní deska na 68' se jmény obětí obtisklými v tankovém pásu. Na celé námestí přes reprák se samohrajkou příšerně falešně zpívá nějaká paní na vozíčku, ale jsem měkej a nakonec jsem jí to ani nešel říct...
Před nádražím si dávám boršč, kupuju nějaké sladké pečivo, dvě plechovky Konráda a v 16 hod frčím domů.
Ve vlaku si vykládám s párem s koly a pak s čundrákem a paní průvodčí. Přestupuji v Pardubicích a koukám, jak je všude strašně bláta a voda stojí i na polích. V Polsku jsem na to vedro nadával, ale až teď vidím, jaké jsem měl na to počasí výjimečné štěstí...
Vystupuji v Blansku, kde už na mě čeká Marek s autem a po deváté jsem doma.
Sprcha, postel, ENDE

----------------------------------------

Abych to trochu zbilancoval:

1060 km za 8 dní od čtvrtečního veřera do pátečního odpoledne.
Denně průměrně 135 km, 7 - 7,5 hodiny v sedle.
Kolo cca 30 kg, stan, spacák...
Shodil jsem 5 kilo, ale to se spraví...
Poláci jsou milí o vstřícní lidé a přístup řidičů k cyklistům je fantastický! Nikde jinde jsem nezažil, že bych se vůbec nemusel aut bát a že bych zažíval permanentní "absolutní právo" přednosti v jízdě.
Balt je krásný, ale je málokdy z břehu vidět a je studený tak, že za 500 km jsem viděl koupat se 3 lidi (jeden z nich jsem byl já).
Nic mi nechybělo a vlastně ani nepřebývalo (no, i když třeba sprcháč jsem fakt nepoužil ????).
Ten Emoxen, kterým jsem před cestou rozehnal nějaké bolesti, byl výborný. Mazal jsem tím skoro všechno, snad kromě řetězu (vč. "podvozku" :-) )
Původní plán byl 100 km/den a počítal jsem, že tu budu minimálně 10 dní, ale nakonec to vlastně i přes všechna protivenství docela jelo.

Do Polska a Poláků jsem se zamiloval, určitě se vrátím!