Z Linze do Budapešti přes Alpy

Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023

Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska, bylo potřeba se podívat po další výzvě. Koukám do mapy, vzpomínám, jaké že to mám cyklo sny, až mě z toho vytrhne Peťa s dotazem, jestli jsme vůbec byli v Budapešti s kolama?
No vida, na kole fakt ne, a přitom je to parádní místo! Takže jeden konec bychom měli. Teď najít ten druhý...
Jo, ono to napadne každého - sjet Dunaj - ale je to dlouhý a nejsou tam žádný kopce, takže ani výhledy.

Hledám dál. Do oka mi padne Salzburg, ale tam se mi nedaří koupit lístky na vlak i s koly, tak nakonec na poslední chvíli měním trasu a startujeme z Linze.
...pohoda trasa Linz - Budapešť...
Jenže chceme vidět Halštatské jezero (když máme za kopcem v Krasu ten slavný halštatský pohřeb v Býčí skále), a přes Gratz vzdycky jen profrčíme autem, já bych rád koukl na Leoben. No a když není moře, tak bude Balaton! Nudně by šlo jet z Linze do Budapešti podél Dunaje, ale to my ne. Raději přes Alpy...

Den 1, neděle, Linz

Ráno vyrážíme na kolech na vlak v 9 do Čebína. V Brně pohodlný přestup (nemusíme ze schodů do schodů, a frčíme na České Budějovice. V půlce cesty se vlak rozpojí a my jedeme courákem. Nabíráme zpoždění a vlak do Linze na nás nakonec nepočká, protože už tečeme 15 minut.
Na nádraží vyřizuji lístek na další vlak (musím dokoupit místenky za 145 Kč ????) a jedeme do centra.
V ČB si na náměstí dáme Budvar a polévku a o dvě hodiny později sedáme do dalšího vlaku.
V Linzi je krásné nádraží, luxusní výtah, a jedeme zase do centra. U nápisu LINZ se fotíme nastřídačku s nějakými Čechy. Koukneme na Dunaj, na katedrálu... Mě kovově zazvoní v pedálu, a mám ulomený zámek na SPD, ještě že jsou pedály oboustranné...
Opouštíme město a frčíme kolem řeky Traun, kterou ale téměř nevidíme, protože je stále za stromy a pak za vysokou hrází.
Nocleh nacházíme na louce u opuštěné (snad!) chaty u štěrkových zatopených lomů.
Peťa koupačka, raci, komáři, večeře na molu u západu slunce...

Dnes 26 km

Den 2, pondělí, příjezd pod Alpy

Spaní bylo luxusní, ráno si Peťa dává koupel v teplé vodě, na sluníčku sušíme od rosy.
Cesta pokračuje kolem Traunu, i když místy od něj jedeme docela daleko.
Snídáme až v Lambachu kafe, pivo a nějaké pečivo z pekárny.
V Laakirchen marně hledáme otevřenou hospodu a tak si jedno točené dáváme až ve Gmundenu s výhledem na Traunsee. Cestou jsem viděli jak se blíží, ale teď jsme opravdu v Alpách a rovnou v pěkně impozantních.
Objedeme jezero (je fakt nádherné) a dojedeme do Bad Ischl. Cesta byla už trochu na křeč, tak sedíme před kostelem a odpočíváme. Nakonec se kousek vrátíme a v kebabárně si dáváme kebab a zapečený párek v rohlíku. Turek umí trochu česky, ostatně Čechy tu slyšíme skoro na každém kroku.
Cesta k Halštatskému jezeru uteče překvapivě rychle a cestou se už aktivně dívám po noclehu. Snad ani nebudu psát kde nakonec spíme - schovaný kout s dřevěnými vyvýšenými lehátky a výhledem na jezero. Napínám na tím plachtu, večerní koupačka v jezeře a spát. Snad nás odtut nikdo nevyhodí...

Dnes 106 km, celkem 132 km

Den 3, úterý, alpská stoupání

Zdálo se mi, že jsem moc nespal, ale spaní bylo parádní. Peťa má nějaký studený start, pořád něco někam přemisťuje a balí hrozně pomalu...
Vyrážíme až o půl desáté a jedeme kolem jezera k Halštatu. Městečko je fakt kouzelné, ale jestli je toto mimo sezónu, tak si to nedovedu představit v sezóně. Japonci s kufry na kolečkách, češky na vyhlídce a focení 'kozy ven'...
Pokračujeme dál podél jezera po silnici a pak po šotolině podél trati. Stoupání je místy tak zběsilé, že tlačíme. Po silnici sjíždíme do Bad Ausse a dal pokračujeme po šotolině zase proti proudu.
Po místních silničkách dojedeme vyprahlí do Bad Mitterndorfu, kde si dáváme u radnice 3 piva á 4,4 € a ve Sparu nakupujeme apfelstrufel, (skoro tematicky) linecké rohlíčky, piva, čokoládu...
To už jsme na nějaké náhorní planině, tak jedeme nahoru a dolů, ale jenom trochu.
Následuje sjezd. Je dost prudký, tak jsme dole hned...
Projíždíme do Wörschachu, dáváme si kafe a koukáme na radar. Vypadá to, že na nás jde déšť s bouřkou, ale nemůžeme se shodnout, za jak dlouho přijde. Já mám vyhlédnuté hřiště, kde by šlo možná přespat. Jedeme kolem, je tam nějak moc dětí a déšť nepřichází, tak jedeme kousek dál k řece, kde se Peťa pocachtá. Já jsem nervózní že zmokneme, tak jí ženu zpátky na hřiště. Je to mateřská školka a loučení se školním rokem. Dáme si lahváče, sedíme bokem, děláme že tam nejsme a čekáme na déšť. Prší, leje, blesky, a už jde za námi správce hřiště a pak i paní co nám prodala piva, co jako tak chceme dělat, jestli jako tam nechceme přespat!?
A že jestli nechceme přespat vevnitř v kabinách. Jsou to zlaťáci, nechtějí žádné peníze a paní se ještě za lijáku vrátí, jestli nechceme další pivo, kafe nebo čaj a vaří nám čaj s rumem.
Veceříme už sami pod střechou, koukáme na déšť a na duhu a pak se ubytujeme v kabinách - záchod, teplá sprcha i radiátor! Zázraky se dějí, a někdy je dobré jim trochu pomoct...

Dnes 68 km a dost v kopcích, snad se to zlepší, i když zítra má dost pršet...
Celkem 200 km.

Den 4, středa, alpská klesání

Spaní v kabinách hostů bylo fantastické, ale uchází mi karimatka, tak jsem se v půl noci probudil na dlaždičkách. V noci byla bouřka, tak jsme byli moc rádi za tento nocleh.
Ráno balíme a nechávám jako poděkování v kabinách čokoládu co jsem si koupil proti zimě.
Koukáme na duhu a vyrážíme v 8.15, jsem spokojený.
Jedeme podél řeky Enns, která je úplně kalná. Pořád maličko stoupáme údolím, kde se motáme mezi dálnicí, železnici a jednou velkou silnicí. Cyklostezka to pořád křižuje tam a zpět.
V Triebenu zastavujeme na kafe a pozdní snídani.
Předpověď je pořád nejistá - původně to vypadalo, že bude lejt už ve 14 hod, ale pořád se to posouvá na později.
Dorazíme do sedla ve Wald am Schoberpass, dáváme si pivo a přemýšlíme, kde přespíme. Déšť nás asi nemine, ale kdy nás dožene, je sázka do loterie. Ujedeme 15 nebo 20 km?
Nakonec se nechávám přemluvit Peťou a ambiciózně bookujeme hotel v Leobenu, 50 km daleko. Je to celé z kopce, tak Peťu ženu, ale asi té oblačnosti ujíždíme a je čím dál tepleji a jasněji.
Do Sankt Michael dorazíme v pohodě, v teplíčku, tak vlezeme do gastgofu, který je celý obsazený motorkářským gangem s mopedy Puch. Jsou to sdílní chlapi, řve tu z repráku německý devadesátkový pop a paní domácí nám řekne, ať si sami točíme a děláme si čárky.
Do Leobenu je to už kousek podél Muru. Je to krásné město a konečně vidíme náměstí plné hospod a lidí.

Na hotelu sprcha, pereme, sušíme, užijeme si ve voňavých peřinách a vyrážíme do historické pivnice ArkadenHof. Ochutnáme 4 druhy Gösseru (pivovar je místní) a Peťa si dá nějakou rybu s rakouským salátem a já výborný houbový guláš.
Mezitím začalo pěkně pršet, tak zalézáme do peří a usínáme.

Dnes 105 km, i když to vypadalo, že ujedeme sotva 50... Ze Schoberpass do Sankt Michael to byl parádní, 50 km dlouhý sjezd.

Celkem 305 km.
Snad nebude zítra pršet...

Den 5, čtvrtek, Leoben - Gratz

Dobře vyspaní, prádlo suché, "kontinentální snídaně".
Balíme a vyrážíme kolem 9.30 a ani mi to nevadí.
Je teplo, jedeme podél Muru, který je pořád kalně hnědý.
Projíždíme městem Bruck an der Mur a zastavujeme až v městečku Frohlenleiten. Má kouzelné náměstíčko, tak si na zahrádce přisedáme ke staršímu chlápkovi a dáváme si pivo. Dá se s námi do "řeči" a i když rozumíme tak 1/3 a na některé věci musíme vytáhnout Google translator, tak si dobře pokecáme (je to stavební inženýr z firmy Porr, pod náměstíčkem jsou podzemní garáže, jo, a v Leobenu jsou hutě a vyrábí se tam i pancíř pro Leopardy 2, chlapík jezdí na enduru od BMW a byl na Novém Zélandu a v Africe... zlatý translátor...).

Dáváme si ještě klobásu a další piva a pokračujeme ke Gratzu.
Před Gratzem ale nenápadně najedeme na velmi rušnou silnici, cyklostezka se opravuje a místy je to hodně v provozu. Peťa je pořád pozadu a když na ni čekám na semaforu, teprve si všimnu, že je těsně před výbuchem - cesta byla sice po cyklostezce ale podél velké silnice a to nebylo komfortní. Hned na světlech odbočujeme k řece, ale situaci se už nepodařilo zachránit. Ja měl pocit že má hned říct ´děkuji´, ona se potřebovala asi vyvztekat nebo vybrecet. Každopádně najednou zjišťuji, že jedu sám, tak čekám... pak se vracím, a ona nikde. Když se najdeme, tak se poštěkáme (chvíli i prší, tak bookujeme hotel) a v napjaté atmosféře vyjíždíme ještě na Schlossberg. Tam nás chytá další déšť, tak čekáme pod stromem.

Vyhlídky, dolů jdeme tunelem (!), okoukneme umělý most, blob Kunsthaus, hauptstadt s radnicí a hezkými dvory, a trochu se projíždíme v centru.
Bydlení máme na jižním okraji, projíždíme parky podél řeky, kde je kupa lidí co jen tak posedávají, staří chlapi hrají na dece karty, pinec, všude kupa lidí na kolech...
Pořád se mračí, trochu poprchává, tak jsem rád, že spíme v peří. Hotel je u velké rušné silnice, ale je to pěkné ubytování, a stěhujeme se na pokoj i s koly (pokoj má dvě okna, ale jedno je jen falešné!). V Bille hned vedle stihneme nakoupit minutu před zavíračkou (v 19.15!?) bagety, víno hroznové i lahvové a padáme do postele.

Dnes 85 km, převážně z mírného kopce po proudu řeky.
Celkem 390 km

Den 6, pátek, přejezd do Maďarska

I když jsme měli okno do rušné silnice, dobře se nám spalo.
Balíme, táhnu kola z prvního patra dolů a v Bille kupujeme snídani.
Chvíli jedeme stejnou cestou jako včera večer, pak kilometr kolem Muru a přes kopec k Raabu. Kopec nahoru chvílemi tlačíme, ale dolů je to paráda. V Gleisdorfu se napojujeme na Ráb, který už dnes neopustíme. Je stejně kalný jako Můr...
Údolí je rozlezlé, jezdíme z jedné strany na druhou a řeku skoro nevidíme. Dáváme si točené, a pak ve Feldbachu nakupujeme v Bille a obědváme a popíjíme plechovkové pivo. Začíná být fakt horko.
Petě čím dál víc vrže brzda kterou neumím opravit, ale zkusím to. Rozeberu to, vyměním přední za zadní a zpět a opravdu to přestane vrzat! Jo, a taky brzdit. Ještě, že máme Alpy za sebou...

Cyklo se motá údolní nivou po asfaltu, je vedro a Peťa si vyhlíží "jezero" na spaní.
Už dost unavení přejíždíme do Maďarska, v Sentgotthárd vybíráme v Erste forinty a jedeme k přehradě. Je tu překvapivě dost lidí a rybářů, zákaz stanování a stánek s jídlem a pitím. Kupujeme 4 točené (v Rakousku jedno za 4,4 €, tady čtyři za 2000 f ~ 125 Kč - no, vítejme na východě...), koupeme se v teplé vodě a pokoušíme se povídat si s ukecanym správcem směsí angličtiny, němčiny, češtiny a maďarštiny. Já umím jen trochu česky, tak je mi tento mix nejbližší :-)
Když všechno utichne, vytratíme se do lesa a skoro ta tmy stavím z tarpu parádní "domeček", asi přímo ve staré úvozové cestě.

Dnes 107 km, hodně asfaltu a hodně vedro, to teď bude asi pořád jen horší ...
Celkem 497 km

Den 7, sobota, vedro, verdo, vedro...

Spaní bylo luxusní i přesto, že mi dost uchází karimatka (v noci z ní musím slézt a nafouknout ji...), protože to bylo na měkkém listí. Ráno balíme, jdeme k přehradě kde snídáme na lavičkách na sluníčku vedle rybářů. Cesta vede hodně po asfaltu, začíná být vedro, je to hodně nahoru a dolů. Vybíráme alternativní trasu přes Národní park, je tam sice hodně laviček, hodně přístřešků, kde by se dalo určitě dobře přespat, a taky hodně veřejných ohnišť, ale část cesty je úplně rozblácená a plná kaluží se spoustou komárů. Projíždíme spoustou vesnic, ale nikde nenarážíme na otevřenou hospodu. V poledním slunci sedíme pod stromem a dopíjíme zbytky vody. Když se rozjedeme, zjistíme že otevřená hospoda (i s gulášem který voněl až na silnici) byla asi 50 m od nás... O několik kilometrů dál se zase neudržím, a ve snaze vyjít Petě vstříct, volím další alternativu. Tady je to ještě mnohem horší, ještě hlubší kaluže, ještě víc komárům, ostružiny. Když vyjedeme konečně z lesa, Péťa je podrápaná, jak kdyby jí napadl medvěd, a je plná velkých štípanců. já dopadl trochu lépe, protože po sobě stříkám tím červeným repelentem z Decathlonu, na kterém je napsáno, že nemá přijít do styku s kůží :-) ). V obrovském vedru přijíždíme do Vásváru. Hledáme otevřenou hospodu, ale je tady jenom jedna. Dáváme si pivo, Péťa si dala smažený sýr s rýží a tatarkou (!) a je moc spokojená, já si dávám dobrou pizzu. Jsme schovaní ve stínu, začíná nám být dobře, a tak měníme plány. I když máme ujeto jenom 50 km, už to tady zapíchneme, zajdeme si na termální koupaliště a přespíme v amfiteátru na stejném místě, jako když jsme tudy projížděli cestou do Splitu. Koupaliště je super - jeden bazén normální a jeden z hodně teplou vodou, jsme vyhřátí umytí...
Protože je sobota večer, je všude zavřeno, tak se po sedmé hodině ještě otočíme na benzínku, dáme si sendvič a bagetu a nějaké plechovky, dobijeme trochu baterky, a jedeme do amfiteátru. Spaní tady už známe, jsme schovaní vzadu za scénou na zámkové dlažbě. Pro mě to není nic moc, ta karimatka už je fakt na h***o, dofukuji v noci po hodině abych se aspoň trochu vyspal, a asi i díky tomu se mi zdají čtyři plnotučné parádní a hodně divné sny.

Dnes 54 km, ale bylo to hodně nahoru a dolů, a taky jsme si to hodně vylepšili tím terénem kde jsme velké kusy tlačili v kalužích a v bahně obaleni komáry.
Celkem 551 km

Den 8, neděle, moře!

Snídáme na benzínce MOL kafe a párek v rohlíku a vyrážíme do hodně perného dne. Jedeme hodně po silnici, dost se to vlní, nikde ani živáčka a hospody zavřené.
Projíždíme do Hévízu, kde už je vidět, že jsme v turistické oblasti. Na promenádě si dáváme zmrzlinu, a propleteme se davy, projíždíme kolem velikých lázní a krásnou úplně rovnou lesní cyklostezkou se blížíme k Keszthely. Míříme k vodě - ten Balaton je fakt jen velký rybník, voda je kalná, ale teplá. Na zahrádce si dáváme pivo, máme ujeto 70 km, tak rozvažujeme co dál. Vybíráme ubytování, ale pozdě zjišťuji, že je to ještě 30 km...

Cesta kolem Balatonu je příjemná, moc fajn cyklostezky, ale Balaton vlastně skoro nikdy není vidět. Překvapují mě hory v okolí - ta stolová hora, pod kterou budeme bydlet je bývalá sopka a jsou na ní asi parádní skály.
Hledáme občerstvení a nakonec zastavíme u stánku se smaženými rybami. Dělají nám nějakou velkou, k tomu bramborový salát, okurky, česnek a piva. Krásné a dobré a hlavně se kluci hodně snažili se s námi dorozumět a pomoct nám vybrat.
Na ubytování dojíždíme utahaní, ale je moc fajn.

Je už večer, tak se vyrážíme vykoupat do Balatonu (teď mi to vůbec nepřijde teplé), a pak do víru večerního života. Na pláži vyškemrám ve 21 hod dvě piva a víno, ale je už po zavíračce. Procházíme městečkem a všude už je zavřeno... Večeříme musli tyčku a pivem. Takhle jsem si to večerní víření úplně nepředstavoval...

Dnes 102 km, trochu jsme to v tom vedru přetáhli, ale krajina byla pestrá, trochu zvlněná, tak bylo na co koukat.
Rozpadá se mi kolo, asi mám sjetou kazetu, tak to v tom pořád rachotí a cvaká, snad to ještě 200 km vydrží... Petě zase brzdí jen přední brzda a to né moc...
Celkem 653 km

Den 9, pondělí, Balaton s vůní levandulí

Vstávání bylo dost na pohodu. Máme v plánu pohodový den, ubytování máme booklé a checkout je klidně ve 24 h. Přesto vstávám v 8 a jedu na kole pro snídani. Městečko je živé, všude jsou otevřené nějaké obchůdky. Dáváme si "kontinentální snídani", nějaké křupavé pečivo, místní sýry a salámy a jogurt a výborné papriky.
Dělám servis na kole, mažu řetěz a leju i něco do ložiska u kazety a pak se ukáže, že to bylo přesně, co to chtělo. Dnes mi to jelo jak po másle a bez skřípání.
Vyrážíme kolem Balatonu, hodně na pohodu. Pivko, parádní cyklostezky, hrozné vedro...

Zastavujeme v Balatonudvari, kde by měl být nějaký vyhlášený streetfoodový stánek. Je to na placené pláži, tak jdeme dovnitř, koupeme se, dám si burger a Peťa jejich menu - studenou polévku s fazolkami a nějaké rizoto.
Dnes jedeme jen 40 km, tak jsme za chvíli na poloostrově s městečkem Tihany.
Ubytování je parádní ve starém domě s rákosovou střechou a vevnitř je chládek a parádně útulno.

Sprcha, něco si peru a vyrážíme po okolí. Všechno je tu s levandulemi (i zmrzlina !??), kupujeme si láhev červeného na večer, trochu se projdeme a sedneme si na lehkou večeři (gulášovka a Peťa nějaký salát s rybou).
Hrozně se mračí a blýská se, na radaru to vypadá hrozně, tak spěchám na ubytko, ale spadne z toho jen pár kapek a tak na to zatažené nebe s blesky koukáme, sedíce venku s vínem.

Je tu fajn, tak bookujeme toto ubytování i na zítřek, že si tento levandulový poloostrov trochu projezdíme a prochodíme.

Dnes 42 km, koupání, pivko, pohoda, Balaton. Kolo nevrže, ještě aby to Petě brzdilo... Do Budapešti zbývá 156 km.
Celkem 695 km

Den 10, úterý, odpočinkový den

Pohodový volný den vstáváme pozdě, chvíli se dohadujeme jestli kolo nebo pěšky ale nakonec vyhrává pěšky.

Paní domácí platíme za další noc, včera už jsme neměli forinty a platili jsme to eury a dnes už došlo na kombinaci eur a forintů. Dochází nám hotovost, ale tady to asi není takový problém...

Vyrážíme na asi osmikilometrový okruh na levandulová pole. Lezeme pořád do kopce a z kopce nějakými lesy, jsme obalení pavučinami v hrozném vedru, a jedno malé políčko levandulí jsme zahlédli jenom z dálky. Cestou jsme ale párkrát vylezli na parádní vyhlídku, pokud byl vidět Balaton na obou stranách a krásné polozarostlé jezero.

Po poledni chrupce se vyrážíme vykoupat. Motáme se lesy, ale nakonec narážíme na pěknou pláž, která není ani placená. S tou hloubkou je to tady opravdu špatné, já jsem se ani nedostal do míst kde bych nestačil. Voda je ale příjemná a asi je i čistá, ale je taková matná a neprůhledná. Zpátky jdeme podél v Balatonu, kterému pořád říkám moře, dáváme si langoše a místní pálenku palinku. Z večerky máme už od oběda nakoupeno, láhev vína, kupu piv, arašídy, sušenky, tak sedíme venku v krásném teplu a popíjíme.

dnes pěšky tak 15-18 km, pohoda.

Den 11, středa, ve vedru z kopce do kopce

Ráno jsme ještě posnídali venku na lavičce na sluníčku (už se začínalo dělat strašný vedro), a myslel jsem že vyrážíme, ale asi jsem dnes vstal špatnou nohou a nějak se nemůžeme naladit na stejné tempo...

Dneska máme urazit 100 kilometrů až k nějakému jezeru, ale jdeme trochu v napnuté atmosféře. Když k jezeru přijíždíme, jede proti nám cyklista který na nás něco hodně křičí, evidentně nějaký problém na cestě. Jedeme hodně opatrně a po dvou kilometrech zjistíme že u jezera se koná nějaký megafesťák a ze všech stran jsou cesty uzavřené a po cestách tam proudí kupa mladých krásných fesťákových lidí. Objíždíme to po větší silnici, dojedeme až na koupaliště kde už se neplatí vstup, chviličku se koupeme, ale nic k spaní jsme tam nenašli, tak se vracíme asi 3 km zpátky, kde jsou nějaké přístřešky u zavřené hospody. Pétě to tam smrdí, a je pro ni nepřijatelný tam spát, tak se chystáme že přespíme v přístřešku pod kterým je workoutové hřiště. Když už se setmí přijde nějaký mladý borec a začne tam cvičit. Žerou nás komáři, Péťa se odešla podívat na nedaleký kopec, a čekáme až borec docvičí a budeme moct zalézt pod střechu (Péťa celý den prorokuje že o půlnoci přijde velká průtrž mračen, ale teď zase říká že se nám to možná vyhne...).
Nakonec přeci jenom zalézáme pod střechu velké hospodské zahrádky a rozkládáme se v koutě na zámkové dlažbě. Už dřímeme, když přijde napitý chlapík, koukne na nás a uloží se jen tak na zem kousek od nás a hned usne. Není to moc komfortní situace, chvíli lavírujeme, ale nakonec vše balíme a jdeme potmě na to workoutové hřiště. Je tam měkká podlaha, tak se i s prázdnou karimatku dobře vyspím...

Dnes 105 km, ve velkém vedru a napjaté atmosféře.
Celkem 800 km.

Den 12, čtvrtek, Budapešť!

Když mě vzbudí déšť, už dost slušně leje, ale jsme na správné straně přístřešku, tak na nás ani kapka. Nějaký senior běhá kolečka kolem nás a je úplně durch...
Pak přijde velký vítr a najednou prší i pod přístřeškem. Posunujeme se doprostřed, balím nás do tarpu, který ale musíme mít přilehnutý a držet konce, jinak by ho to odfouklo a snášíme drobné mrholení a poletující písek...

Kolem osmé přestává pršet, vykoukne sluníčko a začíná se dělat pěkný den. Balíme a vyrážíme na poslední etapu.

Cesta je dost zvlněná (jakože místama fakt dost! Maďarsko prostě není jenom placka!) a pofukuje, tak je Peťa spokojená. V další vesnici si dáváme snídani z pekárny, kafe, prostě pohoda. Peťa vybírá ubytování a vypadá to na velký luxus! (ne cenou, ale místem a kvalitou)

Když vjdeme do Törökbálint, mám pocit, že už jsme v Budapešti, ale nejsme a cesta se začíná hrozně vléct. Je to pořád městem, uličky nahoru dolů, doleva doprava, a je to úmorné. Spravuje nás trochu benzinka s klimou, studeným pitím a nanukem. Motání Budapeští je přes 20 km a je to otrava. Jak se blížíme k Dunaji, tak houstne doprava, nakonec jedeme po 4 (!) proudovce jedním směrem po cyklostezce spolu s auty a šalinou. U Dunaje si na chvíli sedneme a jedem na ubytování. Péťa to bravurně vykomunikuje na recepci a bydlíme v luxusním novém hotelu v hotelovém komplexu Vision Apartmens.
Jedeme i s koly výtahem :-) a máme parádní 'byt' 1+1 s obrovskou lodžií, kde dáme do kouta kola a mezi nimi a stolkem s křesílky je ještě několik metrů místa :-)

Jdeme se projít večerní Budapeští, kafe, pivo, koktejl, pozdní večeře u zavírající úslužné Číňanky a před desátou nákup ve Sparu kousek od hotelu - hotový Babylon národností a barev pletí. Klobásky a víno si dáváme za tmy na balkóně a koukáme po okolních hotelech, jde se svítí a kdo kde bydlí :-)
Jo, a dnes jsem zjistil, že to vrzání není sedátko, ale prasklá karbonová sedlovka! (kdyby to ruplo a já dosedl...) Než dojedu domů, už si kolo neužiju a pořádně nedosednu...

Dnes 70 km, nahoru dolů a úmorný závěr Budapeští a večer pár km městem pěšky.
Celkem 870 km

Den 13, pátek, a hybaj domů...

Uvolněné vstřícné ráno v posteli, snídáme z nakoupených zásob na balkóně, pere sluníčko, motáme se s koly luxusním pokojem a hotelem a jdeme se motat městem. Provoz je maso, chvílemi bloudím v provozu, ale projíždíme se po nábřeží, užíváme velkoměsta, hemžení a hezkých uliček. Přibližujeme se k nádraží, a pak se zase vrátíme k tržnici, protože Peťa chtěla koupit něco domů. Město, kafe...
'Odlétáme' z nádraží Nyguati v 13.29, tak si ještě stihneme něco nakoupit na cestu, vlak už je přistavený, nasedáme a frcime domů. Spoj jede přímo do Brna.

Dnes 14 km toulání po městě.
Celkem 884 km

Trocha shrnutí

Když připočtu cestu z domu do Čebína a zpět a popojížďkny na nákup, jsme skoro na 900 km s nastoupaným převýšením kolem 2600 m.

Jako vždy, nejtěžší je rozhodnout se a na něčem se domluvit, pak už to jde.
První dva červencové týdny byly v Maďarsku už dost horké, ale s takto nízkým denním nájezdem se to dalo přežít.
Tentokrát trochu cyklo komplikací - brzdy, přehazka, sedlovka...

Lidé cestou moc milí a vstřícní - to mi vlastně na tom cestování dělá obrovskou radost.
A tím, že jsme to vzali trochu Alpami, tak byly i ty výhledy, no a na konec bylo i to socialistické moře...