Evropská dálková trasa E1
Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras vyhlášených Evropskou asociací pro pěší turistiku. Její celková délka je přibližně 7 100 km. Začíná v Norsku na Severním mysu /Nordkapp/, vede Skandinávií k jihu a trajektem překračuje Kattegat mezi Švédskem a Dánskem. Pak prochází Dánskem, Německem a Švýcarskem a končí v Capo Passero na italské Sicílii.
Specifické značení E1 se objevuje pouze na některých místech, například na hraničních přechodech nebo na křižovatkách s jinými stezkami; jinak se používají značky a značení místních tras, které tvoří E1.
S rozšířením o Severní mys v létě 2013 přibylo 2 000 kilometrů převážně stávajících turistických tras. Pouze posledních 350 kilometrů mezi Kautokeino v severním Norsku a Severním mysem bylo zcela nově vyznačeno a označeno jako turistické stezky. Chaty jsou na tomto úseku dostupné jen částečně, takže tento nejsevernější úsek je nejlépe absolvovat jako túru se stanem a batohem na zádech.
Jak jsme vyhlásili salámový den
V 6,50, tedy ještě před prvním zazvoněním mého budíku, se sluneční paprsky prodíraly přes tropiko našeho stanu, což probudilo Luboše. Ten, dobře si vědom, že kdyby probudil mě, škaredě by si to odskákal, se tiše oblékl a užíval si sluníčka a nádherné scenérie. Když jsem se v 8 hodin zmátořila já, všude se válely cáry mlhy a viditelnost činila pár metrů.
Snídani tvořilo 50 gramů salámu pro mě a 50 gramů sýra pro Luboše. Jelikož uzenina začínala být poněkud jetá, na dnešek jsme vyhlásili salámový den, kdy se bude konzumovat pouze maso, abychom předešli jeho zkažení se.
Odchod v 10,30 znamenal, že pod dvě hodiny náš pobyt na tábořišti prostě nedostaneme, alespoň ne se mnou. A vůbec, když se nad ním tak zamyslím, tak Luboš byl vzhůru o více než hodinu než já, takže on může za naše dlouhé setrvání u stanu.
Hned v úvodu dnešního dne jsme putovali psychedelickým lesem, který tvořily neuvěřitelně pokroucené břízky dosahující takových zamotání, až jsem si říkala, že nemohou být skutečné, a že máme v čaji halucinogen. Tam jsme natrefili na sobíky i s mláďaty, a jelikož jsme v hájku ztratili značku i stezku, pokračovali jsme po sobích stopách, což v reálu znamenalo sledovat jejich hovínka. Moc dobrý nápad to nebyl, kde se protáhne i statný přežvýkavec, měli jsme plně naložení problém se prodrat křovinami. Aspoň že azimut odpovídal původnímu směru.
Účelem je vytáhnout včas
Před námi se zjevilo dvojbrodí. První potok jsme překonali opatrnou chůzí po dně, poněvadž jeho hladina nebyla hluboká, a já jsem si ponořením do vody alespoň umyla pohory, zabahněné v mokřadech, ve druhém se mi povedlo namočit si kalhoty, aniž by mi voda natekla dovnitř boty. Umění totiž nejenom v sexu spočívá ve fíglu vytáhnout včas.
Konečně jsme zvládli dosáhnout konce jezera Mátit Fránssajávri, kde jsme se díky zvukům linoucím se z podrostu vyděsili, že tam řádí divočáci. Kdepak, to jen chrochtali sobi. Tam jsme se věrni našemu bloudění ztratili v březovém pralese a náš postup se výrazně zpomalil. Naše rychlost se podobala pochodu válečných invalidů, v 12,30 jsme měli v nohách pouhé dva kilometry, což nás deprimovalo. Zastavili jsme na nezbytnou pauzu, u níž nám nedaleko štěkal sob. Znělo to jako samec v říji.
Další dva brody ani nestály za řeč, šly přeskákat z kamene na kámen. Nikdo ani nespadl, ani mu to nesklouzlo, ani nezakopl.
Luboš se dostal do deprese a lkal, že mu borůvky vysbírali sobové. Nepomohlo moje vysvětlování, že mu určitě sežrali halucinogenní vlochyni bahenní, aby ho ochránili před záměnou s borůvkami. Já pro změnu bojovala s tím, jak moc dobrý nápad byl jít ze severu na jih, což obnášelo, že polární slunce pražilo do obličeje a smažilo nás za živa, ovšem jen co zašlo za mraky, teplota prudce poklesla a výrazně se ochladilo.
Jak Luboš zatoužil po střevních parazitech aneb jak jsme zrušili masový den
Neustále jsem zakopávala napřed o kameny, později o větve a abych nevyšla ze cviku, tak pro změnu jsem zavadila o vlastní nohu a skoro se vysekala. Jsem fakt holka šikovná.
Při jednom z dalších překonávání vodních toků se u Luboše dostala do popředí jeho touha po střevních parazitech, tedy si prosadil, že si nabere do petky vodu a tu bude konzumovat. Jedná se o jeho starou, letitou lásku pít vodu přímo z přírodních zdrojů a není šance mu to rozmluvit či zakázat.
Březový prales skončil, alespoň pro dnešek, a my se radovali jako malé děti, protože navigace v něm byla hodně obtížná. Háj byl ale vystřídán bažinami a my si rvali vlasy, jak se jen v mokřadech a křovinách orientovat? Na správný postup jsme sice nepřišli, ale jelikož každé důležité rozhodnutí se lépe koná s plným žaludkem, vyhlásili jsem obědovou pauzu, ačkoliv bylo 13,30 a my měli v nohách teprve 3,5 km. Protože salám se definitivně zkazil a byl nepoživatelný, zrušili jsme masový den. Zajímavé bylo, že Lubošův sýr byl stále jedlý. Zde poprvé jsem byla vděčná za rozhodnutí sbalit si na trek ovesné kaše, nepodléhající zkáze.
Kdybychom jako dosud spoléhali na uzeniny, měli bychom problém, jelikož zatím bylo přes den relativně teplo, a salámy by nevydržely na celý pochod, když to nezvládly ani prvních 24 hodin.
Jak jsem Lubošovi odlehčila o 90 gramů
Začátek treku je význačný tím, že turista má ještě dostatek zdrojů jídla, takže si může vybírat. Rozhodla jsem se tedy, že si svůj oběd vytuním, a sežrala jsem ještě pytlík krutonků, čímž jsem Lubošovi odlehčila batoh o 90 gramů. Vidíte mou oběť? On mi jako poděkování vrazil dva litry čaje. Právě jsme totiž vypili termosku a on prohodil prázdnou za plnou. Rázem jsem tak měla ruksak těžší o 1910 gramů, a to přesto, že jsem úplně původně chtěla odlehčit Lubošův batoh :-)
Nepříjemným a dlouhým traverzem jsme pomalu stoupali do sedla, kde se nám rozprostřely nádherné výhledy. Mimo jiné jsme tam taky objevili první „T" po několika kilometrech, což jsme oslavili hltem čaje. Bez alkoholu samozřejmě. Snadným terénem díky nenáročné orientaci jsme se prodírali náhorní plošinou a ačkoliv se sem tam značky vyskytovaly, nějak moc vychozené to tedy nebylo.
V 15 hodin jsme procházeli kolem bezejmenného jezera, které volalo k táboření, ovšem i na nás bylo ještě málo hodin, zastavila jsem tam alespoň na dopsání deníku. Jak jsem tak škrábala perem po stránce, uslyšela jsem mlaskání. Vyskočila jsem metr dvacet vyděšená k smrti, že je za mnou sob. Kdepak, to jen se Luboš, věren svému zvyku v poloze ležmo, usilovně cpal borůvkami, konaje to obouručně - v rychlém středu střídal levou a pravou ruku při sbírání bobulí a strkání do pusy, aby nedocházelo ke zbytečným prostojům.
Jak jsem si téměř natrhla prdel
Pokračovali jsme podél sobího plotu po dobře patrné stezce, vyjeté sobaři na čtyřkolkách, a obcházeli bezejmennou vodní plochu. Měla jsem oči na stopkách, protože jsem si z mapy pamatovala, že za jezerem musíme odbočit doleva. Má pozornost se vyplatila, najednou jsem spatřila na kameni „T" vlevo za plotem, přičemž vyjeté koleje sobařů pokračovaly rovně, sledujíce plot. Luboš mi to nevěřil, ale bylo to tak, musíme se stočit skoro v pravém úhlu od dosavadního směru, ačkoliv by směr sobařské stezky lákal následovat ji rovně. Problém zde byl jediný. Plot. Nikde to nevypadalo na průchod či branku, takže jsme jej začali obtížně přelézat. Jestli si myslíte, že je to snadné, tak vězte, že nikoliv. Bylo potřeba pletivo co nejvíce stlačit směrem dolů a pak přehodit tělo, či alespoň nohu, na druhou stranu. V okamžiku, kdy jsem byla přímo nad plotem, se stlačené pletivo vymrštilo jako pružina a praštilo mě do prdele. Chvíli jsem měla pocit, že ji mám natrženou, ale zkusmé pohnutí jednou i druhou půlkou dopadlo dobře, pozadí mám neporušené, oba hýžďové svaly se mrskaly, jak měly. Chtěla jsem pokračovat, ale přezka od brašny fotoaparátu se mi cvakla do oka pletiva a nešla uvolnit. Musel mi Luboš pomoci podobně, jako já jemu včera, kdy se jako brouk pytlík zmítal na břehu, zapleten do svých končetin. Rozepnula jsem si sponu bederáku, uvolnila fotobrašnu, tu přetáhla přes hlavu, on zatím držel batoh, ten ze mě opatrně stáhnul a já dokončila překonání toho zatraceného plotu. Ovšem tím, jak jsem najednou byla o 30 kilo lehčí, pletivo opět zafungovalo jako péro, prudce se zvedlo, udeřilo mě do stehna a odhodilo na zem. Na stranu, kde jsme přelézat začínali.
„Ty se vracíš?" divil se Luboš.
Raději jsem mu neodpověděla to, co jsem měla na jazyku, jelikož to bylo nereprodukovatelné a obsahovalo to dost sprostých slov. Vlastně samé sprosté.
Jaký je rozdíl mezi sobařskou a turistickou stezkou
„Tady chodíme jen my," prskal Luboš.
Souhlasila jsem s ním, nula značení, nula stezka, poslední „T" bylo to za plotem, pak už nic, ani náznak.
„Tohle má být mezinárodní dálková E1?" vztekal se.
„Klid, praskne ti cévka v mozku a co pak s Tebou tady budu dělat?" krotila jsem jeho samonasírací náladu. Zabralo to.
Prodírali jsme se suchou tundrou a ejhle, najednou se objevily vyjeté koleje po čtyřkolkách a dokonce sem tam cákanec červené barvy. Neradovali jsme se ale dlouho, protože sobařská stezka odbočovala doleva a turistická doprava. Krásně bylo patrné, kudy putuje více lidí - ta sobařská byla silněji vyrytá a nesouviselo to pouze s vyšší hmotností vozidel. Následovali jsme uzoučkou pěšinku, a když posléze skončila i ta, nacházeli jsme se v suché tundře. Vytáhla jsem mobil a začala navigovat podle mapy do něj stažené, papírová by mi v téhle situaci nepomohla, když jsme jednak nevěděli, kde přesně jsme, jednak se v krajině nenacházely žádné orientační body. Abych měla volné ruce, vrazila jsem svoje hole Lubošovi, aby mi je nesl. Když jsme se asi po kilometru ocitli na turistické stezce, Luboš svíral moji hůl pouze jedinou.
První varování
„Kde máš moji hůlku?" vybafla jsem na něj.
„Já ji nemám?" divil se.
S takovým materiálem musím pracovat, ach jo. Vydali jsme se tedy plus mínus po našich stopách, a ač to zní k nevíře, po asi půl kilometru jsme hůlku nalezli zapadlou v trávě, ačkoliv s ní téměř splývala díky podobné barvě. Ulevilo se mi.
Následoval těžký terén, natolik obtížný na orientaci díky absenci značky, že jsme si jednohlasně zvolili dřívější budíček, než dnes. Ač s těžkým srdcem, budeme muset vstávat již v 6,30, tedy ještě o další bolestnou hodinu dříve, než dosud, není ale zbytí. Jediným zpestřením nevlídné situace bylo objevení morušek, sladkých oranžových bobulí.
Najednou jsme v liduprázdné krajině nebyli sami, proti nám kráčel natěžko naložený turista se psem, který si v brašnách podél trupu nesl taky svůj náklad. Srdečně jsme se s ním pozdravili a dali se do řeči. Vzduchem lítaly takové ty základní trekařské otázky typu odkud kam, jak dlouho a jaké záludnosti bychom na treku vypíchli. To, co nám sdělil, nám vyrazilo dech a ve mně to vyvolalo paniku. Začal totiž v Altě, kam směřujeme my, a až sem, k místu našeho setkání, mu to trvalo 10 dnů. Sám byl překvapen, chtěl to zvládnout za poloviční čas, tedy za pět dnů, maximálně za 7 - 8 dnů, ale zasekal se v orientačně náročném terénu, varoval nás, že nás čekají velmi nepříjemné a obtížné úseky. Mě to zdeptalo, do Alty jsme chtěli dojít za 11 dnů, což se jevilo v kontextu jím vysloveného varování jako nereálné. Přiznám se, že poprvé mě napadlo, že možná bude nutné se vrátit, že není v našich silách do Alty dojít.
Jak se mapa rozcházela s realitou, aneb turistický Stonehenge
Rozloučili jsme se se sympatickým pejskařem a pokračovali. Vzápětí po setkání s ním jsme se opět ztratili, tentokráte v bažinách a suché tundře, oba terény se po pár stech metrech střídaly, nabízejíce nám to nejhorší ze svých vlastností, to asi abychom nevyšli ze cviku, a aby se nám mohly na zabahněné boty nalepit suché listy. Mokřady jsme museli opatrně přebrodit, propadajíce se do smrduté tekutiny, pro změnu suchá tundra nám praskala pod nohama. Navigovala jsem pomocí mobilu, ovšem poučená z událostí předchozích, hůlky jsem už Lubošovi na hlídání nesvěřila a obtížně si obě nesla v jedné ruce. Ukázalo se, že stezku není tak jednoduché najít, a důvod se ukázal záhy. Když už jsme totiž konečně turistický chodník objevili, můj přístroj trval na tom, že značený trail leží 75 metrů od nás, přitom my stáli přímo u červeného „T".
Naštěstí v dalším úseku se značka vyskytovala relativně často na kamenech či tyčích, což byl balzám na naše dušičky. Radost nám kalilo počasí, slunce zašlo za mraky a foukal studený vítr, srážející teplotu prudce dolů. Zatím ještě nedošlo na rukavice a kuklu, ale moc k tomu nechybělo.
Procházeli jsme náhorní planinou, kde „T" leželo na šutrech v dlouhé řadě za sebou, což vytvářelo dojem Stonehenge - prostě luxusně značená turistická dálnice. Však nám to taky upalovalo, a za hodinu jsme zvládli tolik, jako za celé dopoledne.
Můj vytipovaný plácek na založení tábora Luboš schválil. Ono tam totiž moc na výběr nebylo, hned za hranou plošiny se nacházel prudký sráz. Shodili jsme batohy, vybalili flašky na vodu a vydali se k potoku Jovnnajohka, který ležel pár desítek metrů daleko a skoro stejně tak hluboko. První jsem šla já, logicky, jsem totiž vůdce smečky. Někdo by měl ovšem Lubošovi říct, že kráčet v mých stopách není nejlepší nápad, navedla jsem nás do neschůdných bažin, které jsem já opatrně jako lehčí překonala, boříc se až po okraj pohor, kdežto Luboš zapadal úplně. Nazpátek bychom se měli vracet jinudy.
Nabrali jsme devět litrů vody a vydali se zpět, kde jsme se každý zhostili svých povinností, Luboš začal stavět stan, já vařit jídlo. Rozhodla jsem se dnes odškodnit nejtěžší večeří, a to krásnými 156 gramy, jelikož jsem měla hlad jako vlk. Vytasila jsem se s bezmasým jídlem - těstovinami s rajčaty a příjemně mě překvapilo, že i vegani umějí udělat chutný pokrm. Za pravdu mi dal i Luboš, který to po mně dojedl, jelikož jsem byla sytá asi po dvou třetinách pytlíku. Moc si to pochvaloval a tvrdil, že to bylo mnohem lepší, než jeho dosavadní masité varianty, jelikož to bylo výborně okořeněné. Ano, v tom jsem mu dala za pravdu, ještě hodinu poté mě svědily uši a pálilo mě v krku od přemíry štípajícího pepře a chilli. Měla jsem pocit, že podobné vjemy se zítra přesunou na opačnou část mého trávícího ústrojů, až zbytky pokrmu budou odcházet přirozenou cestou ven.
Jak se mi WC papír skutálel z útesu
Večeři nám kazila invaze komárů. Naštěstí byla relativně zima, takže i Luboš byl oděn do dlouhých kalhot a mikiny, což tento pisklavý hmyz neprokousne. Luboš dojedl své kuře tikka masala a prý si moc pošušňal, hlavně mu vyhovovalo, že si zbytek mé večeře smíchal se svou.
Poněvadž bylo dnes teplo, a to opravdu, nejenom na naše poměry, Luboš usoudil, že musí svou večerní hygienu provést v rozšířené formě, nikoliv pouze čištěním zubů, jako činil dosud. Nechal si ohřát litr vody, který jsem nalila do termosky, a poté jsem ho opatrně polévala. Bez použití mýdla samozřejmě, nejsme barbaři. Chrochtal blahem. To já hodlala zůstat u svých rituálů, raději špinavá a smradlavá, než nemocná, teplo totiž bylo přesně na odění se do péřovky.
Při konání potřeby se mi jeden WC papír začal kutálet z útesu dolů. Jeden z našich tří kousků, bylo tedy nutné jej co nejrychleji následovat, dohonit, popadnout a zachránit. Zpočátku to vypadlo dost beznadějně, naštěstí se po několika stech metrech zastavil o nakupení balvanů, kde jsem jej dostihla a důrazně pokárala. Tohle se fakt nedělá! Náš vlhčený toaletní papír, užívaný na obličej i zadek, jelikož co je dobré pro ksicht, je dobré i pro prdel.
Musela jsem prudký sráz vyšplhat k našemu stanu, takže jsem provedla ty nejlepší cviky před spaním v mrazivé noci - prohřála jsem si tělesné jádro ke generování tepla ve spacáku. Dali jsme si pusu a já natáhla budík na šílených 6,30, domluvených dnes při překonávání orientačně náročného terénu.
Odkaz na fotogalerii - výběr fotek Norsko 2023 výběr fotek - sileni-sobi - album na Rajčeti (idnes.cz)
Odkaz na fotogalerii - kompletní fotoreportáž Norsko 2023 - sileni-sobi - album na Rajčeti (idnes.cz)
Odkaz na cestopis 2023_cestopis_Norsko.pdf (boszczyk.cz)