Rytířská cyklotoulka

Podmínky pro zahraniční výjezdy nebyly to léto zrovna příznivé, a tak jsme pro další vícedenní cyklotoulku s mou drahou polovičkou Marťou vybrali opět cíl v naší České kotlině: jeden ze symbolů naší vlasti, místo opředené bájemi a pověstmi, na kterém jsme ani jeden ještě nebyl.

Ve středu, 30. června 2021 vyrážíme z Rožmitálu pod Třemšínem a míříme na východ vedlejšími silničkami vlídnou krajinou Středočeské pahorkatiny. Obloha se zprvu trochu kaboní, ale pak se slunce klube zpoza mraků a příjemně hřeje, vítr fouká do zad a jízda je opravdová pohoda. Necháváme za sebou Chrást, Tochovice, křižujeme bývalou železniční vlečku, která sloužila pro dopravu materiálu při výstavbě Orlické přehrady. Dnes už z ní nezbylo skoro nic - jen tu a tam zarostlý násep nebo úvoz.

Překonat hlavní frekventovanou Strakonickou silnici vyžaduje trochu trpělivosti. Za Pečicemi konečně opouštíme asfalt a necháváme se vést polní cestou. Naší první zastávkou a mezicílem je poutní místo Maková hora s barokním kostelem sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské. Moc hezký kostel a moc hezké místo. Užíváme si občasné výhledy přes okolní les a vhod přijde i malá svačinka. Je to moc fajn den a nic nenasvědčuje tomu, že už brzy přijdou potíže.

Čeká nás delší terénní sjezd po červené až do údolí řeky Vltavy - pod hráz Orlické přehrady. Úsek by to nebyl až tak náročný, kdyby přívalové deště a bouřky neproměnily lesní cestu v křivolakou brázdu plnou kamenů, větví a všelijakých naplavenin. S těžkými brašnami to není žádný šlágr. Jedu první, hledám optimální stopu, když najednou slyším, jak Marťa za mnou prudce brzdí a volá. Hned se k ní vracím a vidím, že máme opravdu velký problém. Od kola jí odstřelil kámen jak pěst, odrazil se od pedálu a strefil se přímo do vodítka přehazovačky, které vrazil do drátů zadního kola. Nejspíš jen díky tomu, že jsme nejeli moc rychle, nedošlo k jeho úplné dekapitaci. Jenomže i tak je přehazovačka zkroucená jak vrtule, napasovaná v drátech a kolo nepojízdné. Co dál?
Zvažujeme možnosti a v duchu se smiřujeme se skutečností, že naše výprava je u konce - závada příliš vážná, cykloservis v nedohlednu. Bez boje se ale nevzdáme. Pouštím se do pokusu o téměř nemožnou opravu. V první řadě je nutné dostat přehazovačku z drátů, Musím ji z půlky rozebrat, včetně řetězu, a zpět poskládat. Pak přijde na řadu rovnání - bez nářadí jen na hulváta holou rukou. Praskne patka či nepraskne patka? Toť otázka.

Po nějaké době úsilí se zdá, že by to mohlo fungovat - a opravdu. Řazení je sice dost mizerné a je třeba vše během cesty ještě doladit, ale jedeme dál!

Vltavu překonáváme po lávce, nad námi se zvedá mohutná betonová hráz - v koruně vysoká 91 metrů. Závratná výška. Jsme v údolí u řeky, na nejnižším místě, a to znamená jediné... Zakusujeme se do nepříjemného stoupání. Mám sil i energie dost a neváhám se o ně podělit - zapřahuji Marťu na gumové táhlo, které jsme pro tyhle příležitosti pořídili a šlapem vstříc druhému mezicíli - k rozhledně Milada na kopci s romantickým názvem Krchov. Dřevěná rozhledna v nadmořské výšce 489 m.n.m. byla postavena poměrně nedávno a nabízí krásný výhled na meandrující Vltavu a okolní kopcovitou krajinu. Nás sem ale přilákala ještě jedna věc, a sice bufet - je skoro čas oběda. Bohužel máme smůlu - obojí je zavřené. Jedem dál.
Zelená turistická trasa nás vede přes vesničky a samoty, pak kousek po cyklotrase č. 7 a jsme v Krásné hoře nad Vltavou, kde nacházíme restauraci a míříme na oběd. Obsluha je trochu pomalá, ale to nevadí, máme čas. Pak ještě dokoupit nějaké pití a zpět na cestu. Silnicí míříme na východ, pak ale uhýbáme doleva. Modrou turistickou po polní cestě údolím říčky Brzina. Chybějící lávka je trochu překážka. Co s tím? Sundat boty a brodíme. Brodit řeku kde je vody po rozkrok je sranda, brodit řeku s kolem také není žádný problém, ale brodit řeku a nést na rameni kolo naložené brašnami, vrátit se zpět a nést druhé kolo naložené brašnami ... to už dá zabrat. A když se pak ještě trmácíme do krátkého, ale pěkně strmého svahu zarostlou stezkou, síly hodně rychle ubývají a má drahá Marťa mě trochu proklíná, kudy nás to vláčím. Dál už se držíme vedlejších silnic a silniček až do Sedlčan.
Den se změnil v pozdní odpoledne a my zvažujeme usednout někam k jídlu, kupodivu se nám nedaří v šestitisícovém městě najít žádnou kloudnou restauraci nebo hospodu. Ani na náměstí nic. Jedeme tedy dál na východ. Za zavřenou branou okoukneme hezký zámeček v pseudogotickém stylu - Červený Hrádek. V nedaleké Kosově hoře konečně usedáme v místní hospůdce. Výběr jídel není velký, ale vezmeme zavděk tím, co je. A protože se na nás od západu dotahují dešťové mraky, zvažujeme přespání v penzionu. Bohužel máme smůlu, v okolí se nám nedaří nic najít, a tak šlapem dál a prostě uvidíme.
Daleko jsme nedojeli. Za vesničkou Lavičky už začíná pršet. Rychle sjíždíme ze silnice na louku a kousek za potokem na kraji lesa stavíme stan.

Den 2.

Ráno lezeme z mého malinkého cyklistického stanu, velkého tak pro jednoho a půl člověka. Obloha se trochu mračí, nevypadá moc optimisticky. Na vařiči v ešusu vaříme čaj a snídáme. Pak už jen sbalit a kolem osmé se vracíme na cestu. Po silnici jedeme přes Zahrádku, Bučovice, Martinice… Marťa je ráda, že jsme navštívili vesnici pojmenovanou po ní. Je to nesmysl, ale krásný. Další větší město nás vítá. Ve Voticích nakoupíme v sámošce vodu a nějaký drobný proviant. Následujících několik kilometrů vede po hlavní silnici - přitom je to značené cyklotrasa 112. Už abychom byli zase na vedlejších silničkách.

Ve vesničce Královna pózuje Marťa pod cedulí začátku obce, také tady na chvíli opouštíme asfalt. Červená turistická vede po louce. Projíždíme úzkým travnatým pruhem těsně mezi ohradníkem a zarostlou mezí, ale je to jen kousek. Také poprvé vidíme blížící se cíl naší cesty, předtím se ale ještě stavujeme na čumendu u krásného novorenesančního zámečku v Odlochovicích. Zakroužíme po nádvoří a dál po červené šlapeme silničkou, které se zrovna opravuje. Všude jsou zákazy vjezdu, silničáři pracují, ale my nebojácně projíždíme.

Před polednem dorážíme do Louňovic pod Blaníkem. V Zámecké hospodě zakládáme základní tábor, usedáme pod slunečníkem, poroučíme si oběd, odpočíváme a sbíráme síly na závěrečný výstup na Velký Blaník. Počasí se od rána celkem vybralo, ale je docela horko a dusno. Vypadá to na bouřky. Tak zpět do sedel, ať to zvládnem, než přijdou.

Jenomže jen co jsme vyjeli z města, dostavuje se u mě porucha - nikoliv však techniky, nýbrž trávicího traktu. Vysílám svou drahou polovičku napřed, zatím co se snažím poruchu odstranit v roští u cesty. Marťa čeká ve stínu na rozcestí u lesa a společně už se pouštíme do výstupu. Cesta je dost kamenitá, kopec příkrý. Dost často tlačíme. Alespoň stromy poskytují příjemný stín. A hele, co to vidíme. Ze země vystrkuje hlavu jeden rytíř. Že by ho probralo to naše funění a dupání a teď se chce podívat, co se to děje? Strach nemáme, Čechům už bylo v historii hodně ouvej a žádní rytíři, jak pověst praví, odsud nikdy na pomoc nevyjeli - a v dnešní době automatů, kulometů, atomovek... už sotva vyjedou, tak co by je zajímal párek toulavých cyklistů. K Blaníku se ale váží i jiné pověsti a legendy spojené s nejrůznějšími časoprostorovými anomáliemi a paranormálními jevy - ty už by člověku mohly nahnat trochu strachu. Jenomže je slunný letní den a nic strašidelného v okolí nevidíme, tak o tom jen vtipkujeme.

V půl třetí jsme na vrcholu 638 m.n.m. a hned se jdeme podívat na 20m vysokou dřevěnou rozhlednu, která zde stojí už od roku 1941. Výhledy jsou to krásné a daleké - a také velice dobře vidíme, jak se na nás z několika stran rychle ženou bouřky. Rozhledna se chvěje v náporech větru, déšť buší do okýnek. Stojíme těsně pod základnami mraků - zajímavá podívaná.

Zpět na zemi zkoumáme počasí a zjišťujeme, že moc slunce a sucha už si neužijeme. Nebylo by od věci najít si na noc nějaký penzion, ale nikde v blízkosti nás nechtějí - Marťa zkouší hledat a nachází, ale až pěkně daleko. Tak do toho musíme šlápnout.
Jenomže před tím nás čeká ještě jeden výstup, a to na Blaník Malý 580 m.n.m. - přece když už jsme tady... Sjezd k silnici mokrou lesní cestou a pak nový výstup. Tentokrát je to ale horší. Naložená kola tlačíme a postrkujeme do prudkého kopce. Martě rychle dochází síly a pomalu začíná propadat zoufalství. Volím tedy novou taktiku výstupu a ujímám se obou kol: Nejdříve jedno potlačit kousek dopředu, vrátit se pro druhé a znovu a znovu až k vrcholu.

Ani Malý Blaník není ošklivým místem. Pod vrcholem se nachází tajemná zřícenina kaple sv. Máří a je odsud i výhled na sousední Velký Blaník. Tímto jsme dosáhli všech cílů naší letošní cyklotoulky, navštívili jsme další významné místo naší historie a známý symbol České země, na který by se měl každý Čech alespoň jednou za život podívat. Dlouho se zdržovat nemůžeme, další deště jsou nám v patách. Loučíme se s oběma Blaníky a stáčíme se na západ - k domovu.

Nejdříve sjezd do Býkovic a pak po vedlejších silničkách a zpevněných cestách přes Rejkovice, kolem bývalého zlatého dolu Roudný, Vyšetice, Vrcholtovice… Krajina vlídná, zvlněná, ale jízda není už zdaleka pohodová. Déšť za námi, občas pár kapek spadne, Marťa je unavená a mé zažívací potíže jsem pod Blaníkem zdaleka neodstranil, ba naopak nabírají na intenzitě. Dostavují se křeče v břiše a vůbec mi není dobře. Stoupání přes hřeben kolem vrchu Mezivrata dává zabrat, pak překonat hlavní frekventovanou silnici je hra o nervy. Trochu při tom mokneme, ale za silnicí se všechno trochu lepší. Jedeme z kopce okolo zámku Smilkov, pak přes Heřmaničky a za chvíli jsme v Prčicích. V Sedlci-Prčicích. Potřebovali bychom dokoupit nějaký proviant, ale je už večer, a tak se rozdělujeme. Marťa míří na náměstí hledat obchod, já jedu na benzínku. Marťa štěstí neměla, já ano, stihl jsem to deset minut před zavíračkou. No a pak už se jen přesunout do nedalekých Uhřic, kde máme domluvené ubytování v penzionu Hugo. Pán velice příjemný, ubytování také moc pěkné a je to fajn dopřát si trochu toho pohodlí. Jen já na tom nejsem moc dobře. K porouchanému břichu se přidává horečka, a tak se jde brzo na kutě. Snad bude ráno lépe.

Den 3.

Ráno je zataženo, mlhavo, sychravo a dle předpovědi se blíží deště, ale dobře jsme se v peřinách vyspali, horečka ustoupila a vypadá to, že budu moct pokračovat. Dáváme si snídani ze svých zásob a vyrážíme. Nejdříve musíme zdolat stoupání kolem Javorové skály, pod níž se nachází asi jediný středočeský lyžařský areál Monínec. V Chyškách si kupujeme v jednotě svačinu, Marťa pak skočila ještě pro něco na zub do protější pekárny. A začíná pršet - zatím jen drobně mrholí.

Pokračujeme dál většinou už silnicemi přes Ratiboř, Branišov, Hrazny… Déšť sílí a sílí. Když projíždíme Kovářovem, už regulérně hustě prší. Pláštěnky a nepromokavé bundy prohrávají boj s vodou. K motorestu za Žďákovským mostem přes orlickou přehradu přijíždíme řádně zmáchaní a klepeme se zimou jak osiky. Mám trochu pochyby - vím, že když si v tomhle stavu sedneme, už se asi nezvedneme, ale i tak zalézáme dovnitř na oběd, stejně jako spousta dalších cyklistů, kteří se tu sjeli. Zvažujeme co dál. Je mi zle, horečka znovu stoupá, jíst moc nemůžu, tak jen horko těžko usrkávám polévku. Marťa už má také dost a vidina toho, že jedeme dalších víc než 30 km v dešti, ji děsí. Nebýt mi tak zle, snad bych ji i přemluvil, ale takhle… Je rozhodnuto. Vysíláme nouzový signál na domovskou základnu a v teple restaurace vyčkáváme na záchranné vozidlo. Škoda, že jsme nemohli výpravu dotáhnout až do konce, ale i tak jsme cíle dosáhli a pěkně se projeli. Konec konců, jak se říká: nezáleží, jestli je zážitek dobrý nebo špatný, hlavně musí být hluboký. Tak snad zas příští rok.