blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Favorit1970 > Vez mě dál, Esko má 05 - Z Plzně do Příbrami přes Brdský hřeben.

Vez mě dál, Esko má 05 - Z Plzně do Příbrami přes Brdský hřeben.

Foto: Autor

Který kousek naší země dnes poznám?

Konečně jsem se poněkud rozjezdil na socialistické skládací Esce. A tak dnešní výlet chci mít „tréninkový". Aby to bylo daleko a vysoko. Nemívám obvykle nesnáze s nalezním cíle výletu. V naší hezké zemi je tolik pěkných míst, která mám rád, a ještě mnohem více těch, která jsem dosud nepoznal. Ale po posledním esčím výletu k mosteckým povrchovým dolům, který jsem si dlouho plánoval a těšil se na něj, jako bych přišel o inspiraci. Splnil jsem si přání a další nápady mě opustily.

Jezdíc poslední týden denně autem za prací do Plzně, hledal jsem v mapách vodní nádrž Klabavu a kapli na Vršíčku. Při tom mě napadlo na mapách.cz zadat trasu z Plzně do Příbrami. A to bylo to pravé! Přiměřeně daleko, přes hřeben Brd, takže krásné stoupání, a po většímu cesty pěknou krajinou.

Vlakem na Plzeň.

Do vlaku na Smíchovském nádraží nasedám se socialistickým skládacím kolem Eska složeném v přepravním vaku. Jednak jsem na nádraží přijel městským autobusem, a potom, proč zbytečně dotovat Čudnou Drahotu, že ano. Ve vagónu si vybírám místo na „čtyřce" se stolečkem, abych si ještě během cesty prostudoval černobíle vytištěné mapové listy. Bohužel na vyznačení turistických značek barvičkami nedošlo. Při nesmyslném hlášení vlakového rozhlasu „bude zastávka Plzeň" jsem se splašil a noťas a mapy naházel do brašny. Teprve potom jsem z okna zahlédl, že jsem teprve kdesi u Mýta. To jsem mohl ještě čtvrt hodiny pracovat s mapami...

Plzeň, 9:20 hod. Rozložit Esku a naopak sbalit přepravní kabelu. Chladivé a příjemné ranní mlhy, viděné z vlaku nad loukami, se změnily v přízemní opar a je nepříjemné dusno.

Podél rybňyků prolog na Vršíček.

Při výjezdu z Plzně se maličko motám a v příměstských lesích pod Holým Vrchem neplánovaně narážím na sérii úvozů, dobrých snad tak pro bikros, ale ne pro skládací Esku. Pořizuji fotku u vědomí známého pravidla, že jakkoli prudký kopec bude na fotce vypadat jako rovina.

Podél vodní nádrže Ejpovice vede příjemná lesní asfaltka. Navozuje takový ten retro pocit prázdninové rekreace za socíku. Ovšem po včerejším dešti je lesní asfaltoka vlhká a na malém betonovém mostíku v zatáčce je nános bahna... BUCH! Dobře, budu výhledově uvažovat o nějaké zadní pneumatice se vzorkem.

Místní kemp na břehu vodnínádrže je, jak vidím, zcela přeplněný rekreace chtivými karavanisty a není tam k hnutí. No, nevím... Pocit retro navozují rovněž společné sprchy a sociálky (některé, bylo jich podél cesty více).

Okolo Klabavy se blížím k vrchu Vršíček. Stoupám nahoru ke kapli, která je dobře viditelná z okolní krajiny. Okolo kaple je vzrostlý porost a výhledy veškeré žádné. A kaple samotná se mi zas nevejde do objektivu. Z focení nebude nic. Mám za sebou první dvě hodiny jízdy a prvních 18 kilometrů. Půl hodiny svačím.

Dlouhá příjemná spojka k vojenskému újezdu.

Ještě sjet dolů do Rokycan, nesnadno se vymotat z města a začíná patnáctikilometrový spojovací úsek do obce Strašice pod Brdským hřebenem. Cesta vede skoro pořád podél říčky Klabavy, mezi lesy a loukami, a stále mírně stoupá. Jede se hezky. Hranice vojenského újezdu překračuji ve 13:45 na 40. kilometru výletu. A budeme stoupat výš a výš až na nejvyšší brdskou kótu.

Stoupání na Tok.

Nestihl jsem si předešlý den na skládací Esku namontovat zakoupený větší pastorek a delší řetěz. Jedu se standardním pastorkem 16 zubů. Spolu s dvoustupňovou nábojovou převodovkou a dalšími díly kola tak odpovídají výsledné převody bicyklu převodům na silničním Favoritu 46/16 zubů a 46/22 zuby. Zatím to jde.

První 4 kilometry stoupání na 44. kilometr výletu na rozcestí Tři Trubky zdolávám za 25 minut. Chvilku studuji turistické a kyklistické rozcestníky. Potom pokračuji k potoku Rezerva, přičemž na následujících dvou kilometrech je nejprudší stoupání z celého výletu. Naštěstí právě zde je široká betonová cesta. Mohu tak vytáčet velké oblouky, tím si vlastně prodlužuji cestu a relativně snižuji prudkost stoupání. Zde bych to jinak nevyjel. Ovšem stále zůstávám v sedle, juchů. Je nepříjemné horko.

Ťuk.
Ťuk.
Ťuky ťuk.
Ahoj, já jsem Tvoje migréna!
Hrome. Ta přichází často ve velkých vedrech, když je organismus přehřátý. Naštěstí zde na 46. kilometru výletu na „rozcestí u potoku Rezerva" teče mezi stromy ledová voda. Takže vodu na obličej, vodu za krk. Vodičku na ručičky a vodičku na hlavičku. A do bříška Ibalgin. Bude líp, odpočívám a chladím se u vody asi 20 minut. Zpět do sedla a pokračuji ve stoupání. Pozdě mě napadá, že jsem zapomněl sníst půlku Margotky. No nic, zastavovat už znovu nebudu.

Cesta je chvilenku šotolina, potom vcelku slušný asfalt. Ale úzký. Přesto musím zas vytvářet myšky, abych to stoupání vůbec nějak vyšlápl. Ale stále jedu, nezastavuji, ani nemusím kolo tlačit.

Na 49. kilometru výletu na rozcestí Bártův dub opět odpočívám. Teď už to opravdu chce nějaký ten rychlý cukr. Vytahuji z brašny balíček, debilní debilní debilní pytlíček z debilního Alberta se trhá. Oni to v rámci katování kostů snad dělají z ranní mlhy, nebo co. Na asfaltu okolo Esky se malebně rozprostírá hromádka Margotek a Kávenek. Debilní debilní debilní obal od Margotky zas naopak nejde vůbec otevřít. Takže lze konstatovat, že V PRŮMĚRU jsou obaly „cajk", všechno v pořádku a brambory jsou v řádku.

Pokračuji ve stoupání. Sice kopec, ale jestli bude pořád pokračovat ten hezký asfalt, tak si ani Eska ani já nemůžeme na nic stěžo--- Do Paďous, dlažební kostky.

A pak na 50. kilometru výletu na rozcestí Dlouhý kámen jsem najednou nahoře. Výš už to nejde. Tak jsem to tedy s Esinkou vyjel, hurá!

Je to tu jako na horách.

Neznám to tu a tak netuším, zda bych se na Tok dostal od přístřešku U Carvánky na cestě Dřevěnka po zelené turistické značce (ano, dostal). Proto pokračuji po červené turistické značce. Netuším, zda tady není nějaké chráněné území. A tak raději šlapu pěšky a kolo tlačím. Ostatně, úzká kamenitá a velmi hrbolatá pěšinka stejně ani nic jiného neumožňuje. Stopy pneumatik sice vidím, ale projíždět těmi vřesy považuji za barbarství. A tak je těch posledních 1 500 metrů na Tok nekonečných.

Ráz krajiny zde na hřebeni je - překvapivě - horský. Úplně jako na vrcholových partiích Šumavy, nebo Beskyd. Naučná tabule praví, že vápencové podloží nepropouští vodu. Spousty různých prohlubní a kráterů po střelbách jsou tak naplněné vodou. Ale z důvodů, které už mi vypadly z hlavy, je voda kyselá. A proto mrtvá. Broučkům a žabičkám nechutná. Místy je cesta zcela zaplavená a musím těžkou nabalenou Esku táhnout přes kořeny, kameny a kotáry po vyšlapané pěšince nahoru a dolů podél těch rezavých slatí. Úplný Král Šumavy.

Je to tu zvláštní a zajímavý kousek krajiny a mám takový pocit, že zde nejsem naposledy...

Na kótě Tok 865 m n. m. na 52. kilometru výletu jsem po všech těch svačinkách a odpočívkách v 16 hodin. Tak jsem to tedy vyjel! Na socialistické skládací Esce. Mám radost. Skoro ¾ hodiny se z toho pocitu kochám na lavičce. Odměňuji se pepsinou z plechovky a láduji se květákovými placičkami. Polykám další Ibalgin ve snaze odehnat neodbytnou migrénu. Jsem tu sám. Čekal jsem více lidí. A také jsem si nějak představoval turisticky významnější místo, když je to ten nejvyšší vrchol Brd. Ale je tu jen dřevěná lavička nikoli v nejlepší kondici u cesty, dokonce ani naučná tabule s mapou ne. Také dobře, v pokročilém odpoledni to má svoji hanč - vrbatovskou atmosféru.

Klesání k nádrži Pilská.

Z Toku odjíždím po zelené turistické značce na krásnou podhorskou louku. Tudy pojedu na Tok příště, ta červenka vážně na kolo není.

A nastává klesání. A zase klesání. Asi mám štěstí v tom, že klesání není nijak dramatické, a tak si to pěkně užívám. Vzpomínám si na text nějaké tělovýchovné příručky z doby před převratem. „Program 12 x 12" se to tuším jmenovalo, vcelku zajímavé bružury s prima obrázky vydávala propagační agentura Merkur a měly socialistického člověka motivovat k tělocvičné aktivitě. Psalo se tam: Sjezdy jsou odměnou za namáhavá stoupání. A také: Na hlavu si v horku dáme sportovní čepičku se štítkem otočeným dozadu. Což dělám dodnes, přilbu ve svém nejlepším věku opustiv.

V lesích se tu a tam ještě najde zapomenutá vojenská technika (foto).

Míjím vodní nádrž Pilská zajímavě nasvícenou šikmými slunečními paprsky. O kus dále u nějakého Brčálníčku vidím koupajícího se jelena (foto). Prostě jelen. A koupe se. Mrkev v zimě...

K „mému" busu do Příbrami.

Ještě panorama Příbrami z nadhledu, když vyjedu z lesa. A již sjíždím mezi zástavbu okolo muzejní těžní věže. Tři kilometry se motám Příbramí až na sídliště Drkolnov k výchozí zastávce mého oblíbeného příměstského spoje, autobusové linky 395. Jsem tu sice první, ale než složím Esku a všechny ty krámy do přepravní kabely, dorazí asi 10 dalších lidí. Je vidět, že spoj na Prahu táhne.

V 19 hodin už jsem pohodlně usazený v autobusu, který vyráží směr Praha. Během hodinu a čtvrt trvající cesty na pražský Lihovar si třídím dojmy, prohlížím náhledy fotografií a vychutnávám pocit z úspěšného výletu.

To byl ale dnes pěkný trénink na Velkou Esčí Stoupací Túru!

Do Esčího deníčku spokojeně znamenám 65 ujetých kilometrů a 800 výškových metrů stoupání.

Trasa výletu: https://mapy.cz/s/guzukufola

Fotogalerie

07.06.2022 vložil/a: Favorit1970
karma článku: 3.32

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (24 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |