Československo s dětmi - kapitola 9.

Stříbro - náměstí

Foto: Autor

Další fotografie

Vzpomínky na Stříbro
Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už nevím jak přesně zněla, ale správná odpověď byla Stříbro. A u toho si Šárka vzpomněla: "Já už vím. To bylo to blbý město, jak pršelo a tam nebyla v poledne otevřená ani jedna restaurace."
Ach jo. Žádná sgrafitová radnice, řeka Mže či hornická historie. Zase jenom to blbý žrádlo :-)

Česká kuchyně nad všechny McDonaldy světa :-)
Dovolená se nám pomalu překlápěla do posledního týdne a bohužel bylo jasné, že doma naplánovanou trasu nezvládneme úplně celou. Těch zastávek a zdržení jsme měli příliš, a taky technických potíží. Ale když neprozradím, jaká trasa původně být měla, nikdo by na zkrácení nepřišel. Velkou většinu jsme splnili. Každopádně jsme se rozhodli vynechat Plzeň. Sice jsme tam chtěli navštívit kamaráda, ale také se nám příliš nechtělo do velkého města. Zajížďka by byla hodně velká, necháme si Plzeň na jindy.
"Škoda. Tam by byl určitě mekáč," povzdechla si Šárka. To má pravdu, a ne jeden. Je fakt, že poslední byl v Praze, jak se pohybujeme po menších městech a vesničkách, nějak jsme na něj zatím nenarazili :-)
"Mně vlastně ani nechybí. Ty klasický jídla v restauracích mi chutnají víc," nechal se slyšet Víťa. Málem jsme odpadli. To je pocta pro českou kuchyni!

O Srdcích a dětech
Už spoustu let Šárku na cestách doprovází červené plyšové srdíčko. Za tu dobu se stalo takovým neoficiálním maskotem, cestovním polštářkem i kamarádem.
Před nějakým časem, když byly děti hodně malé, k nám občas jezdil na brigádu jeden nezaměstnaný pán z Králík. Kolem baráku je pořád co dělat a on si rád přivydělal. Svoje děti už měl dávno z domu, ale vnoučata zatím nikde, tak si oblíbil děti naše. Pokaždé jim něco přivezl. On tedy pokaždé nosil něco i mně a pokaždé to bylo úsměvné. Sebral například manželce tajně ze spíže zavařeninu, donesl vlastnoručně nasušený libeček nebo houby, případně nějakou kytku, kterou kdovíkde utrhl. Ale na dětské dárky měl zvláštní talent.Tak například s obrovským oranžovým medvědem, kterého našel ležet u popelnice, a kterého přivezl na nosiči kola, se slovy: "Nebojte, dvakrát jsem ho vypral," spal Víťa v posteli ještě před nedávnem. Teprve až se tam spolu nevešli, získal méďa čestné místo v rohu pokoje a je tam dodnes! Nebo to červené srdíčko. Příšerně kýčovitej plyšák; nalezence opět bůhvíkde (ale dvakrát vyprané!) si Šárka okamžitě zamilovala a my zvedali oči v sloup, kdykoliv jsme ho viděli :-)
"Maminko, že Srdíčko není hlavonožec?" přiběhla několikrát Šárka, protože ji tím Víťa škádlil. Podívala jsem se na toho podivného tvora, jemuž nohy čouhaly přímo z hlavy a musela jsem se smát: "Je to hlavonožec, co jiného by to bylo." "Asi máš pravdu," uznala sama Šárka, ale její láska se nikterak nezmenšila.
Když jsme v roce 2014 (to bylo Šárce pět let) balili na putování podél Loiry a Dunaje, udělali jsme zásadní chybu, že jsme Šárce nedovolili srdce vzít s sebou. "Neblázni, Šari, zabere to půl báglu," omlouvali jsme se, protože těch krámů tehdy bylo víc než dost. Dvě dětská kola, vozíček... A Šárka vypadala, že to chápe. Jenže po dvou týdnech, někde uprostřed Francie, najednou začala večer plakat. "Když mně se strašně stýská po Srdíčku!" fňukala a nebyla k utišení. Okamžitě jsem zalitovala, že jsme jí oblíbenou hračku rozmluvili. Přes den drsňačka, co přes všechny možný pády ujede i 80 kilometrů, a zdolá i pár pěkných kopečků, a večer malá holka, co je jí smutno po oblíbeném plyšákovi. Řekla jsem jí tehdy: "Už jenom 19 nocí..." A ona pak počítala místo mne, každý další den jeden sama odečetla, jak se těšila domů. "Příště s námi určitě pojede," slibovali jsme jí a svůj slib splnili.
Od té doby jsme už Srdíčko ani jednou nezapomněli. Hned další rok zaujalo čestné místo v Šárčině řídítkovém košíčku, když jsme putovali do Benátek. Dojelo s námi do Ruska, projelo Karpaty, Kavkaz, ale i západní Evropu. Kdykoliv začalo pršet, Šárka první řešila pláštěnku pro něj, a teprve potom spacák. Kromě toho s Šárkou připevněné na batohu putovalo i pěšky - zkrátka nás od té doby doprovází úplně všude. Vyšisované, stokrát zašívané, ale věčně usměvavé a šťastné. A Šárka už také.

V motorestu u Rumcajse výborně vařili domácí kuchyni s cenami kolem 100 Kč. Usadili jsme se tam a čekali, až fronta přejde a pršení ustoupí. Po obědě ještě káva a zákusek... A vtom jsem ho uviděla. V dětském koutku přímo u stropu viselo plyšové srdce. Nemlich to samé, co vlastní Šárka, ale modré. Ha, to je znamení, pomyslela jsem si. Šárce bude letos 12, už je tedy velká holka. Mohla by Srdíčko tady zanechat spolu s kamarádem, jako že našlo cíl svého putování. Tak nějak jsem jí to zkusila navrhnout.
Se zlou jsem se ovšem potázala. "Ne, nikdy, nedám, nenechám! Srdíčko tady nechce zůstat!" zněla Šárčina odpověď.
"Stejně je celou cestu jenom zavřený v báglech a nic nevidí. Nebo víš co? Mně připadá, že to modrý je tady smutný, jak tu jen tak visí. Tak co kdybych paní navrhla, že jí pošleme jiného plyšáka, a vezmeme ho s sebou, aby mělo to naše červené kamaráda?" A myslela jsem to smrtelně vážně. Následoval pohled ve stylu: máma se zbláznila, nebo už senilní, načež vyhrkla: "Ale ono je mu to jedno, že nic nevidí. Ono není živý. A nikom nic neříkej, to je trapný."

Ach jo :-)

"... Přišel jsem v noci a říkám ti: holčičko, ale přitom nevím, zda ti tak budu moci říkat ještě až se ráno probudíš. Přijde večer, večer stejný jako všechny dřív, skočíš tátovi na klín, otevřeš náruč a položíš mu ruce kolem krku. Ale ráno, ráno už budeš příliš velká, abys to udělala znovu."
Tahle "písnička" Mirka Černého mě pokaždé spolehlivě rozbrečí. A přitom to není nic jiného než jen obyčejná pravda.

Nejprve nechá doma Srdíčko, potom jednou i nás. Takový je život...

PS: Srdíčko v roce 2021 zůstalo zapomenuto v hotelu v centru Bukureště - spěchali jsme na vlak a nikdo při odchodu z pokoje pořádně neprohlédl postele - jak řekl Luděk - ve stanu by se tohle nestalo.

Cyklistovy hry
Krajina západních Čech v okolí Plzně je taková zdánlivě obyčejná, přesto ale zvláštní kouzlo má. Příjemně přírodní, zvlněná, lesnatá a opuštěná. Vzdálenosti mezi vesničkami jsou tady větší než jinde, ideální pro rozjímání. Na co má člověk myslet při jízdě na kole? Na co kupříkladu myslíte vy? Denně pět, šest hodin strávených v sedle. Z principu nejde jet dlouho vedle sebe, takže chvíle, kdy si můžeme s dětmi nebo s Luďkem povídat, jsou vzácné. Většinou se ale debata omezí na takové ty praktické věci, jako kde nakoupíme, kde si dáme oběd a jestli už je čas hledat nocleh. Jsme vzájemně spojení vysílačkami, ale to také nejde používat celý den, řešíme jen aktuální dojmy. Po zbytek času jsme každý sám se sebou, jen se svými myšlenkami. Vždycky mě baví, když se dozvím, na co myslí děti. Jaké hry hrají. Víťa například sleduje, co kolem nás jezdí. S Šárkou hrají hru na žluté auto - když jeden takové uvidí, musí druhého plácnout.
Já třeba hraju na: Kdybych tady žila. Představuji si, že v nějakém jiném životě v krajině, kterou projíždíme, bydlím. Vyberu si konkrétní místo a představuji si, kudy bych chodila a jaké by to bylo.
Když už se cesta blíží ke konci, tak si plánuji, přejedená těmi věčnými paštikami a těstovinami, co budu doma vařit a péct. Hned se mi u toho ale začnou sbíhat sliny, takže raději začnu myslet na něco jiného.
Někdy vzpomínám na různé lidi z dávné doby, které jsem neviděla roky a o kterých vůbec nevím, co dělají. Představuji si, že je náhodou potkám a dokonce s nimi vedu "jako" dialogy.
Jednu hru mám ale obzvláště oblíbenou. Vlastně to není ani hra, spíš zvyk (zlozvyk?), k němuž mi výborně slouží cyklistický tachometr. Já nevím jak vy, třeba Luděk má celý den tachometr přepnutý na hodiny, a na to, kolik jsme ujeli, se podívá vždycky až večer. Pro mne je tenhle malý přístroj jednak zdroj důležitých informací, jednak i zdroj zábavy při relativně nudných úsecích. Mám ho zásadně v módu denní kilometráž neboli TripDist. A pozor, teď to přijde! Přepnout ho a podívat se na jiné údaje má svoje pevně daná pravidla. Tak třeba průměrnou rychlost (AVG) mohu zjistit jenom každých 10 km, pokud celkové číslo končí 5. Tj. dívám se na ni jen při 5, 15, 25, 35 atd. kilometrech. Podobně jako na celkové skóre nastoupaných metrů se smím podívat jen v každou celou desítku, tj. při 10, 20, 30, 40, ... km.
Když zapomenu, nemám nárok, jedině až zase v další "povolenou" chvíli :-)
Tohle ale není jediná moje hra během jízdy. Existují v ní ještě další "levely". Působí možná úsměvně, ale jak jinak se dozvědět, co hrají ostatní, než že vyložím svoje karty na stůl. Tak tedy směle do toho!
Ještě jedna věc, odmalička miluju matematiku, čísla a rovnice.
Takže: Každý den se musím podívat na tachometr přesně ve chvíli, kdy je na něm ujeto 12,34 km. (Ještě lepší je 123,45 km, ale to se podaří fakt jen málokdy.) Pokud to prošvihnu, je to špatně a musím to vykompenzovat dalšími "hezkými" čísly. Čím jich vidím víc, tím líp. Ještě se to dá dohnat 32,10, to je zhruba na úrovni 12,34, ale pěkná čísla jsou například: 11,11 atd. Nejvíce "bodů" je ovšem za 88,88 či 111,11 (ale opět, to druhé ujedeme málokdy). Plus jsou jakékoliv jiné postupky (např. 34,56 nebo 76,54) nebo násobky 21,42 či stejné číslice (35,35, platí ovšem i zrcadlově 35,53). Mám pravidlo, že čím víc "bodů" takto přes den nasbírám, tím lepší nocleh večer najdeme :-) A pokud se několikrát za sebou podívám na čísla jako 12,35 či 23,46 (tj. to "hezké" prošvihnu), je to zlé znamení a musím víc dávat pozor. Asi jako když přes cestu přeběhne černá kočka.
Nemám úplně vysledované všechny souvislosti, ale tyhle zmíněné platí.
Ale jinak jsem úplně normální, vážně :-)

Tohle bych nedělala ani za zlatý prase
Ke klášteru Teplá doslova uháníme. Hlavu nemám skloněnou k tachometru, jako v odstavci předtím, ale k obloze. Podle satelitu se blíží frontální bouřka. Je široká, a víme to jistě - neujedeme jí. Krajina je taková otevřená, nikde žádná skrýš. Navíc Luděk trvá na tom, že ke klášteru dojedeme za každou cenu. Podle něj to stihneme, když trochu pohneme.
Podél cesty stojí nové sloupy pro vysoké napětí. Za chvíli podjíždíme místo, kde chlapi připevňují dráty. Docela mě pohled na ně uklidnil. Tam nahoře bych nechtěla být ani za jasného dne, natož při blížící se bouřce. Určitě musí předpověď počasí bedlivě sledovat. Určitě vědí, že je času ještě dost.
Spěch se vyplatil. Stihli jsme akorát obejít budovy kláštera premonstrátů, když se spustil liják. Zaparkovali jsme kola a chystali se zapadnout do zdejší hospody.

Jak dopadla největší šprtka ze třídy
Chvíli na sebe koukáme s nějakým pánem, zdá se mi trochu povědomý. A najednou už vím! "No čau, Petře, co ty tady?" Spolužák z gymplu. Koukám na jeho auto, ze kterého vystoupil, na pěkně oblečenou manželku a potom na nás, na naše kola, zpocená trika a účesy upravené helmou, nikoli kulmou. "My jsme tady na kole, to je takový náš koníček takhle jezdit a spát venku." Mám totiž pocit, že jsem svého času bývala, alespoň z matiky, premiantka třídy, tak jsem cítila potřebu vysvětlit, proč teď vypadám jako socka :-)

Jako na Kavkaze
Já vím, že jsem s tím Kavkazem už trapná, ale když, alespoň pro mne, to loňské putování Arménií a Gruzií byl silný zážitek. A tady v západních Čechách lze vidět něco, co mi tamější kraj hodně připomíná. Tím něčím je Bolševník velkolepý, ohromná invazivní rostlina, která je na Kavkaze jako doma. Jenže doma je i tady. Semena bolševníku kdysi kancléři Metternichovi poslal sám ruský car Alexandr I. v dobré víře jako okrasnou květinu. Ten je vysadil v zámeckém parku v Lázních Kynžvart. To se ještě netušilo, že se květina brzy stane díky svým vlastnostem nežádoucí, rozšíří se do celé Evropy a některé oblasti skoro doslova zamoří. U nás zamořila zejména Slavkovský les a okolí.
Už se blížil večer a my potřebovali někde přenocovat. Vzhledem ke stále hrozícím bouřkám ideálně v údolí. Údolí Otročínského potoka za Otročínem však na první pohled vábně vůbec nevypadalo; vede jím bahnitá cesta, kousek dál koleje, louky byly zarostlé, a z vysoké trávy vyčuhovaly právě bolševníky. Já jásala, že je to tu jako na Kavkaze, děti ale stávkovaly. "Tam nejedeme!" volaly na protest. O kousek dál ale objevena posečená louka a noc tam strávená nakonec neměla chybu.
A lokálky, ty přes noc přestanou pendlovat.

I památky mají dovolenou
V první půlce našeho letošního putování, ještě na Slovensku, jsme potkali cykloturistu z Čech. Nadával, že když se prý doškrábal na Dukelský průsmyk (a ještě výš, až k objektu vyhlídkové věže s muzeem), tak byl nelibě překvapený, že bylo pondělí a muzeum nalezl zavřené. Shodli jsme se tehdy na tom, že je to divné, a že u nás by se tohle v sezóně stát nemohlo.
Střih. O pár týdnů později a o pár set kilometrů západněji...
Bečov nad Teplou, pondělí ráno. Zámecká brána uzavřená, cedule mlčí, ale později zjišťuji, že důvod je právě zmíněné pondělí. V době letních prázdnin, navíc po koronavirové první vlně vládních omezeních, by památky měly toužit po turistickém ruchu a s tím spojeném výdělku. A namísto toho se v pondělí musí odpočívat. Relikviář svatého Maura, po korunovačních klenotech druhou nejcennější českou památkou, holt letos neuvidíme.
Koupili jsme si u Vietnamky jogurty a pečivo a dojídáme se po chabé snídani. Potřebujeme poslat domů balíček s izolátory (viz. minulá Vlastivěda) a jinými suvenýry posbíranými cestou plus nepotřebnými věcmi, jako je například nepoužitá Luďkova mikina.

Pozorují nás u toho se zájmem dvě ženy s dětmi. Jsou tady nejspíš také na prázdninách, ale těžko říci. Jedna se odvážila nás oslovit: "Já vás teda obdivuju s těma dětma. Musí to být náročný... Nic nezapomenout, nic nemít zbytečně, nepohádat se, nezmoknout..." A já jenom zírala. Po všech těch "kam jedete a vy jste naložený" tohle byly teda zatraceně trefný postřehy.
"Víte - co s sebou - to už máme za ta léta docela vychytaný. Ovšem nic nemít zbytečně - jak vidíte - zrovna posíláme domů balík se zbytečnými věcmi. A to už je druhej (první jsme poslali od Vackových, pozn. autorky). Nepohádat se - to je také kapitola sama pro sebe, nějaké výměny názorů jsou na pořadu každý den. No a nezmoknout? To k tomu patří. Mokli jsme včera, dneska je hezky a snad to tak i zůstane. Když vás to baví, vydržíte to."

Čí je to vina?
Na Krásenský vrch vede příjemné konstantní stoupání. Rozhledna zvláštní konstrukce, jedno z míst, které člověk chce vidět. Jen jaksi, a to je nevýhoda té zmíněné neosídlené krajiny... nemáme jídlo, nenakoupili jsme žádné zásoby a pohledem do mapy rychle zjišťujeme, že hospoda nebude už vůbec.
Po cyklotrase (už jsem zapomněla, jak moc je Slavkovský les nádherný kraj!) jsme vjeli do obce Prameny. Marně jsme však doufali, že v Pramenech nalezneme, když ne hospodu, tak alespoň nějaký Pramen alias potraviny či smíšené zboží. Ale kdepak, vše zkrachovalé. Podobně jako plány na zdejší lázně a stáčírnu minerálních vod z devadesátých let. V té době jsme ještě absolutně netušili, že stojíme v nejzadluženější obci Čech a Moravy. Přitom je tady tak krásně.
U Barochovy kyselky jsme provedli inventuru zásob. Nakonec to není tak zlé: 4 rohlíky, kousek vánočky a zbytek taveňáku. Na 13 kilometrů to musí stačit. Jenom přijít na to, kdo za to vše může! Ten, kdo zapomněl nakoupit, nebo ten, kdo věčně kritizuje, že nakupuji moc a pak zbytečně vláčíme kila zásob? :-)

Žen a starých lidí...
Škoda, že nás ty ženy z Bečova neviděly o pár kilometrů a několik hodin později.
Po terénních stezkách jsme se dokodrcali do Lázní Kynžvart. Hladoví jak vlci, ale i tam vše vypadalo zavřeně, zkrachovale.
Luděk razí heslo, že žen a starých lidí se na cestu neptat. Já se neurážím, bohužel mu musím dát za pravdu. Tentokrát ovšem přes hlad na své pravidlo nejspíš zapomněl a oslovil dámu věku, kulantně řečeno, seniorského.
"Naproti benzínce se najíte. Je tam nově otevřeno, vaří tam moje kamarádka !" dušovala se.
I uvěřili jsme tedy, byla to jen asi půlkilometrová zajížďka. Nabídka: polévka, škvarky v sádle a utopenci však příliš na oběd nelákala. Navíc otevřeno bude prý až za půl hodiny, tj. v 16 hodin.
"To čekat nebudeme, za půl hodiny můžeme být jinde." Chlapi však když je hlad, neradno jim něco takového navrhovat.
"Ty to vždycky rozhodneš za nás!" rozčiloval se Luděk a zamířil k ženě, která vyšla ze dveří podniku.
"Za půl hodinky otevřeme, ale jídlo vám žádný nedáme, mám jen utopence. Běžte do zámecký restaurace."
"Tam budou asi zámecký ceny," namítli jsme.
"Ale kdepak, nebojte, tam mají ceny dobrý. Asi jako u nás."
A tak jsme opět uvěřili.
Zámecká restaurace Metternich, jídla začínala na 160 káčé.
Ale když je hlad...

Jako pilot formule 1
Spěchali jsme do Chebu, protože nám kamarád Jirka domluvil nocleh na faře. Znělo to velice lákavě. Sice jsme tam mohli přijet, kdy jsme chtěli, jak mě ujišťoval v poledne pan Petr v telefonu, ale já sama nemám ráda noční dojezdy a navíc bych ráda večer vyprala. Pračka byla přislíbena...
Měli jsme to ještě 25 kilometrů a jako na potvoru Luďkovi prasklo lanko od přehazovačky.
"Ach jo!"
"Klidně pro vás někam přijedu," nabízel mi v tom telefonátu pan Petr, ale nebyl k tomu žádný důvod. A teď se mi honilo hlavou, že budu muset přeci jenom zavolat a o odvoz ho nakonec, pokorně, poprosit.
Ale nic jsem nemusela. Stačilo jenom zírat. Během pěti minut bylo lanko vyměněno a mohlo se jet dál. "Ty bláho! To byla rychlost jak kdybys jel závod Le Mans."

Náčelníku, nevadí, že je tam pešuňk a koleje?
Do Chebu jsme chtěli přijet po železnici, tedy po cyklostezce vedoucí po tělese železnice bývalé. Na mapě to nijak zrádně nevypadalo, prostě na ni najedeme po modré turistické. Ale ouha - značka vedla pod mostkem a stezka nad námi se skvěla na dobře třímetrovém náspu. To nás ale neznají! My a vracet se nebo jet jinudy? Kdepak, chtěla jsem si tu vlakovou libůstku projet za každou cenu.
Docela jsme se nadřeli, než jsme na ni kola v tom kolmým svahu vyvláčeli. Ach jo, proč jenom člověk někdy na něčem tak bazíruje.

Manželské povinnosti 2
Šárka si na náměstí vzpomněla, že jsme v Chebu už byli, když jsme jeli cyklostezku podél Ohře. Už je to tedy pět let, proto mě potěšilo, že si to pamatuje. Kostel jsme našli snadno, nacházel se nedaleko proslulého Špalíčku. Přijetí bylo milé a vůbec nám nevadilo, že pan farář měl moc práce a nemohl se nám věnovat. My měli také spoustu práce. Hlavně vyprat. Ve venkovním atriu jsme pak po dlouhé době večeřeli jako lidi - tj. párky jsme jedli z talířků a čaj pili z hrnečků.
A večer potom se Luděk ZASE dožadoval plnění manželských povinností. "Neblázni, tady nemůžeme," vymlouvala jsem se, neboť únava je už ohraná. Nedal se však odbýt: "Právě že MY tady můžeme. MY už ano."
Pro vysvětlení: v roce 2020 jsme se po 19 letech (a dvou společných dětech a deseti slepicích) vzali.
Prádlo během noci uschlo asi z půlky. Druhou půlku jsme naložili na kola, rozloučili se s naším hostitelem a podél speciální časové osy, do níž je vepsána skoro tisíciletá historie města, se vydali hledat cykloservis.

Kudy tudy z Vamberka :-)
Bylo nutno provést nějaké opravy kol a koupit náhradní díly. Cheb se nachází na Eurovelo, takže cykloturistů s brašnami se najednou vyrojilo zase spousty. Servis jich byl po ránu doslova plný. Jedna paní mluvila dokonce slovensky, i když žila, jak jsme pochopili, ve Švýcarsku.
"Jedeme z Vamberka do Prahy," odpověděla na moji otázku, kam mají namířeno. "Vážně? My bydlíme kousek od Vamberka. Ale že jedete do Prahy tudy?" nešlo mi do hlavy.
Pak mě Luděk upozornil, že říkala Bamberk, nikoli Vamberk, což je město v Bavorsku :-) a to už dávalo větší smysl :-)
A tak jsem se raději už dál neptala. Koupili jsme náhradní bowden, Víťa dostal novou přehazku a pomalu bylo poledne, nejvyšší čas Cheb opustit.

Jestli jsme si ale mysleli, že je problémům konec, tak to jsme se šeredně spletli... Ale o tom zase příště...

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část

Cestování

Kolečko se uzavírá Ještě v Kazachstánu jsme byli tak trochu celebrity. „Zdrastě, jak se máte? Viděl jsem vás před třemi dny za Tarazem,"…

více »

24.09.2024

Peggy

(4.51)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část

Cestování

Pro velký úspěch Kazachstán ještě jednou Pokračování vyprávění o putování po Kyrgyzstánu a Kazachstánu s dětmi z roku 2022. V kazašském…

více »

10.09.2024

Peggy

(4.2)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Cestování

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět,…

více »

10.06.2024

Peggy

(4.81)