Kavkaz s dětmi - část 10.

Cesta na pereval Zagari (2623 m)

Foto: Autor

Další fotografie

Průsmyk Zagari (2623 m) - Ušguli - Mestie

Ráno uprostřed hor nás přivítalo sluncem, oblaky a takovým tím těžkým hutným vzduchem, jaký bývá v období bouřek. Hned po snídani jsme pokračovali ve stoupání. Zbývalo nám posledních 700 výškových metrů. Po cestě, která byla samý šutr, a po které se jet, až na malé úseky, nedalo. Z pohledů na okolí se nám až tajil dech. Okolo nás strmé stráně, nad nimi skály se zbytky sněhu a pak až úplně v dálce šedivý splaz ledovce. Majestátnost těch hor budila respekt. Tam už můžou jen někteří, jen vyvolení. My si troufli nahlédnout do světa velehor jenom klíčovou dírkou.

Tři hodiny nám stoupání trvalo, tři hodiny jsme měli Velký Kavkaz jenom sami pro sebe.
Ze celou dobu jsme skoro nikoho nepotkali, na výčet by nám stačila jedna ruka. Jeden pěší turista z Německa s obřím báglem, jedna motorka a dva teréňáky 4x4 s nápisem Expedice. Zaslechla jsem gruzínské děti, jak těmhle autům říkají četýre iks četýre, od té doby jim neřekneme jinak :-) Zastavili u nás, jestli něco nepotřebujeme. Požádali jsme je o vodu, té jsme měli nedostatek.

Přehoupli jsme se přes hranu kopce a ocitli se na jakémsi mezipatře a před námi se rozprostřel nový pohled. Výškoměr ukazoval 2200 metrů. Už jsme tušili, kam silnice vede, kde se nachází sedlo. Louky porostlé pestrobarevnými květy s zářezy divoce tekoucích potoků - a nad tím vším, když mraky na chvíli uhnuly, se strměla šedobílá skaliska

Louky zarostlé, divoké. Nikde se nepase. Roste si to tady jenom tak pro sebe, pro radost snad divokým včelám, nebo těžko říci pro koho, každopádně příroda tady člověka nepotřebuje. Dokonalá nádhera. Nejvíc mě fascinují monumentální bolševníky. Velkolepé květiny, které jsou zde doma, se s pozadím velehorských štítů vyjímají opravdu skvostně. Nedivím se, že kterýsi car zatoužil pěstovat je i ve svých zahradách. Jenže patří sem, sem kde je všechno ohromné a ohromující. Lidem škodí, jejich šťávy jsou jedovaté. Můžu to potvrdit - asi měsíc trvalo, než zmizel puchýř na levém malíčku, když jsem jeden stvol omylem při stavbě stanu přišlápla.

Mraky se začaly pomalu stahovat kolem vrcholků těch čtyřtisícových hor. Zbýval poslední výšvih, v poslední zákrutě stráň porostlá rododendrony, mými nejoblíbenějšími keři - musí to být nádhera, když kvetou. Poslední pohled na údolí dolů pod námi a pak už cílová rovinka...

Konečně jsme stáli na perevalu, který nebyl nijak označený, ale nešlo se splést. Euforie, endorfiny, ale i úleva, že máme to nejnáročnější za sebou, byly znát i na dětech. Zdaleka jsme však ještě neměli vyhráno. Cesta dolů totiž pokračuje v té samé kvalitě, v jaké vedla nahoru. Jenom není tak prudká a kamenitá. A když nejsou kameny, tak aspoň bláto. Ale to už se dá vydržet - když je to z kopce.
Prý se tohle sedlo jezdí spíš obráceně, že prý je to lepší ze směru od Mestie. Jaký je můj názor? Asi takhle - nevím jak vám, ale mně pokaždé, každé sedlo přijde ze strany sjezdu horší :-) Když pojedete od Mestie, je to sjízdnější, v podstatě skoro celou dobu nebudete muset slézt ze sedla. Jen vám pak nesmí vadit, že kolo povedete a půjdete pěšky z kopce. Tohle ať si rozmyslí každý jak je libo - nemyslím, že by nějaký směr byl lepší, je to úplně jedno. Údajně by cesta přes Zagari pereval za dva roky měla být vyasfaltovaná (rozuměj: za dva roky od roku 2019, čili letos), takže kdo ví, dost možná to brzy bude díky tomu totální brnkačka.

Po osmi kilometrech kodrcání z kopce, kdy nevíte, jestli se máte dívat dopředu, ohlížet se za sebe dozadu, a nebo se rozhlížet kolem sebe, se před námi objevily kamenné věže - typické pro oblast Svanetie. Byli jsme v Ušguli. Ve výšce 2100 metrů jde údajně o nejvýše trvale osídlenou vesnice v Evropě.

To slovo údajně je zde schválně. Na hranice mezi Evropou a Asií panují zrovna v oblasti Kavkazu docela odlišné názory. Existuje několik teorií, jedna věc je hranice politická, druhá geografická. Až po Kaspické moře mají geografové s rozdělením Evropy a Asie jasno, pak už je to složitější. Vede hranice nížinou severně od Kavkazu mezi Kaspickým a Azovským mořem? Nebo po hlavním hřebenu Kavkazu? Podle této teorie by tedy nejvyšší evropská hora byl ruský Elbrus. Nabízí se i varianta hranice jižně od Velkého Kavkazu, údolím řek mezi Černým a Kaspickým mořem. Byli jsme tedy stále ještě v Evropě nebo už v Asii? Já si připadala celou dobu evropsky, ale myšlenka, že nejvyšší horou Evropy není Mont Blanc, mi příliš nesedí :-) Tak to jen tak na okraj. Zpět do Ušguli...

Budu-li mluvit za sebe a za Luďka (děti byly v pohodě), do Ušguli jsme dorazili krátce po poledni vyřízení jak žádost. Byli jsme na cestě po Kavkaze 31 dní bez odpočinku, tachometr se zastavil přesně na čísle 2000 a výškoměr ukazoval 26.000 nastoupaných metrů. Do toho Luďka už několik dní trápily žaludeční potíže. Hned u cesty stál šikovně malý hotýlek s restaurací, kde jsme si prostě nemohli nedat oběd a také jsme chtěli nasát zdejší atmosféru. No dobře, také jsme se tady po dvou dnech připojili k internetu :-)
V tomto hotýlku nocoval ten cyklista z Česka, kterého jsme potkali na začátku cesty do Svanetie, a protože ani my jsme to už nechtěli dneska dál hrotit, zeptali jsme se na nocleh. Bohužel měli plně obsazeno, byl totiž pátek, čili víkendový nápor...
Ale nebylo třeba se obávat - při zoomování mapy se objevila ikonka postýlky snad v každém druhém domě, fakt nepřeháním. Někteří z nich jsou i na bookingu. Stačilo zajít do libovolné uličky a uspěli jsme hned u prvního gueshousu. Všude to bylo stejné - dole bydleli místní, nahoře měli pokojíky pro hosty (zde tři) se společnou koupelnou a kuchyňkou. Kluci padli za vlast, postel po pěti týdnech spaní ve stanu! Luděk usnul, Víťa se ponořil do online světa, jedinou Šárku jsem zlákala na krátkou vycházku k monastýru nad vsí. Stály jsme tam v obklopení zelených hor, za nimiž vyčuhovala nejvyšší gruzínská hora Šchara (alespoň myslím, že to byla ona). Pod námi žilo Ušguli svým životem, tedy převážně pastevectvím. Ušguli tvoří seskupení čtyř vesnic a díky svým kamenným věžím bylo zapsáno na seznam UNESCO. Oblast je to tak odlehlá, že si každá rodina stavěla svoji obrannou věž, nemohli se spolehnout při nájezdech na obranu vojska.
Dnes v Ušguli žije asi 70 rodin, a zajímavě se snoubí turistický ruch s běžným životem. Zatím ještě převažuje ten domorodý, turistu od místního poznáte hned - podle outdoorového oblečení a vybavení.

Po zbytek odpoledne jsme odpočívali a já prala. Luďka pořád trápil žaludek. Večer jsme zarezervovali lístky na zpáteční trajekt. Už to nebylo daleko, a po přejetí sedla jsme dokázali lépe odhadnout čas, který potřebujeme na zbývající trasu do Batumi. Čekalo nás ještě šest dní...

Tři dny nám zabral "sjezd" z hor podél řeky Ingury. Svanetie je region opravdu odlehlý.
A deštivý. Den, kdy jsme nocovali v Ušguli, bouřka nepřišla. Zato další dny...

Na asfalt to bylo ještě opravdu avizovaných 15 km a vzít si na ně čistě vyprané oblečení byla velká chyba. Ohromné kaluže se rozprostíraly přes celou šíři vozovky, věčně jsme nějaké objížděli, a když to nešlo, tak holt i projížděli. Byla sobota, do vsi mířily desítky terénních aut s turisty, občas některý řidič počkal až louži zdoláme, několik z nich ale netrpělivě a bezohledně vodu, v níž se bahno mísilo s kravskými lejny, projelo. Nahnědlá tekutina stříkala všude okolo, pochopitelně i na nás.
Cesta "dolů" je vedena tak šikovně, že při sjezdu podél řeky nastoupáte 2000 metrů. V podstatě si při cestě dolů to sedlo vyjedete nahoru ještě jednou. Na Kavkaze si zkrátka cyklista neodpočine, silnice se vlní jako horská dráha. Však to také horská dráha je, výhledy na čtyř a pětitisícovky umocňují velehorskou atmosféru. Těšili jsme se na asfalt, ale silnici z většiny tvořily betonové panely, už značně zubem času nahlodané. Z Bogreshi je nutno překonat 500 výškových metrů, neboť silnice vede sousedním údolím. Míjeli jsme spoustu samot s typickými obrannými věžemi z kamene. "A jediné Ušguli je v unesku," brblaly děti, bylo jim líto věžiček, kterých si nikdo nevšímal, protože nejsou na seznamu. Mestie už nám po tom všem přišla příliš zápaďácká, na místní poměry vyumělkovaná a turistická, tedy obyčejná. Konečně jsme v ní ale zase narazili na oblíbený chleba puri za 1 lari.

Gruzie a Kavkaz nás uchvátily, jedna věc mi ale vadila silně, a to byly odpadky. Bohužel to musím napsat, ale neexistuje snad metr čtvereční, aby na něm neležela pohozená plastová láhev, plechovka, igelitový sáček nebo kus papíru. Hledání místa na spaní se tak neslo v duchu najít rovné a tiché místo, ale i co nejméně zaneřáděné.
Samostatnou kapitolou byla místní WC - třeba u restaurací nebo i u obydlí. Nebylo neobvyklé, že je měli postavené tak, že exkrementy padaly do řeky, která protékala přímo pod mísou. Přišlo mi to tak šílené, že jsem to ani jednou nevyfotila. U řek jsme spali často, ale mytí v nich jsme brzy zavrhli.

Po silnici se pohybovalo spousta domácího zvířectva, ostatně jako všude, nicméně extrém byla kráva ležící v tunelu. Prostě si tam jen tak ležela - venku asi moc pálilo slunce nebo nevím, co ji přimělo k tomu trávit čas uprostřed 300 metrů dlouhé tmavé roury.

Na začátku této cesty jsem měla tři hlavní obavy. Psi, alkohol a... řidiči.
Jeden kamarád z Poznaně, který byl v Gruzii také na kolech s celou rodinou, mě moc neuklidnil: "Gruzínci jsou ještě daleko horší řidiči než Poláci."
"Auta jsou ale jen na hlavních. My preferujeme takový ty prašný silnice v horách, tam nejezdí skoro nikdo," dodal.

Obvolávala jsem i další kamarády. Marcí navštívila Gruzii s manželem, pohybovali se ale maršrutkami a pěšky, protože byla v pátém měsíci. Zajímalo mě, jak vnímá provoz v porovnání s Balkánem. "Hele, je to asi horší, divočejší, zběsilejší," řekla mi tehdy. Ale dodala: "Ti řidiči tam jsou ale geniální. Neviděli jsme za celou dobu ani jednu nehodu, a od cyklistů dodržují velký odstup."

O geniálních řidičích jsem si po dobu čtyř a půl týdne myslela své. Nadávala jsem, vztyčovala "fakáče" (to slovo mám od dětí), vždycky když nás někdo minul na centimetry. Prý geniální, vysmívala jsem se jim v duchu. Větší hovada jsem neviděla!
Došlo mi to až cestou z Mestie. Auta sice jezdí zběsile rychle, předjíždí se na všech možných i nemožných místech, v pravotočivé zatáčce, v kaluži, ale... fakt jsem si nemyslela, že to řeknu, nicméně... slíbila jsem to tam v duchu.
Oni fakt geniální jsou!
Protože: tolik zvířat na silnici jsem ještě nikde neviděla. Prasata, krávy, husy... objevují se na těch nejnečekanějších místech, za zatáčkou, v tunelu. Ve vsích skáčou na auta psi, řidiči musejí mít oči opravdu na šťopkách, vytrénovaný dokonalý postřeh. Zde opravdu nelze nevěnovat se řízení.

A ještě jedna věc se týká tamního provozu, neumím ji nijak pojmenovat, ale jde o to, že za celých pět neděl jsem neslyšela jedinkrát zvuk nervózního zatroubení, neviděla ani jednou náznak msty či vychovávání druhých, jaké u nás bývají zvykem ve formě problikávání, a bohužel i vybržďování.
A že jsme toho na cestách viděli dost. Dodávka zaparkovaná v pravotočivé zastávce uprostřed vsi, řidič z ní vesele prodával ovoce a zeleninu. Zákazníci parkovali hned za ním, nebo vedle něj, co na tom, že zkomplikovali průjezd spoustě dalších :-) Zírala jsem a nechápala. Jednak, jak může někdo tak blbě zastavit, ale mnohem víc jsem koukala, jak to, že to nikomu nevadí. Nikdo netroubil, nikdo si neťukal na čelo ani ostentativně netúroval motor. Všichni prodejce objížděli jako nejsamozřejmější věc.
A víte co? Mně se to nakonec strašně líbilo. Ta tolerance lidskosti. Co já vím, třeba měl ten prodavač nějaký svůj důvod, že zaparkoval zrovna tam. Každému z nás se to někdy stane, že potřebuje auto na chvilku postavit na blikačky, každý jsme někdy zaparkovali "blbě" nebo třeba omylem vjeli do jednosměrky. Poslední, co v tu chvíli řidič potřebuje, aby ti okolojedoucí dávali najevo, co si o něm myslí. Člověk to ví sám dost dobře :-)
V Gruzii jakoby všichni věděli, že každý dělá někdy chyby, že každému se občas stane, že někoho druhého trochu omezí. A protože každý někdy potřebuje, aby nad jeho pokleskem bylo přimhouřeno oko, tolerují a neřeší chyby a poklesky toho druhého - vždyť v tomto rozsahu opravdu nejde o nic zásadního. Výsledek je, že jsou všichni v naprosté pohodě. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nikoho nevychovává, nikdo se nemstí. Já bych řekla, že v konečném důsledku je pak provoz možná i bezpečnější. Už druhý rok se tento přístup učím a musím říci, že mě to baví. Je úžasně osvobozující. Hlavně v době, kdy se přišlo s novinkou týkající se nás, cyklistů, kdy by řidiči měli dávat při předjíždění odstup 1,5 metru. Místo toho, aby si všichni přiznali, že to je důležitá věc dávat na druhého pozor, se vymýšlejí důvody, proč to nebude fungovat.

Nemyslete si ale, že by byl provoz v Gruzii nebo Arménii bez nehod úplně. Pomníčky u silnice se tam vyskytují a není jich zrovna málo. Divili jsme se, jak monumentální hroby se tam staví - oplocené, s lavičkou, stolečkem... Jednoho podvečera jsme pochopili, když u pangejtu zastavilo auto, z něho vystoupil kluk, v ruce bochník chleba a dvě lahve vína a mířil k pomníčku. Prostě tam šel, možná za kamarádem, možná za bratrem, posedět a popít.

Bohužel je to tak. V autě může člověk zabíjet... A cyklisté, byť vypadají třeba nafoukaně, jedou roztažení či kdo ví jak špatní ještě jsou a je potřeba jim ukázat, zač je toho pumpička, ve střetu s karoserií či nárazníkem jsou mnohem slabší a křehčí.

Fotogalerie

20.06.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.81

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (5 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |