blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Kavkaz s dětmi - část 4.

Kavkaz s dětmi - část 4.

Tisíce fotek s Araratem, ale kdo by nezastavil a nefotil!

Foto: Autor

Další fotografie

Arménské kláštery

V Jerevanu jsme strávili asi půl dne. Nebyli jsme úplně dokonale připraveni, co v metropoli Arménie vidět, ale pravda je, že nám ke štěstí docela stačilo se tam pouze vyskytovat. Na městě považuji za zajímavé několik prvků - první z nich je nadmořská výška. Většina měst se rozkládá v údolích řek - Jerevan leží na úpatí hory. Nejnižší výška je tady 990 metrů, tedy jako kdyby město začínalo na "našem" Suchém vrchu a táhlo se až do výšky přes 1400 metrů.

Druhý je výhled na Ararat. Kamarádi, kteří byli v Arménii na kolech před několika lety, přiletěli do Jerevanu, ale hora se jim skrývala za hustým smogem. Její siluetu spatřili až při odletu. My měli štěstí vidět ho několik dní docela zřetelně. Nicméně pro Armény je tento pohled na "svoji" posvátnou, leč bohužel nedostupnou, horu spíše skličující.

Třetí je fakt, že ač je Jerevan jedno z nejstarších měst, údajně starší než Řím, mnoho historických památek se do dnešní doby nedochovalo. Mohlo za to několik ničivých zemětřesení v minulosti. Ve městě dnes žije něco přes 1 milion obyvatel, což je třetina obyvatel celé země.

No a poslední věc, která nejvíc zajímá naše děti, leč jsme je bohužel museli zklamat: V celé Arménii není ANI JEDEN McDonald! Jedině KFC, což jim muselo stačit. Nebylo to prý úplně ono, ale lepší než nic. Takže konečně nějaká odměna pro ně ????

Po jídle jsme se konečně vydali poznávat krásy Jerevanu. Projeli jsme se po kruhovém Náměstí Republiky, navštívili moderní betonové Kaskády s parkem plným soch a moderního umění a na závěr si vyšlápli kopec k památníku Matka Arménie, odkud je jednak nádherný panoramatický výhled na celé město z cca 1140 m s oběma Araraty na pozadí, jednak se uvnitř nachází malé válečné muzeum (II. sv. válka a boje o Náhorní Karabach) a před památníkem hoří věčný oheň. Dozvěděli jsme se, že zde do roku 1967 na podstavci stál a na město shlížel J. V. Stalin.

Ararat měří 5137 m, sousední (Malý) 3897 m. Jedná se o vyhaslou sopku, a jak všichni vědí, údajné místo přistání Noemovy archy. Hora Ararat dnes sice leží na území Turecka, stále je však posvátnou horou pro všechny Armény, kteří byli z východního Turecka vyhnáni (nebo byli přímo vyvražděni) v letech 1915-1921, tedy v době událostí nechvalně známých jako arménská genocida. O život údajně přišlo až 1,5 mil. obyvatel a uznání těchto zmařených životů coby obětí cíleného vyvražďování nikoli jako "normálních obětí " války se dodnes řeší na vysokých politických místech. Málokterý národ jako Arméni má tak pohnutou historii, každý den jsme ale naráželi na usměvavé, nápomocné a pohostinné lidi. Kdybych měla vše popisovat, byl by můj text mnohem delší.

V podvečer jsme Jerevan opustili, bohužel špatnou výpadovkou. Vůbec nechápu, jak je to v 21. století s mapou a GPS v mobilu možné, ale na ulicích nebyly absolutně žádné směrovky, a nám se nechtělo na každé křižovatce zastavovat a čumět do displejů, těšili jsme se až z té záplavy aut vypadneme. To se nám ale vymstilo, byli jsme totiž úplně blbě. Na jihu místo na východě! Měl to být mnohem výhodnější směr pro dobytí kláštera Geghard, a já se teď bála, že ho Luděk bude díky tomu chtít vynechat.

O arménských klášterech jsem se už zmiňovala, konečně na ně došla řada. Nicméně zapomněla jsem dodat, že se nacházejí většinou na tak odlehlých místech a hodně vysoko, že se k nim člověku ve čtyřicetistupňových vedrech snad ani nechce. Znáte to, doma u počítače se to plánuje. Jenže vynecháte tohle, pak tamto... to jsme sem vůbec nemuseli jezdit.

Luděk se ale nijak nebránil - naopak jsem to byla já, kdo později maličko skuhral. Ztratili jsme totiž dost blbě i nadmořskou výšku, takže jsme se z tisíce metrů museli škrábat do 1750 m. "Zpátky to bude z kopečka," utěšovali jsme se. Ale bylo to 30 km tam a 30 km po stejné cestě zpět a mě tak napadlo: "Hele, co kdybychom si stopli nějaký gruzavik, ušetřili bychom si půl dne cesty." Udělala jsem na svého parťáka oči, samozřejmě stranou, aby to neslyšely děti. Ale jak zle se na mě podíval! "Autem? No to snad nemyslíš vážně!" Takže nezbylo než zatnout zuby a šlapat do pedálů.

Navečer jsme dojeli do nenápadného sedla, v němž ale končí asfalt. Vlastně dost možná silnici kdysi pokrýval, ale silnice je stržená a po nově vedené serpentině projedou jen místní stroje značky Lada. Na krajinu, která se však za průsmykem otevřela, jsem jenom zírala. Něco takového jsem ještě neviděla. Jako kdybychom jeli pouští! Zlatavý písek s ostrůvky keříčků -jako kůže rysa, napadlo mě. Zapadající slunce později skály zbarvilo z oranžova do růžova. Spali jsme s výhledem na Ararat, už podruhé.

Krátce po poledni jsme konečně dorazili k Geghardu. Ve 4. století částečně vytesán do skály zde vysoko v horách odolával zemětřesení a nájezdům Arabů a Mongolů. Na samém konci údolí, kdy už si říkáte, že cesta dál vést nemůže, se na poslední chvíli objeví. A taky že žádná sjízdná cesta dál nevede, zpátky se musí po stejné trase. Vstup do kláštera je volný, místní se od turistů poznají tak, že při východu z hlavní kaple couvají - jak jim velí zdejší církev, protože se ke Kristovi nemohou obrátit zády. Geghard znamená v překladu klášter kopí. Po nějakou dobu zde totiž byla uložena část kopí, jímž byl na kříži probodnut Ježíš Kristus. Arméni tvrdí, že je pravý. Kdo četl pozorně, tak si možná pamatuje, kde je tento relikt uložen dnes. Návštěva kláštera je i pro nevěřící silným zážitkem. Nás, co se celý život potácíme někde na půli cesty, ale i toho největšího realistu paprsek světla pronikající někudy skrz temné zdi klášterní budovy musí přimět zastavit se a - snad i... uvěřit.
No a potom zase těch 30 km zpátky, přehoupnout se přes hřbet rysa (150 výškových metrů), jak jsem osobně těch několik serpentin pojmenovala, cvaknout dalších tisíc dalších fotek s Araratem na pozadí, oddechnout si, že je šichta za námi - a večer ulehnout v meruňkovém sadu. Pochopitelně už sklizeném...

A další den, další klášter, Khor Virap. Leží v nížině - a zajížďka k němu není delší než pár kilometrů. Ikonický obrázek utváří mohutná hora Ararat na pozadí za ním. Máme štěstí na krásné počasí a jasné nebe. V klášteře ale z prohlídky kobky, kde byl 13 let vězněn Řehoř Osvětitel, až mrazí. To on se převážně zasloužil o to, že Arménie v roce 301 přijala křesťanství jako státní náboženství. Přežití věrozvěsta Řehoře v hluboké kobce s hady a štíry po dobu 13 let a následné uzdravení krále bylo ve své době bráno jako zázrak. Řehoř prý přežil možná díky tomu, že mu jakási vdova nosila jídlo, ale už to bylo považováno v té době za zázrak. Král Trdat, který do té doby považoval křesťanství za velkou hrozbu, vážně onemocněl. Králova sestra měla sny, že se král uzdraví, když propustí Řehoře. A tak se stalo. Trdat se poté nechal pokřtít a Arménie jako první uznala křesťanství (15 let předtím, než bylo uznáno v Římě). Je to už strašně dávná historie, ale nedá se nic dělat, prostě tu na člověka z těch kamenných zdí dýchne.

Pokračujeme dál arménskou nížinou. Tedy, z hlediska Arménie znamená těch 800 nadmořských metrů nížinu. A jak je úrodná. Prý až 40 % zemědělské produkce pochází odsud. V obci Yeraskh však sranda končí. Mají tu legrační kruhový objezd s jedním možným výjezdem východním směrem. Ten druhý, jižní, míří do nepřístupné ázerbájdžánské exklávy Nachičevan. Yeraskh působí dojmem zašlé slávy, skoro jako ospalá westernová města na divokém západě. Pár domů, dvě hospody...
Stoupání začíná poměrně dost zostra. Silnice je kvalitní, a protože vede těsně podél "nepřátelské" hranice, je lemovaná valem s vojenskými pozorovatelnami. Pomalu nabíráme ztracenou výšku, silnice se zakousla do hor, jejichž barva opět připomíná spíš poušť a kamení.

Měli jsme za sebou prvních asi 500 metrů převýšení a rozhodně jsme chtěli ještě do večera zdolat další, nicméně osud nás zavál do vísky Tigranashen, protože jsme už neměli co pít. Kopec a horko v araratské nížině nás doslova vysály. Paní, která nám vodu doplňovala, byla zároveň majitelka maličkého krámku (velikosti maringotky), který kvůli nám speciálně odemkla, tak jsme ještě doplnili něco trvanlivých zásob a chystali se pokračovat dál. Když vtom zničehonic zadul tak silný poryv větru, že se až sloupy elektrického vedení začaly ohýbat a já jen s obavami čekala, kdy spadnou. Pravda, vytvořené byly z kmenů stromů. Byly nejspíš ale na takové fukeře zvyklé, protože se sice hrozivě kývaly, ale držely. Horší bylo, co s námi. Protože jednak v takovém větru fakt nešlo jet na kolech dál, ale hlavně, kde bychom v něm stavěli stan v těch bezlesých horách. A když ani Luděk neřekl své obvyklé "čeho se bojíš?" bylo jasné, že musíme nocleh vyřešit nejlépe zde ve vsi, to znamená teď hned. Na okraji vesničky stály jakési ruiny. "Viděl bych to někde u těch zdí, tam bude závětří." Vydali jsme se tím směrem a brzy jsme přišli na to, že to, co se nám zdálky zdálo jako ruiny, byly obydlené domy. Z jednoho vyběhla asi dvacetiletá holka. "Dobrý den, bylo by, prosím, možné, si tamhle na té louce, za plotem, postavit stan a jednu noc přenocovat?"
Problém. Nepůjde to. Pozemek není jejich, ale souseda. "Ale jestli netrváte na té loučce, klidně můžete přespat na naší zahradě." A to se neodmítá. V silném větru jsme se snažili ukotvit vlající plachty našich dvou stanů a rychle je zatížit spacáky, a když už jsme měli skoro hotovo, holčina přinesla na tácu čtyři hrnečky čaje. Poděkovali jsme, přišel vhod. A po čaji prý máme přijít dovnitř. To se také neodmítá. Oblékli jsme se do svátečního (no, dobře, to jsem si vymyslela:-)) a šli na návštěvu. Neomítnutý dům byl maličký a čítal dvě místnosti. První obstarala funkci chodby a kuchyně dohromady, a měla jen hliněnou podlahu. Druhá tvořila ložnici a obývák v jednom, celému pokoji vévodila obří televize. Omítka hliněná, podlaha betonová, v části s postelemi dřevěná. Všude čisto, zameteno, ale docela syrovo. "Bydlíme tu už patnáct let, je to maličký domek, ale máme ho rádi," chlubila se majitelka, kterou jsme konečně spatřili. Mohla být stejně stará jako my. A ta holka, co nám přinesla čaj, byla její nejstarší dcera. Další dcera, dvanáctiletá, kmitala v kuchyni a chystala občerstvení. Výchova dívek po arménsku. Stůl byl za chvíli plný. Opečené brambory, rajčata, sýr, jakési placky a chléb. Skromné, ale výborné.

"Co myslíš, Šari, zvládla by ses takhle postarat o hosty?" zeptala jsem se svojí dcery. A pak přišla ještě jedna paní, kamarádka ze vsi. Tohle jsou nádherné okamžiky spojené s cestováním. Viseli jsme jim pohledem doslova na rtech, zajímalo náš všechno z jejich života. Paní domu pracuje jako kuchařka v místní škole (Byli jsme překvapení: tady je škola? Ano, a docela velká), její manžel, s nímž má dohromady čtyři děti, pracuje v Karabachu a domů jezdí jen jednou za čas. "A jak v zimě?" narazila jsem na nadmořskou výšku 1400 metrů a dveře do domu, které připomínaly dveře do saloonu z filmu - vstup do domu chránily jen napůl. "Sněhu tu přes zimu moc nemíváme," dozvěděli jsme se od těch úžasných a skromných lidí. Proč mám pokaždé pocit, že tihle lidé, co v životě nebyli za hranicemi své země, mají v sobě jakousi životní moudrost a dokážou v tom svém světě být šťastní a spokojení, možná ještě šťastnější než my se všemi našimi vymoženostmi a pamlsky.
Ovšem, pokaždé když na ně vzpomínám, musím myslet i na tu venkovní kadibudku s dveřmi vlajícími na jednom pantu - aspoň tohle by si opravit mohli.

S lidmi jsme se bavili jedině rusky. Otázku "govoritě po rusky" netřeba nikomu pokládat, prostě jsme začali automaticky rusky mluvit my na ně, nebo oni na nás. Máme štěstí, že jsme ještě ruštinu na škole zažili, já si ji dokonce z lenosti zvolila jako druhý povinný jazyk na VŠE. Je tu ovšem jeden důležitý aspekt, na který je nutno vzít zřetel. Jejich ruština je samozřejmě o dost lepší než naše. A bohužel, stará dobrá panslovanština, se kterou se v pohodě domluvíte od Běloruska po Balkán, tady nefunguje. Tady vám nějakým takovým jako "já bydláju" nikdo rozumět nebude. Arménština a ruština jsou dva úplně jiné jazyky, a tak musíte rusky hovořit čistě a používat správná a hlavně přesná slova. Což občas byl trochu problém, ale zvykali jsme si.

Arménská krajina je dramatická a fascinující; každý den, nebo často i každý půlden jsme měli kolem sebe úplně jiný obrázek. Vyprahlou polopoušť vystřídaly hory, potom hluboké kaňony, a když jsme odbočili ke klášteru Noravank (zajížďka 8 km a 500 výškových metrů) do červena zbarvené skály. A propos Noravank. Je nejmladší ze všech klášterů (13. století), ale stojí na tak nádherném místě, obklopen doslova rudými skalami, že se to plahočení za ním, v odpoledním horku, vyplatilo. Za Noravankem potom cestu podél řeky lemují kopce roztodivných tvarů. V údolí řeky Arpy jsme našli nejkrásnější arménský nocleh. Travička, řeka, ohniště a lavičky. A vařená vajíčka ke snídani.

A další den, ještě nebylo ani poledne, přišel další zlom. Silnice překonala magickou hranici dvou tisíc nadmořských metrů a my se ocitli ve světě zelených hor - jako bychom se přenesli do rumunských Karpat. Jejich vrcholky zdobila sněhová pole. Relativní pusto a prázdno jen občas narušilo nějaké projíždějící auto. Jezdily tu kamiony s íránskými espézetkami a my si připadali jako drsní cestovatelé. Nacházeli jsme se na dávné hedvábné stezce. Sedlo Vorotan měří 2344 metrů, a vyznačují ho dva ohromné monumenty. Užili jsme si odsud poslední pohled na Ararat. Jeden by i slzu uronil, doprovázel nás několik dní. Už se nejspíš neuvidíme, loučila jsem se a děti si ťukaly na čelo. Za sedlem silnice klesla do 2100, to máme rádi, když neklesneme hluboko. Krajina místo Rumunska připomínala pro změnu Norsko. K zeleným horám se zbytky sněhu totiž přibyla modrá hladina jezera. A šeredně se ochladilo.

Arménie mě uchvátila. Neviděla jsem ještě tak zvláštní krajinu, tak pestrou paletu barev. Od žluté, přes hnědou, červenou až po zelenou. Zbytky sněhu v šedých žlebech vrcholků hor, modré hladiny jezer a fialové koberce divokých květin na lukách, které spásají stáda ovcí a krav. Večer a ráno bývá na silnicích rušno, to když se stáda přemisťují. Bíle kvetly bolševníky velkolepé. Nádherné květiny, které jsou zde doma, se s pozadím velehorských štítů vyjímají opravdu skvostně. Nedivím se, že kterýsi car zatoužil pěstovat je i ve svých zahradách. A černé, opravdu černé tam byly noci. Bez veřejného osvětlení, bez světel měst.

Zorats Karer - arménský Stonehenge? Archeologové nevědí, na co kameny s kulatými otvory kdysi sloužily. Tuší však, že jde možná o observatoř z doby 5000 let př. n. l nebo o hřbitov z doby bronzové a železné. Nabízí se i méně romantické, zato praktické účely, jako je uvazování dobytka či rozlišení hrobů pro ženy a muže...

Potkali jsme tam dva kluky na kolech - jeden jel na klasickém, druhý na ležatém. Přijeli sem až z Francie. Po vlastní ose! Museli jsme si sebekriticky přiznat, že jsme zde byli celkem za žabaře. Je to lokalita oblíbená opravdovými světoběžníky. Většina kolegů cykloturistů, které jsme potkali, do Gruzie nebo Arménie totiž přijela po vlastní ose, tedy přes Rusko nebo Turecko. Pravda, nikdo z nich s sebou neměl školou povinné děti. Vlastně jsme tam s dětmi žádné cyklisty nepotkali.
Kláštery se možná zdají být jeden jako druhý, ale nenechte se zmást. Každý má jinou historii a nejpůsobivější je jejich umístění. Vorotnavank je asi z roku 1000 a oproti těm předchozím stojí opuštěný, stranou zájmu na skalním ostrohu nad roklí, kterou vytvořila řeka stejného jména, tedy Vorotan.

Termální prameny Vorotan přinesly zklamání. Byla to velká zajížďka, ale podobně jako skoro všechno zde z dob budování socialismu - jejich sláva zašla ještě dřív, než mohly vůbec vejít ve známost. Objevili jsme dva bazény, v tom jednom se koupala rodinka z Jerevanu, ten druhý byl plný odpadků. Na pozadí hotýlek, který zchátral ještě dřív než byl dostavěn.

A potom - přece nebudeme vracet až do Sisianu po stejné trase, střihneme to rovnou nahoru, z Vaghatinu vede silnice. Je to "jen" 500 výškových metrů na 7 kilometrech. Že já na to vždycky skočím! Sesednout z kola a tlačit jsme museli hned za posledními domy. Jet se nedalo, zkratka byla šíleně prudká a kamenitá. Ale když už jsme se dali na boj, přece to nevzdáme. Vždycky jsem krátký úsek kolo potlačila a pak rozsvítila mobil s otázkou, kam se posunul modrý puntík na mapě. No nic moc, měla bych ty intervaly prodloužit. Stáli jsme asi v půlce kopce a zdola přihrčel UAZ, takové to klasické vozítko sovětských zemí. "Nechcete svézt?" ozvalo se z okénka. Jasně že chci, ale... hrdost mi to jaksi... nedovolí. "Tamhle vepředu je můj muž, to on je tady šéf. Jestli bude souhlasit..." Takhle fikaně jsem svoje ego chtěla obelstít. Když by Luděk naložení kol povolil, bylo by to jiné. Už by to nebyla moje vlastní iniciativa. Sledovala jsem to s napětím a telepaticky vysílala pokyny. Auto u Luďka opravdu na moment zastavilo, ale po chvilce se zase odpíchlo, kola se na kamenitém povrchu protočila, ale zabrala velice rychle. "To je stroj, panečku!" A tak bez nás zmizelo v oblacích prachu. "Tak nic no," polkla jsem hořkost v ústech, když jsem se vydýchávala po dalším úseku.
Moc jsme toho ten den neujeli. Ani ne 60 kilometrů. V Arménii se musíte přestat nervovat z toho, že plány (zejména ty na počet ujetých kilometrů) tak úplně nevycházejí. Teprve pak si zemi můžete užít se vším všudy. Nakonec by asi časově vyšlo lépe se vrátit po silnici. To je klasika. Jenže "kdyby člověk věděl" by byla nuda. Občas to nějaké koření chce, ať je na co vzpomínat.
Chladný byl nocleh ve 2100 metrech s výhledem na arménské nekonečno. Na skalnaté hory a travnaté pláně. A na údolí, na jehož dně jsme stáli předchozí poledne.

Klášter Tatev z 9. století je další povinnou zastávkou. Stojí na skalním ostrohu, 500 metrů nad údolím řeky Vorotan. Mám pochopitelně na mysli druhou stranu údolí, než tu kde jsme stáli my. Existují v podstatě dvě reálné cesty, jak se k němu dostat. Buď po svých v úžasných serpentinách sjet až na úroveň řeky (500 výškových metrů) a pak to samé nahoru. A pak znovu, jenom v opačném pořadí, při cestě nazpátek. Druhá možnost je zdejší lanovka. Není to jen tak nějaká lanovka, jmenuje se Wings of Tatev. Takzvaná létající tramvaj je se svými 5,7 kilometry nejdelší visutou lanovku na světě. Bez jediného sloupu překonává hluboké údolí. Kabinka se kymácí na ocelovém laně nad propastí, což je pro mne opravdu výzva, ale vzít to spodem se mi vážně moc nechce. Sice už je dneska silnice po celé délce asfaltová, ale tohle ostatním (hlavně dětem) udělat nemůžu. Zvolili jsme cestu lanovkou. Nejlepší by bylo přeletět údolí i s koly, a vracet se po svých, to ale možné není. Mají to příliš moderně organizované. Samé závory, turnikety a čárové kódy. A tak čekám s ostatními asi dvaceti cestujícími, až se zavřou dveře a lanovka se rozjede. Příjemný hlas vypráví o historii celé oblasti a já počítám, jaká je asi pravděpodobnost, že se kabina utrhne zrovna dneska, v tuto minutu... Lidi zaječeli nadšením, když se kabinka přehoupla přes hranu kaňonu a čekal ji nejatraktivnější úsek bez podpěrného sloupu. Já se z oken nedívala a tak mi nevadilo, že visíme tři sta metrů nad zemí. "Ty si dej hadr přes hlavu," poradil mi kamarád, který zná můj strach z výšek a otevřených prostor a byla to dobrá rada ????

Tatev je úžasný, není to jen klášter, jde spíš malé městečko, jehož součástí byl i mlýn nebo pivovar, protože zde v dávných dobách žilo až tisíc obyvatel, ale když jsme si kupovali jízdenku, museli jsme si rezervovat přesný čas zpáteční jízdy. A jestli vám můžu doporučit, hodina a čtvrt je málo. Dejte si klidně dvě, ne-li víc. Abyste stihli dojít na vyhlídku, jinak si monumentálnost kláštera nebudete moci tak dobře vychutnat.

Fotogalerie

27.04.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.81

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (5 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |