Jak jsem očuchával bikepacking - poprvé

Bikepacking je stále ještě novým a pro mnohé neznámým pojmem. Je to zcela zvláštní odvětví cyklistiky. Dalo by se říci jakási směsice outdooru, cestování a survivalu – to vše dohromady a na kole. Bike = kolo; Packing = balení, balík, náklad. Volně přeloženo by se tedy dalo říci, že je to jízda na napakovaném kole - cestování na lehko. A proč to? Když člověk cestuje někam daleko na kole, obvykle s sebou táhne hromadu věcí naložených v objemných brašnách nebo dokonce v přívěsném vozíku. Jenomže s takovou zátěží se dá jet jen velmi pomalu, navíc prostupnost terénem je hodně omezená a do spousty míst je nemožné se dostat. Jenomže to by nebyl člověk, aby stále nepřekonával své limity a nevymýšlel nové způsoby. A tak se začala výbava zmenšovat a zmenšovat, až se smrskla jen na to nejnutnější potřebné k fungování kola i cyklisty. To se pak poskládalo do nejrůznějších brašniček a kapsiček – co nejmenších a nejlehčích – připevněných bez nosiče na rám kola, případně i do batohu, a mohlo se vyrazit. Zrodil se Bikepacking – cestování na lehko. Samozřejmě takový způsob je silně na úkor komfortu a člověk už musí mít nějaké znalosti a dovednosti, aby takto mohl fungovat – nemluvě o houževnatosti, ale dají se tak urazit dlouhé vzdálenosti mnohem rychleji než s nákladem a podívat se i do těch nejhůře přístupných míst.

Popravdě, když jsem se o bikepackingu před pár lety dozvěděl, nijak zvlášť mě nezaujal – tedy do doby, než jsem se dočetl o existenci jakýchsi zvláštních extrémních závodů, o kterých nemá většina běžných smrtelníků ani tušení. Jsou to závody divokou přírodou, těžkým terénem na stovky kilometrů, bez podpory, zajištění, bez přestávky... Kombinace závodu a bikepackingu. Dobrodružství nejvyšší úrovně. Dobrodružství mám v krvi od narození. Už jako malý jsem se rád schválně ztrácel v lese. S provázkem, rybičkou a krabičkou čmajznutých sirek bych jistě vydržel týdny zálesačit, kdyby mě pokaždé nenašli. O něco později jsem našel velké zalíbení právě v cyklistice – v cestování i amatérském závodění. No a když se tedy objevil způsob, jak tohle vše zkombinovat, zahořel jsem ohromnou touhou alespoň si to zkusit. Jenomže nikdy předtím jsem nic takového nezkoušel. Několikadenní cyklotoulky s brašnami a stanem, to ano, ale na lehko, jen s tím nejnutnějším? To ne. Musel jsem si tedy ten bikepacking nejdříve trochu očuchat a začít od začátku.

Základ je asi správné vybavení. Nebo vlastně něco úplně jiného. Co člověk opravdu potřebuje, aby se do něčeho takového dal? odhodlání, výdrž, dovednosti, znalosti a zkušenosti. Výdrž a odhodlání snad mám, o tom nepochybuji, a to ostatní? To se nejlépe naučím až po cestě. Začal jsem tedy s výbavou. Na papír jsem si napsal seznam věcí, které běžně táhnu v brašnách. Pak jsem zapnul mozek, přemýšlel, kde všude pojedu, co mě může potkat, co se může stát... a začal jsem vyškrtávat vše, bez čeho bych se dokázal obejít. Když jsem s tím byl hotov, vzal jsem seznam od začátku a znovu proškrtával. A pak ještě jednou. Kupovat brašny na bikepacking se mi hned nechtělo. Není to zrovna levná záležitost. Navíc jsem nevěděl, jestli se mi tenhle druh cyklistiky vůbec zalíbí a jestli první pokus nebude i posledním. Měl jsem tedy obavy, abych zbytečně nevyhazoval peníze, ale četl jsem o borcích, kteří ani brašny nepotřebují a jsou schopni vystačit si s batohem. Řekl jsem si, že to napoprvé zkusím taky tak. Byl jsem tedy limitovaný malým turistickým batohem, jednou brašničkou na představec a brašničkou na nářadí pod sedlo.

Nezbytnou výbavu jsem poskládal z toho nejnutnějšího pro opravu kola, lepení, drobné nářadí, duše. A třeba se mi smějte, nezapomněl jsem ani na KáPéZetku i prťavou motolékárničku doplněnou o základní léky a nástroje. Dále nesměl chybět mobil, powerbanka, dvě svítilny, blikačka a sada náhradních baterií. Co se oblečení týče, věděl jsem, že budu mít jen to, co povezu na sobě, plus do batohu na přioblečení lehká bunda, návleky na nohy a ruce, šátek na krk, jedno funkční triko a jedno spodní prádlo na převlečení vč. silných ponožek. Na spaní lehounký spacák, tenká sportovní mikina a slabá aluminiová karimatka. Rozhodl jsem se, že i trochu toho komfortu si dopřeji. Přibalil jsem cestovní nafukovací polštář a 3 balíčky papírových kapesníků – však víte na co. No a ještě nějaké jídlo, pití a pár běžných drobností, jako peněženka, doklady, igelitové sáčky a pod...

Byl jsem připravený. Zbývalo už jen jediné. Vymyslet první experimentální cestu - a to nejlépe takovou zmenšeninu oněch extrémních závodů, kterou bych zvládl přes víkend – délka něco kolem 200 km, co nejvíce terénem, výhradně po turistických značkách. Musím si vyzkoušet noční jízdu i nocování jen ve spacáku na nezajištěném místě. Jinak se ale budu snažit jet bez zbytečného zastavování, odchylek a vytýčenou trasu absolvovat co nejrychleji.

Co se navigace týče, zvolil jsem zvláštní kombinaci. Při extrémních závodech se většinou jezdí podle GPS navigace, protože trasa nebývá nijak jinak značená, ale občas se používá i papírová mapa. Nainstaloval jsem tedy maník vlastní výroby, pro zhruba polovinu cesty si vytiskl mapové podklady a trasu zakreslil ručně. Zbytek cesty pak pojedu podle navigace. A to je další věc, kterou musím odzkoušet, protože podle navigace běžně nejezdím.

Je pozdní sobotní květnové odpoledne. Slunce svítí a ještě hřeje. Na terase prská gril, šumí pivko, hlasitý hovor a smích... Vládne dokonalá jarní pohoda v rodinném kruhu. Jen dva elementy sem tak úplně nezapadají: o nedalekou stěnu opřené kolo vybavené do terénu a na lavičce sedící cyklista v plné zbroji, na hlavě helma se svítilnou, kapsičky dresu nacpané. Ukusuje klobásu a nervózně pokukuje po hodinkách. Čas startu je pevně daný a musí se dodržet, jako by to bylo doopravdy. Je třeba otestovat navigační aplikaci, podle které se závody jezdí. Navigační program a záznam trasy se spustí přesně v nastavený čas.

Chvíli před sedmou se zvedám a loučím se. Nechce se mi z pohodlí rodinného kruhu, klobása tíží, ale jsem odhodlaný. Přesunuji se na nedaleké nádraží, kde začíná zelená turistická značka. Moje trasa vede celá po turistických značkách a začíná právě tady, se začátkem zelené. Stojím pod rozcestníkem. Zbývá pár minut. Provádím poslední kontrolu. Sleduji mobil v pouzdře u představce. Sedmá hodina večer – spouští se navigace a já startuji svůj první mini-extrémní závod, ve kterém jsem jen já svým soupeřem – a samozřejmě všechny nástrahy cesty.

Náhle mám zvláštní pocit – projíždím městem, kudy jsem jel už milionkrát, a přitom někde uvnitř mi připadá, jako by to bylo poprvé. Možná je to tím, že touhle dobou se většinou z vyjížděk vracím, možná je to tím, že se zkouší něco nového. Zelená trasa mě vede dál – Klenová, Strážov... Dobře to tu všude znám. Mapu nesleduji, ani po značkách moc nekoukám. Teprve jak se mi pod koly začínají zvedat vyšší a vyšší Šumavské kopce a jak se domov vzdaluje, začínám si hlídat mapu a pátrám i po značkách. Nezabloudil bych, ale trasu musím přesně dodržet.
Zdolal jsem namáhavé stoupání z Čachrova a před vsí Kunkovice zastavuji u kapličky. Slunce zrovna zapadá za les. To chce fotku a taky je čas rozsvítit. No jo, ono se řekne rozsvítit, jenomže to nejdříve člověk musí mít co! Dopředu svítit můžu, ale s hrůzou zjišťuji, že jsem někde vytrousil fungl novou blikačku, ani ne týden starou. Vracím se k Čachrovu, pátrání je však bezvýsledné. Co teď? Vrátit se celou trasu až bůhví kam. Třeba bych ji ani nenašel. Mohla odskočit někam do trávy a už se stmívá... Trasa mě má vést převážně po polních a lesních cestách, silnic minimum a v noci stejně nebude skoro žádný provoz. Pokračuji dál - nesmím vyměknout hned po prvních dvaceti kilometrech.

Pořád nabírám nadmořskou výšku. Je už úplná tma. V lese jsou louže a těžko se jim vyhýbá. Naštěstí svítilna na přilbě je dost silná, a tak se nechá jet celkem pohodlně. V Keplých na autobusové zastávce oblékám návleky, je dost chladno. Také něco malého na zub přijde vhod. Pak stále dál zelenou...

Dostavují se první neznámé pocity z noční jízdy. Po tmě už jsem jezdil, ale vždy to byly buď krátké ranní cesty do práce, nebo večerní dojezdy z vyjížděk. Celou noc na cestě, to jsem zatím neochutnal – a příchuť je zvláštní, těžko popsatelná. Kdo ji chce znát, bude ji muset ochutnat sám.

U Hartmanic se babrám zarostlým údolím podél potůčku - příznačný název: Pekelské údolí. Svítilna ozáří rozevřený chřtán pekelské jeskyně – opravdu jako brána do pekla - a kolem hustý les, hluboká noc a dokonalá samota... Veselo mi zrovna není. V následném prudkém stoupání musím slézt. Udeřila těžká krize, únava roste. Pak se ale konečně objevují světla civilizace - městečko Hartmanice. Zelená turistická předává štafetu modré, jen mi chvilku trvá ji najít.

Hospoda asi před chvílí zavřela, ale na ulici je živo. Z hloučku opilců se za mnou nesou nesrozumitelné pokřiky. Nevšímám si jich. Asfaltové stoupání mi v té tmě připadá nekonečné, rychlý sjezd polní rozbahněnou cestou do Rejštejna nebezpečné. A zase do kopce. Únava stoupá, objevují se první myšlenky, kde hlavu složím. V Kašperských horách si musím orazit. Hodiny na náměstí už dávno odbyly půlnoc. Tedy, čekal jsem, že touhle dobou budu nejmíň o deset kilometrů dál. Namísto toho z Kašperek zase stoupám - spíš se plahočím ponořen do vlastních myšlenek oddaně sleduji světelný kužel před sebou, temné stíny lesa okolo se snažím nevnímat.

Asfalt se mění v lesní cestu, lesní cesta se mění v bahniště vytvořené těžbou dřeva. Tak nějak se tím pomalu brodím a kousek po kousku to jde. Pravá sranda přichází, když najednou zhasne světlo. Ve zlomku vteřiny jsem slepý a jen tak tak se neporoučím do bahna. Naštěstí mám světlo druhé. Po hmatu vyměním a vybité nechám nabíjet z powerbanky.

Vesnička Nicov mi připadá jako oáza. Že se tu line podivný zápach neřeším. Mám toho dost. Přišel čas zkusit si to nocování ve stylu „kam dojedu, tam si lehnu". Zalézám do autobusové zastávky. Má dveře, a to je velké plus, i když na podlaze se válí odpadky a na stěně není centimetr čtvereční bez pavučiny.
Sním si večeři - dva tousty s příchutí domova a kolem druhé hodiny zalézám do spacáku.

Moc jsem toho nenaspal, před čtvrtou hodinou raní se budím zimou. Ležet tu dál a klepat kosu nemá smysl. Balím a vyrážím do tmy. Čeká mě stoupání na vrchol Javorník. Cesta je mizerná. Jet nedokážu, tlačím, tlačím a tlačím. Pomalu se začíná rozednívat, to je dobré. Pomalu začíná bolet levé koleno, to není dobré.

Zvládl jsem to. Jsem na vrcholu. Slunce ještě nevyšlo. Sedám ke stolku pod zavřenou rozhlednou a dávám si pár sušenek ke snídani. Následný několikakilometrový sjezd by byl balzám na duši, Kdybych se nepajtloval zimou. Úsek podél říčky Spůlky by byl celkem příjemná výletní záležitost. Cesta za Putkovem by zase přinesla parádní vyžití náročným terénem, nic z toho se nedostavuje, jsem hodně nevyspalý, bolí mě hlava, zadek, ale ze všeho nejvíc levé koleno.

Z Bohumilic nabírám výšku silnicí. Asfalt je příjemná změna. Dokonce už můžu sundat i bundu. Ale koleno je na tom hůř a hůř. Závěrečný výtlač k malinké zděné rozhledně na Mářském vrchu, jen kousek od Vimperka, přináší děsivý poznatek. Koleno nebolí už jen při jízdě, ale i při chůzi, a ne málo. Jsem od domova asi na nejvzdálenějším bodě trasy a začínám si dělat starosti, jestli nebudu muset z tohoto závodu odstoupit pro zdravotní potíže.

Po krátké kochací pauze na rozhledně sjíždím dál vykáceným lesem. Stromy nikde, cesta nikde, značky nikde. Skončila modrá, skončila i mapa. Je čas začít se řídit navigací, a tak se jakž takž držím správného směru. Červená se ale nakonec mění v pohádkovou romantickou cyklostezku, a ta mě přivádí až do Volyně – města mých studentských let. Nostalgickou náladu nechávám schovanou v batohu, nejsem v tom správném rozpoložení.

U benzínky si dávám bagetu a nějaké tyčinky a pití. Přisedá si ke mně pumpařka a dáváme se do řeči, co ve Volyni nového za těch deset let. Moc se ale nezdržuji. Červená utíká na sever a vyjma jednoho kopce, je to cesta rovinatá, příjemná. Kus před městem se dokonce mění v parádní singlík při řece Volyňce. Na chvilku zapomínám i na bolest v koleni. Ze Strakonic, okresního města a domova Švandy dudáka dále pokračuji po červené - místy silnice, místy cyklostezka a někde úzká pěšinka – to vše parádní rovinou proti proudu řeky Otavy. Byla by to nádherná jízda - ideální i pro rodinný výlet s dětmi, ale koleno zase bolí – víc a víc. Nepovažuji se za hypochondra, ale tahle bolest je nesnesitelná. Často zastavuji a odpočívám.

Za Horažďovicemi se škrábu na nízký kopeček s hradištěm Prácheň. V altánu na vrcholu dospívám k rozhodnutí, že zbývající část trasy už nezvládnu. Ne v tomhle stavu. Chrupavka v koleni mi zesklovatěla, sklo popraskalo a rozpadlo se na malé střípky, které se teď v kloubu dřou, řežou a bodají, až bych řval. Snad se alespoň dostanu domů po ose.

Zelenou turistikou, rovinou podél řeky Otavy přijíždím do Žichovicích a loučím se s nedokončenou trasou. Silnicí mířím do Sušice, kde si na benzínce ještě dokoupím nějaké pití, je docela horko a slunce peče. No a pak už směřuji nejkratší cestou k domovu. Zbývá třicet kilometrů. Večer stojím u dveří, na tachometru svítí dvě stě a nějaké drobné. Tak přece, i když jinak, než jsem si přál. Nejsem ale moc nadšený. Sotva chodím, ramena otlačená od popruhů batohu, únava a hlavou se mi honí samé pochyby. Je bikepacking pro mě to pravé? chci v tom ještě pokračovat? Má to smysl...? Opravdu nevím. Musím se pořádně vyspat, zahojit bolavé klouby a pak se uvidí...