Jiné kolo (cyklodetektivka). Díl I.

(Varování autora: v tomto příběhu jsou všechny postavy smyšlené, zatímco veškerá krajina skutečná. Narozdíl od reálného života, kde to bývá obráceně...)

„Takový mám nejradši," prohlásil Radek a kývl směrem k cestě za plotem, po které právě projížděl starší muž na kole. „Kolo rozvrzaný, helma žádná, jezdí to po silnicích a pak to skončí špatně!"
Martin se napil piva a mlčel. Čekal, co přijde dál. Radek měl mizernou náladu, a to znamenalo, že u policie dneska měli rušno. Nový předpis shora, nové problémy dole. Anebo nový případ. Jestli je to tak, Radek dřív nebo později vybalí pár detailů, vždycky to tak bylo.
A taky že ano:
„Jako ten dnešní. Chlapovi je skoro sedmdesát, řekl bys, že bude mít trochu rozumu. Ale to ne, vyjede si bez přilby, přeletí svodidlo, leží pár hodin ve strži, pak ho najdou. Mrtvýho."
Radek neskrýval znechucení, kdyby to měl ve zvyku, byl by si teď určitě odplivl.
„Víte, kdo to byl?" zeptal se tiše Martin. Doufal, že nikdo tady z Roztok. Nesnášel, když mu zemřel někdo ze známých. A takových, jaké popisoval Radek, mezi nimi pár bylo.
„Víme, to nebyl problém, měl doklady. Byl z Kralup, jestli se ptáš na tohle." Radek ztišil hlas: „Nějakej Mejstřík."
Martin se narovnal a postavil půllitr: „Mejstřík z Kralup? Nebyl to ten, co dělá kola? Teda - prodej, servis a tak?"
Radek se zamračil: „Znals ho, jo? Tak to je průser, neměl jsem to jméno říkat. Myslel jsem, že je to dost daleko."
„Mejstříka z Kralup zná každej. Každej cyklista v okolí. Je na ty kola fakt dobrej. Vlastně byl..."
„No, možná byl dobrej mechanik," prohlásil Radek, „ale jako cyklista nic moc. Vzal to rovnou do strže po hlavě. Helma mu mohla pomoct, páteř to zvládla. Hlava ne."
Martin zamyšleně dopil a mávl na slečnu, co obsluhovala na předzahrádce.
„Kde ho našli?"
„V serpentině nad Zákolany. Je to takovej ostřejší sjezd. Mejstřík se pokusil jet rovně, kde silnice nevede, a spadl do strže. Možná se zakoukal do kraje před sebou, je tam celkem výhled. Brzdy měl v pořádku..."
Radek překvapeně zmlkl a pozoroval Martina, jak se horečně přehrabuje v batohu na zemi. Nakonec se na stole objevila mapa, kterou Martin vždycky vozil, i když znal široké okolí jako své boty. Proháněl se po něm na kole skoro každý den.
„Kde přesně to bylo?"
Radek chvíli mával prstem nad mapou. „Tady."
„A kdy? Kdy umřel, myslím?"
Radek hleděl na kamaráda pátravě. „Hele, to už jsou fakt detaily, to bych neměl... Ok, prý brzy ráno. Rozhodně přes šestou, říkal doktor."
Martin se opřel zády o zídku za lavičkou: „Ty vole, děláš si srandu? Prvního dubna už bylo!"
Radek se neurazil, ale nechápal.
„Co blbneš? Jakou srandu? Umřel tam ráno člověk, myslíš, že je to sranda?"
„To ne," Martin se trochu uklidnil. „To ne, ale je to blbost. Já tam totiž ráno byl. Jel jsem svůj střední okruh. Bylo, počkej - jo, asi půl devátý. A na tom místě nikdo neležel."
„Nic divnýho," namítl Radek. „Tělo bylo ve strži, kolo taky. Jestli jsi prosvištěl kolem - a neříkej, že zrovna ty jsi jel pomalu, znám tě - tak v tom případě jsi ho snad ani vidět nemohl."
„Ne, počkej, ty to nechápeš. Žádný prosvištěl. Já tam naopak zastavil a slezl z kola. Dělám to pokaždý," dodal rychle, když spatřil v očích svého kamaráda rostoucí podezření.
Radek se ale zatím ovládal: „Chceš říct, že pokaždý na tom místě slézáš z kola?"
„Jo, přesně. Jestli chceš vědět proč, tak proto, abych se vymočil. Takhle jednoduchý to je. Prostě se tam dá opřít kolo, je tam pěknej výhled a čůráš tam hezky hluboko. Mám to asi v půlce okruhu, čas trochu vyklepat nohy. Třeba mi nevěř, jestli nechceš."
Když Radek jen pokrčil rameny, Martin pokračoval: „Ale jedno bys mi radši věřit měl. Dneska ráno v půl devátý tam Mejstřík z Kralup neležel. Ani živej, ani mrtvej. Na mrtvoly nečůrám."
Radek se pořád tvářil neutrálně: „Takže?"
„Takže se buďto ten váš doktor spletl v určení času smrti, anebo na tom celým něco zatraceně smrdí. Má ten doktor zkušenosti?"
Radkovi poklesla ramena: „Víc, než dvacet doktorů dohromady..."

***

Radek nesnášel telefony. Vždycky zvoní nevhod, když se pokouší na něco soustředit. Jako třeba teď. Jen to, že na displeji svítilo Martinovo jméno, jej přinutilo zmáčknout zelené tlačítko.
„No, co je?"
„Tak jak to vypadá s tím záhadným cyklistou? S Mejstříkem?"
Martinův hlas zněl vzdáleně a ztrácel se v ruchu. Radek si vzpomněl, že jeho kamarád jezdívá z Roztok do Prahy vlakem. Do práce.
„Hele, Martine, zapomeň na to. Nic moc se nevyšetřuje, je to normální nehoda. Ne, počkej, nech mě domluvit. Naprosto všechno sedí. Kolo, poloha těla, rána na hlavě, stopy... Všechno. Jen ta tvoje výpověď to zpochybňuje. A já ji, promiň, nikde radši neuvádím. Víš, co by se semlelo, kdyby se ukázalo, žes byl na místě v době, kdy tam podle všeho ležela mrtvola? Já ti třeba věřím, ale ta tvoje povídačka jinak každýho jen pobaví. Zastávka na čůrání, panebože..."
„Ale já tam fakt byl, Radku, a Mejstřík tam neležel."
Radka překvapil Martinův věcný tón. Sám si už vyčítal ta hloupá slova - 'třeba ti věřím'...
„Tak jsi byl třeba kousek vedle, co já vím... Může to mít tisíc vysvětlení."
Chvíli bylo ticho.
„Poslyš, Radku, mohl bych vidět to kolo?"
„Co zase blbneš?"
„Tak. Prohlížel ho někdo, kdo tomu rozumí? Máte tam na to někoho?"
„Brzdy mělo v pořádku, jestli se ptáš na tohle."
„Jasně, ale mě napadlo něco jinýho. Tak mohl bych to vidět?"
Radek chvíli přemýšlel a pak si povzdechl:
„Dobře, kolo je tady. Přijeď někdy po pátý, počkám tu na tebe."
„Díky, budu tam."
Martin zavěsil. Radek se chvíli nepřítomně díval na hasnoucí displej telefonu. Pak zavrtěl hlavou a sklonil se nad lejstry na stole.

***

V místnosti, kde stálo kolo mrtvého cyklisty, byla kupodivu zima. Byl to suterén bez oken a páchlo to tam lehce zatuchlinou. Martin se kola vůbec nedotýkal (ačkoli Radek ho o nic podobného nežádal), jen obcházel dokola a s očima upřenýma na bicykl se vyptával na něco docela jiného.
„Co na to Mejstříkova rodina?"
„Skoro žádná není. Žil sám. Pokud víme, vedl jen ten svůj cykloservis a obchod. Taky sám. Ale moc jsme se ani neptali, pokud vím. Normální nehoda."
Martin pokýval hlavou a sklonil se k zadnímu náboji kola.
„Takže co bude s tím obchodem teď?"
„No, Mejstřík měl sestru v Ústí. Takže bude nějaké dědické řízení, co já vím... Hele, tak co s tím kolem? Vyzkoumals, co jsi chtěl? Je tu kosa."
Martin se narovnal a otočil se k Radkovi. Byl bledý a vážný.
„Vyzkoumal, kamaráde. A není to v pohodě. Vůbec to není v pohodě."
Radek cítil, jak v něm roste vztek. Byl profesionál a dělal, co mohl. Martina měl rád, ale, do háje, na co si to tady jeho kamarád vlastně hraje?
„Martine, tak ven s tím, nemám na to týden!"
Martin vypadal, že si pořád ještě něco rovná v hlavě.
„Především ses spletl v jedný věci. Mejstřík byl nejen vyhlášenej mechanik, ale taky dobrej cyklista. Dokonce vynikající. Párkrát jsem ho potkal tady v okolí. Několikrát taky v pořádným stoupání. Nevím, jak byl starej, to víte vy tady, ale odhaduju ho přes šedesát. Takovej děda prostě. A řeknu ti, že jsem na něj neměl - ani náhodou. Mám něco natrénováno, ale on věděl, jak se jezdí. Zkušenosti, rozumíš? A tenhle kraj znal jak svoje boty. Věděl, kde to pustit a kde ne, věděl o každý díře. Vsadím se, že uměl přesně každý to ostrý údolí - a že jich tu je. Ba ne, Mejstřík byl nějakej cyklista!"
Martin rychle zvedl ruku, aby umlčel Radkovy netrpělivé námitky, a pak mávl směrem ke kolu.
„Pokud jde o tohle kolo, je to jasný. Nevím, na čem Mejstřík jezdil, nikdy jsem si toho nevšiml. Ale na tvým místě bych se pořádně podíval k němu domů. A taky do toho krámu. Počkej - napadá mě, že by ses měl hlavně podívat do účtů. A taky se tam opravdu důkladně porozhlídni po něčem, co by mohl být nástroj smrti. Třeba nějakej ten tupej předmět nebo jak tomu říkáte."
Radek neměl daleko k výbuchu:
„Jakej nástroj smrti? Co to meleš? Vyboural se na kole, ne?"
„Radku, já jsem si na pětadevadesát procent jistej, že se na kole nevyboural. Ale i kdybych se ohromně pletl a on se přece jen vysekal, tak je absolutně jistý, že to nebylo na tomhle kole!"