U pasové kontroly to nepoznali 3. část

24.4.2019
Příjemné ráno začalo snídaní z čerstvých pomerančů, to je věc, na kterou se dá zvyknout rychle. První kilometry přes města Rosarno a Gioia Tauro vedou po absolutní rovině, kterou mi zpestří nově vybudovaný terminál pro nakládku a vykládku kontejnerových lodí. Objížďka okolo je velkorysá s mnoha mimoúrovňovými nadjezdy, ze kterých je alespoň občas vidět moře po pravé ruce. Prý jsou tu všude i koupatelné pláže, na ně si musím protentokrát zajít chuť, poněvadž mám jiné priority. Poprvé za cestu zaznamenávám přítomnost černošského obyvatelstva, většinou kolem profrčí na rozhrkaném kole a nadšeně mě zdraví. A zaznamenávám i nebývalý čurbes okolo cest, odpadky se tu sypou vedle silnice do úhledných hromádek, ze kterých si následně může každý vybrat, co potřebuje. Zajímavé je, že tyto černé skládky se zřejmě pravidelně uklízejí, přesto setrvačnost tohoto zvyku překonává úsilí úklidových služeb.

Kolem města Palmi projedu tak nějak nepozorovaně, že jsem ho minul, jsem zjistil až pohledem do zpětného zrcátka. Žádné sice nemám, ale říká se to tak. Dnešní den je od rána takový zamlžený, při stoupání na Bagnaru si říkám, že z dalekých výhledů dnes nic nezbude. To mě mrzí, protože dnešní den měl být dnem zádumčivých pohledů na obzor a dost možná ještě dál, Liparské ostrovy, Stromboli, uvidím vás já někdy ? Po pár km jsem v 500 m.n.m., to je jako si vyjet z Krupky na Komáří vížku, to je takový můj etalon, podle kterého určuji obtížnost stoupání. Prostě jedny Krušky. Nahoře by se mi měl naskytnout výhled na Messinskou úžinu, ale viditelnost je tak bídná, že není pořádně vidět ani ta mlha, a to je co říct.

Mrzí mě to hodně, protože další zastávkou na pobřeží měla být Scilla. Ano, ta Skyla, která spolu s kolegyní Charybdou usilovaly statečným námořníkům Odysseovým minimálně o život. Návštěvu jejího doupěte obrečím, jak se u setkání s šestihlavou obludou sluší a patří, a raději využívám nastoupané metry k odbočce do národního parku Aspromonte ve stejnojmenném pohoří. To vyplňuje samou špičku italské boty, nejvyšší jeho vrchol je Montalto 1956 m.n.m. Silnice do hor není vůbec nudná, chvíli vede do prudkého kopce v lese, pak zase do prudkého kopce po louce, prudký úsek je i městem San´t Eufemia, kdepak nuda.

V městečku se doptám na zastoupení mobilního operátora TIM, jestli by se nedalo něco provést s tím mým mobilem. Zkoušíme s prodavačem prohazovat SIM karty, závada je opravdu v tom mobilu. Nabídku na koupi bazarového kusu za 10 euro nakonec odmítnu, spíš jen tak z hrdosti. Když už vypadat jako truhlík, tak důsledně! Zábavný úsek pokračuje i za městečkem, jen kopec není už tak prudký.

Na následné křižovatce je potřeba udělat zásadní rozhodnutí - jet doprava, vrátit se k moři a objet špičku Itálie podle vody, nebo jet doleva po hřebeni místního pohoří. Takové rozhodnutí se nesmí dělat unáhleně, proto nacházím poklici od auta, že si s ní hodím jako s korunou. Jenže taková poklice mrška padá vždycky rubem nahoru. Tak jsem se zabral do studia tohoto podivuhodného fenoménu, až jsem přehlédl, že na křižovatku přijel bílý fiat, z kterého mě ostražitě pozorují dva páry očí. Přestal jsem vyhazovat poklici do vzduchu, další pokusy by byly si myslím zbytečné, statistická data tohoto výzkumu byla již průkazná. Na minci následně padla panna, jistě mořská. On teda i orel by mohl mořským býti, proto dělám kompromis, a před sjezdem k moři ještě trochu ty hory šmrncnu.

Silnice tedy stoupala po vrstevnici vstříc lyžařskému středisku Gambaria, v lesních zákoutích tu je ještě místy sníh, je úsměvné, že 20 km odsud se již první naháči koupou v moři. Horské středisko je docela zalidněno, hospody v provozu, čas na oběd. Opět tři chody za 16 euro, při čekání na jídlo najednou na parkoviště přijíždí povědomý bílý fiátek, z něj vystoupí dvě dámy středního věku, a hned míří ke mně. „Ahoj, co jsi to tam dělal na té křižovatce ?", ptají se zvesela. Jestli já nemám smůlu, holky jsou naštěstí v pohodě, výzkumu s poklicí se smějí hezky zvonivě nahlas, a já mám alespoň u jídla milou společnost. Jsou z Reggia di Calabria, to je město na pobřeží, kterému se vyhnu, vypadají zklamaně. Třeba příště.

Za Gambarií se silnice jakž takž ustálila ve výšce 1 400m.n.m., dlouhá pasáž po vrstevnici překonala očekávání. Z hor se valí mnoho bystřin, vše kvete, výhledy kvůli oparu do tajemného ztracena. Stráně mají od květin neuvěřitelnou svítivě oranžovou barvu, hlavně sjezd do města Bagaladi byl nezapomenutelný. Ani mi nevadí, že následuje další výjezd o 400 m výš na San Lorenzo, vlastně celý den dneska nohy jedou nějak samy. Ačkoli to zní neuvěřitelně, teď teprve přišel nejhezčí úsek dne, ba i celého týdne. Přes San Pantaleone po hřebeni zvolna klesajícím k moři, mezi rozkvetlými pastvinami, piniovými háji, cestička s nepravidelným výskytem asfaltu se točí okolo jednotlivých pahorků zleva zprava, skalky, do toho dlouhé večerní stíny.

Při jednom z mnoha kochání se krajinou přišli dva místní sedláci, a mezi řečí mi nabídli nocleh, prý je to první dům u cesty. Na dotaz na cenu se chechtají, tvrdí, že je to levné. Celou situaci pochopím o 1 km později, když přijedu na nejhezčí vyhlídku celého dne, kde je pod borovicemi nová turistická chata, otevřená, s vodou na pití a jídlem v lednici, venku sprcha, posezení venku i vevnitř. A ten výhled, jsem ve výšce 400 m, mořský příboj je slyšet až sem. Italská nožka si holeň a nárt omývá v moři Tyrhénském, tam jsem byl dnes ráno, achilovka a lýtko je chlazené mořem Jaderským, a na chodidlu ji lechtá moře Jónské, to je právě slyšet. Píší tu, že by odsud měla být vidět Etna na Sicílii, je to k ní odsud tak 55 km, viditelnost je bohužel maximálně 10, i tak je toho mnoho na co se koukat. Po setmění jsem si ustlal na zemi v chatě, nikdo nepřišel, jen cvrček schovaný pod podlahou mi hrál celou noc na housličky svou serenádu. Škoda, že se nepřišel ukázat, rád bych mu s chutí zatleskal.
109 km 2172 ↑

25.4.2019
Den začal přesně tam, kde včera skončil. Dlouhý mírný sjezd až k moři ještě spícím krajem, kde každý strom, květina, ovečka vynořující se z mlžného oparu za zatáčkami je dokonalým spojením mnoha hezkých tónů do melodického akordu. Dole ve vesnici Condofuri Marina dosahuji nejjižnějšího bodu cesty a začínám se pomalu vracet na sever a pak východ, dál na jih je již jen Jónské moře, kolem kterého se teď budu střídavě na zpáteční cestě vyskytovat. První kilometry jízdy po pobřeží mě přivedly do naprosté euforie, provoz je tu minimální, stále je na co koukat. Málokdy se mi stává, že bych si v daný moment uvědomoval, že jsem šťastný, s přibývajícími léty mám však ten dojem nějak častěji, a není to vůbec špatné. Tento stav po chvíli ještě umocňují nohy z nebes, obvyklé ranní sušenky s vodou mě dneska nakoply nějak víc než jindy, hlavně při občasných stoupáních přes mostíky a nadjezdy na ně užasle zírám, jakoby mi ani nepatřily, stále přes 30 km/h, a to fouká proti.

Celé dopoledne jedu podle dlouhé pláže rozdělené mezi jednotlivá městečka, lidí je tu poskrovnu. Při návštěvě baru na dočepování vody vyplynulo z rozhovoru se servírkou, že dnes je svátek, obchody jsou zavřené. Na tom by nebylo nic extra zajímavého, co mě na tom pobavilo víc je, že nevěděla, kvůli čemu ten svátek je, co se slaví. Svolala celé osazenstvo podniku, ti se po kratším dohadování shodli, že je to svátek svobody.

Dlouhodobým pozorováním zjišťuji, že pomeranče takhle blízko moře nerostou, pro dnešek tento vítaný zdroj vitamínů musím oželet. Dopoledne si vystačím s dnešním ranním menu, nebudu přece měnit něco, co od rána tak dobře funguje.

Díky tomu mi osud přinesl hezké setkání. Cestou se mihnu okolo cyklisty, který venčí psa, na kole typu plečka má pro něj košík, v rychlosti na něj mávnu, houknu „Ciao" a mizím v dáli. Jaké je mé překvapení, když mě po chvíli dojíždí, musel si dávat fest, jistě ke 40 km/h. Jmenuji se Domenico, říkej mi Domino, pejsek je Stone, pojedeme spolu do Siderna, mám tam obchod s kolama. Uvítám to rád, domlouváme se, že si u něj mohu vytisknout nějaké dokumenty, konkrétně doklad totožnosti, aby mě pustili přes letištní kontrolu do letadla. Oba dva na sebe koukáme trochu podezíravě, protože to valíme 35 km/h i do kopce, já s batohy, on se psem v košíku. První se osmělí on, trochu poodjede stranou, skoukne mi posed: „Ty musíš být závodník, viď?" Hrdě přitakávám, konec konců pár nepříliš úspěšných sezón v Unii amatérských cyklistů mám již za sebou, a dneska mi to fakt jede. Je rád, že si může pokecat, je to také amatérský cyklista se závodními ambicemi, jezdíme stejnou věkovou kategorii D 50 - 60 let, sdělujeme si poznatky z prostředí amatérské cyklistiky v obou zemích, probereme metody tréninku v pokročilém věku ( hlavně nám to musí slušet, intenzitu a objemy nahrazujeme zkušeností). Sděluje mi poslední zprávy ze světa velké cyklistiky, Roman Kreuziger je zraněný, spadnul na Walonském šípu, a včera vyhrál Mathieu van der Poel Amstel Gold Race, to ti musím pustit ze záznamu. Jedeme spolu 20 km, asi je to tu známá figurka, všichni lidé ho zdraví jménem. V Sidernu zajíždíme k jeho obchodům, Domenico Macri se jmenuje, má tu dva vedle sebe, jeden pro širokou obec, druhý pro závodní klientelu. Při zastavení ještě zkouší potěžkat moje kolo, je to 30 kg+, znovu kroutí hlavou, asi jsem stoupl v ceně. Z legrace zkouším i já jeho kolo, nevěřícně poulím oči zase já, ono je stejně těžké jako moje. Vysvětluje mi, že si rám vysypal olověnými broky, aby to měl v tréninku těžší. Tak to klobouk dolů, teď zase stoupl v ceně on u mě. Odemkl mi obchod, řekl, že se jde nahoru vysprchovat, já se tu opuštěn uprostřed všeho toho karbonu zatím koukám na ten Amstel, pěkně s nimi kolega Van der Poel zatočil. Když se Domenico vrátí, zeptám se ho na fotku nad pultem, je na ní on na stupních vítězů. To jsem vyhrál amatérské mistrovství Itálie silničářů, ale je to už dávno. Tak to opravdu není žádné béčko. Domenico mi ještě nabízí servis kola zdarma, zkouší točit, mačkat, vůli, na závěr konstatuje, že tu není co zlepšit, vypadá až zklamaně. Pak alespoň oběhne regály a vnutí mi plnou igelitku gelů, tyčinek a ionťáků, gratis per amico ceco, tady na jihu mají lidé zlatá srdce. Kontakt na FB a polibek na rozloučenou, a po návratu domů tak mohu denně sledovat živá vysílání z jeho tréninku, buď mezi palmami na břehu moře, nebo serpentiny v horách.

Cesta podle moře ubíhá rychle, dneska radio moře vysílá na dlouhých vlnách stálý hukot díky vytrvalému větru zprava. Z modravých hor po levé straně silnice se k moři žene svěží zelení mnoho potoků a říček, nevím, jak je to tu v létě, ale o nějaké vyprahlé krajině nemůže být řeč. Nálada z dnešního dne je pro toho, který jezdí celé jaro vymrzlým Polabím, určena k uložení pod kůži do každého záhybu, ta míza bude proudit v žilách po zbytek roku, popsat se to nedá.

Pokusy o opuštění hlavní silnice se dnes nedařily. Při snaze o získání nevšedního záběru Jónského moře jsem se prodral na plážičku obklopenou rákosím. Pohled to byl opravdu nevšední, neboť moře tu jen dělalo pozadí pozadí chlapce s dívkou, kteří tu zajímavým způsobem využívali volného dne. Ani nevytahuji foťák, stejně by mi nikdo nevěřil, že jsem fotil vlnky. Chlapec si ten dnešní svátek svobody vykládá po svém, takhle se často o svobodu přichází.

Pak se dvakrát snažím odbočit z hlavní silnice do městečka, ať nejedu furt po hlavní, ale oba pokusy končí ve slepých uličkách a pokorným vrácením na stradu statale. Zvláště ve městě Roccelletta jsem byl v rozpacích, protože odpověd „Jeďte po promenádě podle moře stále rovně" měla správně znít „Hlavně ne podle moře, to je slepá." Škoda toho rozbitého mobilu, to by se to cestovalo s mapou. Ale nebylo by to tak napínavé. Když už jsme u těch ztrát, dneska jsem ztratil někde rukavice, mám spálené ruce, neboť jsem je ještě nezahrnul do ranního rituálu.
Po objetí velkého města Catanzaro se na delší dobu vzdaluji od pobřeží, vrátím se k němu pozítří. Před noclehem chci ještě nastoupat co nejvíc metrů, ať to zítra po ránu není takový šok, ty dnešní nohy už tu zítra nemusí být, beztak byly z půjčovny Ineosu. Nebo z firmy Eden ? Od rána mám pocit, že zpoza oblaků na mě občas někdo spiklenecky mrkne, je dobré mít přítele na správném místě...Nocleh vyšel přímo ve městě Simeri Crichi, na náměstí se ptám skupinky mužů diskutérů na vhodný plácek k postavení stanu, trochu jsem při tom doufal, že mě někdo pozve domů, ale nikdo se na udičku nechytil. Přesto je nocleh v doporučeném parčíku na vyhlídce relativně důstojný, i když různých čumilů a čumilek tudy procházelo docela dost, takže zvláště večerní mytí z PET lahve bylo adrenalinový sport.
179 km 872 m ↑

26.4.2019

Již jsem tu zmínil ranní rituál. Kromě běžného oblékání, balení, snídání, hygieny, plánování dnešní trasy mi s přibývajícími roky přibyly i tyto další činnosti - prášek na klouby, mazání sem, mazání tam, mazání onam, prášek na bříško, vitamínek, sprej na odřeninky, Mazání se musí dělat v přesném pořadí, podle toho, jak si na sebe oblékám jednotlivé vrstvy, jinak by to znamenalo vše dolů a začít znovu. Prostě rituál.

Od rána jsem nastaven na pořádný výšlap, ale prvních 20 km do Taverny je překvapivě více méně rovina, že je tu hezky, je už asi zbytečné psát. V tomto úseku mě nejvíce překvapilo stádo koní na silnici. Ne, že bych ještě koně na silnici neviděl, ale tihle byli bez sedel, bez uzd, bez pána, a letěli po silnici docela tryskem, zatáčky doprava při pravém kraji, zatáčky doleva při levém. Asi jsou to koně závodní, také jsme to tak dělávali. Když už jsem se smířil s tím, že dneska kopce nebudou, začalo z Taverny hlavní stoupání dne, na 7 km poctivých 850 m. Ale díky tomu, že to bylo po hřebeni s krásnou vyhlídkou vlevo i vpravo, ani to tak nebolelo. Jenom trošku. Vlastně hodně. Během tohoto úseku jsem projel vegetační pásma od subtropů dole až po modřínový les středoevropského typu nahoře, voňavý, chladivý, jak pohlazení. Na oběd je ještě brzy, ale v horách člověk nesmí váhat, otevřený motorest, nebo co to bylo, proto u mě s nabídkou polpet z dálky vonících uspěl, co tak pozoruji, dávají si je tu všichni.

Cesta jarním jehličnatým lesem pokračuje nadále ve výšce 1300 - 1400 m, až se pak o 100 metrů níž ukáže začátek dlouhé přehradní nádrže Lago Ampollino. Je to fotogenická časová past, hledání záběrů nebere konce. Přehrada je součástí Národního parku Sila, kdyby se vám zastesklo po vytí vlků a mručení medvědů, jste tu správně. Za hrází kousek nahoru a pak větší kousek dolů a jsem ve městě San Giovani in Fiore tj. Svatý Jan v rozpuku, hezký název. Město je to hezké, horské, vystavené v prudkém svahu, takže toulání se po něm není zadarmo. Dělám tu větší pauzu, jahody v košíčku půl kila za euro, rukavice na kolo v obchodu sportivo nemáme. V rozlehlém centru mi chvíli trvá, než najdu místní hlavní pamětihodnost, kostel opatství Florense. Uvnitř zrovna probíhá předávání studentských diplomů, slavnostní náladu umocňuje zvuk varhan a slavnostní róby krásných absolventek. Venku v uličkách jsem svědkem proměny spořádaných tichých studentek v rozjařená stvoření dohánějících s lahví alkoholu ty roky mládí ztracené usilovným studiem. Snad proto se se mnou dávají do hovoru ochotněji, než bych vzhledem k věkovému rozdílu očekával.

Následující úsek přes obec Campana do Mandatorica bych popsal jako hold italským stavitelům silnic, kdybych to ovšem uměl. Krásná klikatá silnička, nádherný povrch, klopené zatáčky, většinou mírné klesání, 55 km mezi listnatými lesy. Potkáte-li někde stavitele silnice, poděkujte mu i za mě. A je tu nulový provoz, v tom tichu byly ty 4 auta slyšet kilometr předem. V Mandatoricu se ptám na cestu, akorát nevím, proč se mě chlápek ptá na brzdy. To pochopím hned po chvíli, krpál šílený je za mostíkem hned vystřídám takovým protikopcem, že mi náhlé přetížení podlamuje téměř paže na řídítkách. To jsem ještě nezažil, z domova jsem zvyklý využívat rychlost do protikopce na maximum.

Díky absenci pořádné mapy mi pak následný úsek do Caloveta přináší trpké zklamání, čekal jsem spíše rovinku, a ono to bylo o 300 m výš. To mě tak nahlodalo, že rozhodnu sehnat si nocleh pod střechou, bez tak se honí mraky kolem. Také se tomu dá říct : „Nedat svou suchou kůži lacino." V Calovetu na náměstí se u jedné z mnoha skupin debatérů zeptám na možnost přespání zde, hned nato je z baru poblíž násilím vytažen majitel jediného agroturisma v okolí, 20 euro za noc, jen to znamená se vrátit 2 km zpět do kopce. Mám tu pro sebe celé patro, s terasou a vyhlídkou do kraje, péče hostitelů je příkladná, praní, sušení. Za oknem mezitím začíná někdo přehrávat mou oblíbenou pohádku o dešti, zase jsem ji nedoposlouchal do konce, nikdy nevím, jak to dopadlo.
138 km 2980 ↑

Kde jsou hory nejmodřejší a eroze nejhezčí ? Kde je město nejopuštěnější? Kdo komu posílal milostné vzkazy ? A kdo byla ve skutečnosti ta záhadná stařena ? To vše se (možná) ukáže již brzy v dalším pokračování.

https://cykliska.rajce.idnes.cz/jizni_Italie_3._cast/