Miladatlon 2020 – nemám rád bláto!

Pitomý budík! Copak někdo v sobotu vstává před pátou? Jak jsem to vlastně spočítal, vždyť start závodu bude až odpoledne? Nojo no, když chci mít dostatečnou rezervu a nechci jet přes korona Prahu, vychází mi vlak R896 v 6:14 z Ústí nad Orlicí. U pozdějšího spoje by dost hrozilo, že se něco pokazí a dorazím pozdě. Ztratit celý den zbytečně by naštvalo, takže radši jedu dřív.

Většinu věcí jsem zabalil už včera, tentokrát překvapivě docela stíhám, těsně před odjezdem si vzpomenu i na papírek s vypsanými vlaky na stole. Venku je šero, tak zapínám čelovku + blikačku a zdárně odjíždím 7 km k nádraží. Přemýšlím, co jsem zapomenul tentokrát? Na nádraží kupuji jízdenku z Ústí do Ústí a celodenní lístek pro kolo. Povinnou místenku pro kolo jsem raději koupil už včera. Přestože jízdenka počítá s přestupem v Kolíně, místenku jsem koupil až do Prahy. Stojí to stejně a pokud by měl rychlík zpoždění a přípoj v Kolíně mi ujede, hodlám pokračovat přes Prahu. Doufám, že to průvodčímu nebudu muset vysvětlovat, ale většina stejně lístky nečte.

Za chvíli se ozývá hlášení "Vlak je opožděn z důvodu zásahu policie", týjo, tohle ještě neznám! Naštěstí se to týká vlaku, který měl být dávno pryč, přitom stojí na druhém nástupišti. No pěkně to začíná, dorazí můj vlak včas? Pesimismu navzdory je zpoždění ČD jen mírné a přestup v Kolíně se v pohodě stíhá. Zatím vše vypadá, že ve čtvrt na deset vystoupím v Ústí nad Labem západ, horší jsou vyhlídky na počasí. Celá obloha je zatažená a předpověď slibuje déšť. Stále doufám, že by mohlo pršet až po závodě, už ale tuším, že výměna řetězu na horském kole byla trochu předčasná a dešti se nevyhnu.

Před startem

Cesta z nádraží k jezeru Milada bez problémů, tentokrát na mě nikdo ani netroubil, dorážím akorát na start dětského závodu. Hned na úvod zaujal plavec, který plave ke špatné bójce a moderátor se s tím nemaže, že na rozpravě to bylo přece jasně řečeno, jeho blbost. To jsem zvědav, jestli alespoň trefím celou trasu dobře? O chvíli později sledujeme, jak člun zachraňuje dítko držící se bójky, to docela zamrzí, ale snad ho to od dalších závodů neodradí. Počasí se zhoršuje, fouká a intervaly mezi přeháňkami se zkracují.

Kolo s věcmi mám zatím schované pod stříškou sezení, jenže start se blíží, tak holt registrace, než začne znovu pršet. Po loňských zkušenostech se ptám, zda opravdu mám správnou kategorii a jestli si můžu ověřit, že čip funguje? Prý jim mám věřit, že letos určitě bude vše v pořádku. Nojono, nic jiného mi stejně nezbývá. Číslo odpovídá registraci, takže uvidíme...

Vyrážím k depu. Musím připravit kolo z transportní do závodní konfigurace. To zabere dost času, ale cestu mi kříží pruhované rozhodčí. Asi měly v plánu zavřít spodní vchod do depa, že prý chtějí dělat přejímku nahoře, ale nakonec ještě projdu. Na co si to holky hrajete? Pásek u přilby bych ještě pochopil, ale špunty do řidítek? Dobře míněné rady, že lze použít korkové zátky od vína jistě závodníkům pomohly, to tady někdo sežene? Snaha vynucovat si zvyklosti ČTA, když závazná jsou jen pravidla zdejšího pořadatele, mi připadá zvláštní.

Nebudu se rozčilovat, musím sundat brašnu, odmontovat nosič a připravit všechny věci. Na mokré trávě bezva záležitost, jestli ztratím nějaký šroubek, budu mít problém s cestou domů. Brašnu a nosič nechávám v depu vedle kola, dělal jsem to tak vždycky, jenže co když začne zase pršet? Měl bych tu mít náhradní igelitku... chjó nemám. V jediné igelitce jsou tenisky a celá brašna by se tam stejně nevešla. Nakonec holt brašna leží na zemi a alespoň z vrchu ji přikryla igelitka s botami. Za jak dlouho asi proprší brašna i s náhradním oblečením uvnitř? Tohle není dobré.  :-(

Pořadatel konečně vysvětlil rozhodčím, že kola se tu věší za sedlo, tak snad přestanou blbnout s věšením za řidítka. Navíc kdyby četly propozice, věděly by, že depo má tři východy, čehož vzápětí využívám, potřebuju zkontrolovat, že jsem dobře nastavil sedlo a projet kolo.

Dalším krokem je půjčení paddleboardu, zatím si můžu vybrat. Svezení na tom nejužším by mě fakt lákalo, takový u nás v půjčovně nemají, ale bylo by to nerozumné. Jestli se zvedne vítr, bude pro mě výzva udržet se na hladině i s normální šířkou a každý pád do vody by mě stál minimálně minutu zdržení. Nechávám si doporučit nějaký normální, sice bych chtěl delší pádlo, ale dost dlouhé pro mě asi nemá nikdo, tak dostávám nejdelší, co není skládací, však ono to nějak půjde...
Tahám z človíčka rozumy, co dělat, pokud přijdou vlny? Když jsem si před třemi týdny tréninkově půjčil paddleboard v Pardubicích, projel okolo motorový člun a hned první vlnka mě sundala. Něco jsem se dozvěděl i k tomu, jak správně pádlovat, tož děkuji, zda to dokážu využít, se ukáže za hodinu.

Vracím se do depa a postupně se mě několik lidí ptá, kudy že vlastně plaveme, jak to má kvadriatlon s depem a podobně. V rámci možností se to snažím vysvětlit, ale já nejsem pořadatel, něco řeknu špatně a bude to na mě, když někdo zabloudí? Však bude přece rozprava, tam snad pořadatel všechno objasní. Zase začíná pršet, schovávám tričko do igelitky k botám, pořád existuje naděje, že přestane pršet dřív, než ho budu potřebovat.

Rozprava je trochu zklamáním. Oproti prvnímu ročníku mi to přišlo odbyté. Pokud někdo nevěděl co a jak dosud, tak si moc nepomohl, asi jakože nevíš, nečteš, nestaráš se... to se pak nediv! K mikrofonu se opět dostává rozhodčí a vypráví něco o čáře před depem... šmankote, vždyť tu žádné čáry nejsou, sesedá se před žlutými kužely! Ale co, nakonec chyby ostatních mohou být výhodou pro mě, co bych se tím trápil?

Plavání 500 m

Blíží se start, to znamená plavání a bohužel i nutnost nasadit si tu odpornou gumovou čepici, co si pořadatelé v pravidlech předepsali. Je možné, že by mi ta věc spouštěla klaustrofobii? Snažím se to naštelovat tak, aby zůstaly trochu volné uši a tlačilo to na hlavu co nejméně, ale stejně je plavání hrozně nepříjemné, kazí mi to rovnováhu, tohle mi z celého závodu vadí nejvíc, ale věděl jsem to dopředu, snad těch deset minut přežiju.

Voda je krásně teplá, ale v první vlně startuje long - nejdelší varianta triatlonu a všechny ostatní se pořadatel snaží vyhnat ven z vody. Prší a venku je strašná zima, však start je "z hluboké vody", čemu vadí, když budeme ve vodě metr od kraje? Vracíme se do vody, od závodníků nás dělí několik metrů, takže je snad jasné, že s nimi startovat nechceme? Je to trošku na hraně, ale první vlna konečně vyráží, teď už jsme i my ve vodě legálně.

Druhá vlna je triatlon middle a kvadriatlon. Rovnáme se do řady a závodník vedle mě sprostě nadává na adresu posledního plavce z první vlny. Prý plave hrozně pomalu a on ho určitě doplave. Kroutím nad ním hlavou a konstatuji, že takové starosti bych chtěl mít. On nechápe, že ho nechápu a je už vyloženě vulgární, tak se sunu víc doprava. Když je tak chytrej, kdo ví na kterou bójku nakonec poplave... pro jistotu si v duchu připomínám, že já poplavu na oranžovou. :-)

Ozývá se siréna a už plaveme vstříc první bójce. Plavání má zhruba 500 metrů, tedy jestli nějaká bójka neuplave jako na dětském závodě. Plavu si v klidu svým tempem, kraulisti v předu ať si kličkují, jak chtějí. Přemýšlím, zda v třetí vlně teď taky někdo běduje, že plavu moc pomalu, ale to je jeho problém, navíc prsa neplavu  ani zdaleka jediný.

Za chvíli se plavání blíží ke konci, zbývá pár metrů, sundávám koupací čepici a žmoulám ji v ruce. Vylézám z vody, teď hlavně neudělat žádnou chybu. Vybíhám kopec k depu, raději opatrně, klouže to. Spodním vchodem dovnitř, u svého kola zahazuji čepici, bočním vchodem ven a s kopce dolů k paddleboardu.

Paddleboard 2 km

I když mi plavání přišlo hrozně pomalé, na vodě ještě žádný paddleboard není. Nalodit se pokouší první kajakář a to tak šikovně, že svou lodí napříč blokuje celý vstup do vody... kluci běžte si hrát jinam, tady se závodí... beru prkno, šikmo se odrazím od břehu, míjím špičku lodi, dvakrát zaberu v kleče a zkouším se postavit. Kategorie má označení SUP jako stand-up paddle, tak co jiného? Vyplul jsem první, hurá. Jak dlouho může trvat než mě předjede kajak? Dle očekávání jen pár vteřin a už mizí v dáli. No co, to je jiná kategorie.

Čím víc se snažím jet rychle, tím víc kličkuju. Sice vím, že nemám záběr přetahovat dozadu, ale to je marné, stejně to tak dělám. Za chvíli za sebou slyším, že mě předjede zprava. Dobře, tak dál zabírám napravo a ještě víc zatáčím doleva. Za chvíli mě předjíždí drobná cácorka v kleče na tom úzkém prkně. Pěkně to holce jede! Ptá se, jestli jedem dva okruhy? Potvrzuji, dva okruhy okolo válcových bójek... kdybych jí tvrdil, že třikrát okolo jezera, stejně mi neuvěří. Jede přede mnou a nemůžu ji dojet. Ona drží správný azimut, zatímco já hrozně kličkuju. Za chvíli potkávám kajak, který se už vrací od bójky. Asi jsem dost z kurzu, ono to v tom dešti nestíhám hlídat, chci se vrátit na pravou stranu, ale tam už míří kajak a volá, že se vyhne, tak přestávám pádlovat, abych mu to zbytečně nekomplikoval. Blížím se k bójce, závodnice tam už je, ale pozoruji, že s otočkou má potíže, složitě tam manévruje a ztrácí náskok. Jedeme zpátky a v podstatě se vše opakuje, na rovině mi ujíždí, na otočce se přiblížím. Během dvou kilometrů, které celkem jedeme, se pořadí už nezmění a další paddleboardy mám kousek za sebou. Bohužel se nemění ani to počasí, stále leje a leje.

Blížím se ke konci etapy a proti mě plave kraulem nějaký plavec. A tohle je jako co?! Zatoulaný triatlonista? A z které strany se mu teď mám vyhnout? Má Milada nějaký plavební řád? To mě nastudovat nenapadlo. Obecně coby malé plavidlo mám plavce míjet tak, aby byl on blíž ke břehu, ale to už mi nevyjde, on mění směr, jel bych přímo proti bójce, takže radši doprava... škoda metrů navíc, ale konečně u břehu... poučen chybkou z loňska, vystupuji až těsně u kraje, koupání dnes bylo dost. Tedy né snad, že bych v tom dešti mohl uschnout.

Na břehu odkládám prkno s pádlem na své místo a běžím do kopce k depu. Jeden kvadriatlonista měl dobrý nápad nechat si boty už dole, nebyl jsem si jistý, jestli je to legální a hlavně spodní depo vloni nikdo nehlídal, nechtěl jsem riskovat, že o boty přijdu, tak jsem je nechal u kola. Vždyť je to jedno, ne? Přemýšlím, co všechno teď musím u kola udělat, rozhodčí budou zřejmě řešit, jestli někdo nemanipuluje s kolem před zapnutím přilby... probíhám vstupem do depa, ostře vpravo...

Auuu!

Tak to se nepovedlo. Nečekal jsem, že ta rozblácená tráva bude klouzat až tolik. Teď ležím na boku u vstupu do depa a přemýšlím, proč se mi nedaří vstát? Jo, kdybych si boty obul už dole, asi bych teď opouštěl depo. Pokusem korigovat pád jsem zřejmě propnul nohu tolik, že mám křeč a nedaří se mi nohu ohnout. Sakra a tak pěkně to začalo. Rozhlížím se, zda mě někdo přijde posbírat? Třeba nějaká sličná záchranářka? Nic. Nezájem. Tak se budu muset zvednout sám. Daří se, dobelhám se ke kolu, jenže co teď? Jsem hrozně špinavý, takhle bych si své krásně svítivě žluté tričko nejen namočil, ale i zašpinil! To nechci...

Vzhledem k tomu, že pořád prší, pokračovat bez trička by mi celkem dávalo smysl, jenže to nemůžu, protože pravidla. Fakt jsem nepochopil, kdo vymyslel, že pro první dvě disciplíny stačí samotné kraťasy / plavky, ale na kolo a běh už musí být zakrytý hrudník? Promiň tričko, jinak to nejde. Ještě boty, přilbu, číslo, kolo a rychle pryč, třeba ještě nejsem poslední...

Horské kolo 20 km

Cesta z depa k nasedací značce je tu dlouhá, člověk se trochu proběhne, takže konečně odjezd. Teď musím sledovat zelené šipky s dvacítkou. Podle propozic má trasa 20 km, ale na webu je zmínka, že ve skutečnosti je to skoro 25 km. Co na tom, že pravidla ČTA připouští maximálně 10% odchylku mezi propozicemi a skutečností? Nevím, proč do propozic nenapsali přímo skutečnou délku, asi je to jedno. Však ČTA tu nikoho nezajímá. Během chvilky zjišťuji, že jsem se při oblékání bál o tričko zbytečně... bude totiž mnohem hůř. Na tohle mi blatníky stačit nebudou, všude stojí voda a pořád prší. Nesnáším déšť! Proč nemohl být závod včera, když svítilo sluníčko? To bylo hezky sucho, to by mi vyhovovalo, né tenhle močál.

Když podruhé dostávám smyk, dochází mi, že budu muset přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky a svým schopnostem. Obojí je zoufalé. Když celé léto jezdím na lehokole po silnici, pochopitelně mi chybí zkušenosti s MTB v terénu. Dokud trasa vede po štěrku, docela to jede, pak ale šipka ukáže někam, kudy jsme vloni určitě nejeli. No nazdar, za chvíli štěrk mizí a přichází rozbahněná cesta. Vzápětí poprvé sesedám, nedaří se mi vyjet kopec. Myslím, že nasednu a zase pojedu, ale je to čím dál horší. Po pár metrech sesedám znovu, vůbec nevím, jak v tom rozježděném terénu kolo ovládat? Nedaří se mi jet rovně, kolo se chytí do nějaké rýhy a já mířím opět do trávy. Za úspěch tak beru, že se mi daří vycvaknout a sesednout celkem důstojně, zatím se v tom blátě alespoň neválím. Připadá mi, že kolo víc tlačím než na něm jedu. Co já tady dělám? Vždyť tu zabírám místo těm, kteří na kole jezdit umí... trvá to věčnost, určitě už mě všichni předjeli, ale konečně se vracíme na štěrk.

Zbytek trasy naštěstí celkem jde, ale od pitomého bláta už mám celé kolo. Fujky! Jak se mám napít, když je od bláta i ta flaška? A kam teď utřít ruce, abych si neumatlal řidítka? Tohle mě nebaví! Já chci zpátky sluníčko a pořádné sucho. Radši bych +30C ve stínu než tohleto.

Okruh se blíží k závěru, jenže to nejhorší teprve přijde! Do toho kopce k depu, do kterého běželi všichni po plavání, bude potřeba teď vytlačit kolo. Jenže mezitím tam s kolem už prošli všichni ostatní, takže pruh trávy se změnil k nepoznání, tohle by ani stádo divočáků za hodinu nedokázalo. Co bylo vloni drobnou mrzutostí, je letos eliminační překážka. Hrozně to klouže, není se čeho chytit ani jak opřít, střídavě mi podjíždí nohy i kolo. Možná že SPD sandálky nebyly nejlepší volbou? Připadá mi to jako věčnost, ale nakonec se na ten kopec přecijen dostanu.

Může být hůře? Určitě. Celý ten okruh musím totiž projet ještě podruhé. Zabláceným botám se do nášlapů nechce, ale nakonec zacvaknou. Proč já tohle dělám?

Někteří závodníci mi v cíli vyprávěli, že je to od druhého okruhu začalo bavit... to jako fakt né! Nicméně mám pocit, že už trochu tuším, co trasa ode mě očekává a kudy nejezdit. Trošku to kompenzuje fakt, že bláto je ještě více rozorané a vody všude více. Čas už neřeším, stačí mi přežít a nějak dojet.

Co to vidím? Někdo jede na kole jako by to byla koloběžka, aha chybí mu řetěz. Vida, ještě není tak zle. Moje kolo pod nánosem bahna sice skřípe, ale stále jede. Problémem je ovšem zase ten závěrečný kopec. Nemohl bych kolo zamknout dole a do depa dojít pěšky? Chjó, asi ne. Nevím, k čemu tohle je, kdybych se chtěl plácat v blátě, přihlásím se na úplně jiný závod...

Běh 5 km

Konečně depo. Takhle špinavé moje kolo nikdy nebylo, v duchu se mu omlouvám. Tak teď přezout a pokusit se běžet. Otáčím číslo ze zad dopředu, jak požadují pravidla, ale je přilepené a cítím, že se papír trhá. Tak nic, nechám ho jak je. Vybíhám z depa, hledám nějakou šipku, sakra teď vůbec nevím, kam se běží? Doleva! Fajn, mám rád jasné odpovědi. Běžím po cestě a po chvíli zjišťuji, že mi něco chybí. Sice mám gumu kolem pasu, ale číslo je fuč, utrhlo se. Propozice zřejmě trvanlivost pretexu přecenily. Jenže co teď, můžu dál běžet bez čísla nebo se mám vrátit? Mám spoléhat na zdravý rozum rozhodčích? No uvidíme, mám čip a čísla fixem na ramenou, to by mohlo stačit, tak běžím dál.

Když si začínám říkat, že alespoň běh je docela fajn, uhne nás šipka z cesty kamsi do svahu, no super, jako by rozbahněné trávy bylo dneska málo? Může být hůře? Určitě! O chvíli později nás šipka posílá kamsi přes bahno, které je mnohem horší. To mi nemůžou alespoň jedny boty zůstat v použitelném stavu?!

Něco pozitivního? Tady slečna běží bez trička jen v podprsence. Slečna porušuje pravidla... a přitom jí to i s blátem na těle moc sluší... a hele další taková. K čemu vůbec je pravidlo o zakrytém hrudníku, to mi prosím Juro vysvětli?! Tiše doufám, že proužkované rozhodčí nenapadne běžkyně penalizovat a vydávám se do druhého okruhu.

Tak tady někde mi muselo číslo upadnout... a hele, startovní číslo a dokonce moje, to se hodí, to si vezmu! Už můžu být v klidu, pokuta za odhazování odpadků je zažehnána. Číslo žmoulám v ruce, druhý okruh žádné překvapení nepřináší, snad jen zjištění, že bez trička mohou běhat i kluci. Nemají nakonec život jednodušší ti, co pravidla nečtou?

Cíl!

Tak konečně v cíli! Pořadatelé si berou čip, předávám číslo a gumu k němu... né číslo si fakt nechat nechci. Přestože jsem si chtěl zapamatovat cílový čas a jít pro jistotu prudit časomíru, ať zkontrolují načtení mého čipu, na všechno zapomínám a mířím k vodě. Teď ze sebe chci hlavně smýt všechno bláto. Fleky na tílku zůstanou, ale aspoň už nešpiní. Černé kraťasy jsou na tom lépe, ty po vykoupání vypadají i celkem čistě. Čísla na ramenou se mi nedaří smýt, nakonec to vzdávám, holt až doma.

Druhým krokem je dostat kolo do stavu, kdy půjde naložit do vlaku. S mytím kol prý pořadatel z finančních důvodů nepočítá, takže volím stejné řešení jako ostatní, umýt kolo v jezeře. Doufám, že když nevykoupu ložiska, trvalá újma kolu nevznikne. Ti zkušenější mají smetáček, já musím cákat vodu na kolo dlaní. Celkem to funguje, kolo už nedrhne a vypadá lépe. Někteří se toho nebojí a své kolo utopí úplně, no každý svého štěstí strůjcem. Jeden mudrc nám pravil, že jsme prasata a máme si ty kola umýt doma. Nojo to je rada nad zlato, skoro tak dobrá jako ty korkové špunty od vína...

Musím přimontovat nosič, přidělat brašnu, sbalit věci a připravit kolo na odjezd. Všude je mokro, všechno je špinavé a mně se nedaří. Postupně se tak bláto dostává i na věci, které zatím byly jen mokré. Potřeboval bych obsah brašny v klidu přerovnat, tak se přesouvám z rozbláceného depa na lavičku pod střechu. Než tam kolo dotlačím, padá mi ručník a pár dalších věcí z brašny do kaluže bláta. To není fér! Nakonec věci nějak porovnám a rozhoduji se nechat náhradní zatím čisté tričko v brašně. Budu potřebovat něco na sebe do vlaku. Zatím není moc zima, třeba přežiju v mokrých věcech.

Jdu vyzvednout občerstvení, snažím se rozmáčené poukázky udržet v celku a škemrám o čaj. Hurá, mají... Vyfasované jídlo je... ehmmm, určitě hrozně zdravé, ale když to srovnám se steakem, co jsme dostali na Kunvaldském triatlonu, tak já mám milí pořadatelé jasno! Ale jiný kraj, jiný mrav...

Konečně už neprší, jdu se podívat na výsledky, protože vůbec netuším, jak jsem mohl dopadnout. Během kola mě předjelo tolik lidí, že vůbec netuším, zda někdo z kategorie zůstal za mnou... no vida, ve výsledkách tentokrát jsem... to ale vůbec není špatné!

V kvadriatlonu je přede mnou akorát ten kajakář a jeden paddleboard. Závodnice s paddleboardem sice zajela o dost rychleji kolo, ale zřejmě jsem ji potom předběhnul. Tak jo, to si tu na vyhlášení počkám. Oblékám náhradní tričko z Hornettlonu, když budu opatrný, snad mi zůstane čisté. Chvilkami vykukuje sluníčko a mě se zlepšuje nálada. Třeba se dneska už nic nepokazí?

Takže jo, úkol si můžu odškrtnout, byl jsem na bedně! U mě tentokrát žádný organizační kiks nenastal, medaile je doma. Že potom na všech fotkách vypadám úplně pitomě, asi nebude vina fotografů?

Domů...

Zbývá cesta domů. Čekáte happyend? Já taky. Bohužel mě nenapadlo, v jakém stavu bude cesta od jezera k silnici. Kolik aut tu v dešti projelo? Během pár minut je kolo znovu celé špinavé, já mám záda opět od bláta a zas..bahněná je i ta brašna na nosiči. Jenže teď už nic čistého na sebe nemám! Proč mě nenapadlo připravit si alternativní únikovou cestu k silnici? I po trávě by to bývalo dopadlo lépe. Proč mě všechny užitečné věci napadají pozdě? Třeba teď mi dochází, že tlak v pláštích mám nastavený, aby kolo dobře jelo po asfaltu. Kdybych býval trochu vzduchu upustil, určitě by se kolo v blátě chovalo lépe! Chjó, taková chyba...

Na nádraží přichází dilema, kolik vody můžu ještě obětovat na umytí sebe a kola? Bude mi pak stačit půl litru vody na tři hodiny ve vlaku? Shánět vodu není čas, bude muset. Ve vlaku na mě koukají divně, ale z přepravy vyloučen nejsem. Oknem pozoruji zapadající slunce a přehrávám si dnešní zážitky... no alespoň mám o čem psát. Třeba to někoho pobaví.

Domů přijíždím o půl jedenácté. Všude už je tma. Těším se do sprchy. Program na zítra je jasný - mytí všeho a údržba MTB. Říkal jsem si, že Miladatlon příště fakt ne, ale úplně jistý si už nejsem...  ;-)

Jerry

Všechna práva vyhrazena.