Jak jsem nedokončil Půlželezňák

Jelikož moje videa zatím úspěchy neslaví, zkusím opět napsat nějakou pohádku a uvidím, zda to dopadne lépe...

Pohádka

Bylo nebylo jedno lehokolo a to chtělo jezdit na triatlony... dobře, tak ne, lehokolu by stačilo jezdit po silnici, to spíš lehokolista nepochopil, proč mu v dětství zakázali běhat a když nebyly v okolí cyklo-závody, kam by s lehokolem mohl, zkusil se přihlásit na triatlon, pak další a další, až se na tom stal závislý. Jelikož každý narkoman chce víc, nelámal si hlavu, že je většinou na konci výsledků, ale zkoumal jaké další závody v okolí existují, po nejkratším Decimuži (0.4-18-4.3) zkoušel sprint délku (0.75-20-5) a začal se rozhlížet po delších závodech.

Jenže ouha, s délkou závodu rostla také důležitost pořadatelů a zatímco na mini triatlonech pro lidi bylo obvykle jedno, na jakém kole kdo jede (stačilo mít hlavě přilbu), delší závody už míří na závodníky, kteří to myslí smrtelně vážně, proto ČTA vymyslelo pravidla, jak má vypadat závodní kolo a tato pravidla pravidelně zpřísňuje, protože závodníci by jinak nevěděli, jaké kolo si koupit...

Jelikož můj Azub Ibex nevypadá jako nudná karbonová silnička, není překvapením, že nevyhoví rozměrovým omezením pro nudná závodní kola. Když už se tedy pořadatelé odkazují na pravidla ČTA, těžko by přehlédli, že mám pedály jinde než ilustrace v pravidlech. Na některých závodech neměli s udělením výjimky problém (třeba Triatlon Pardubice), často však pořadatelé nechtěli o lehokole ani slyšet, prý jim ze závodu nebudu dělat cirkus, připadalo jim to nebezpečné, usoudili, že lehokolo se k závodění nehodí, vždyť na něm nikdo normální nejezdí... a hlavně co by tomu řekli sponzoři, že?

A tak se stalo, že jsem si vyzkoušel několik sprint triatlonů, ale na žádný závod s dvojnásobnou délkou (olympijský 1.5-40-10) už mě s lehokolem pustit nechtěli. Abych si domů kupoval nepraktickou silničku (natož nepohodlné triatlonové kolo), když jinak všude jezdím na lehokole, mi nedávalo smysl. A ani jsem to svému lehokolu nechtěl udělat, po tom všem, co se mnou už zažilo, jet závodit na jiném kole? Z toho by moje lehokolo určitě bylo smutné, to prostě nešlo...

Až letos v březnu se Jirka v diskuzi zmínil, že loni jel za štafetu Půlželezňák v Brně a letos se tam chystá znovu. To mě samozřejmě zaujalo, když pustili lehokolo jednou, mohli by pustit i mě jako jednotlivce, navíc bych konečně někde nebyl s lehokolem jediný. Je tu trochu problém s délkou závodu, přecijen 1.9 km plavání, 63 km kolo a 21 km běh je mnohem víc než jsem si představoval, trasa kola prý vede ze třetiny terénem a hlavně by to znamenalo uběhnout dvakrát víc než kdykoliv předtím, ale to se do startu za dva měsíce určitě poddá... :-)

Dostávám kontakt na pořadatele Tomáše V., který mi potvrzuje, že lehokolo problémem není, časové limity nemají a závod berou spíše jako společenskou akci pro menší skupinku lidí, proto prý ani nejsou žádné webové stránky. Celé mi to vyznívá pozitivně, s menšími závody mám dobré zkušenosti a to, že se bude plavat v krytém bazénu, beru na konci května jako nutné zlo.

Cesta na start

Čas utekl jako voda, je večer před závodem a uvědomuji si, že z březnových představ o tréninku se mnoho splnit nepovedlo. Tedy ne, že bych neměl žádný pohyb, ale uběhnout jsem zkusil nejvíc 12 km, nebylo mi po tom úplně dobře... a zítra mám běžet 21 km po plavání a kole? Ale každá součástka má přece nějakou přetížitelnost, třeba pojistky by měly chvilku vydržet dvojnásobný proud, takže šance na přežití jsou slušné a pro dokončení závodu mi stačí trasu do cíle dojít, větší ambice stejně nemám.

V mailu od pořadatelů nacházím odkaz na mapku cyklo části, pojede se od bazénu v Kohoutovicích k penzionu Athéna v Suchý, délka 63 km, stoupání 1 258 m. Vypadá to hodně složitě, trasa je prý značena růžovými šipkami, ale raději exportuji GPX, redukuji trasu na 120 klíčových bodů a stahuji do telefonu. Jen pro jistotu, kdyby nebylo něco jasné. O běhu se v e-mailu téměř nic nepíše, tam problém nepředpokládám a na rozdíl od kola by mi při běhu náročnější terén ani nevadil. Největší starost mám s cestou od nádraží ke startu, ale jestli pojede Jirka se mnou, budu mít navigaci vyřešenou.

Budík zvoní o půl páté, mám chuť zůstat v posteli, ale vím, že bych si to pak vyčítal. Něco sním, připevním brašnu na kolo a jedu na nádraží, musím chytit první vlak do Brna. Mnohem raději bych jel InterPanterem, ale čas startu mi nedává na výběr, musím ošklivým spěšňákem, takže lehokolo nakládám nahoru do vagónu a doufám, že Úschovu během přepravy přežije v celku.

Když by vlak jel podle řádu, dorazil bych do Brna v 7:14. Vzhledem k tomu, že sraz má být v 7:30 v Kohoutovicích, je to trochu pozdě, ale menší zpoždění mi snad pořadatel odpustí. Po tom, co stál vlak 20 minut v Březové nad Svitavou, se ozve hlášení, že vlak bude opožděn kvůli závadě na trati. Myslel jsem, že start ve druhé vlně mi dává slušnou rezervu, ale začíná to být napínavé. Bavím se s průvodčí, prý už za chvíli pojedeme, takže stihnout start je stále reálné, jen nesmím cestou zabloudit. Jirkovi cesta okolo nádraží časově nevychází, takže jedu na start sám. Mapa v mobilu přišla vhod a ve čtvrt na devět jsem před bazénem.

Tady se setkávám s hlavním pořadatelem a dozvídám se pár základních organizačních informací. Není toho mnoho, první vlna už plave, nás čeká start zhruba ve čtvrt na deset, uplavané bazény nám bude někdo počítat, startovní čísla nejsou. Ptám se na trasu běhu, dozvídám se, že od penzionu poběžím zpátky po žluté turistické značce a pak po modré ke kontrole. V těch končinách jsem nikdy nebyl, turistickou mapu nemám, běh se zdá být daleko, snad mi to bude stačit. Ujasňuji si začátek kola, prý přes parkoviště po hlavní silnici nahoru, za Lídlem doprava a tam už budou šipky... myslím, že GPS přijde vhod.

Plavání

Po krátké diskuzi s dorazivším lehokolistou Jirkou, jeho nechávám čekat na předávku štafety venku a jdu prozkoumat situaci uvnitř. Skříňky v bazénu se zamykají čipem, vybrat si můžu kteroukoli, tak beru 100 a doufám, že si to po plavání budu ještě pamatovat. První vlna mezitím doplavala, tak za chvilku můžeme startovat.

Vybrat dráhu si asi můžeme volně, lezu do vody po bočních schůdkách a slečna zapisovatelka se ptá na jméno. Chjó, zrovna krajní dráhu jsem nechtěl, ale co už. Když prý stačí křestní, hlásím Jerry, pořadatel by měl podle emailu vědět, přecijen Jardů by tu mohlo být více, pro jistotu zmiňuji lehokolo, na kterém to mám zezadu napsané, snad si to pořadatelé sesynchronizují.

Ve dráze jsme tři, za chvilku je odstartováno, dávám se do pohybu jako poslední. Zdá se, že všichni plavou kraulem, akorát já prsa, ale po prvních pár bazénech mě druhý plavec v dráze začíná brzdit. Snažím se dostat před něj, ale je to jak vzájemné předjíždění náklaďáků na dálnici. Když hned po otočce začnu plavat vedle druhého plavce, nedokážu se před něj dostat dřív než bude proti plavat první plavec a musím se vrátit zpátky. Po třech marných pokusech se mi konečně daří dostat na druhou pozici a můžu si plavat svým tempem. Plavání je fajn, nevyhovuje mi ale otočka. Jsem zvyklý se chytit rukou kraje bazénu, přitáhnout, otočit a odrazit... jenže v tomhle bazénu mají na koncích dráhy jakési zvýšené zarážky, takže rukou se chytit moc nejde, tudíž se ani pořádně neodrazím. Fungovala by kotoulová obrátka (možná proto to tam mají?), ale neumím ji a bez kraula by to vypadalo zvláštně.

Ještě mnohem horší je ale okraj bazénu! Jsem zvyklý dělat široká tempa, půlka dráhy není moc místa, ale největší problém jsou ty pitomé schůdky! Kopnu do nich poprvé a říkám si, že si musím dávat větší pozor, jenže snažit se plavat rychle, efektivně, nepřekážet plavcům, když plavou proti a myslet na to, že na začátku a konci dráhy mám napravo schůdky, moc nejde. Za chvíli se o ně kopnu znovu a pak zase! Pokaždé doprostřed pravého chodidla. Kdyby ty schůdky aspoň měly kulatou trubku, určitě by to nebolelo tolik. Za chvíli se rychlejší plavec ve dráze dostává opět přede mně (už má 2 bazény navíc) a já opět plnou silou kopnu do schůdků! Tenhle závod se mi vůbec nelíbí, bolí to mnohem víc než poprvé, vůbec nevím, jestli budu dneska schopný běžet. Naštěstí se 76 bazénů zvolna chýlí ke konci, rychlejší plavec vylézá z bazénu a zapisující slečna mi podle očekávání hlásí, že už jen 4x. Za chvilku mám odplaváno, lezu z vody, zápasím s rovnováhou a mířím do šatny. Úplně poslední zatím nejsem, pomalejšímu plavci v mé dráze zbývá ještě dvakrát tam a zpět.

Cyklistika

Na sušení vlasů čas není, po utření oblékám kraťasy, tričko a bundu. Vracím čip, opouštím bazén a odjíždím na cyklo část. Počasí není žádná sláva, ale snad se brzy zahřeju. Jedu do kopce, rozhlížím se, nikde žádný Lidl nevidím, kontroluji trasu podle GPS, jedu úplně blbě, odbočku jsem přejel. Možná jsem pořadatele jen špatně pochopil, protože jejich trasa okolo Lidlu vůbec nevede, třeba mluvil o jiném supermarketu? Naštěstí nic nejede, udělám otočku na dvouproudovce, odbočím podle trasy v mobilu a těším se, že brzy začnou šipky a všechno bude snazší. Šipky opět nevidím, trasa podle mobilu míří přes sídliště do lesa, ale na malinké mapce nedokážu poznat, která cesta je ta správná, tak to tipnu.

Jedu po pěšince lesem a vlevo vedle sebe vidím vysoký plot. Trasa zhruba sedí, ale za chvíli je mi jasné, že jsem na špatné straně plotu. Vracet se mi nechce, tak jedu dál a doufám, že bude někde průchod. Za plotem je široká cesta, zatímco já kličkuji po pěšině a doufám, že se nebudu muset stejnou trasou vracet. Nakonec objevuji bránu. Dostat se přes ni s lehokolem díky kombinaci silné pružiny a pravoúhlé zatáčky, je trochu výzva, ale nakonec se dostávám na správnou trasu plotu. No hezky mi to začíná..

Následující kilometry už se mi trasy daří celkem držet, ovšem růžové šipky vídám spíše sporadicky, bez hlídaní GPS na mobilu, bych neměl vůbec šanci. Nojo, kdybych věděl, že svou diplomovou práci budu používat ještě 10 let po škole, hodně věcí bych v aplikaci udělal jinak. Kontrolovat trasu v mapce na malém odřeném displeji se při jízdě nedá, takže mám jen šipku a vzdálenost k dalšímu navigačnímu bodu. Když se začne vzdálenost zvětšovat, jedu špatně a musím se vrátit... což se stává protivně často. Několikrát do kopce předjíždím hlavního organizátora, pak špatně odbočím, abych ho mohl dohánět znovu, zatímco on nechápe, jak můžu jejich šipky nevidět. Zhruba ve třetině závodu si dokonce všímám dvou červených šipek na asfaltce ukazující proti směru, kterým jedu, ale podle GPS jedu správně. Jinde zase na křižovatce jedna šipka ukazuje rovně, druhá doleva, barvu mají stejnou, tak co bych si měl vybrat? Takhle jsem si závod nepředstavoval, mým limitem z velké části nejsou fyzické možnosti ani souboj lehokola s terénem, ale hledání trasy.

Nicméně trasa samotná se mi docela líbí a prvních 50 km mám chuť ji organizátorům pochválit. Je to příjemný mix asfaltových silnic, cest, štěrku a mírného terénu. Sice jsem rád, že jsem nechal na kolech zubaté pláště a obdivuji Jirku, že to jede na silničních, ale zatím nic tragického a zvlášť v úseku, kdy cesta vede mezi skalami, jsem rád, že tu jsem a drobností, že mi zřejmě všichni dávno ujeli, se netrápím. Pak ovšem přichází kořenový úsek lesem a ten se mi nelíbí ani trochu. Opakovaně mi padá řetěz, suché zipy na brašně se uvolňují, lehokolo poskakuje a často je rychlejší prostě s kolem jít, než se snažit projet. Tady mě hlavní organizátor předjíždí naposledy. Dodatečně se dozvídám, že tohle zařadili jen proto, aby odradili od účasti závodníky na silničkách. Je to trápení, musím znovu přivázat brašnu, začíná opět pršet, rychlost ani čas už mě nezajímá, hlavně chci být odsud pryč. Já se na ten běh snad ještě začnu těšit...

Běh

Konečně se blížím k cíli kola a začínám potkávat běžce. Po několika kilometrech přijíždím k penzionu, zaparkuji lehokolo a po chvíli hledání nacházím svou tašku s botami. Dostávám otázku, jestli ještě poběžím? Ne, že by se mi chtělo, ale když jsem tady, tak budu muset. Plánoval jsem běžet v kraťasech a tričku, ale prší, tak si nechávám i dávno promoklou větrovku. Pro jistotu se ptám kudy, odpověď je konzistentní - zpátky okolo rybníku, po žluté, pak po modré a tam bude kontrola.

Zvolna se rozebíhám, počítám, že jsem poslední a všichni běžci už jsou kilometry přede mnou. O rychlost mi nejde, příliš nepočítám, že bych dokázal uběhnout 21 km v kuse, za úspěch beru, když poběžím většinu trasy. Najednou proti mně jede povědomý cyklista, no vida, tak jsem zřejmě předposlední, to ještě bude zajímavé, jestli není dobrý běžec, mohl by mi náskok vystačit až do cíle. Být aspoň předposlední by bylo krásné.

Běžím okolo rybníka, pak po žluté, už je mi celkem teplo a potkávám běžce, kteří už běží do cíle. Nohy zatím neprotestují, i když pravé chodidlo otlučené z plavání trochu bolí. Přemýšlím, jestli i na běhu budou někde šipky, ale nikdo o nich nemluvil a v textu to psali jen u cyklo trasy. Hlavně tedy nepřeběhnout odbočku na modrou značku. Říkám si, že jsem bundu měl nechat u kola, je to zbytečná zátěž, příště...

Konečně před sebou vidím křižovatku a na stromě vlevo modrou turistickou značku. Odbočuji tedy doleva, prudké stoupání už mě nepřekvapuje, přece bych nečekal, že poběžíme po rovině, když kolo bylo pořád do kopce? Blížím se k vrcholu kopce, vidím asi vodárnu a pak najednou místo modré značky s bílými okraji vidím modrou s oranžovými okraji. Znamená to něco? O tomhle mi nikdo nic neřekl, ale jinou modrou nevidím, běžím pořád po stejné cestě, nikam jsem neodbočoval. Žádný běžec poblíž není, tak usuzuji, že modrá jako modrá a pokračuji dál. O chvíli později modrá na oranžové schází z cesty a vede souběžně lesem, pak z lesa vychází a obíhá nějakou vesnici. Běžím mokrou trávou a za chvilku mám mokro v botách.

Začínám pochybovat, že běžím dobře. Už jsem hodně dlouho nikoho nepotkal, sice jsem pořád na modré, ale tohle nejspíš nebude turistická značka, ale běžkařská. Asi proto nevede po cestách, ale přes louku. Jenže co teď? Jestli běžím blbě, tak už mám smůlu, protože vrátit se zpátky, najít trasu a dokončit závod, vzhledem k tomu, co jsem už naběhal, moc reálně nevypadá. Naopak pokud bych do teď běžel správně a vrátím se zpátky před kontrolním bodem, pohřbím výsledek závodu opravdu hloupým způsobem. Odhadovat vzdálenost moc neumím, hodinky sebou nemám, pořád jsem na modré trase, modrá je dobrá, třeba je vše v pořádku. Rozhodnu se pokračovat, přece se můžu vrátit stejnou cestou zpátky, tak o nic nejde.

Po nevím kolika kilometrech vylézá trasa z lesa na louku. Značky jsou na sloupech vedení, jdu po souběžné cestě do kopce a po chvíli už nikde žádné značky nevidím, za to je tu velká hromada hnoje. To asi bude znamení, protože to přesně vystihuje, kde jsem. Až dodatečně jsem zjistil, že trasa pokračovala po elektrických sloupech až do Kořence, zatímco já se po cestě vzdaloval, ale moc by mi to nepomohlo. Teď už si musím přiznat, že jsem úplně jinde a konečně se rozhoduji vrátit.

Bloudění

Běžím zpátky po modré na oranžovém a uvědomuji si, že mám docela žízeň. Když jsem před časem běžel 12 km, měl jsem sebou půl litru vody. Kolik jsem zatím uběhl netuším, ale napil jsem se naposledy na kole, žádnou vodu sebou samozřejmě nemám. Nakonec asi dobře, že nesvítí slunce, to by bylo mnohem horší, i tak je zřejmé dilema. Pokud dál poběžím, budu mít čím dál větší žízeň, když jen půjdu, brzy mi začne být zima. Aspoň, že jsem si nechal tu bundu, jen ve tričku by to bylo horší.

Někde u Benešova se mi podařilo ztratit modrou značku. Přemýšlel jsem, zda můj výsledek v závodu bude DNF nebo DISK. DISK dávají automaticky na orienťácích, když někomu chybí kontrola, ale v triatlonu by to asi mělo být DNF, pravidla jsem zatím neporušil. Napadá mě, že DNF kromě významu "did not finish" používaném pro závody, znamená v Geocachingu "did not find", to teď sedí nejvíc. Nojo, ale proč běžím po cestě a nevidím nikde modrou?

Vracet se mi nechce a vidím tu žlutou značku. Po žluté jsem přece běžel na začátku, takže by mě měla dovést do cíle. Moc se mi to nelíbí, ale lepší nápad nemám, tak vyrážím po žluté. Chvíli jdu, chvíli běžím. Zajímalo by mě, kolik je hodin. Poslední vlak ze Skalice nad Svitavou pojede v 19:30, měl bych mít dostatečnou rezervu, ale neumím odhadnout, kolik času mi na bloudění ještě zbývá. Ze stále zatažené oblohy nepoznám nic.

Přicházím na rozcestí a žlutá tady končí. Je tu opět modrá na oranžové i modrá na bílé, ale na rozcestníku mi žádný název nic neříká, není se čemu divit, neznám to tady, do turistické mapy jsem nekoukal, takže se vůbec nemám čeho chytit. Teď už mám opravdu problém! Nevím, kde jsem, nevím, kolik je hodin, nevidím slunce, neumím najít sever a vlastně ani nevím, kterým směrem jsem celou dobu běžel. Aby toho nebylo málo, tak modrá na oranžové, které jsem se většinu času držel podle ukazatele vede do Benešova, ať poběžím doleva nebo doprava, je to totiž Benešovský okruh! Třetí možnost je vrátit se zpátky po žluté, pak ale skončím taky v Benešově. Přes Benešov jsme jeli nedávno, jenže ten byl jižně od Prahy, že mají nějaký Benešov na Moravě, jsem netušil. Jak daleko je do Suchý, natož kterým směrem, absolutně netuším.

Potřeboval bych mapu! Uvědomuji si, že Jirka mi na startu dal vytištěnou mapu konce cyklo trasy a i když tam běžecká trasa nebyla, teď by to určitě pomohlo. Samozřejmě zůstala v brašně na kole, tak jako ostatní důležité věci. Mít sebou mobil a GPS modul (Siemens SK65 nemá integrovanou GPS), nebyla by navigace problém. Stačil by i samotný mobil, to už bych se dávno na trasu zeptal pořadatele, pomohla by třeba i buzola, ale nemám u sebe vůbec nic!

Doklady, peníze, mobil, čelovka, pití, všechno zůstalo na kole, v kapse mám jen kapesník a rozmočený zbytek hroznového cukru. Na sobě mám tričko z loňského EPO závodu s nápisem "I survived" a napadá mě, že za pár dní se tomu bude patolog určitě smát... no dobře na katastrofické scénáře je trochu brzo, ale do tmy musím být v cíli, protože bez světla bych se už z lesa nedostal a na silnici by mi v černém oblečení taky dobře nebylo.

Ze tří možností nakonec volím modrou doprava. Bylo by hezké narazit někde na infotabuli s mapou, ale tolik štěstí určitě mít nebudu. Je mi jasné, že sám už cestu nenajdu, budu se muset někoho zeptat. Vůbec se mi ptát nechce, navíc v pravidlech triatlonu je napsané, že závodník nesmí přijmout cizí pomoc... že by mě nakonec přecijen diskvalifikovali? Modrá trasa mě přivádí do Benešova (opět na jiný konec), slyším nějaký hluk, tak kašlu na modrou, jdu po silnici podél plotů a doufám, že navzdory počasí bude nějaký domorodec venku. Objevuji něco jako autoservis, brána je pootevřená, tak jdu dovnitř.

Pán se ptá, co potřebuji, mě napadá spousta vtipných odpovědí a chce se mi smát vlastní hlouposti, ale nakonec zdárně vysvětluji, že bych potřeboval poradit kudy do Suchý... aspoň tenhle název jsem si dokázal zapamatovat. Dozvídám se, že po hlavní silnici a na konci vesnice odbočím před hřbitovem doleva. Na cestu lesem se radši ani neptám, bloudění už dneska bylo dost, takže poděkuji a vybíhám na hlavní silnici. Vzápětí mě napadá, že jsem se mohl ještě zeptat, jak je to daleko a kolik je hodin, ale to už by vypadalo, že jsem spadl z jiné planety. Na výběr stejně nemám, stopovat jsem nikdy nezkoušel a neumím si představit, že by mě takhle někdo vzal do auta.

Po silnici to vůbec neutíká, ale co, nedávno jsme s kamarádkou ušli 60 km, tak daleko určitě nejsem, do cíle se prostě dostanu, je to jen otázka času. V centru Benešova mě zastavuje starší pár, něco hledají, ovšem po oslovení "pane, vy vypadáte, že to tu znáte..." následuje jen výbuch smíchu! Odpovídám, že fakt neznám, na oplátku se ptám, jestli neví, kolik je hodin? Ví a po doplňující otázce mi čas dokonce prozradí. Výborně, na poslední vlak mám dost času, zatím není důvod k panice.

Na konci Benešova vidím ukazatel Suchý 4 km doleva, to už mi připadá jako kousek. Zvláštní, na mém prvním triatlonu se běželo 4.3 km a nedokázal jsem to uběhnout v kuse. Ani teď už nedokážu běžet souvisle, ale říkám si, že čím dřív tam budu, tím dřív se můžu napít a za chvíli potkávám ukazatel na penzion Athéna. Je to určitě jiná cesta, protože nikde nevidím rybník, ale to je přece jedno. Držím se šipek, k penzionu přicházím z opačné strany a za chvíli vidím i své kolo. Celý závod jsem si představoval jinak, ale konečně jsem v cíli! Beru z kola flašku s vodou, sedám na lavičku a přemýšlím co dál. Všichni se baví uvnitř, mně se tam vůbec nechce.

Za chvíli přibíhá do cíle hlavní pořadatel. On na rozdíl ode mě závod úspěšně dokončuje. Nakonec tedy moje bloudění netrvalo zdaleka tak dlouho, jak jsem si myslel. Ptá se mě, jestli jsem vůbec neběžel? Ujišťuji ho, že běžel, jenom jsem vůbec nenašel jejich trasu. Připadá mi to nefér! Poměrně emotivně mu líčím některé momenty svého bloudění, zatímco on nechápe, jak jsem se dostal k Benešovu. Dozvídám se, že jim tu lidé bloudí poměrně často, akorát já jsem se dokázal ztratit úplně, ale za rok že to bude určitě lepší... tak za rok už rozhodně nepřijedu!

Cesta domů

Prý mám jít dovnitř, dát si guláš a bude mi líp. Je mi hrozně, nemám chuť na jídlo, chci jet domů. Napadá mě, že bych mohl jet vlakem v 17:30, když se za půl hodiny dostanu do Skalice nad Svitavou. Na vyhlášení výsledků tu být nechci a k nádraží to přece bylo nějakých 8 km, to musím v pohodě stihnout. Balím věci a odjíždím pryč.

Bohužel souřadnice nádraží jsem si předem neuložil, trasu jsem moc nestudoval, tak to musím vymyslet podle mapy v telefonu. Kde jsem sakra vzal 8 km? No vracet už se nebudu, mělo by to být s kopce, třeba to i tak stihnu.

Ujet 16 km včetně dvou navigačních zastávek za 32 minut, byl po tom všem myslím hezký výkon (bylo to hodně s kopce), do Skalice nad Svitavou přijíždím v 17:28 a začínám doufat, že bych to mohl stihnout. K nádraží mi zbývá 250 m, jediným problémem je zavřený přejezd. Po projetí prvního rychlíku ještě doufám, že by závory mohli zvednout, můj vlak už stojí u nástupiště, ale je to marné, další dvě minuty bezmocně stojím před přejezdem a závory se zvednou teprve potom, co můj vlak odjede.

Asi jsem si měl dát ten guláš, další vlak pojede za dvě hodiny. Tohle nádraží se mi nějak nelíbí (s tím přejezdem mě naštvali), tak se rozhoduji dojet na nádraží do Letovic, času na to mám víc než dost. Škoda jen, že jsem si neuvědomil, že v Letovicích už platí tarif Iredo, mohl jsem za lístek ušetřit, na nádraží se nezeptali a prodali mi obyčejnou jízdenku.

Ve vlaku potkávám stejnou průvodčí, se kterou jsem mluvil ráno, takže se samozřejmě ptá, jestli jsem start stihnul a kolikátý jsem skončil? Vysvětluji, že to nedopadlo podle mých představ a povedlo se mi na trase ztratit. To chápe, přesto chce vědět, kolikátý jsem skončil... achjo, přemýšlím, kolikrát to všechno budu muset vyprávět, protože stručná verze, že jsem se ztratil a závod vůbec nedokončil, přestože to nebyl orienťák, moc uvěřitelně nezní. Klasická výmluva na zranění nebo technickou závadu by asi působila lépe...

Závěr

Doma jsem strávil několik hodin zkoumáním mapy, abych pochopil, kde zhruba jsem bloudil. Od Jirky dostávám odkaz na trasu běhu z loňska, je mu divné, že letos v mailu nebyla, ale všiml si toho až dodatečně, protože běh se ho netýkal. Vysvětlení celého bloudění je jednoduché, žlutá trasa se s modrou křížila a zatímco já ze žluté odbočil doleva, správně to mělo být doprava. Pořadatelům to možná přišlo logické, ale nevybavuji si, že by mi za celý den někdo jasně řekl, že modrou doprava.

Říkal jsem si, že tedy budu celou akci brát jako na měřený trénink. Sice nevím, kolik jsem toho naběhal a nabloudil, natož v jakém čase, ale u plavání i kola jsem očekával, že změřený čas mít budu. Od Jirky se dozvídám, že pořadatel výsledky již rozesílal mailem, ovšem já nejsem ani mezi příjemci, ani se moje jméno neobjevilo ve výsledcích, vypadá to, jako bych na závodě vůbec nebyl. Důvod se už asi nedozvím, podle Jirky jsem se možná s lehokolem měl sám hlásit na všech kontrolních bodech, aby si mě zapsali? Možné je ledacos, ovšem předem mi nikdo nic neřekl. Potom už je možné, že jsem taky nedodržel nějaké nepsané pravidlo při plavání a ani to mi nepočítali, ono už je to vlastně jedno. Na tom, že jsem závod nedokončil by mezičasy nic nezměnily. Díky GPS aspoň vím, že čas cyklotrasy mám 3 hodiny 35 minut, což je  o necelých 10 minut horší než měl Jirka, který trasu znal a jehož štafeta letos opět vyhrála. On navíc svou jízdu natočil video, což si já tentokrát odpustil.

Prohlašoval jsem, že už se budu jezdit jen orienťáky, protože tam mi aspoň dají použitelnou mapu, ale ono mi to nedá, takže jsem zase začal hledat nějaký "krátký" až "střední" triatlon, kde by pořadatelům nevadilo lehokolo. Já se svých snů tak snadno nevzdám! :-)

Jerry

Všechna práva vyhrazena.
Text vyjadřuje pouze subjektivní pohled autora a podobnost se skutečnými událostmi nemusí být úplná.