blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Západní Evropou s dětmi - část 4. - Alpami pod Mont Blanc

Západní Evropou s dětmi - část 4. - Alpami pod Mont Blanc

Foto: Autor

Oberalppass (2046 m n. m.) tak tam končí naše cesta podél Rýna. Nebude to žádné dlouhé psaní, asi tak jako nám trval výjezd do sedla. Ráno jsme stáli on the road ještě dřív, než se objevili první motorkáři, a za dvě hodinky jsme byli nahoře. Překvapilo nás ta snadnost, taková rozehřívačka po ránu, dalo by se říci. Že by trénink z Arden? Nebo z domova? Pravda, převýšení 600 m je o něco větší než to máme od nás na Suchý vrch, ale tam to zase není po asfaltu. Kousek pod sedlem nás předjíždělo české auto, kola na střeše. "Pfffff, to umí každej :-) " mysleli jsme si a patřil nám v tu chvíli celý svět.

"Rodinky na kole potkáváme běžně, ale tady v Alpách, to vidím poprvé." Počkali na nás, to se u krajanů moc nevidí.

"No, víte, ze začátku jsme taky jezdili jen rovinky, podél řek, ale hory nás baví víc."

Nakonec se z nich vyklubali velcí sympaťáci, Luděk se s nimi zakecal.

Nezdálo se to, ale byla tam nahoře docela kosa. Musela jsem zalovit hluboko v báglech, než jsem našla čepice a rukavice. Jsme jen o metr výš než vloni na Fagaraši... A o sto metrů níž než byla Transalpina. Dá se tomu vůbec říkat sedlo, když tudy projíždí vlak? (byť zubačka?) No nic, jedeme, je tu zima. A ještě nás čeká dneska druhé sedlo, to bude těžší... Už při sjezdu do Andermattu jsou ty serpentiny vidět na protějším kopci.

Při sjezdu často zastavujeme a kocháme se: tu červeným vláčkem, tu vznikajícími obláčky, nebo prostě jenom zahříváme ztuhlé prsty. Andermattem jsme profrčeli, ani se nám tam nechtělo brzdit. Akorát zvonilo poledne. "Popojedeme pár kiláčků do Hospentalu," mysleli jsme si, že něco naženeme. Ale byla to strategická chyba. Andermatt se nám zdál na oběd příliš turistický, Hospental byla proti němu - bez urážky - prdel největší. Totálně jsme to podcenili. Obchod tam neměli žádný a z několika na mapě namalovaných hospod se jevila použitelná jen jediná - předražená pizzerie. "Něco jíst bychom měli, na něco to sedlo vyjet musíme," řekli jsme si. Varianta vrátit se nepřicházela do úvahy, znáte to, komu by se chtělo. A tak objednávka zněla: tři nejobyčejnější pizzy po patnácti francích padesáti centech. Tak to vypadá, když chudí Češi navštíví bohaté Švýcarsko. Ale docela by mě zajímalo, kdo si dal to menu za 26 ve vedlejší hospodě.

Naházeli jsme do sebe pizzy a vydali se na cestu vzhůru. Čeká nás 900 metrů na 13 kilometrech a hned od začátku je jasné, že tohle sedlo bude náročnější. Tachometr ukazuje stoupání permanentně mezi 7 a 10 %, ale díky tomu výška rychle přibývá. Brzy koukáme na svět z výšky a jaké to jsou pohledy! Slunečný krásný den se vydařil, fotila jsem ostošest. Jen na těch fotkách nemám děti... bo nám jaksi... no blbě se mi to píše, ale je to tak... prostě nám ujely! :-) Víťa nasadil neskutečné tempo, ujela nám i Šárka. Necháváme je, víme moc dobře, že nejlepší je, když každý jedeme svým vlastním tempem. Moc autu tu nejezdí, netřeba mít obavy. Serpentiny se narovnaly, silnice se táhne kamsi do dáli, zatím netušíme, kam nás povede. Koleje vlaků vlevo pod námi srabácky zalezly do tunelu.

Svět z výšky by byl krásný, jen kdyby tu nebyly tyhle vzdušný svodidla. Že lemovaly silnice v Rumunsku, to mě nepřekvapuje, ale tady v Alpách? Vůbec jsem z nich neměla dobrý pocit. Ten sráz pod námi, stačilo by malé zavrávorání, zamyšlení, a... Raději nemyslet! Konečně jsem dojela aspoň Šárku. Jsme cca 2160 nad mořem, tedy rekord z loňské Transalpiny překonán. A už taky konečně vidíme, kam jedeme. Ještě pořád ale zbývá přes 200 výškových metrů, a to není v tuto chvíli málo. Nohy začínají bolet. Přeci jenom jedeme už dnes druhé sedlo a až ho zdoláme, budeme mít na kontě 1500 výškových metrů, to je na jeden den slušná dávno i nalehko, natož natěžko. O dětech nemluvě. No, děti... Víťu nevidím, a Šárku jen tak stíhám. Dali jsme si menší pauzu, doplnili čokolády do krve, a to jsme neměli dělat. Dostavila se totiž krize. Výpadkem z tempa nohy ztvrdly a nechtělo se jim pokračovat. Došlo i na kratší tlačení v nejprudším úseku. Konečně to zmírnilo. Přibývá sněhu kolem cesty, i na malou koulovačku došlo. Poslední kilometr byl skoro po rovině.

Sedlo jsme dobyli nadvakrát. Nejprve jsme jako sedlo špatně identifikovali omšelý hotel Furka blick. "Alpy a není tu cedule?" divili jsme se. Ale bylo to ještě asi půl kilometru. I když jsme ten nápis na ceduli zaplavenou nálepkami horko těžko přečetli, už nebylo pochyb. "Je to ono, hurá!" Museli jsme ovšem počkat, až si vyfotí motorkáři selfíčka, potom jsme je zneužili a do ruky jim vrazili náš foťák a zcela v kontrastu s dnešním trendem je žádali o fota celých postav, tak aby tam byla vidět kromě nás i kola, cedule, a trocha okolí ....

Z opodál zaparkovaných karavanů se nese potlesk. A kromě potlesku se nesou dvě čokolády. Pro největší malé hrdiny.

Nedivím se, že tady dvojice důchodců parkuje. Je odsud nádherný výhled na jakési čtyřtisícovky. V Alpách se nevyznám, tak ani nevím na jaké... ale je to velkolepé. Užíváme si tu euforii, kocháme se, počasí nám vyšlo. Všichni jsme právě překonali svůj výškový rekord, jak vysoko jsme vyjeli na kole. Furkapass (2436 m) je zdolán! "Ale pojedeme ještě nějaké vyšší sedlo, že?" vyzvídá neustále dychtivě Šárka a já jí slibuji, že určitě jo. Po tomto jsem si jistá, že zvládneme cokoliv.

A teď už jenom sjezd. Nesmíme to ale hnát moc rychle. Jedna zatáčka, druhá, třetí .... brzdíme! Za horským masivem se totiž ukrývá Rhonegletscher neboli Rhonský ledovec. Je to jeden z mála ledovců v Alpách, ke kterému můžete dojet na kole, ale zároveň je jedním z nejrychleji tajících ledovců vůbec. Od parkoviště ho neuvidíte vůbec, z vyhlídky u hotelu lze zahlédnout jen malý kousek. Je nutné zaplatit vstupné, protočit se turniketem v budově plné kýčovitých suvenýrů, a potom ujít asi půl kilometru pěšky. Až sem k budově ledovec ještě nedávno sahal. Dlužno dodat, že se ale zastávka vyplatila. Poprvé v životě stojíme u ledovce, resp. podruhé, ale poprvé to bylo při lyžování na Dachsteinském ledovci, který ležel pod sněhem a to se nepočítá. V ledovci je uměle vyhloubená jeskyně, abychom mohli nahlédnout do jeho namodralého nitra. Plocha ledu nad jeskyní je přikryta ohromnými bílými plátny, asi aby jim led neodtával doslova nad hlavami. Děti nedbají únavy a toho, že jim po průchodu jeskyní čvachtá v botách, a běhají po ohlazených kamenech a sjíždějí příkré svahy. Sníh v červenci se jen tak nevidí.

Tající voda z ledovce dává vzniknout řece Rhoně. Pramen řeky Rhony tak není úplně správný výraz :-) Řeka má zajímavě šedobílou barvu a dobře se v ní chladí pivo :-) Horší by asi bylo chtít se v ní vykoupat.

Sjezdem do Oberwaldu jsme se rázem ocitli o 1000 metrů níž. Nekonečné serpentiny byly nádherné, ale dala se do nás zima ziminka. Místo aby se s klesající nadmořskou výškou oteplovalo, sjíždíme do chladného údolí, kam nezasvítí pozdně večerní slunce. Taky máte vždycky při sjezdu pocit, že z téhle strany byste ten kopec jet nechtěli? :-) U Furky jsme si to říkali každou chvíli.

Asi nejhezčí ale zároveň nejnáročnější den jsme zakončili v lesíku za městečkem. Bez obav jsme sebou plácli do travičky na kraji lesa. Tachometr se zastavil na 63,8 kilometrech a výškoměr na 1480.

Následující dva dny jsme putovali pohodově údolím řeky Rhony s výhledem na zasněžené alpské vrcholky a pod nimi na oblých kopcích celou tu krásu doplňovaly malebně roztroušené dřevěné vesnické domy nebo seníky. Řeka si držela stále svoji šedomodrou barvu, ale s jejím tokem přibývalo měst, aut a hluku. Cyklostezka vedla chvíli samostatně, chvíli po silnici. Údolí se pomalu rozestupovalo a na stráních se objevily vinice. Foukal silný protivítr, takže i když jsme v podstatě podél řeky jeli z kopce, vůbec jsme tento pocit neměli.

Druhá a poslední noc u Rhony stála za to. Už jen to, než jsme nocleh našli...

Zvažovala jsem dlouho, zda se o zážitek vůbec podělit, ale řekla jsem si, že jo, ať je vidět, že pády nejsou jen dětská záležitost a telátko může být i maminka... Jedeme takhle večer po cyklostezce podél Rhony a koukáme už po noclehu. Napravo teče řeka, nalevo odbočuje cesta a u ní cedule "Access strictly interdit" (Vstup přísně zakázán). Na malou chvilku jsem se zamyslela nad rozdílem mezi pouhým Access interdit a Access strictly interdit a bumho! Trefila jsem sloupek přímo uprostřed cyklostezky. Kolo samozřejmě nečekaný náraz neustálo, následný pád tak byl neodvratný a s ním i naražené stehno, kde se navečer nádherně vybarvila obří modřina... Zdobila mě až do konce cesty.

Jen tak tak jsme našli skrytý plácek kousek opřed Sionem mezi řekou a kanálem, voda tam docela hučela a přehlušovala tak rachot města. "To se bude dobře spát," pochvalovali jsme si a mysleli si, jaké jsme měli zase štěstí. Už se nám zavíraly oči, když se odněkud ozvala hudba. Po několika tónech bylo jasné: někde poblíž se tu koná rockový koncert. "Já se zblázním!" Mrkla jsem na hodinky: deset pryč. Šárka už naštěstí spala, ale já nezamhouřila oka po celou dobu, Luděk to samé. Klidně jsem mohla jít pařit taky, šance na usnutí nebyla. Co to je ale za módu, že koncerty začínají v deset a končí v půl jedné? Nepomohl ani oblíbený fígl zmuchlaný toaleťák do uší (Špunty jsem v té době ještě nepoužívala, a přiznám se, že ani dnes je při divokém nocování nepoužívám úplně ráda). Basové kytary a bicí doslova duněly celým okolím a zvukař přidával s postupující pozdní dobou a stavem opilosti publika na hlasitosti. No a ráno, abychom to ráno náhodou nechtěli dospat, létala nad námi helikoptéra.

Podél Rhony by se dalo pohodlně putovat dál, ale my si rádi cesty maličko komplikujeme. Navíc jsme nějak neměli chuť na další hustě osídlené břehy švýcarských jezer, hlučná města a další noční koncerty. V Martigny jsme tedy dali Rhoně sbohem (ovšem jenom na nějaký čas) a její společnost vyměnili za horské etapy. Čekala nás dvě sedla, to první Forclaz mělo pouhých 1527 metrů a opět se ukázalo, že u kopce ani tak nezáleží na výšce, jako na tom, odkud na něj stoupáte. Martigny leží v nadmořských 500 metrech, takže nás čekalo převýšení přes 1000 metrů.

Stoupání na sedlo, jehož jméno jsem dosud znala jako novou značku z Decathlonu, začalo příjemně mezi vinicemi. Brzy jsme ale zjistili značně nepříjemný provoz aut, motorek a autobusů. Poslední zákruta se dala zkrátit po úzké silnici, ale když si chcete zkracovat nějakou cestu do kopce, znamená to vždycky prudší stoupání. Zkrátka tenhle kopec žádný příjemný zážitek nebyl.

Stoupání nám trvalo celé odpoledne. Následoval pád do 1100 metrů a čekala nás noc v úzké soutěsce řeky Noir. "To jsme si teda naběhli, kde tady budeme stavět stany?" koukali jsme na kolmé srázy kolem řeky. Podle mapy to na dlouhé kilometry nemělo vypadat lépe, tohle už umíme odhadnout. Navíc po pár kilometrech mělo začít stoupání na sedlo Col des Montets (1461 m) a to se nám už načínat nechtělo. Už jsme pomalu začali propadat panice, pak jsme si ale vzpomněli na dvě hesla. To první je: "Vždycky to nějak dopadne!" (ve smyslu, že jsme vždycky nějaké místečko našli a vždycky ho také najdeme) a to druhé "Odbočka z odbočky to jistí!" V místě zvaném Le Trouléroz jsme opravdu našli dokonalý plácek. Jediná komplikace, že cesta k němu vedla kolem domu a ten dům nevypadal úplně přívětivě. Kdyby stál na Balkáně, tak byste řekli vcelku pěkný dům, ale na švýcarské poměry byl poměrně zanedbaný. Válelo se kolem něho několik vraků aut, stavební bordel... Měli jsme dilema, zda se snažit a projet kolem co nejvíc nenápadně, nebo naopak zazvonit a zeptat se. Sebrali jsme odvahu a zaklepali na dveře. Otevřela žena, asi našeho věku, postavy ztepilé, jak se na samotu u lesa patří. Pozdravili jsme a vznesli náš dotaz. Skoro to vypadalo, proč ji rušíme s takovou samozřejmou prkotinou, jako si kus od jejího domu postavit stan. "Kdybyste potřebovali vodu, je tady," ukázala na kohoutek před vraty. "Děkujeme moc!" Ti Švýcaři se mi začínají líbit, pomyslela jsem si.

Stanovali jsme tak blízko domu, že se na nás po večeři přišla podívat jejich kočička. Měla každou půlku obličeje jinak barevnou a děti ji pojmenovaly Půlková. Byl to krásný večer v horách. Neslyšeli jsme žádná auta, jedině to, když se pán domu vracel v noci domů asi z práce. Na konci travnaté cesty, kde jsme spali, bylo zamřížované ústí jeskyně. Od jeskyně vedla vzhůru strmá pěšina. Děti se po ní vydaly na průzkum, viselo tam natažené pomocné lano. Nad větší jeskyní pak našly další, malou jeskyni. Víťa se vrátil a pronesl: "Půjdu to prozkoumat až zítra. Dneska je pátek třináctého a to se mi vůbec nikam nechce lézt." :-)

Hned ráno jsme se už definitivně rozloučili se Švýcarskem a přejeli hranici do Francie. Sedlo Col des Montets, 1461 m, cca třistametrové převýšení jsme měli jako ranní rozcvičku. Za ním už vyčuhovaly zasněžené nejvyšší vrcholky jak Alp, tak celé Evropy.

Jasně, uznávám že je to sporné, že je možná jako nejvyšší hora Evropy označen Elbrus, ale já to mám jako s Plutem :-) Nesouhlasím s jeho vyřazením z planet Sluneční soustavy, stejně jako Mont Blanc považuji za nejvyšší horu Evropy.

Mont Blanc s nenápadným oblým zasněženým vrcholkem se nám předvedl v celé své kráse, když jsme s polednem vjížděli do Chamonix. Překulil se nám měsíc na cestě a tachometr ukazoval 2500 našlapaných kilometrů...

Ve městě nás čekalo několik úkolů. Za prvé pochopitelně, co jiného, nějaký oběd. Dětem jsme nemohli nedopřát zdejší McDonald, stál na rušné třídě, ovšem s takhle krásným výhledem se jen tak nevidí. V rámci oběda jsme zvládli ještě další úkol, a to praní v nedaleké prádelně. Prostě jsme tam to prádlo nastrkali, zapnuli program a odjeli se najíst. Po obědě se ovšem zatáhlo a začalo bouřit, což znamenalo jednak opět hledat pláštěnky, ale hlavně, že to prádlo vůbec neusušíme. Z toho jsme radost neměli. Třetí úkol byl sehnat Šárce sandále, které jsme zapomněli doma, ale dosud se to dalo vydržet bez nich. Nyní jsme měli před sebou rozpálenou jižní Francii a Šárce se už nechtělo šlapat v kožených prestižkách. Chamonix-Mont-Blanc je město poplatné svému názvu. Město plné cestovatelů. Muži s obřími batohy pochodovali městem, drsné ošlehané tváře je zdobily, taktéž lana čouhající z batohů, a těžké boty. Třeba někdo z nich stál - tam nahoře!

Zatahovalo se čím dál víc, ledovcový splaz se zdál skoro na dosah ruky, ale byl čím dál hůř viditelný. Město jsme opouštěli po stezce kroutící se pod horskými velikány. Zapomněli jsme se podívat do mapy, a to bylo dobře.

Už je to tady, už místo jak je něco daleko uvažujeme, jak je něco vysoko. I děti se už neptají: "Kolik je to kilometrů?"... ale "kolik je to výškových metrů?"

V městečku Passy, do kterého jsme museli sjet, přejet řeku a znovu začít stoupat, jsme se ocitli v pouhých 500 nadmořských metrech. Od řeky vedlo několik cest, zvolili jsem si tu nejtenčí bílou, že po ní pojede nejméně aut. Absolutně jsme nechápali, jak to, že po ní jede skoro každý. Alespoň tak nám to připadalo. Stoupání bylo tak strmé, že jsme nejeli, ale tlačili. Boha jeho, proč dopr... nejedeš po hlavní? nadávali jsme v duchu, když za námi už asi sté auto brzdilo, ale zároveň túrovalo motor, aby nás mohlo předjet.

A trápení dne nemělo být ještě u konce. Opět jsme byli ve Francii, opět jsme si mysleli, jaká to tady bude pohoda s noclehy. A opět nás to pěkně vypeklo.
Od řeky jsme stoupali zhruba 600 metrů, takže zdánlivě pohodový den se končil opět se skórem tisíc nastoupaných metrů. Blížil se večer, vodu jsme už měli nabranou a podle mapy to vypadalo na vesničky roztroušené po kopcích. Zdání ovšem klamalo. Nešlo o vesničky, ale spíš o města. Minuli jsme nečekaný McDonald v Megéve, k nelibosti dětí. Nebyl na mapě, tudíž ani na plánu. "Jeden denně vám nestačí?" "Ne!" usmívaly se a hihňaly se u toho. Ale šlapaly statečně dál, nejvíc zabrat dával ten kopec tatínkovi. Husté osídlení nekončilo, kopec nekončil a zatažené nebe začalo hřmet. "Proč ty bouřky začnou vždycky, když hrozí nějaký spaní vysoko?!" zoufala jsem si. Zamítla jsem z toho důvodu nocleh u kapličky nad vsí - stála totiž v nejvyšším bode stoupání. Stejně tam bylo křivo a hluk od silnice. Začalo se stmívat, nebo spíš se bouřka přiblížila.

Vlevo od cesty se zjevilo fotbalové hřiště, oplocené a s budovou, ale za tou budovou jsem tušila naši šanci. Za ty roky společného ježdění už máme, troufám si říci, s Luďkem čuch na dobré noclehy. Museli jsme jednat rychle. Rozhlédli jsme se, nikde nikdo, auto žádné a už jsme sjížděli po cestě k hřišti. A za domem, ukrytí od silnice, a za stromy směrem od města, jsme rychle stavěli naše dva plátěné přístřešky. Bouře nás šetřila, musím ji pochválit. Počkala, až vypneme poslední kolík, až přikryjeme kola, až se vybalíme, až si namažeme bagety k večeři a až za sebou zapneme zip stanu. Teprve pak svůj večerní program rozbalila v plné parádě. Nevím, čím jsme si to zasloužili, že byla tak velkorysá. Ani jsem se tam na tom hřišti nebála, stožáry osvětlení hřiště fungovaly jako dokonalý hromosvod.

Bohužel trend odpoledních nebo večerních bouřek k mé nevoli pokračoval i další den... To už jsme ale stanovali v údolí řeky Arc za Albertville. Zde jsme se ocitli v nejnižším bodě přejezdu Alp, zde jsme klesli ještě na hlubší dno, pod 300 m n. m. A tento bod měl být odrazovým, a zároveň startovním bodem pro další alpskou etapu, pro další čtyři sedla nad 2000 metrů.

Nástup začal hodně pozvolna. Na žluté ceduli jsme rozluštili nápis, že bude silnice zavřená 19.7. z důvodu konání závodu Tour de France. Oddechli jsme si, bylo teprve patnáctého... Stanovali jsme ve výšce pouhých 700 metrů nad mořem, díky další bouřce jsme se výš nedostali. Mezi víc než dva a půl tisíce metrů vysokými horami jsme obavy neměli, strašilo nás hlavně to, jaké budou dny následující. Čekala nás nádherná silnice Route des Grandes Alpes. A to, jak ji zvládneme, pokud budou odpolední bouřky pokračovat...

Fotogalerie

14.02.2020 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.81

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (13 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |