NaKole.cz
Západní Evropou s dětmi aneb od Severního moře ke Středozemnímu - část 1.
část první, Německo a Holandsko
"A kolik tam bude McDonaldů?" zeptaly se děti, když jsme je seznámili s plánem letní dovolené. Víťa (11 let) a Šárka (9 let). Začíná být čím dál těžší je pro něco nadchnout. Jenomže už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Tentokrát to bylo obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice podél Labe zdálo na pláž kousek, ale na koupání tohle moře není. Tak jsme zamířili na jih napříč celou západní Evropou... Čekaly nás státy Beneluxu a Rýnská cyklostezka přes Francii, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Nenáročné rovinky ale brzy vystřídaly Alpy, vysokohorská sedla Oberalppass a Furkapass a francouzská legendární silnice Route des Grandes Alpes. Pak už jsme se jen přehoupli do horoucí Provence a konečně dojeli k moři. Tachometr se zastavil na čísle 3.184 kilometrů.
"A já budu zase celé léto doma," povzdechla si Víťova spolužačka (11 let), když jsem dětem ve čtvrtek pomáhala ze školy odvézt všechny věci z tělocviku, výkresy a vysvědčení, protože už jsme je zase uvolnili o dva týdny dřív.... kvůli dovolené.
"No, já bych tě i vzala s náma, ale znamenalo by to šest týdnů šlapat na kole."
"To je dobrý... děkuju!"
Tak nevím, co je horší představa
:-) :-)
*********************************
"A kolik tam bude McDonaldů?" zeptaly se děti, když jsme je seznámili s letošním plánem. Začíná to být čím dál horší je pro něco nadchnout. A přitom jsme tuto cestu naplánovali s ohledem na ně. Po dva roky jsme teď prozkoumávali cyklostezky východní Evropy, letos vyrážíme směrem západním. Začali jsme v pátek 15. června v Hamburku, kam nás dovezl přímý vlak z Prahy. Labskou jsme projeli skoro celou před pěti lety, chyběl nám jen úsek k moři do Cuxhavenu. A tím jsme letos začali.
Od nádraží Hamburg - Altona to je k Labi pouhý jeden kilometr. Minuli jsme první McDonald (Žádný takový, ještě jsme nic neujeli!) a už svištíme spolu s evropským veletokem vstříc Severnímu moři. Labe je už pěkně široké a čím se blížíme ústí, tím je ještě širší. Je v něm i kousek našeho domova, náš Těchonínský potok se vlévá do Tiché Orlice, a ta zase do Labe... "A Labe, děti, teče kam? No to už víme, a brzy to budeme i vidět na vlastní oči."
Tak pr! Zase tak brzy to, zdá se, nebude. Co to je? Ovčí ohrada. Jedna, druhá, několikanáctá... Hráz je využívaná jako pastviny, pozemky jsou oplocené, a dvířka samoobslužná, ale k jejich otevření je třeba síly jednoho dospěláka. Jakmile se rozjedeme a trochu dostaneme do tempa, ihned brzdíme, protože vrata. Asfaltová stezka je posranější než silnice v Rumunsku. Ale když jsme druhý den od výjezdu z Hamburku vylezli na hráz, ty výhledy stály za to! Druhý břeh Labe už skoro není vidět, a po řece plují obří kontejnerové lodě. Směrem do vnitrozemí plné krabiček s čínským zbožím, zpátky se vracejí prázdné. Blízkost moře je cítit.
Večer po ujetí 95 km hledáme místo na stan. Šárka (9 let): "Prosím, ještě 5 kilometrů. Ať máme stovku..." Jo, věřím že to letos s dětmi ještě půjde. Že zvládnou to, co jsme naplánovali a co jim zatím ještě tajíme.
Po asi 130 kilometrech stojíme za Cuxhavenem u pevnosti Kugelbake, jen malý kousíček zbývá k symbolickému majáčku na cípu výběžku - těžko říci, kde končí řeka a kde už začíná moře. Shodli jsme se, že tento úsek z Hamburku byl z celé Labské stezky ten nejzajímavější.
Děti touží po moři, ale starší pán to vidí jinak: "Stát! Sem s koly nesmíte!" Cedule, kde se píše, kolik eur stojí vstup na pláž, jsme si nevšimli. Aha, a co bychom tam jako dělali? Moře je na odlivu a pocitová teplota díky silnému větru hodně nízká. A do toho začíná pršet.
"Tohle není to správný moře na koupání, jedeme na jih," řekli jsme dětem a stočili řídítka kol po Eurovelo 12, na trasu podél Severního moře.
Zpočátku se zdálo vše idylické. Stezka je asfaltová a vede pod hrází - což znamená, že moře sice vůbec nevidíme, ale hráz nás chránila před silným větrem. Brzy nás ale začala stezka nudit a vítr otravovat, tak jsme uhnuli víc do vnitrozemí.
Objevil se první problém - na mém bicyklu divně dřelo zadní kolo. Technická kontrola netrvala dlouho a diagnóza je jasná. Ač se to zdá neuvěřitelné, ráfek je probržděný a v jednom místě zeje prasklina. To je tak, když se na to po loňském Rumunsku vykašlete, že to v rovinkách ještě vydrží :-) Operativně měníme plány, musíme zajet někam do města. Ovšem chyba lávky! Ve Wiesmooru žádné ráfky velikosti 26 palců nemají. Trochu jsme totiž zaspali dobu. Žijeme v přesvědčení, že šestadvacítky jsou ta nejklasičtější klasika, opravitelná od Paříže až po Oděsu, a přitom se už dneska všude jede na 27,5 nebo 29. Ale prodavač je ochotný, volá do třicet kilometrů vzdáleného Leeru. Tak prý jo, prý tam ještě jeden takový historický ráfek vyhrabali. Dorazili jsme tam až další den ráno, a moje kolo dostalo kromě nového ráfku také nový plášť, a nové pastorky a řetěz. Jediné kliky ještě jakžtakž prošly. No, sice na takovou generálku není Německo úplně ideální destinací, při ceně se mi trochu protočily panenky, ale to už jsme my, věci řešíme až když to hoří. Ještě že aspoň ty Schwalbe pláště tady stály o pár stovek méně než u nás. Hlavně že nás vzali bez čekání.
Pak už nám nic nebránilo přejet do cyklistické velmoci, do Holandska. Správně se má tedy říkat Nizozemsko, ale všichni víme, co mám na mysli.
První překvapení Holandska byly bolševníky. Rostly si tam v klidu u cyklostezky, jako by se nechumelilo. No jo no, na invazivní druhy je potřeba dát si pozor... Tak jsme si aspoň chvíli připadali jako na Východě. Druhé překvapení, že zmizely cedule z cyklostezek. Ale s pomocí mapy.cz nemáme šanci zabloudit. Ono je to stejně jedno, kudy se jede. Holandsko je všude víceméně stejné. Počasí nejlépe charakterizoval náš Víťa (11 let), když vykoukl ráno ze stanu. Mraky naducané vodou se válely nízko nad zemí a vichr ohýbal rákosí až k zemi. "Hm, tak to vypadá, že to, že jsem zapomněl sluneční brýle doma, žádná škoda nebude."
Je to tak. Ze sedmi dnů nám nepršelo pouhé dva dny a s větrem to byl často šílený boj. Den ode dne zesiloval a my se s ním rvali doslova o každý kilometr. Říkala jsem si, že ty rovinky budou na počáteční rozjezd ideální, ale místo toho nás čekala dřina a trápení. Asi je to tu ale normální. Teplota 13-17° C, fučí vichr, ale místní si v tričku v pohodě jedou na kole a přitom ještě stíhají matlat na mobilu.
Cyklistika je tu ovšem totálně bezstarostná. Všude jenom stezky, a když nejsou, tak jsou na silnici aspoň namalované cyklopruhy. Když nás po pár dnech jedna stezka vyplivla na normální silnici a my po ní byli nuceni pár kilometrů ujet, připadali jsme si tam poněkud nepatřičně. Vše je vyvedeno k dokonalosti. Cyklista má vlastní dopravní značky, vlastní vnější kruhové objezdy kolem těch pro aut, a pochopitelně - všude máme přednost! A kde náhodou přednost nemáme, provoz reguluje speciální semafor, visí i v dětské verzi, asi metr nad zemí. Připadáme si jako na nekonečném dopravním hřišti. V Holandsku údajně navíc - dojde-li ke střetu auta s kolem, vina je vždycky na straně řidiče auta. Jedině snad požil-li cyklista alkohol, je jakás takás šance pro motoristu z nehody nevyváznout jako viník. Auta si tedy dávají zatraceně pozor. Je to silně návykové.
Schválně jsme mířili na 32 kilometrů dlouhou hráz Afsluitdijk. Vede po ní dálnice a pochopitelně i stezka pro kola.
Když budete putovat Holandskem, musíte si uvědomit jednu zajímavost. Země je doslova vystavěná na vodě. Zatímco jiní válečníci rozšiřovali svá území bojem, Holandsko se rozhodlo bojovat s mořem. Stavěli hráze a vodu sváděli do kanálů, jimiž ji odváděli zpět do moře. Odvodňovali tak postupně území, doslova metr po metru mravenčí práce. Po odčerpání vody do blátivé půdy zasadili rákos, jehož kořeny zem zpevní a napomůžou odpařování. Poté se buď mohou zasadit plodiny, které nevyžadují nasazení těžké techniky, jako např. řepka, nebo se nově vzniklý pozemek využije jako pastvina pro stáda krav či ovcí, které svými kopyty půdu udusají.
Do vzniklé zeminy se pak vysadí obiloviny, nejčastěji pšenice, a po pěti letech je zdánlivě hotovo. Proces odvodňování totiž není nikdy ukončený. Nizozemsko chrání 3000 km dun a hrází a stále tu pracuje 20 000 čerpadel. Vodohospodáři tvrdí, že kdyby se na 24 hodin vypnula elektřina, jedna osmina Nizozemska skončí pod vodou.
Takto vzniklým pozemkům se říká poldery. Většinou na nich ale obytné domy nestojí, slouží jako pastviny nebo pole. Větrné mlýny, tolik typické pro holandskou krajinu, nesloužily jako mlýny v pravém slova smyslu, tedy k mletí obilí. Větrné mlýny mají uvnitř sice stejné mechanismy, ale ty pohánějí turbíny a fungovaly jako čerpadla. Počínaje 17. stoletím, po staletí odčerpávaly z krajiny vodu. Dneska je vše pochopitelně řešeno moderněji pomocí elektrické energie, a mlýny slouží jako muzea.
32 km dlouhá hráz Afsluitdijk, tzv. uzavírací hráz vytvořila z dosavadního zálivu jezero IJsselmeer. Jeho oddělení od moře zajistilo větší bezpečí pro okolní obyvatele, a vytvořilo lepší podmínky pro zrod nových polderů - hráze uvnitř jezera už nemusely být tak pevné a stavbu neovlivňoval příliv a odliv. Část Amsterdamu je vystavěná na takto vzniklé ploše.
Když si toto uvědomíte, budete se na holandskou krajinu dívat jinýma očima. Ale jakýma?Oceňovat neskutečnou práci, nebo spíš kroutit hlavou nad soubojem, jenž nemůže dobře dopadnout?
Těšili jsme se k moři, ale to moře ... ehm ... jak to říci a neurazit ho? Jen jsme to moře hezky pozdravili a pak od něho hodně rychle vycouvali zase zpátky. Vítr nám rval foťák z ruky a slova od úst. "Ještě máte chuť se v něm vykoupat?" řvala jsem na děti, ale ty přes rámusení vln neměly šanci mě slyšet.
Holandsko nás ale bavilo. Bála jsem se, že to bude nuda, ale opak byl pravdou. Nevím, jak ostatní, ale já si to neskutečně užívala. Díky pohodlným stezkám jsem byla absolutně v klidu co se týče obav o děti na kolech. Krajina sice nehezká, rovná jako stůl, takže nám výškoměry na tachometrech sloužily jenom jako barometry. O to víc si tu ale lidé šlechtí svoje nejbližší okolí. Ani jsem moc nefotila, jen jsem se rozhlížela a kochala. A nestačila si vybírat, ve kterém z těch domů bych chtěla bydlet radši :-) Kdo jim přikazuje stavět podle jednotného, ale tak vkusného, střihu?
Fotoaparátem se to nedá dobře zachytit, nemáte-li štěstí na počasí, a na barvitý popis nemám tak dokonalý talent. Holandsko se zkrátka musí zažít. Všechna ta města s cihličkovými domy (jak říkala Šárka) s obřími okny, upravené zahrady, k dokonalosti vyvedené cyklostezky, všudypřítomné kanály a mosty přes ně. Skoro jako Benátky, zde se ovšem všude dostanete i s koly. Mezi vesnicemi jenom samé pastviny, a na nich stáda ovcí a krav. Na zemi s tak hustým osídlením možno vidět ohromné množství zvířat. A toho vodního ptactva! Městečka a vesničky vypadají zdánlivě jedno jako druhé, a přitom jsou každé jiné. Jako bychom projížděli skanzenem, vyumělkovaným jen naoko... A vtom najednou ulicí projde strejda v gumákách, pak projede paní na kole s nákupem v košíku a nakonec dítě s aktovkou na nosiči. Kdepak, žádný obrázek pro turisty, tohle je skutečnost! Nelituji ani minutu, že jsme vyrazili zrovna sem.
Po týdnu a 600 kilometrech se nacházíme kousek před Amsterodamem. Máme za sebou zmíněnou výměnu probržděného ráfku, jeden dětský pád spojený s odřením kolena a pět McDonaldů (to je stejné číslo jako vloni za celé Rumunsko :-) ) Tolik statistika. Spíme ve stanu a jíme chleba se sýrem. Ovšem pravým holandským.
Všichni strašili, že na Západě nejde nocovat nadivoko, což máme úplně nejraději. Pravda, v Německu jsme se cítili svobodněji, ale i tady v Holandsku se to dá, celkem bez problémů, jen to chce podrobnou mapu a trochu intuice. Existuje tu sice pár míst, kde je bivakování oficiálně povoleno, uložila jsem si jejich seznam, ale znáte to... Když je takové místo poblíž trasy, projedeme kolem něj jako naschvál v půl druhé odpoledne :-)
A když nám to konečně jednou na takové oficiální bivakovací místo vyšlo (pro info: paalkaampeer), byla zrovna sobota večer. Stálo tam snad deset stanů, hučela nepříliš vzdálená dálnice a odněkud hrála diskotéka. Pěkně jsme jim za takové místo poděkovali a odjeli. Po asi 4 km jsme se vyspali v lese sami, v klidu a tichu.
Ona ta krajina na první pohled vypadá na nocování docela ideálně, rovinky, loučky, spasená travička. Na obzoru, na kraji louky uvidíte pár stromů, a řeknete si: Paráda, tam by to šlo. Ale když se tam vydáte, narazíte na kanál. Třeba jen metr široký, ale smůla, není jak se tam dostat. A když konečně narazíte na mostek nebo lávku, tak jsou tam zase ploty. Je vidět, že Holanďané si váží každé pídě své doslova z vody vyrvané země, že ladem nenechají ani metr čtvereční. Krajina je, jak já říkám, průhledná. Vidět jste totiž všude. Lesů je tu pramálo a statky jsou roztroušeny přesně na dohledovou vzdálenost, skoro by se zdálo, že schválně. Neexistuje místo, kde by nebyl vidět žádný dům, natož abyste z něho nebyli vidět. Nebo existují taková místa, ale musí se dlouho hledat. A nebo mít štěstí.
To jsme přesně měli druhou noc v Holandsku. Večer nás zastihl přesně v takové zoufalé krajině. K tomu fičel vichr a nebe hrozilo, že na nás každou minutu pustí déšť. Vidět bylo na kilometry daleko a vítr se na takových pláních cítil jako doma. Zkrátka, situace značka ideál. A pak se najednou stal zázrak. Ze stezky odbočovala pěšinka a ta vedla na maličký poloostrůvek obklopený kanály a rákosím. A na něm stála jakási budka. Plácky kolem chajdy byly sice svažité, leč v nouzi použitelné; ale já jsem zkusmo vzala za kliku a ta povolila. Dveře se otevřely a nás čekalo překvapení. Budka sloužila jako veřejná ptačí pozorovatelna a uvnitř bylo sucho a hlavně bezvětří. Dřevěná podlaha, poličky, sedátka, čisto. Nic víc jsme v tuhle chvíli nepotřebovali. Kola jsme nechali venku, opřeli je o stěnu a přikryli igelitem. Budka nám posloužila lépe než ten nejnádhernější hotel.
Jindy jsme zase zkusili variantu s optáním se domorodců. To se nám takhle líbilo jedno místečko v závětří, hned za tou dlouhou hrází. Obšlapovali jsme to tam docela dlouho a pořád si nebyli jistí, jestli si to můžeme dovolit. Copak plácek to byl ideální, v jednom místě jako by i náznak starého ohniště, ale byli jsme jen pár metrů od přístaviště. "Já se zajdu zeptat," rozhodla jsem nakonec. Nikdy to neděláme, ale zkusit se má všechno. Zaklepala jsem na dveře nejbližšího domku. "Jednu noc, říkáte?" zeptala se starší paní. "Tady jsou povolené i tři noci," odpověděla a ještě dětem šoupla do ruky čokoládu. Líná huba, holé neštěstí.
Holanďani se nám líbili. Věčně usměvaví lidé. Bylo to až nakažlivé, tak jsme se museli usmívat taky. A měli snahu pomáhat. Někdy ovšem tak trochu jinak, než bychom o to stáli.
Jejich povahu ukazuje třeba tato historka. To jsme takhle navečer u jednoho domku požádali o vodu. Tachometr ukazoval ten den přes 90 kilometrů, což v tom protivětru byl slušný záhul. Naštěstí jsme už za městem měli vyhlédnutou podle map relativně opuštěnou oblast. "Kde budete dneska spát?" projevila starost paní. Koukla jsem přes rameno a zahlédla za jejím domem pěkný trávníček. Odpověděla jsem podle pravdy: "Vlastně ještě nevíme." Manželovi, který stál vedle ní, se rozzářily oči: "Vím o pěkném kempu, počkejte chvíli!" Vběhl do domu a vrátil se s mapou: "Je to jen kousek odsud, nějakých dvacet kilometrů." Trpělivě jsme vyčkali, až nám kemp ukážou na mapě, slušně jsme poděkovali a pak se zdekovali Nechtěli jsme být nevděční, ale poradili jsme si sami. Pěkné místo jsme našli asi dva kilometry odtamtud nedaleko vodárny uprostřed polí.
Civilizovanost Holandska dokazuje i to, že oni si ani neumějí představit, že by někdo mohl spát neorganizovaně. "Kde spáváte?" ptali se nás lidi hned zkraje a my odpovídali "Ve stanu." Oni jen pokývali hlavou, na podrobnosti se nevyptávali. Až po několika dnech jsme narazili na někoho, kdo otázku formuloval jinak. "Spíte v kempu?" zněla. A my dostali odvahu odpovědět popravdě a tak jsme zakroutili hlavami: "Ne." Pán ani nehnul brvou a odpověděl si sám pro sebe: "Aha, takže v hotelu." Zaskočili jsme ho: "Ne, v hotelu už vůbec ne." "A kde teda?" vyvalil doslova oči. "Prostě tak normálně, máme sice stan, ale postavíme si ho volně, v lese," snažil se o vysvětlení Luděk. "V lese? V Holandsku přece žádné lesy nejsou." Další vysvětlování bylo marné. Možnost, že bychom si jen tak volně postavili stan na louce nebo jinde, pro něj byla asi tak představitelná, jako kdybychom tvrdili, že jsme na kole dojeli z Měsíce.
Přesto jsou obytná auta s holandskými espézetkami vidět po celé Evropě, i v Česku, jak si v klidu a zadarmo parkují a nocují ve volné přírodě. Jednou stálo takové auto i poblíž našeho domu, kde navíc nabízíme i ubytování. Měli jsme pro ně pochopení, ale myslíte, že se nás přišel někdo zeptat? Celou dobu dělali, že tam nejsou a ráno potichu odjeli. Proč bychom tedy my nemohli na oplátku takto tábořit v jejich zemi? říkali jsme si.
Vraťme se ale do Amsterodamu, resp. kousek před něj. Marken býval kdysi dávno ostrov, a díky izolaci od zbytku země si zachoval svůj ráz typické rybářské osady. Jenže snížením hladiny moře, resp. vznikem jezera IJsselmeer se z ostrova stal poloostrov a dnes se na něj lze dostat suchou nohou. Nechtělo se nám ale celý záliv objíždět a chtěli jsme sobě i dětem dopřát malé zpestření v podobě plavby lodí, byť jenom kratičké. Stihli jsme během ní sotva vypít kafe, už jsme se chystali k vylodění. Zdálo se to snadné. Ovšem jen do momentu, kdy Luděk popadl za řídítka svoje kolo a ta se otočila úplně naprázdno a zůstala viset ve vzduchu. První myšlenka, že se jen něco uvolnilo na hlavovém složení, vzala brzy za své. Při bližším ohledání vyšlo najevo, že je prasklá závitová tyč na přední vidlici. Já ani netušila, že tam něco takového je, natož že to může prasknout. Byl to průser jako prase. Sobota dopoledne, do Amsterodamu sice pouhých dvacet kilometrů, jak se tam ale dostat?
Nakonec se celá situace vyřešila až neuvěřitelně hladce. Luděk v telefonu našel cykloservis v 8 km vzdáleném Monnickendamu, který měl otevřeno i o víkendu. Jsme přece v zemi jízdních kol! A dokonce tam jezdily autobusy městské hromadné dopravy. Původně chtěl jet jen s prasklou vidlicí v ruce, ale řidič ani nemrkl okem a naložil ho i s celým kolem. Já si jenom připevnila jeho bágly přes moje, zapojila vozíček a vydali jsme se s dětmi za ním. Komplikací bylo ještě několik - vidlice ideálně nepasovala, bylo nutno ji upravovat, díky čemuž se cena vyšplhala hodně vysoko. Nebrali tam karty a tak jsem musela běžet do bankomatu. A když jsme se konečně rozjeli, zjistili jsme, že je vidlice křivě nasazená, načež následovala otočka a reklamace, při které celá rozborka sborka musela proběhnout pro velký úspěch ještě jednou. Ale při té vší bídě tohle už byly jenom drobnosti a my jsme byli šťastní, že se to nakonec vůbec nějak vyřešilo, a ztráta byla pouhé dvě hodinky.
Amsterodam
Přejeli jsme trajektem veřejné dopravy řeku IJ a ocitli se v hlavním městě. A rovnou, bez varování, v tom nejcentrovatějším centru. U hlavního nádraží, Amsterdam Centraal Station. Už jenom z toho množství lidí a kol se nám točila hlava. Plán na projetí památek města vzal brzy za své. Takovému chaosu a mumraji může snad směle konkurovat i lecjaká asijská země. A to jsme se pohybovali jenom po stezkách. Nekonečný proud kol všemi směry, jejichž provoz nikdo neorganizoval, ale stačilo třebas jen na vteřinu zastavit, rozhlédnout se a něco vyfotit. Okamžitě ihned jsme někomu překáželi. Troubili na nás, zvonili zvonky, nešlo se ani podívat do mapy, jestli jedeme správně. Na provoz kol jsme byli zvyklí z jiných městeček, ale tohle bylo šílené. Necítili jsme se v Amsterdamu bezpečně, natož komfortně. To co nám v jiných městech přišlo roztomilé, zde bylo šílené. Šílenství zvané cyklistika. Kola byla zkrátka všude, nejen ta jezdící. Zaparkovaná jedno přes druhé, bez ladu a skladu, přivázaná ke všemu, co jen trochu drželo. Sloužily jim zábradlí, stromy, okapy.
A Amsterodam jako takový? Spíš zklamání. Ono se to asi moc neví, ale to, co dělá Amsterodam Amsterodamem, najdete vlastně skoro v každém městečku. Chcete vidět kanály, mostky, úzké cihlové domky? Všechna města jako by byla vystavěna stejným architektem. Asi nejsme správná cílová skupina pro Amsterodam, kde k tomu všemu máte ještě jako bonus všudypřítomný odér marihuany a řvoucí opilce rozcapené na lodích křižujících kanály. Romantika žádná. Vyloženě jsme se těšili pryč, oddechli jsme si až na stezce do Naardenu. "Tak to byl mazec, tohleto," říkali jsme si, protože ve městě na nějaká sdělení dojmů nebyl vůbec prostor.
Určitě každý Čech ví, kdo je v Naardenu pohřbený. Donutila jsem děti, aby fotku s Janem Ámosem poslali přes aplikaci Pohlednice online každý sám za sebe do školy, do své třídy. Nenápadně jsem koukla, co napsal páťák Víťa. Stálo tam: "Pozdrav z města, kde leží ten pán, co udělal školu trošku snesitelnější."
Praní na cestách řeším strašně nerada. Když se nám do cesty postavila veřejná prádelna, neváhali jsme ani minutu. Na výběr měli pračku na 8 kilo nebo na 18. Sice to zkraje vypadalo, že těch 8 kg po jednom týdnu nenaplníme, nakonec, když jsme se všichni svlékli, málem jsme brali tu osmnáctku :-) Technicky zdatný Víťa okamžitě pochopil obsluhu stroje a pak se jenom spolu s Šárkou dívali, jak se točí. Nakonec to bylo lepší jak televize.
V Nizozemsku jsem hodně myslela na svého tátu. Vždycky, když jsme vyráželi někam na Balkán nebo na Ukrajinu, se mě ptal, proč raději nejedeme do Holandska jezdit podél kanálů. Tenkrát mi to přišlo jako strašná nuda. A vidíš, tati, uplynulo pár let, a jsme tady. A líbí se nám tu, a moc. (Věřím, že nás někde z toho obláčku na nebi sleduješ.)
Z Naardenu pokračovali v našem jižním kurzu. Projeli jsme další holandská města a městečka, přejeli mraky kanálů a viděli spoustu větrných mlýnů. Některé stály osaměle, jiné tvořily celé soustavy.
A pak jsme po 520 km ujetých po těch bezkonkurenčně nejvymazlenějších cyklostezkách, jaké jsme kdy zažili, (a celkem od začátku po 850 km) přejeli do Belgie.
A o tom si povíme zase někdy příště :-)
Fotogalerie
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část
Vyzkoušejte:
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Napříč Českem aneb tak trochu jiná dovolená
V sobotu dopoledne přijíždíme s mou drahou ženou do Vyššího Brodu - do známého města na jižním okraji Šumavy.…
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Úvod a vlastně rovnou i závěr :-) Takže tento rok (2023) to byly Litva, Lotyšsko a Estonsko. Já vím, žádná…