Putování na posvátnou horu

Den 1.

Čtvrtek, 18. července 2019 ráno nakládám na kolo brašny narvané k prasknutí a k tomu i malý stan. Počasí se tváří celkem příznivě, teplota dvanáct stupňů, nebe skoro jasné. V půl osmé opouštím rodné městečko sám a mám podivně dobrou náladu, jak už dlouho ne. Hlava čistá, prázdná, jako bych všechny starosti nechal za dveřmi bytu. Nemyslím vůbec na nic a jen si nahlas prozpěvuji. Rovinou po asfaltu i těžce naložené kolo hezky utíká. Paráda. Projíždím Bezděkovem, Tajanovem, pak po cyklostezce přes Dolany, Malechov... stále a stále na sever, kde v neznámých dálkách leží i můj cíl - hora z nejposvátnějších.

Ten vrchol vystupující z jinak placaté krajiny je zřejmě nejstarším národním symbolem. Že právě tam podle pověsti vystoupil Praotec Čech - zakladatel národa, shlédl krajinu, která se mu zalíbila, usadil se se svým lidem a tak se začala psát Česká historie, to ví asi každý školák. A aby ne. Vždyť jestli je to pravda, tak právě tam pro nás, pro Čechy, všechno začalo. Pak je pro nás hora Říp bezpochyby tím nejposvátnějším ze všech kopců. Ne nadarmo se říká, že co pro muslima Mekka, to pro Čecha Říp a každý by se tam měl alespoň jednou za život podívat. Vědom si toho, a protože jsem tam ještě nikdy nebyl, už nějaký čas jsem si pohrával s myšlenkou také se na Říp vypravit. A jelikož jsem cyklista tělem i duší, tak jak jinak než na kole?

Z mé domoviny na Klatovsku je to pořádný kus cesty - o to větší výzva, hlubší zážitek a příchuť dobrodružství - žádný sobotní výletík s batůžkem a tatrankou. První plány na tuhle cyklistickou výpravu jsem začal spřádat už před třemi roky. Letos jsem konečně dospěl k rozhodnutí, že pojedu stůj co stůj - klidně sám a i kdyby trakaře padaly. Naštěstí se jeden parťák našel, alespoň na půl cesty. S Mírou jsme už loni podnikli jednodenní výpravu podél Úhlavy - z Šumavy do Plzně a i teď ho vidina zajímavého dobrodružství zlákala.

Za ani ne hodinku přijíždím do Švihova. Na náměstíčku, kousek od brány Švihovského vodního hradu, dobře známého všem turistům i příznivcům filmových pohádek, si dopřávám první zastavení. Odkládám kolo a čekám. Tady máme domluvený s Mírou sraz. Stejně jako loni se už pár dní předtím toulal Pošumavím a teď se ke mně má připojit - dál pojedeme ve dvou.
Po deseti minutách se objevuje na náměstí, kolo obložené brašnami. Objíždíme hrad kolem dokola. Fotodokumentace naší poutě je samozřejmě nezbytná. Teplota už trochu stoupla, slunce se na nás směje. Odkládám bundu a můžeme vyrazit vstříc dobrodružství.
Rozhodli jsme se následující úsek zdolat nejkratší cestou - po hlavní frekventované silnici. Provoz je dost masakrózní. Není se čemu divit - všední den, dopoledne. Nebýt tady přes metr široká krajnice, netroufali bychom si motat se v tom na kolech. Takhle to celkem jde a jízda odsejpá. U benzínky za Červeným Poříčím děláme krátkou zastávku, aby si Míra dokoupil nějaké zásoby jídla a pití. Sotva jsme se ale znovu rozjeli, nastaly potíže.

Míra někde vytrousil šroubek upevňující nosič ke kolu. Závada fatální. Pokračovat v tomhle stavu dál nejde. Co teď s tím? Stojíme na krajnici, zkoumáme možná řešení a kolem nás se řítí nepřetržitý proud aut dobře stokilometrovou rychlostí - nic příjemného. Vracím se opatrně k benzínce a pokouším se ten zatracený šroubek najít, ale bez úspěchu. Míru mezi tím napadlo vyjmout z nosiče jiný šroubek stejných rozměrů, který neplní tak důležitou nosnou funkci, a nahradit s ním onen vypadlý. Operace se k naší velké úlevě daří, nosič drží, můžeme pokračovat. V nejbližším cykloservisu snad doplníme zásobu náhradních šroubů. A možná přikoupíme ještě kufr s gola sadou, montážní stojan, centrovací stolici a pro jistotu i svářečku...

Asi po pěti kilometrech, za vesnicí Borovy, se riziko, že skončíme rozpláclí na masce nějakého kamionu, snižuje o dobrých devadesát procent. Z Nezdic nás vede ta nejvedlejšejší ze všech nejvedlejšejších křivolakých hrbolatých asfaltek. A tady jsem se rozhodl vnést do našeho putování první chuťovku, aby to nebylo jen monotónní šlapání pořád vpřed. Už dlouho jsem se chtěl podívat na Lužanskou horu a ani Míra není proti, tak se pouštíme do prvního vydatného kopce. Za vesničkou Zelená Hora se mění asfalt v zarostlou a rozplavenou polní cestu. Krásný výhled na severovýchod a na Přeštice, slunce už to docela roztápí, první krůpěje potu se nám kutálí po zádech. Pak se cesta mění v udržovanou lesní pěšinu a za chvilku už jsme na vrcholu v nadmořské výšce krásných kulatých 500 metrů. A co je na tomhle kopci tak zajímavé? Právě odtud pochází pověst o Čertovi a Káče, kterou se nechal inspirovat k napsání opery Antonín Dvořák. Čert i Káča tu skutečně stojí - v nadživotní velikosti, vyřezaní ze dřeva. Opět nějaké to focení, pak zápis do vrcholové knihy schované v přístřešku a zpět na naši cestu.
Příchovice dobře známe z loňska, vietnamskou samoobsluhu ale dnes nenavštívíme. Šlapeme dál a definitivně se loučíme s rovinami kolem řeky Úhlavy. Čeká nás sedmikilometrové stoupání přes Vodokrty a Háje. Mimochodem ten zvláštní název Vodokrty, nad kterým jsem si kolikrát lámal hlavu, dostala vesnice podle obrovských pravěkých stvoření, takzvaných vodních krtů, jejichž fosílie se našly při archeologických vykopávkách v okolí. Vedle silnice jsou dokonce ještě dnes patrné hluboké rokliny, které tato stvoření vyhloubila... Je to samozřejmě naprostá blbost, ale s Mírou nám pro klid duše vyhovuje.

Stoupání končí a ani to moc nebolelo. Po ránu jsme svěží a sil máme na rozdávání. Vychutnáváme si pro změnu parádní sjezd do Netunic kolem osady Na Mrtoli, o jejímž názvu z morálních důvodů raději nepolemizujeme. U kostela ve vísce Prusiny si dopřáváme svačinu a pár minut pauzu. Rozhodujeme se pro druhou kulturní vložku. Z Nebílov nás čeká další těžké stoupání, ale před sluncem jsme kryti lesem. Pak se jen dostat přes hlavní silnici s nepřetržitým proudem aut u Losiné, ještě kus silnicí a kilometrové strmé stoupání k hradu Radyně. Míra hledá při cestě borůvky. Neúspěšně. Zato rychlý průzkum hradu je úspěšný. Dovnitř nejdeme, i zvenčí je zajímavý a výhledy do dálky nechybí.

Pak už sjíždíme do Šťáhlav. Tady by rozhodně stál za prohlídku krásný zámek Kozel, ale to už bychom dnes asi moc daleko nedojeli. Pokračujeme a odhodlaně stoupáme silnicí s hodně prudkým sklonem. Jak je prudký nejlépe dokládá skutečnost, že před nějakým časem jsem tady v opačném směru na starém Favoritu překonal rychlost 80 kilometrů v hodině. Naloženým kolům se do toho moc nechce, máme plné nohy práce, pot z nás leje. Je to dřina, jenomže nemáme na vybranou. Odměnou je rovná hladká silnice a dlouhý sjezd do Rokycan. Tady se najíme.

Rokycany celkem dobře znám, také jsem se sem něco najezdil - autem i na kole. Dnes jsme tu s Mírou ale jen kvůli obědu. Porozhlížíme se v centru po nějakém vhodném krmelišti. Na zahrádce restaurace Střelnice je o nás dobře postaráno, kola máme na očích a ve stínu, jídlo je dobré. Řízek s bramborem mě zasytil, ale Míra jí jak bagr, a tak si dopřává ještě pořádnou porci palačinek se zmrzlinou - a možná by si dal ještě třetí chod, kdyby nás netlačil čas. Je to kluk samá šlacha samý sval... Kruci kam se to do něj vejde? Čekání na zaplacení se nějak protahuje a já začínám být nervózní. Poledne se proměnilo v plnohodnotné odpoledne a před námi je ještě lán světa.

Konečně, objíždíme koupaliště a sportovní areál, pak následuje terénní vložka po modré turistické značce kolem Boreckého rybníku, kousek lesem a kus po hlavní silnici. Za Svojkovicemi uhýbáme znovu do lesa. Jízda po rovné zpevněné cestě je doslova balzám na duši. Šlapeme zlehka a klábosíme. Projíždíme vesnicí Těškov, skrze les po turistických značkách na Sirou. Znovu se držíme modré až do Zbirohu. Byl by hřích neprohlédnout si alespoň letmo zdejší nádherný novorenesanční zámek, který kdysi býval hradem. Třicet korun jen za vstup do parku se nám zdá přeci jen dost, ale když už se sem plahočíme takovou dálku... Pár fotek pod lvem před branou si můžeme dovolit. Stojí na podstavci a tváří se dosti strnule, nemusíme se bát, že by po nás skočil. Pak ještě nakoukneme na nádvoří a oblažíme se dalekými rozhledy ze zahradních teras. Krásný zámek - opravdu stojí za vidění.

Je sice už pokročilé odpoledne, ale sluce to ani náhodou nebalí, takže dál máme v plánu vyzkoušet místní koupaliště. Míra navrhuje zkratku přes zarostlou část zámeckého parku. Zapíná navigaci a vyráží vpřed. Jedu za ním, řítíme se pěšinou z kopce dolů. Těžké kolo poskakuje přes kameny a kořeny a není snadné ho ukočírovat. Přes veškerou opatrnost a snahu jsem náhle vypustil duši. Prorazit přetížené kolo o špičatý kámen nebo větev - to je raz dva. Sundat brašny, vyměnit duši, nepumpovat, a pokračujeme. Ale ouha. Pěšina končí v jakési rokli. To, co ukazuje navigace, rozhodně neodpovídá skutečnosti. Prodíráme se lesem, kola táhneme, přenášíme, strkáme.

Konečně asfaltová úleva. Sjíždíme do města a už ho vidíme. Ale co to? Místní koupaliště po levé ruce připomíná spíše zpola vypuštěný zarostlý rybník brčálník. Do toho bych nevlezl ani v holínkách. Co naplat. Ve vietnamské sámošce alespoň koupíme pití a zkusíme štěstí o vesnici dál. V Týčku uhýbáme ze silnice, necháváme za sebou poslední domy a prašná cesta nás směřuje do polí. Tak tohle asi ne. Tady nic ke koupání nebude. Nebo že by...?

Oplocený areál, budova s bufetem, terasa se stoly, pár domorodců a veliký bazén. Voda z dálky vypadá dost zeleně. Do toho teda taky nevlezu! Jenomže je to jen iluze, kterou na dálku vytváří strakaté zelenomodré dno. Voda je jak křišťál, prý si ji pochvalují i místní žáby, jak jsme se později dozvěděli. Není na co čekat. I když už se podvečer vkrádá do kraje, odhazujeme svršky a skáčeme do vody. Troufám si i na chatrně vypadající skokanský můstek. Paráda. Osvěžení, vykoupaní jdeme si do bufetu něco zakousnout. Pivečko, klobása, biftečky s hranolky... Takže jsme po večeři. Sedíme a musíme uznat, že je tu celkem fajn. Objevuje se myšlenka zůstat tu přes noc, ale přeci jen je ještě čas, a tak nějaké kilometry polknem. Naším dnešním cílem je Křivoklát a tamní kemp.

Z Líšné je silnice jako přímka. Míra zavádí rozhovor s cyklistkami, které předjíždíme, ale brzy je necháváme za zády. Pohlcují nás lesy Křivoklátska. Z příjemného sjezdu uhýbáme na štěrkovou lesní cestu žlutě značenou. Sjíždíme skrze vesničku Broumy do údolí Úpořského potoka abychom se následně zakousli do pořádného stoupání po modré turistické značce. Točíme nejlehčí převody a zvolna se posunujeme vpřed. Cesta mezi chatami se mění v úzkou lesní pěšinu. Tlačíme. Pak lesní cesta. Jedeme. Cedule za Karlovou Vsí upozorňuje na uzavírku kvůli opravě mostu - jenomže my tam musíme. Snad se na kolech nějak protáhneme.

Vyklesáváme podél potoka Klučná údolím sevřeným lesem a skalami. Je to parádní svižná jízda, kterou ale po pár kilometrech přerušuje chybějící mostek přes potok - místo zahrazené a kolem balíky armatury - nový most se teprve připravuje. Nevadí, s koly se nám daří protáhnout vyšlapanou pěšinou mimo staveniště. Nejsme první.

Zase chvilka jízdy a přijíždíme do Kneipových lázních a ke třem pramenům. Není to žádná ves, ale lesní plácek vedle silnice. Lázně jsou jakási nízká vana s kamenným dnem a jejich užití spočívá v tom, že si v nich člověk brouzdá nohy. Vanu napájí tři prameny vyvěrající ze stráně hned vedle. Je tu také prostorný dřevěný přístřešek. Zastavujeme a padá rozhodnutí, že dnes už dál nepojedeme. Je půl deváté a v lese se pomalu šeří. Přespíme tady. Křivoklát je nedaleko a mačkat se v přeplněném vodáckém kempu nás zrovna neláká. Jenomže Mírovi se v lese moc spát nechce. Na nocování navíc nemá zrovna ideální výbavu - a tak si pohrává s myšlenkou došlapat v noci domů do Prahy a zítra se ke mně někde připojit. Snažím se ho odradit, snad v noci nebude tak zle a přece si nenechá ujít to dobrodružství. Nakonec vítězí rozhodnutí zůstat i kvůli skoro vybité baterii v mobilu a tím pádem riziku ztráty navigace.

V přístřešku ještě sníme něco ze svých zásob, rozděláme si oheň v ohništi, které tu už založili nějací čundráci a chystáme se ke spaní. Sem tam se zastaví někdo z místních pro pramenitou vodu, občas nějaký výletník. Prohodíme pár slov, po desáté hodině je konečně klid. Jde se spát.

Den 2.

Noc nebyla vůbec příjemná. Moc jsme toho nenaspali - hlavně Míra. Když nad ránem klesla teplota k desíti stupňům, nepomohla ani bunda, kterou jsem mu půjčil, ani opětovné rozdělání ohně, a tak mu nezbylo než klepat kosu - do rozednění jich měl naklepanou pořádnou hromadu a já při tom řinčení také moc nenaspal.

Snídani v přístřešku si dopřáváme z vlastních bohatých zásob. Potom rychle zabalit, uklidit, naložit a vyrážíme. Je docela chladno, nebe se tváří poněkud chmurně a než přijíždíme k Berounce, uroní i několik deštivých slz, není to ale žádný hysterický pláč, kvůli kterému bychom museli hledat úkryt.

Dokud jedeme rovnou silnicí podél řeky, šlape se celkem dobře, když na nás pak ale poprvé z lesů vykoukne věž hradu Křivoklát a my začínáme stoupat, cítíme, jak se na nás probdělá noc podepsala. Je půl osmé, hrad má ještě zavřeno, ale brána na nádvoří je otevřená. Využíváme toho a pronikáme do hradu. Podařilo se, naše strategie byla úspěšná. Křivoklát jsme dobyli a obsadili bez zdlouhavého obléhání a bez jediné kapky prolité krve. Teď může naše výprava táhnout zas dál.

V Pískách přichází čas rozloučit se se silnicí. Pokračujeme červenou turistickou trasou. Musíme si to putování přece čas od času zpestřit nějakou terénní vložkou. Že je to dobrý nápad se ukazuje vzápětí. Cesta je rovná, dobře jetelná i s naloženými koly. Nejdříve se mírně houpe a pak začíná klesat do údolí přehrady Klíčava. Jízda je to parádní, svižná, hravá, lahodná... Dobře, že jsme tudy jeli.
Na padesát metrů vysoké betonové hrázi si děláme jen krátkou přestávku na focení. Je to přeci jeden z „mezicílů" naší cesty. Mimo hráze je celá vodní nádrž nepřístupná, leží v srdci Lánské obory, kam není přístup veřejnosti povolen. Příliš si s tím hlavu nelámeme. Nasedáme a prudce vyklesáváme do údolí říčky Klíčavy. Zase asfalt, zase rovina - paráda.

„Hej! Tady...!" křičím na Míru a prudce brzdím. Skoro jsme v tom rozpoložení přehlédli, že červená uhýbá do lesa - do prudkého, brutálně prudkého a dlouhého stoupání terénem. Zatraceně - proč jsme tudy jeli?!
Pot se z nás řine, funíme jak parní lokomotivy, zabíráme ze všech sil. Marná sláva, nakonec stejně tlačíme.
„A to nic není, na Říp je stoupání sice kratší, zato ještě mnohem prudší," ubezpečuje mě Míra, který už tam v minulosti byl.
„Děláš si srandu? Prudší než tohle?!" Najednou se rozplývají naděje o tom, jak hrdinně vyjedu až nahoru bez sesednutí, i kdybych měl plíce vyplivnout. Jenže nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?

Sklon cesty se přece umírnil a my už tak nějak normálně šlapeme podél vysoké dřevěné ohrady, kterou je celá obora obehnána. Jen tak pro zajímavost. Lánská obora slouží pro chovné, reprezentační a lovné účely vysoké zvěře prezidenta a státu. S výměrou 3000 hektarů je třetí největší oborou v Čechách - a to už je vážně pořádná plocha. Koukáme skrze hradbu, ale žádnou zvěř nevidíme. A jak tak šlapeme, široká sjízdná cesta se mění v křivolakou pěšinku. Bez brašen by to bylo fajné bajkování, ale s těžkými brašnami... Raději červenou opouštíme. Je to tak, naše naklepané zadnice, zlákala pohodlná silnice. Směřujeme přímo na Lány.
„Hele myslíš, že bude Miloš na chalupě? Mohli bysme se třeba stavili na kafe, když už jedem kolem."
„Uvidíme. Jestli má na šňůře trenýrky, tak je doma a můžeme zkusit zazvonit."
„Trenýrky už venku nesuší, posledně mu blafly a ještě z toho byla národní aféra."
Kolem půl jedenácté zastavujeme před branou Lánského zámku. Zdá se, že Miloš doma není - nikde nevidíme ani trenýrky ani zástavu, jen za branou přešlapuje jeden voják se samopalem. Strážní budky jsou prázdné. Dobrá příležitost udělat si pár fotek. Zatím co jeden po druhém pózujeme coby prezidentská stráž patrně ze zvláštního operačního oddílu cyklistů, dorazili další dva cestovatelé s brašnami. Prohodíme pár slov o tom kdo, odkud a kam. Míra je vyzívá k připojení se k naší výpravě. Když ale zjišťujeme, že jejich denní nájezd je sotva poloviční co náš, obě strany od návrhu na spojenectví ustupují.

Co naplat, čas pokročil a naše úvahy o tom, že oběd si už dáme na Řípu se rozplývají ve ztracenu - budeme rádi, když to stihneme do Slaného aniž bychom zmokli, po obloze se totiž zase honí těžké dešťové mraky. Objíždíme zámecký park na západ. Navrhuji zkratu po modré turistické, to je ale fatální chyba. Vzápětí se natřásáme hrbolatou lesní pěšinou. Brašny vesele poskakují. Pak se natřásáme zarostlou polní cestou - tak zarostlou, že raději volíme jízdu po poli. Boty se plní pšeničným zrnem. Večer budeme mlít mouka a péct chleba s příchutí zapařených ponožek.

V Kamenných Žehrovicích začíná pršet. Rychle se schováváme v zastávce na náměstí a oblékáme bundy a pláštěnky. Jedeme dál, na postávání není čas. Objíždíme zapáchající Turyňský rybní, kličkujeme mezi rybáři a následně se zakusujeme do nepříjemného stoupání po zelené turistické značce. Frekvence deště přitom pozvolna kolísá až k nějakým pěti kapkám za minutu, což už ani nestojí za řeč.

Další zastávkou je opět jedno z významných míst prvopočátků historie našeho národa. Hradiště Libušín. ...Tam v dáli vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká... rozhodně dnes nemůže prohlásit ani jeden z nás. Z návrší se hřbitovem a kostelem sv. Jiří vidíme kolem dokola samé křoví a houštiny. Uděláme jen památeční foto a mažeme dál, není času nazbyt. Poledne za dveřmi a hlavní cíl ještě poměrně daleko.

Stoupání klikatou silnicí na Smečno je únavné. Jízda po hlavní frekventované silnici ze Smečna je lidově řečeno „o hubu." Provoz doslova masakrózní, míjí nás jeden souvislý proud aut a kamiónů. Teprve když nám město Slaný otevírá své brány, můžeme si zhluboka vydechnout.

Na náměstí se rozhlížíme po nějakém vhodném krmelišti. Míra rezignoval hned v počátcích, usadil se vedle kašny a pustil se do vlastních zásob. Můj žaludek by raději něco teplého, a tak se vydávám k protější restauraci se zahrádkou. U stolu sedí samí upravení a slušně oblečení hosté, vedle vchodu stojí v pozoru čišník v obleku. Uondaný cyklista sem zrovna moc nezapadá. Vědom si toho kontroluji napřed ceny na jídelním lístku, a jak rychle jsem přišel, tak rychle zase odcházím. Lahůdkářství na protější straně náměstí je mé peněžence přeci jen přívětivější. Se studeným karbanátkem, rohlíkem a kelímkem vlašáku se přidávám k Mírovi. Rozloženi na lavičce hodujeme, zvědaví turisté i místní po nás pokukují - asi kontrolují, jestli dodržujeme místní protokol a jíme opravdu jen slané. Je nám to jedno.

Dojedeno, zabaleno, zpátky do sedel. Obloha se zase tváří hrozivě, tak snad tomu ujedeme.
Opouštíme město a vítá nás kraj nekonečných rovin a lánů - Dolnooharská pánev. Pole a pole, nekonečná pole - a sem tam i pole... V dohledu není jediný lesík. Na severu se matně rýsují vrcholy Českého středohoří a na severovýchodě poprvé nesměle vykukuje z té roviny malinkatý krtinec - že by Říp? Je ale ještě zoufale daleko a zdá se, že se vůbec nepřibližuje. Nebe vypadá, že nám každou chvíli spadne na hlavu, sem tam alespoň nějakou kapku uroní. Šlapeme a šlapeme a já začínám být nervózní. Vůbec necítím tu pohodu jako včera. Dost nepříjemně mě pobolívá koleno, sedací partie jsou značně otlačené, pod očima se houpou pytle z nevyspání, ze všech stran nás obklíčil déšť, kolem dokola ta depresivní bezútěšná krajina bez jediného hájku, bez jediné zarostlé stráně a do toho ještě Míra co chvíli zastavuje a trhá špendlíky, blumy, maliny, kukuřici a jiné pochutiny co cesta nabízí, čímž se ještě víc zdržujeme. A přitom já už bych tam tak chtěl být a mít tenhle úmorný kus cesty za sebou. Neustále Míru pobízím a nejsem v těch chvílích zrovna příjemným společníkem.

Tímto se tedy Mírovi omlouvám za tu dočasnou rozmrzelost a také všem obyvatelům Beřovic, Tmáně, Hospozína, Straškova a dalších obcí, kterými jsme projížděli a jejichž kraj jsem teď možná trochu pohanil. Snad mě, jako rodáka z Pošumaví, pochopí a prominou.
Ve Vražkově začínáme stoupat. Do Rovné, odkud zahájíme výstup na Říp, jsou to pouhé tři kilometry. Takhle blízko cíli a na mě dolehla nefalšovaná krize. Nohám se nechce pracovat, hlava se vzpírá a cítí nechuť. I Míra se tváří poněkud opotřebovaně. Naštěstí odhodlání je silnější než základní pudy. Vytrvale šlapeme a je to tu. Počáteční stoupání lipovou alejí se mi zdá úmorné a nekonečné. Jestli je pravda, co se o finálním výjezdu na Říp mezi cyklisty povídá, jsem bez šance - ale určitě to nevzdám, dokud to alespoň nezkusím. Míra je na tom stejně. Také odhodlaně točí klikami. Objíždíme skupinky turistů i jednotlivce. Zvědavě se po nás ohlížejí. Míjíme stánek se suvenýry a jsme na okraji zalesněného svahu - na úpatí nejposvátnější České hory. Cesta se mění v pěšinu - zpola štěrkovou, zpola betonovou. Stoupání je opravdu hodně prudké. Točím nejlehčí převody a musím se hodně přemlouvat, abych nesesednul. Snad nebude tak zle. Tohle bych mohl zvládnout. Jenomže...! Pak, za zatáčkou, se náhle cesta zvedá a zdá se, že míří vzhůru po kolmé stěně. V hlavě mi buší jediné: už jsi tak daleko, tak to teď nevzdávej bez boje. Chtěl jsi vyjet na kole na Říp, tak vyjeď na kole na Říp! Plnou vahou se opírám do pedálů. Stoupání je tak prudké, že díky těžce naloženým brašnám na zadním nosiči se mé kolo vzpíná jako splašený kůň. Nalehám na představec a snažím se udržet přední kolo na zemi a neztratit v téměř nulové rychlosti rovnováhu. Zároveň nesmím sjet z úzkého betonového pruhu. Ve štěrku a kamení by byl s jízdou konec.
Míra se drží za mnou jen kousek. I on bojuje jako lev a nehodlá se vzdát. Nemůžu se ohlížet, ale dobře slyším, jak za mnou šlape a funí.
Když už to vypadá, že se stoupání umírní a blíží se vrchol, kopec nabírá druhý dech a je snad ještě prudší. Zákeřná finta. Tohle by rozložilo psychiku i toho největšího drsňáka, ale na nás s Mírou si jen tak nějaký kopeček nepřijde. Přední kolo je víc ve vzduchu než na zemi, jízda vratká, plíce se nadouvají a schází jim tak 5 - 6 litrů objemu, aby tohle pohodlně udýchaly, oči se tlačí z důlků, srdce se snaží vyrazit z hrudi, ale nesmíme to vzdát. Turisté - muži i ženy všech věkových kategorií od dětí po starce - stoupají v početném množství k vrcholu. Ustupují nám z cesty, zastavují se, nechápavě civí, nevěří, nerozumí.... Za zády se nám šíří povzbudivé výkřiky, hecování, obdiv i potlesk. Teď už to nemůžeme vzdát, i kdybychom chtěli.
Poslední zatáčka, objevuje se před námi dřevěná chata, ale to ještě nestačí - musíme až k rotundě. A jsme tam. Dokázali jsme to! Půl třetí odpoledne, nadmořská výška 455 metrů. Objíždíme vítězné kolečko kolem rotundy svatého Jiří a Vojtěcha z roku 1126, která je ale momentálně zavřená. Nevadí, podáváme si ruce a máme chuť vyplivnout plíce a svalit se do prachu. Výjezd jsme s Mírou zmákli skoro po dvou dnech v sedle, po 207 kilometrech prakticky bez spánku a s plně naloženými koly. Co dodat, když je odhodlání a touha, žádná překážka není příliš velká. Rozhodně jsme se za ten výkon museli po právu pochválit.
A co říci o hoře samotné? Tak tady to tedy všechno začalo, tady se prý začaly psát dějiny Českého národa. Odtud praotec Čech shlédl kraj mlékem a strdím oplývající, kde se hodlal usadit. Nejspíš to byl velký optimista. Nebo byla tenkrát mimořádně dobrá viditelnost a dohlédl k Brdským lesům, ke Křivoklátsku nebo dokonce až k Šumavskému pohoří, jinak si to neumím vysvětlit. Ale pravda je, že z některých míst kopce jsou výhledy opravdu krásné - a co víc, kouzlo pradávné historie tu čiší z každého kamínku. Pouť ke kolébce národa byla úspěšně dovršena.
Teď sedíme pod kamennou terasou chaty a dopřáváme si zaslouženou odpočinkovou hodinku. Zatím co Míra opět využívá k posilnění své potravinové zásoby, já vyrazil pro občerstvení k chatě. Nápis ve štítě hrdě hlásá „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp."
Objednávám si jedno pivko, k tomu malou kofolu. Velký výběr jídla není, spokojím se s nakládaným hermelínem. Ač jsme v nadmořské výšce pouhých 455 metrů, ceny se podobají vysokohorským. Co naplat, když už jsme tady... Ten hermelín ale nebyla zrovna nejlepší volba po takovém výkonu. Zmuchlaný žaludek se začal vzpírat a jen těžce to snáší. A aby toho nebylo málo, začalo pršet. Chata není pro návštěvníky přístupná, schováváme se pod provizorním přístřeším z plachty nad výdejovým pultem. Déšť ale netrval dlouho. Ještě chvíli posedíme, odpočíváme, vstřebáváme mystickou atmosféru... A pak přichází čas odjezdu. Nasedáme na své věrné duralové oře, které nás bez větší újmy provedli skrze půli země České až k místu nejposvátnějšímu. Nyní nás čeká návrat - dlouhý strastiplný návrat.

V půl čtvrté pomalu a opatrně sjíždíme tou strmou cestou, kterou jsme se před chvílí doslova vydrápali nahoru. Brzdy permanentně sevřené, jen opatrně, nepoztrácet brašny, nezničit kolo, nesrazit nějakého turistu. Na konci lipové aleje se stáčíme zpět na silnici, po které jsme přijeli a po pár metrech naší cesty nastává další zásadní zlom výpravy. Míra zastavuje, aby si natrhal ze stromů u kraje nějaké višně na cestu, a to je ta chvíle, kdy se naše cesty rozdělují. Zatímco on bude pokračovat ke svému domovu v Praze, kam dorazí dnes večer, já zamířím severozápadním obloukem zpět ke Klatovům. Loučíme se s příslibem dalších cyklotoulek do budoucna. Odteď už pokračujeme každý sám.

Vracím se zpět do Straškova, tam známou silnici opouštím a znovu se vydávám vstříc neznámým končinám. Samota se mi vlila pod kůži téměř okamžitě. Vítr fouká nepříjemně proti... Stoupání je nenápadné, ale táhlé a dává zabrat. Silnice mezi Račiněvsí a Martiněvsí rovná jako přímka mi připadá nekonečná. Ne, vůbec nejsem v pohodě! Cítím únavu, je mi smutno, nebaví mě to, ani netuším, kde budu dneska spát. Do včera se ale musím dostat alespoň z téhle bezútěšné placaté krajiny polí bez jediného lesa nebo remízku. Bez mučení přiznávám, že Dolnooharská pánev na mě působí hodně depresivně.

Na chvilku zastavuji v malém městečku Mšené-lázně, abych polknul sušenku, letmo si prohlédl lázeňské budovy a park, ve vietnamské samoobsluze dokoupil něco k pití. V Obci Vraný projíždím skrze Slánskou bránu a rozhlížím se po nějaké hospodě. Večer se blíží a už bych něco pořádného snědl. Teplý oběd mi zkrátka chybí. Při pomyšlení na vývar, gulášovou polévku, nebo pizzu se mi sbíhají sliny. Ale musím ještě vydržet.

Šlapu odhodlaně dál. Nebe se mezitím vyčistilo a podvečerní slunce má pořád dost síly, aby mě pěkně vymáchalo ve vlastním potu. I ráz krajiny se začal nenápadně měnit. Kopce jsou výraznější a namáhavější, po pravé ruce míjím první skutečná les. Malou zajížďku jsem se rozhodl udělat v Klobukách. V poli za obcí se tyčí pravěký kamenný menhir zvaný zkamenělý pastýř. Tři a půl metru vysoký kámen ve tvaru sloupu, který jakoby někdo zapíchl nasvislo do zemně. Kdy, kdo a proč? To se můžu jen dohadovat, popravdě si s tím teď ale hlavu moc nelámu. Mířím na Holešovice a nastává zádrhel. Silnice uzavřená, staví se nový mostek, staveniště oplocené. Objížďka mě směřuje na hlavní frekventovanou silnici, po které bych musel X kilometrovou zajížďkou. Tak to tedy ne! Odhodlaně se protahuji oplocením a skrze staveniště. Zpět na silnici a vzhůru do kopce. Myslím, že prodělávám další krizi. Kdo sem ten zatracený kopec postavil. Už nemůžu.

Za vesničkou Líský se nachází jeden z menších cílů, který jsem si ještě doma podle mapy vytýčil: Vysílač sloužící z části jako rozhledna. Teď ale vůbec nemám chuť pachtit se k nějaké rozhledně. Sedmá hodina klepe na dveře, jsem vyčerpaný, hladový... Jenže když už jsem tady...? Odhodlání opět zvítězilo. A stálo to za to. Zmáknul jsem ostré stoupání skrze ves, přejel pole a vystoupal po točitém schodišti. Výhled vážně nádherný. Krajina kolem zvlněná, lesnatá, „pustiny" zmizely v dálce. Škoda, že není více času se tu zdržet.

Chvíli jedu rovinatou silnicí podél Bakovského potoka a jízda je zase celkem příjemná, ale za Srbčí je všechno jinak. Kruté táhlé stoupání Džbánskou vrchovinou mě dostalo. Chvíli nadávám, chvíli propadám zoufalství. Copak ten svinský kopec nikdy neskončí?

Za lesem je městečko Mšec. Podle mapy by tam měl být motorest. Jediné, co mě pohání. Tam se najím! A pak, ještě kus dál, by se měl nacházet kemp Na Bucku. Tam pak musím dojet, postavím stan a budu spát a spát a spát. Plány jsou sice hezká věc, jenomže realita může být úplně jiná. Začíná se smrákat, nebe se opět halí do deštivých mračen a v restauraci už se nevaří. Co teď? Zkusím bistro u nedaleké benzínky, jenomže - vietnamský prodavač mi lámanou češtinou oznamuje, že ani tady se nenajím. Nezbývá než vzít zavděk obloženou bagetou a lahví pomerančového džusu.

A tím trápení ve Mšci nekončí. Chtěl jsem jet po silnici na Nové strašecí a pak uhnout na cyklotrasu podél lesa, která by mě dovedla do kempu. Jenomže silnice je rozkopaná a každých pár metrů zákaz vjezdu. Objížďka velí jet na Třtice. To by také šlo, ale říkám razantně Ne! Jsem hladový, unavený, mám už všeho plné zuby a nenechám se zastrašit nějakou uzavírkou. A dobře jsem udělal.

Za Červeným rybníkem, když už je osmá hodina večerní dávnou minulostí a devátá velmi brzkou budoucností, uhýbám z odfrézované děrované asfaltky doleva na zpevněnou cestu, značenou cyklotrasu a modrou turistickou značku v jednom, která mě směruje k chatám pod lesem. Ani ne po půl kilometru jedu kolem veliké kovové brány a za ní hospoda. Z vrat vychází dvě ženy s kočárkem. Líná huba, holé neštěstí.
„Dobrý den, vaří tady i takhle pozdě večer?"
„Jo, vaří a dobře."
Je rozhodnuto, bageta bude k snídani. Teď se pořádně najím a pak to docvaknu do kempu, kde postavím stan a přespím. Jdu na průzkum. Na terase pod slunečníky je plno a rušno. Jediný stůl volný, jako by se čekalo už jen na mě. Jenomže tohle není jen obyčejná hospoda. Zavítal jsem do rekreačního střediska Červená stráň. Napravo velké hřiště, nalevo řada chatek. Než jsem se pořádně rozhlédl, ujala se mě servírka.
Chrlím na ni požadavky a dotazy a nejspíš musím působit trochu zmateně a vykuleně - pro představu, asi jako bych právě přelezl plot z psychiatrické léčebny nebo přistál na vedlejší louce s létajícím talířem. Po celodenní dřině v sedle je to ale povolené a pochopitelné. Žena mě nakonec rázně usadila.
„Posaďte se, něco si vyberte a já vás obsloužím!"

Poslušně usedám a za chvilku už do sebe klopím plnou mísu hrachové polévky a tři krajíce chleba. Paráda, po něčem takovém jsem celé odpoledne toužil. Rázem je na světě veseleji. Pak vznáším zvídavý dotaz na chatku. Přiznávám bez mučení, že vidina pohodlí, měkké postele a střechy nad hlavou je po včerejší probdělé noci lákavá. Do slunečníku nad hlavou navíc pleskají první dešťové kapky. Když se navzdory nepříznivému očekávání dozvídám, že chatka je i teď v plné sezoně jen za 200 Kč a že ještě jedna poslední volná tu je, neváhám ani vteřinu. Vážně jako by se tu čekalo jen na mě. Musel bych být padlý na hlavu, kdybych chtěl dnes ještě někam pokračovat. Dnešní etapa tedy definitivně končí po 143 kilometrech.
Vůbec mi nevadí, že kdesi pod chatkou se ukrývá vosí hnízdo a vosí vstup je přímo pod vstupem člověčím. Když moc nedupu po dřevěném zápraží, vosy jsou hodné a ani se moc nerojí, vždy mi jich jen pár zvědavě zakrouží kolem nohou a zase zalezou.

Aha, najednou jsem si dal dvě a dvě dohromady. Možná proto byla chatka jediná volná a možná proto i tak laciná. Je mi to teď vážně úplně jedno. Darovanému koni na zuby nekoukej.
Mířím do sprchy. V umývárce jsou tři a mám je všechny pro sebe. Ta nalevo je moc u okna, ta napravo je moc u dveří, ta uprostřed je tak akorát. Vhazuji žeton a nic. Co to? Vchází dva chlapíci.
„Do té prostřední nechoďte, nefunguje," varuji je velkoryse.
„Jo, my už to víme," smějí se.
Tohle přece nenechám jen tak! Jdu za servírkou, ta mě posílá za správcem, správce volá šéfové, posílá mě zpět za servírkou... chvíle handlování, ale nakonec s novým žetonem mířím zpět do sprch. Bacha na tu prostřední, opakuji si stéle dokola, protože se znám a vím, že díky momentální únavě i vrozené roztržitosti jsem schopný vlézt do ní znovu.

Vymydlený, osvěžený, převlečený do čistého si jdu už za úplné tmy sednout do hospody. Pivo značky Bakalář je pro mě velkou neznámou, přiznávám, že jsem o něm nikdy neslyšel, a tady na Rakovnicku zdobí jeho logo snad každou druhou hospodu. Tak ho také vyzkouším, snad nevadí, že pro něj nemám odpovídající vzdělání. První půllitr do mě zahučel jako do kanálu, druhý už upíjím pomalu a chroustám k němu brambůrky. Výborně, mají tu připojení k internetu - tak to se musím pochlubit rodině a přátelům nějakými fotkami a také zjistit, co je kde za ty dva dny nového. Jakpak je na tom asi Míra, přemýšlím a píši mu zprávu. Až druhý den se dozvím, že tou dobou ještě šlape k domovu.
V půl jedenácté vyhlašuji sám sobě večerku.

Den 3.

Ráno je příjemně teplé, slunce svítí... V půl sedmé snídám u stolku před chatkou, pak nakládám bagáž a o hodinu později se loučím a opouštím kemp. Nejsem sice tak odpočatý, jak jsem si zprvu myslel, jedna noc nemohla ten včerejší spánkový deficit vynahradit. Nohy jsou zatuhlé, oči opuchlé, ale ono to snad nějak půjde.
Příjemná rovinatá cesta mě vede při okraji lesa kolem rybníků a chatek. Pak kolem kempu Na Bucku, kde jsem měl původně v plánu přenocovat, a za chvilku už drncám po panelce k Řevničovu. Teplota rychle stoupá, kolo poskakuje po panelech, brašny rachotí, v hlavě mám tak nějak vysmejčeno a je mi zase celkem fajn - když tu najednou Řach! a jedna brašna se válí v prachu. Závadu jsem zjistil hned. Brašna drží na nosiči za dva háky a vespod ji zajišťuje ještě malý háček, aby nemohla vyskočit - a právě ten mě někde záhadně opustil. Asi se ulomil. Jenomže jak s tímhle pokračovat dál? Takhle brašnu na každém sebemenším hrbolu ztratím - a že domů je to ještě kus. Nobelovu cenu by měl dostat ten, kdo vynalezl plastové stahovací "sichrpásky." A já si zasloužím pochvalu, že jsem jich doma prozřetelně pár přibalil. Brašna bude sice uchycená napevno, ale co na tom, holt ji nebudu sundávat.

Krušovice, městečko pivařům zaslíbené, vynechávám a z Řevničova mířím na další průjezdný bod: Louštín. Není to ani daleko, ani moc vysoko. Louštín je zalesněný vrch s nadmořskou výškou 537 metrů a je nejvyšším bodem vrchoviny Džbán. Kdysi nahoře stávalo hradiště, dnes se tu tyčí vysílač a o kus dál dřevěný altán. Výhledy skrze les jen sporadické. Dlouho se nezdržuji. Dolů se pouštím jihozápadním svahem po žluté. Prvotní obavy, jestli bude na kole s brašnami sjízdná, se rozplývají. Trochu hravý terén to je, ale s trochou opatrnosti se nechá jet. Najednou koukám, že vedle mě hopsá veverka. Že by chtěla závodit? Pouštím brzdy a rozjíždím se. Veverka skáče na strom a pokračuje ve větvích. Tak tuhle výzvu nepřijímám. Hopsat s kolem přes kořeny ještě zvládám, ale pustit se s ním do větví, na to už si netroufám.

Z rozcestí u Sládkova kříže se nechávám vést cyklotrasou 0102 k Rakovníku. Chvíli asfalt, chvíli šotolina, chvíli měkká pěšina, pořád z kopce nebo po rovině... Z Louštína na Rakovník, cestička je jako fík...
Okresní město Rakovník mě vítá. Mohl bych se mu snadno vyhnout, ale když už jsem tady, alespoň nakouknu. Provoz na silnicích je nelidský, náměstí dlouhé jako čínská nudle a je tu rušno. Zrovna se konají nějaké cyklistické závody. Že bych se přidal? Nebo se alespoň zdržel na čumendu? To nejde, času málo a cesta ještě dlouhá. Ale točenou zmrzlinu ze stánku bych si dát mohl. Slunce už pěkně praží, teplota se blíží ke třicítce, docela by přišla k chuti. Za devadesát korun?! Tak to si radši poliju hlavu vodou.

V konzumu ještě koupím zásoby pití, pár banánů a bagetu na později. Užívám si i povzbudivý telefonát z domova. Opouštím město zpevněnou cestou při okraji lesa a podél Jalového potoka, značenou žlutými turistickými značkami. Nevím proč jsem si vsugeroval, že tenhle úsek bude z kopce. Namísto toho stoupám a stoupám a stoupám... Pot ze mě leje, síly rychle ubývají, horko je k zalknutí. Hlava nebyla na něco takového vůbec připravena. Těšil jsem se na svižnou jízdu a namísto toho se plahočím už několik kilometrů do kopce. Od rána mám najeto sotva něco přes třicet kilometrů a už teď si procházím svou malou krizí.
Nad Pavlíkovem roste kopeček zvaný Senecká hora, na Senecké hoře se vypíná rozhledna. Když jsem trasu plánoval, na rozhlednu jsem se moc těšil. Teď se mi k ní ani trochu nechce. Radši bych se svalil někam do stínu a dal si studenou limonádu - ale stejně jako v Rakovníku jsem si řekl: když už jsem tady... Rozhledna vysoká 21,5 metru je architektonicko-uměleckým dílem z betonu oceli a dřeva, které opravdu stojí za vidění - a výhled je také něco. Na severu se rozprostírá Rakovník, na západě se vlní krajina Rakovnické pahorkatiny, na východě rozsáhlé lesy Křivoklátska a na jihu - pole a planiny, kraj otevřený sluncem pěkně pražený - a přesně tam teď mířím. Tak to si užiju!
Když jsem přijel k rozhledně, nebyla široko daleko ani noha - paráda, klídek. Než jsem vylezl nahoru, sjelo se kolem snad osm aut a ještě více cyklistů. Odjíždím v pravý čas.
Kolem širý pole lán, v tom jede z lesa na kole pán. Pot z něj jenom leje, jako dlaždič kleje: slunce to je sakra prevít, nikde kouska stínu, nejradši bych zastavil, aspoň na zmrzlinu.
Slabce, tak se jmenuje vesnička, do které vjíždím - a tak nějak se i cítím. Poledne pryč, nejvyšší čas na oběd. Na hezky opraveném zámečku probíhá veselka, ale zámecký park je k mání. Usazen na lavičce ve stínu mohutných dubů krmím se bagetou a napájím nealko pivem. Jako zákusek poslouží nanuk u nedaleké benzínky. Lehce podnapilý místní domorodec se vyptává odkud kam že se to ubírám.

Nadešel čas na terénní vložku. Zelená turistická značka mě svádí do údolí potoka Javornice. Pokračuji po červené - chvíli pěšinou, chvíli polní cestou. Vede údolím, klikatí se mezi stromy, lesem i loukami. Snad desetkrát brodím potok, naštěstí je v něm vody po kotníky. Občas míjím cyklisty, občas skupinku turistů. Stoupání žádné, terén vlídný a slunce tu není králem. Jízda údolím je luxusní záležitost. Rázem se cítím zase skvěle, pobrukuji si a na světě je božsky. Dokázal bych takhle jet klidně týden - nebo dva.

Sranda skončila, když mě Javornice vyplivla na břehu Berounky. Slunce zase žhne, teploměr signalizuje 32 stupňů. Ale žádný problém: Když letní žár už je k nesnesení, Berounka nabízí osvěžení. Nejkratší přímkou si to trasuji k řece a převlékám se do plavek. Vůbec mi nevadí podivné hnědozelené chuchvalce, které voda unáší. Vrhám se vstříc hlubinám. Místy mi voda sahá až ke kolenům, teprve u druhého břehu se dá plavat.

Půl hodinky čvachtání a jsem zase v sedle. Než se vyškrábu serpentinami přes Zvíkovec, mám pocit, jako bych se vůbec nekoupal. Zase silnice, zase otevřená krajina. Slunce vyvádí jak zběsilé. Je to dřina, morna, pakárna. Griluju se ve vlastní šťávě. Možná že začínám pozvolna sublimovat. V Prašném Újezdě stavím na pár minut ve stínu zrovna rekonstruované budovy. Chlapík, který je jediným zedníkem i majitelem domu zároveň velkoryse nabízí, že mě z okna ostříkne hadicí. Raději odmítám.

Po příjezdu do Radnice se zajímám jen o chlazenou kolu z vietnamské sámošky. Chvíle rozjímání ve stínu u rybníka a ploužím se dál. Starý zatopený lom Ovčín přímo vybízí ke koupeli, ale ouha. Je to soukromý majetek a slouží pouze pro rybářské účely. Alespoň chvíli se z výšky kochám na třpytící se vodní hladinu. V Březině se silnice zvedá pod brutálním úhlem. Dech mi nestačí, hlava se motá. Je jasné, že takhle už dál pokračovat nemůžu. Musím někde zakempit.

Kousek za Volduchami jsem zahlédnul chlapíka, jak s plastovými kanistry míří k lesu. Hned mi došlo proč a pustil jsem se po jeho stopě. Přesně jak jsem předpokládal, dovedl mě k vydatnému lesnímu prameni. Paráda, doplnil jsem do bidonů čerstvou chladivou vodu. Pak jsem se rozvalil u Trnovského rybníka, zalezl do čisťounké vody - prý nejčistší v okrese, jak mě informoval jeden místní občan, který se sem také na kole přijel svlažit.

Jen jsem se tak čvachtal, den zvolna utíkal, a když slunce kolem sedmé zalezlo za hradbu lesa, teprve pak jsem vylezl z vody. Přesunul jsem se do nedalekého autokempu, kde jsem si v restauraci poručil večeři. Mohl bych tady už dnes zůstat, postavit stan a zítra to doklepnout. Jenomže slunce už se uklidnilo, pár večerních kilometrů by se ještě dalo urazit. No jo, ale kde budu spát? To je přece fuk. Až se setmí, tak někam zalezu a hotovo!

Ve Svojkovicích stavím u stánku s točenou zmrzlinu - dobrý zákusek po večeři. A za 19 Kč? to je oproti Rakovníku skoro zadarmo. Ale nezastavuji, mám zpoždění, a tak šlapu a lížu zároveň. Teď navečer je jízda přeci jen příjemnější. Jedu pomalu, zato pořád. Kilometry zvolna naskakují. V Mirošově jsem našel ještě teď po osmé jednu otevřenou prodejnu. Litrovka Coly přijde vhod a snad dodá trochu energie. Za Kornaticemi už blikačky blikají, světla ubývá a já v mapě pátrám, kde bych hlavu složil.

V lese se nachází jakási Mariina skála a u ní by měl stát altán - to by mohlo být dobré místo. Jenže v lese už panuje skoro tma, a tak díky ní i díky rostoucí únavě nemohu skálu velkou jako panelák zaboha najít. A když ji konečně za svitu svítilny nalézám, marně pátrám po přístřešku. Že by mapa lhala? Ne, nelhala. Přístřešek tu je, jen musím pořádně zaklonit hlavu. Jeho temná silueta se rýsuje až na vrcholku skály. Tak tam už se tedy dneska drápat nebudu.

Náhradní nocležiště nalézám v přístřešku na okraji posečené louky nad Milínovem. Mám odtud i krásný výhled na usínající kraj a osvětlené vesničky. Proč jen je mi to místo tak povědomé? Nevím, neřeším, po dnešních 123 parných kilometrech je mi všechno fuk. Zalézám do spacáku a jde se spát, noc bude teplá, snad nepřijde déšť.

Den 4.

Noc byla skutečně teplá, ale probdělá, a to i navzdory ohromné únavě. Zaboha jsem nemohl zabrat, nevím proč. Snad za to mohla ta litrovka coly vypitá večer - nevím. Teď svítá, pod očima mi visí dva pytle, únavu cítím v každém pohybu, ale aspoň už vím, proč je mi místo tak povědomé. Vždyť tudy jsem loni projížděl při orientačním závodě Rudoušovo bloudění a jen kousek od mého nocležiště byla jedna z kontrol. V přístřešku snídám z bohatých zásob a v tupé letargii pozoruji, jak se na mě od severu žene černý bouřkový mrak a pod ním visí záclony hustého deště.

Balím. Bouřka mě těsně míjí. Což kdybych se ještě vrátil K Mariině skále? Přece kdy se sem zase dostanu? A tak navzdory únavě a touze po domově se vydávám po svých stopách. K přístřešku na skále vedou jakés takés schody vytvořené v terénu. Když je zdolávám, cítím se tak na osmdesát - možná osmdesát tři let. Zdržím se jen chvilku. Výhledy skrze les nejsou příliš rozsáhlé, ale jinak je to místo pěkné. Zpět ke kolu. Jenomže kde jsou mé cyklistické brýle? Snad nezůstaly nahoře. To, že si pohrávám s myšlenkou vykašlat se na ně a nechat je tam asi nejlépe dokládá, jak jsem unavený. Přesto se vydávám nahoru znova.

Konečně nabírám směr k domovu. Obloha se znovu zatahuje. Ve Zdemyslicích je to jisté, dešti neujedu. Sedmá hodina ranní, Blovice. Spouští se vydatný liják. Stíhám se jentaktak ukrýt na benzínce pod širokým slunečníkem. Choulím se u jeho sloupku. Prostor asi metr krát metr okolo něj je jediné místo, kam déšť nezahání. Zkouším do sebe nalít plechovku redbulu, snad jsou všechny ty reklamy pravdivé a alespoň trochu mě nakopne.

Když déšť trochu povolil, rozhodl jsem se vyrazit, jinak bych usnul. Nedojel jsem ani na konec města a už zase prší. Než se stíhám někam ukrýt, jsem turch. Pokračuji dál. Šestikilometrové stoupání silnicí je přesně to co potřebuji. Bolí mě pravé koleno a levý kotník - prostě labůžo. Ve vesničce Bzí, jejíž název dokonale vystihuje stav mé mysli, najíždím do terénu, ale už neprší. Nevadí, nic si z toho nedělej, říkám si. Alespoň bláto si ještě trochu užiješ.

A taky že užil, ale jen do Letin. Definitivně rezignuji na silnici a už známou krajinou ujíždím přes Měčín, Předslav, Klatovy... Bolavé opotřebované klouby naříkají. Pedály jen zlehka šolíchám. Ještě před polednem definitivně zastavuji a slézám z kola. Už nemůžu dál - i kdybych chtěl. Jsem doma. Tachometr ukazuje včetně dnešních šedesáti kilometrů krásné kulaté číslo 450. Pouť na nejposvátnější Českou horu je u konce. Jak se říká: co pro muslima Mekka, to pro Čecha Říp, a my s Mírou už máme splněno. Tělo bolavé, utahané, v hlavě dokonale vymetýno a zážitků na rozdávání .... A Vo... Vo... Votom to je. Takže příště zase někam jinam a je úplně jedno kam, vždyť přece cesta je cíl.