Být králem na cestě ... 6. NDR

Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.
Nedokážu, jako třeba Peggy, sepsat to po pár měsících, prostě staré zážitky vytlačí nové, z paměti se vytrácí detaily a zůstane jen něco jako „pocit".
A tím pocitem z posledních etap je zklamání, únava, bolest a nakonec i nemoc.

Musím se vrátit na začátek téhle „Velké cesty".
Chtěl jsem obrátit tok řeky, otáčet ručičkama hodinek v protisměru, vrátit čas.
Chtěl jsem znovu být tím vlasatým klukem co mu leží Evropa u nohou a jak daleko dojede, záleží jen na něm, prostě jak si přišlápne.

„A léta beží zpět, a najednou je mě i tobě, divukrásných devatenáct let...."

Občas se to dá zažít, a zažil jsem to cestou i já.
Ale nejde to na dlouho, nemůže to vydržet dvacet dní.

A skoro na konci té cesty člověk pochopí, že se snaží chytat vítr síťkou na motýle.
Poslední dva dny tedy popíšu tak, jak jsem psal ve svých krátkých poznámkách tenkrát, autenticky.
Lépe bych to dneska už asi nedokázal.

Wittenberge
Tak na tunle etapu jsem se těśil už od Naardenu. Vezmu to z Hamburku dolů, kolem Velké řeky, na jih, domů.

Představoval jsem si, jak pojedu kolem veletoku, budu zdravit drsné chlápky v pruhovaných trikách na obrovských šífech s kontejnery "ahoooj" a "mark twain", aby bylo jasné, že jsem weltman.
Opakoval jsem si, zatáhni pupek, nedýchej, mávej, když kolem pojede výletní parník s děvčaty.

Prostě jsem čekal výlet s větrem v zádech kolem vody.

Nic takového.
Jak? Elberadweg?
Vidí tu k čertu někdo nějaké Elbe?

Jedu po koruně protipovodňové hráze jako děcko, kterému ulétl balónek. Zravím upachtěné kolegy v protisměru, kteří nevědědí proč se Labská jezdí od severu k jihu, nebo nevěřili tomu, jak protivítr umí být protivný.
Kochám se svou prozíravostí, jak jsem na Labskou chytře najel obloukem přes Paříž, Brusel a Amsterodam, a přečûral ten vítr, co mi pořád sloužil.
Ale kde je moje Velká řeka?
To je to támhle, co vypadá jak Brtnický potok když se rozvodní?

Několikrát přejíždím bývalou německo-německou hranici. A jsem zmaten, kde jsem.
Jestli u těch hodnýcn Němců, jejichž dědové stříeli u Stalingradu do vzduchu, či u těch zlých, potomků revanšistů.

Zvenku to už poznat nelze.
------
Mobil
Tak to bylo takhle.
Jedu, vidím mladý pár, hrabou něco v kole, brašny Arsenal, ptám se "všechno v pořádku?" a oni "dík, jo"
A pak hledám v mobilu kam na oběd, a oni mě míjí, "odkud, kam" klasika. Jedou třetí den Labskou a evidentně si do užívají. Fajn mladí lidé.
Dojedu je u přívozu.
Naloďujem, on opřel kolo o bok lodę, nějak špatně drknul ho kola či co, mobil z řídítek žbluňk do Labe.
"Tak ten už asi nevytáhnu" ušklíbnul se smutně. Pak si v o ho všimla ona.
Děs v očích, byl do její mobil.
On se jen bolestně usmívá.
"Tobě je to fakt jedno? Utopils mi mobil a je ti do jedno?"
Ne, nekřičí, nedělá scény...
On mlčí.
Připlouváme k druhému břehu.
"A tobě to fakt není ani trochu líto?"

On mlčí.
Jak moc mu rozumím, nemá cenu si zoufat nad něčím, co nezměníš.

Ona čekala však něco jiného.
Sama neví co, jen ne ten pragmatický klid.
Hodně štěstí, jestli spolu zůstanete, za 30 let ti připomene, jak si jí utopil mobil, a bude naštvaná

----------
Labská
Nechápu to.
Ohromnej marketingovej trik zvaný Labská.
Nikde nic, zleva krávy, zprava ovce, neutěšená krajina po které se prohání vítr, tu a tam škaredé cihlové městečko typu stará Holešovická jatka.
A ty skupinky tragédů obložených batohy zápasící s protivětrem, kteří ještě netuší, že dál je nečeká ani malinko něco jiného...
Věřte mi, zapomeňte na Labe a naplánujte Rhônu.
Snad to dneska nějak doklepu, ale potěšení mi to nepřináší

--------------
Magdebrurg
Když se člověku nechce, je do horší, než když nemůže. A mě se dneska ráno nechtělo fest.
Na tu protipovodňovou hráz s dobrým, špatným nebo děsným povrchem, do té roviny, kde ti horizont lemují ovčí bobky nebo kravská lejna.
Nic, na čem by oko se zalíbením spočinulo, i to polní kvítí u cesty je nemalebné a odpudivé.
Narodit se tady, považoval bych za přirozené, nechat se navlíknout do uniformy a za hlaholu polnice a víření bubnů vydat se dobývat, lhostejno kam, Všude to je lepší než tady.
Hledáte-li kořeny pruského militarismu, vylezte na tu hráz, a rozhlédněte se.

A tak s maximální nechutí jsem se ploužil krajinou, a ten, co všechno vidí, mi můj oportunistický postoj neprominul. A tak jsem bloudil, jezdil šotolinou, po zatravňovacích panelech, nechal obědvat u Turka, co si hrál na Itala, a jak jen to šlo, poslal mě proti větru.

Kdo z pracujících si to může dovolit, tři týdny se flákat Evropou na kole?
A ty si toho nevážíš?

„Dlažbu kočičíma hlavama dostaneš, zmatu ti navigaci, že nebudeš vědět kde je pravá a levá, nevděčníče!"

Když něco neděláš rád a s chutí, je lepší se na to vykašlat. A mě cesta přes NDR netěší.

Tak zítra vyrazíme oba.
Soňa z domova, a já odsud.
Protože ona má k dispozici 180 koní a já jen stárnoucího, utahaného, paličatého mezka, nebude to rovný souboj a nepočítám, že se potkáme na půli cesty.

------------
Coswig

S maximální nechutí jsem se vykopal z Magdeburgu, chvilku si liboval na asfaltu, chvilku klel na dlažbě, a tak pořád nastřídačku. Soňa vyjela dřív než měla doporučeno, tak mě tlačil čas, v 15:00 jsem měl být ve Wittenbergu, ale dlažba, vycházelo to na 15:20.

A tak se opírám do pedálů, když slyším troubení, už se chystám vytrčit prostředník, víc u kraje jet nemohu když mě to předjelo.

"Na koho troubíš, slečinko?"
"Viděla jsem zdálky cyklistu, zezadu vypadal jako fešák, a teď vidím, tlustej, starej strejda...
Moc si nezhubnul!"
"Dělal jsem co šlo, ale znáš to, jak říkal soudruh Gottwald..."
"Kdo pracuje ať jí, ale...."
"Kuš už, ženská...
"Rád tě vidím"
"Já tebe taky, ty blázne starej"

Tak jsem poprvé za 21 dní nedojel to určeného cíle, a je mi to úplně fuk.

Takhle jsem to tedy viděl, tenkrát „on line" a tak to i bylo.

Nemohu říct, že bych zažil nějaký extrémní pocit štěstí, zadostiučinění, nebo vítězství, jako třeba před lety na vrcholku v Andoře. Nic.
Jen únava a poznání, že nikdy nic se už nevrátí a co je pryč, je pryč.
No, a druhý den, když „povinnost" splněna se mě vysypal pásový opar, který mě trápil dalších 6 týdnů. Bolestivá připomínka toho, že na některé věci jsem prostě už starý.

Statistika:

V sedle jsem byl 19 dní, po 7mi dnech jsem dva dny odpočíval v Paříži, pak už každý den, non stop.
Celkem 2 444 km, takové fajnové číslo.

Král snů, na cestě do dětství,
ztrácí klukovská, tajemství....

Tak ještě ty záznamy

https://www.relive.cc/view/g37518332992

https://www.relive.cc/view/g37555548656

A snad někdy příště, zase na cestě.
Díky za pozornost.

Jindra