Být králem na cestě ... 5. Do Hamburku

Foto: Autor

Čas, který potřebuji k tomu, abych se ráno vypravil jsem za ty dva týdny v sedle dokázal zkrátit na půl hodiny. Večer zbytečně nekrámuji, některé věci, jako třeba náhradní duše, zůstávají na dně brašen po celou cestu, jiné zase našly přesně stanovené místo, zvyknul jsem si na ten režim.
Jedu, jím, spím a zase jedu.
Už trochu jako stroj, s vidinou cíle.
To napjaté vzrušení a očekávání je pryč, zůstala jen rutina. Jedu dál, přeci to nevzdám, ale už mě to nijak zvlášť netěší.

Aby taky jo.
Téměř rovina, přímá silnice mezi lesíky, a poli, asfaltová stezka tu vlevo, tu vpravo od vozovky. Oko nic nepotěší, srdce nic nezahřeje. Monotóní dřina.

Ale protože mě má Šéf rád, nenechal mě se nudit, a rozehrál se mnou společenskou hru „vyndej a pak zandej pláštěnku".

Pravidla jsou jednoduchá, pustí hustý slejvák do té doby, než zastavíš, a oblékneš pláštěnku, jak to uděláš, dá ti tak padesát metrů, a slejvák utne. A neprší tak dlouho, dokud se nerozhodneš plášenku uložit do brašny. Jak je uložená, máš padesát metrů, než na tebe začne znovu vylévat vodu. A tak pořád dokola.

Ještě před koncem první třetiny jsem to vzdal:
„Hele, beru kontumačně 3:0, ale dál nehraju. Pláštěnka zůstane v brašně, ať jsem třeba durch."

„No, jak chceš, myslel jsem na tebe, aby ses neukousal nudou, teď jsi v tom sám".

A opravdu, konec hry, dál jen sucho.
Člověk kouká jak se zabavit. Co takhle hádat, kdy už jsem ujel kilometr? Bez švindlování počítání patníků. Nebo zkusit ten kilometr ujet co nejrychleji? Ucukáš se hned v druhé třetině, hloupý nápad. Počítat všechna bílá auta, co tě minou? No to je fakt hodně slaboduché...

„Jsi na to sám, že jo?" vysmívá se mi Šéf.

Ech, tak tohle je nápad.
Jsem z národa bratří Pospíšilů.
„Vidíš támhle tu šišku uprostřed stezky? Tak tu pošlu předním kolem zpátky do lesa, jako Jindra Pospíšil merunu do brány!"
Tak tohle bylo o fous. Kdyby mě Šéf zleva nepodepřel, pokousal bych asfalt. No, kolová je sport, ve kterém zřejmě díru do světa už neudělám.

Nohy těžknou a hlavou se honí chmury.
Už to mám. Zazpíváme si. Jsem z národa který když zapěl Boží bojovníky, Němec bral do zaječích! Ne, takhle zlej nebudu.
Zpívám druhý hlas Gérardu Lenormanovi, Malému princi francouzského šansonu. A kilometry naskakují a už jsem v cílové rovince.

Jako Gérard:
„budu uchovávat své sny v teploučku, a šampaňské u ledu" a klapne to.

Po pravdě, jsou věci, které umím docela dobře, a jsou věci, které umím méně dobře, nebo vůbec. A mezi ty druhé patří zpěv.
Tak s vjezdem do Brém raději zmlknu.

„Holanďan?"
„Ne, jsem Čech, Čechy - Böhmen, Praha..."
„Úžasné město?"
„Vy znáte Prahu?"
„Pochopitelně, každá rok tam jezdíme. To jste se teda na tom kole projel...."

„No, vlastně jedu....." a povídám tomu děvčeti celou tu historii, připraven na to, že zase budu za idiota, ale nic takového.
„To musí být skvělé, takhle mít porovnání, co se za těch 40 let změnilo? Je to hodně jiné?"
Co jí mám na to říci. Nevím. Neměl jsem čas o tom přemýšlet. Co se změnilo?
Asi nejvíc já sám.

„No, jak se to vezme." Snažím se vykroutit.

„Večeřet se u vás dá, že ano?"
„Jistě."
„A točené pivo máte také?"
„Samozřejmě, jak jinak..."
„Tak to roztočte, jen se opláchnu a jsem tu."
„Also, bis bald!"
„Jawohl, bis gleich...."

V noci mi to vrtá hlavou, zpocený se převaluji na posteli.
Co se změnilo? Proč tu jsem, proč tohle všechno dělám?
Nad ránem přicházím k rozhodnutí.
V Hamburku končím.
Ne svoji cestu na kole, ale cestu ve vlastních stopách. Dál do Lübecku nepojedu, stočím to podél Labe na jih, domů. A už se zase mám na co těšit. Pojedu podél Veliké řeky, tu slavnou „Labskou", a dá-li Bůh dojedu k hranicím naší vlasti.
Dost bylo sentimentu, chci vidět něco nové.

Říká se konec dobrý, všechno dobré, nebo všechno zlé k něčemu dobré.

No a tak to i bylo bylo.
Po fádním a jednotvárném začátku, stejném jako cestou do Brím, pic kozu do vazu, naveden nejkratší cestou do centra Hamburku přes most, který jako na potvoru tuhle neděli odpoledne nějak vylepšují.
A hned jako bonus tedy vyfasuji 12 km navíc, inu, z toho se nestřílí, ale nepotěší to.
Co potěšilo, ba nadchlo bylo to, že alternativní trasa vedla přístavem, který vidět, je pro suchozemce vždycky zážitek. Nechápu proč jsou všechny přístavy tak hnusné a špinavé, alei i tak, je to vzrušující.

Ale to zdaleka nebylo vše.
Navigace mě dovedla až k Labi, pak "zaboč vlevo, zaboč vpravo, zaboč vlevo"... z toho jsem jelen. Jdu kouknout na nábřeží kde je ten most, abych se tam nemlel jak vítr v bedně, a on most nikde.
Safra, proto se ten bufet jmenuje "U starého tunelu".

Tunel, ten najde každý blbec, teda kromě mě.
Sto metrů doprava i do leva, žádná díra do země.

Fakt už jsem skoro bezradný až to uvidím.
Takovou bránu jak do krematoria a před tím se štosují lidi.
To je výtah.
Výtah do tunelu.
To mě podrž. Tunel pod Labem z roku 1911.
To se musí vidět.

A pak centrum Hamburku a z města pryč, těch třicet kiláků k dobru z Holandska mám pořád s sebou, tak popojedu zase kousek dál.
Myslel jsem, že pojedu podél řeky, ale navigace mě vede jinudy, zřejmě kratší cestou. Nemám chuť to řešit, už se vidím v kanafasu. A kopeček nahoru a sjezd dolů, a začínám si uvědomovat, jak moc mi ta zvlněná krajina chyběla. Skoro tisíc kilometrů rovinou člověka psychicky unaví víc, než přejezd Pyrenejí.

Opakování velké cesty s Honzou jsem do konce nedotáhnul.
Chybělo mi nějakých 80 km.
Nelituji toho, naopak. Nebylo by to správné se trápit jen pro nějaký divný sentiment.
Vzhůru a vpřed neznámými cestičkami, dokud ještě mám trochu síly.

https://youtu.be/OnwaVtaRkO4

a záznam z cesty...

https://www.relive.cc/view/g37369636487

https://www.relive.cc/view/g37418951318

Fotogalerie

24.08.2019 vložil/a: Jindra8526
karma článku: 3.64

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (10 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |