Valíme na Moravu – podruhé

Jak už jsem kdysi vyprávěl, v Třebíči na Moravě máme jednu příbuzenskou větev, a tak se tam od nás z Klatovska jednou, dvakrát ročně vydáváme. Cesta autem dlouhá asi 250 kilometrů mi dlouho šrotovala v mozkových převodech, až jsem se jednou odhodlal a byla z toho parádní dvoudenní cesta s brašnami. Napřesrok jsem se rozhodl cestu do Třebíče absolvovat opět na kole, tentokrát jsem se ale rozhodl zvládnout to na jediný zátah. Vybral jsem si pro ten účel silniční kolo, takže by to neměl být nesplnitelný úkol. Cesta zůstala v podstatě zachována, jen odpadly veškeré terénní zkratky a veškeré kochací a zvědavostní zajížďky. Zkrátka bez zbytečného zdržování rovnou k cíli. I tak jsem měl ale před odjezdem trochu pochybnosti. Přeci jen 250 km v sedle na jeden zátah - to je pro mě úplnou novinkou. Mé nohy, můj zadek, hlava a ani kolo dosud nic takového neabsolvovali - přesto jsem byl odhodlaný to zvládnout.

Ranní odjezd se o půl hodiny opozdil kvůli nečekanému dešti. Naštěstí se počasí rychle umoudřilo, a tak jsem v půl sedmé maximálně nalehko - jen s malým batůžkem na zádech a dvěma bidony - naskočil do sedla a šlápl do pedálů. Ranní čerstvost, vlhký svěží vzduch a příjemné chladno a mírný vítr v zádech mě nutily uhánět svižným tempem. Naštěstí hlava měla víc rozumu a čas od času nohám domlouvala, aby šetřily energií. I tak jsem kopečky rodného Pošumaví zdolával s lehkostí papírové vlaštovky, ani nevím jak jsem projel Sušicí a už jsem byl v Katovicích.

Za dvě a půl hodiny jsem se mihnul Strakonicemi. Na jejich okraji jsem měl 70 kilometrů. Pod úpravnou vody v Hajské jsem si na lavičce dopřál první krátkou zastávku. Protáhl si nohy, schroustal muslityčku a liboval si, jak to krásně odsejpá. Odtud jsem dál svištěl cyklostezkou. Jízda byla opravdovou radostí - pořád a pořád po rovině s neuvěřitelnou lehkostí až do Protivína. Rychlost udávaná tachometrem se pohybovala nepřetržitě kolem třicítky.
Vzpomínal jsem na loňskou cestu, kdy jsem se tudy plahočil obtěžkán brašnami a co pár kilometrů zastavoval a kontroloval zcela neznámou trasu v mapě. Teď jsem letěl jako šíp.

Za Protivínem přišly kopce. V těch místech jsem asi také poprvé zaznamenal lehký úbytek sil, nebylo to ale nic kritického. Co však hůře, začínal mě bolet zadek a nepomáhal ani gelový „podprdelník" na sedle. U zámečku Vysoký hrádek u samé brány Temelínské elektrárny jsem zastavil na větší svačinu. Polknul jsem půl bagety a dal si skoro čtvrthodinovou přestávku. Tělo se trochu vzpamatovalo a kolo mě unášelo dál nachlup stejnou cestou jako vloni. Jen drobná nepříjemnost mě potkala za Mažicemi. Už několik kilometrů předem dopravní značky informovaly na uzavírku silnice, jenomže vytištěné mapové listy jsem měl připraveny jen pro svou trasu a žádnou objížďku jsem z nich vyčíst nedokázal. Nezbývalo než doufat, že se přes rozkopanou silnici nějak protáhnu, třeba i po poli. Skutečnost byla horší. Za vsí chyběl most. Napravo močály, potok a kopřivy, nalevo močály, potok a neprostupné houští.
„Haló, mohl bych tudy projet?" houknul jsem na bagristu rochnícího se s malým bagříkem v korytu potoka. Naštěstí mě slyšel a chápavě přikývl. Ušetřil mě tím před kdovíjakým blouděním a zbytečnými kilometry.
Konečně Soběslav. Tady najdu nějakou restauraci s terasou a dám si pořádný oběd. Hlad jsem měl jak ultramaratonský cyklista. Pomalu jsem projížděl ulicemi města a pátral po šikovném krmelišti. Trval jsem na venkovní zahrádce. Jednak abych měl kolo neustále na očích a také s ohledem na ostatní hosty, aby jim upocený cyklista nezapáchal pod nos. Jenomže ať jsem pátral jak jsem pátral, zahrádka žádná. Divné, takhle uprostřed léta. Vzdal jsem to a spokojil se se studenou svačinou z místního krámku. Doplnil jsem do bidonu minerálku a s pixlou vlašáku, třemi rohlíky a plechovkou nealko-piva jsem se uvelebil v parku nedaleko nádraží. Všechny stinné lavičky bohužel obsadila místní omladina, nezbylo mi než vzít za vděk měkkou travou pod korunou břízy.

Návrat do sedla nebyl nikterak příjemný. Zadek už mě bolel tak, že jsem nevěděl jak si sednout a co chvíli vstával ze sedla, jen abych si na pár vteřin ulevil. A vůbec celá cesta se stávala velmi únavnou. Nebyl jsem na takovou štreku zvyklý a tak neubývaly jen síly fyzické, ale i psychické. Sám v neznámém kraji a pořád a pořád šlapat - dál a dál. Šest hodin v sedle je opravdu úmorných, když na to člověk není zvyklý.

V Deštné mě žádný déšť nezastihl, v Dívčích Kopách jsem rozhodně žádné kopy dívek neviděl - jen jednu, zato docela hezkou. V Nové Včelnici mě žádná včela neštípla a ani v Žirovnici mě nic nesežralo. To spíš naopak já sežral tatranku.
Pak jsem dorazil do Počátků. Můj zadek už byl v kritickém stavu a nutně potřeboval přestávku. Vzhledem k tomu, že čas byl více než slušný - teprve půl páté odpoledne a tachometr ukazoval 200 km - do cíle tedy něco kolem padesáti, rozhodl jsem se pro hodinovou přestávku a pořádně jsem se rozšoupl. V kiosku na autobusovém nádraží jsem si dal kornout točené zmrzliny, pak si dopřál loudavou okružní jízdu kolem města a zaútočil na malý konzum těsně před zavírací dobou. S obloženou bagetou a nealko pivem jsem ulehl na lavičku kousek za městem, ukusoval, upíjel. V hlavě prázdno. Vnímal jsem jen přítomnost - vlahé letní odpoledne a život proudící mým tělem.
Nejraději bych tak zůstal ležet, ale přeci jen, cíl už nebyl daleko a já chtěl udělat nový osobní rekord v denní vzdálenosti.

S tím, že cíl nebyl daleko, jsem se trochu unáhlil. Prvních padesát kilometrů bylo rozhodně o pořádný kus kratších než těch posledních padesát. Vysočina mi znovu ukázala svou druhou tvář. Nahoru a dolu, nahoru a dolu... Únava rostla, zadek v jednom ohni, hlava vygumovaná.

V Sedlejově pracoval chlapík na stavbě rodinného domku. Když jsem projížděl kolem, tvářil se, že po mně každou vteřinu skočí a sní mě. Mám se ho zkusit zeptat na cestu? A když už jsem na té Moravě, měl bych mluvit moravsky a být přátelský.
„Stréčku, nevíte kudma na Nevcehle?"

Cestu mi neporadil a já zabloudil. Přesněji řečeno jsem si udělal nechtěnou zajížďku ale do Nevcehle dorazil, jen trochu unavenější. V Opatově už svítily lampy. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že bych měl rozsvítit taky. A konečně doma! 253 kilometrů za rovných 11 hodin a pár vteřin jízdy. Nový osobní rekord, který už těžko někdy překonám a ani nemám chuť se o to pokoušet. Ale zvládnul jsem to. Tetička mě vítá, nevěříc vlastním očím - a když se sháním po zbytku rodiny, prý že ještě nedorazili. Tak to jsem to asi musel slušně hnát, když jsem tu na kole dřív než oni autem.

Zhruba týden po návratu mi v zadním kole popraskal výplet. Při jízdě po rovné silnici. Zřejmě únava materiálu. Najednou pink, pink a bylo to. Ráfek se zkřivil tak, že ani neprošel rámem. Kolo jsem domů donesl na zádech. Stát se mi to někde v půli cesty na Moravu, opravdu nevím, co bych dělal. Jo, cyklistika je dobrodružství a nikdy nevíš, co ti přinese.