reklama

Cesta z města (ba i z vesnice) aneb West Highland Way romantiky zbavená

Začátek West Highland Way
Začátek West Highland Way
Foto: Autor

Před několika lety jsem byla se svojí maminkou na poznávacím (a velmi drahém) zájezdu do Skotska. Za čtyři dny nás povozili po všech výrazných pamětihodnostech a zejména v místech, kde nám bylo dopřáno ze silničního odpočívadla se pár minut pokochat výhledy do přírody, ve mně uzrálo přesvědčení, že sem se zcela určitě někdy chci vrátit na delší dobu a „osahat" si vše zblízka.

Když se na zdejším serveru objevila Marinova fotoreportáž z West Highland Way, měla jsem jasno. Tohle je přesně ono! Tohle je přece to, co chci a to co nejdřív. (Jedna stará čínská kletba prý zní: „Ať se ti splní všechna tvá přání." Staří čínští filozofové byli bezpochyby moudří lidé...)

Začala jsem nejdřív řešit otázku, s kým se do takového podniku pustit. Vnitřně jsem měla pocit, že tohle bych chtěla jít sama. Vyčistit si hlavu a tak... Ale nebyla jsem si jista, zda mám na to dost odvahy. Když jsem tyhle plány popisovala dceři, byla nadšena. Něco takového by se prý určitě líbilo jejímu příteli a že by tedy do toho šli. Tohle vypadalo jako ideální varianta. Oni budou spolu, já na nich nezávislá, ale přece jen s vědomím existence nějaké té opory, kdyby byla potřeba. A začali jsme to poměrně vážně plánovat. K „mladým" se nakonec přidali další dva jejich kamarádi, dcera začala hlídat letenkové portály a vymýšlet ideální kombinace a mé původně teoretické sny se pohnuly k praktickému uskutečnění.

Volba padla na období pokrývající májové svátky a tak jsme tedy poslední dubnovou sobotu večer nasedli v Praze do letadla směr Edinburgh. Složení výpravy bylo zajímavé. Dceřin přítel Michal, o kterém jsem věděla, že k jeho koníčkům patří nejrůznější survivalové akce. Dcera - ta je typ, který, když se „zabejčí", je schopen snad i odstěhovat klavír na vlastních zádech do pátého patra bez výtahu. Šárka a Ondra - o těch jsem nevěděla nic, jen to, že jsou proti mně taky o generaci mladší. A já - o mých „předpokladech" pro podobný podnik hovoří dostatečně výmluvně to, že nejdelší kus cesty, který jsem v posledních letech ušla pěšky, měl asi dvanáct kilometrů, lízala jsem se z toho další dva dny a nikdy v životě jsem nešla na tůru s batohem... Že bylo bláznovství se do něčeho takového pustit? Asi trochu bylo, ale bylo to z kategorie věcí, do kterých se buď pustíte s nepatrnou šancí na úspěch nebo ne a tím máte šanci rovnou nulovou. V každém případě následující popis cesty a případné z něj vyplývající rady fakt nejsou určeny zkušeným turistům, kteří se budou nejspíš občas chytat za hlavu. Ale pokud jste typ, co si občas řekne, jak úžasné by něco podobného bylo, ale praktické dopady buď příliš nedomýšlíte nebo vás naopak už předem možná i zbytečně odrazují, můžete v tom pro sebe najít něco, co vám pomůže s rozhodováním, zda se do toho pustit.

Leccos jsem si předem teoreticky nastudovala - jak konkrétně o West Highland Way, tak obecně o cestování natěžko pěšky. Tj. nachystala nějaké ty základní zásoby suchých potravin, koupila filtr na vodu, půjčila si od kamarádky velký batoh atd. Při balení jsem vyšla z předpokladu, že nás bude větší skupina, z toho dva mladí silní chlapi, takže se část nákladu přerozdělí, ale přitom jsem počítala i s eventualitou, že bych sebou měla mít vše potřebné pro případ, že se budu chtít trhnout a jít sama. Rovnou říkám, že tohle byla ta nejhorší možná varianta, která mému nákladu přidala pár zbytečných kilo. Buď jdete ve skupině a rozplánujete si, kdo co nese, anebo jdete sami a pak všechno minimalizujete s tím, že je to jen pro vás. Nebudete brát půlkilovku červené čočky, že se přece první večer uvaří pro všechny, ani stan pro dva, že se jistě bude druhé volné místo některému z šílenců, co vyrazili jen s celtou, hodit. Nebo si tohle všechno klidně vezmete, protože přece víte, že podél trasy operují společnosti zajišťující převoz zavazadel mezi ubytováními. Tuhle variantu jsem ale na začátku vyloučila, protože by mě připravila o velkou část vytoužené svobody, kterou jsem od toho v rámci plánovaného „vyčištění hlavy" očekávala. Každopádně jak se blížilo datum odjezdu, tím víc jsem svůj původní plán „projít SI West Highland Way" měnila spíše na „projít SE po WHW". Plány jsou koneckonců od toho, aby se měnily.

Dovolená začala, jak je pro mě obvyklé. Abych mohla na delší dobu vypadnout, tak pár dní předtím jsem od nevidím do nevidím v práci, poslední noci spím po dvou hodinách, do toho cestovní horečka a na cesty tím pádem vyrážím totálně vystreslá a schopná reagovat tak nejvýš na světlo. Mládež tedy dostala za úkol mě na začátku hlídat, nějak dostrkat civilizací ke startu WHW a tam mě vypustit do volné přírody. Starali se o mě zodpovědně; do letadla, z letadla, na první ubytování u letiště v Edinburghu, pak do autobusu směr Glasgow i do dalšího končícího v Milngavie, kde WHW začíná, mě dostali bez výraznějších problémů. Že bych si z této části dovolené nějak moc pamatovala, to nemůžu říct. Jednu věc jsem však zaregistrovala: Jak jsem už psala výš - dcera je hezká holka, to jo, ale náturou je rozhodně spíš typ tahouna než „barbíny". Koneckonců celou tu naši pětičlennou dovolenou zařídila sama a veškerá jednání po cestě za naši skupinu vyřizovala. Ale jak! Ať jsme přišli, kam chtěli, ve dveřích nasadila až dětsky rozzářený kukuč a zacvrlikala „Helóu". Takhle jsem ji v životě neviděla, ale fungovalo to. Odpovědí byly rovněž rozzářené výrazy a nevídaná ochota. (Ona později přiznala, že poprvé to byl projev rozpaků, protože právě zjistila, že omylem koupila lístky na autobus na jiný den, ale když to řidič pod ohromujícím dojmem z ní vůbec nezaregistroval, zůstala při tom.)

V Milngavie krátký nákup. Potřebuji nějaký nápoj v petce, na kterou pak našroubuji hadičku Smart Tube pro průběžné upíjení cestou. Volím colu, protože ještě stále jsem ve stavu, kdy potřebuji přísun kofeinu a až dopiju, budu láhev používat na vodu. Dalšího plánování se pak ujímá Michal: „Je poledne, západ slunce tu bude o půl deváté. Takže těch dvacet kilometrů vidím jako docela reálných." Že mi ale rychle ztuhnul úsměv na tváři! Po pravdě řečeno, já už měla potíže utáhnout náklad a udržet krok s ostatními i na těch pár desítkách metrů mezi autobusovými zastávkami. Dcera se chápe mého batohu, že je už od pohledu vidět, jak ho mám blbě nastavený a za asistence ostatních se to snaží upravit. A jo - je to o hodně lepší. I tak ale nemám chuť začít tím, že si budu hlídat, kde je výprava a štvát se za nimi. Nastupuje původní plán - tj. „vypusťte mě do volné přírody". Mám mobil s nahranou mapou Skotska, dvě nabité powerbanky, papírovou mapu. Jídlo na pár dní, vše potřebné na spaní. Jako zálohu i „blbý mobil", který na jedno nabití týden vydrží. Až večer někde zaparkují, pošlou mi polohu... a já je buď dojdu nebo ne.

Vyfotíme se společně na startu WHW a mladí mizí za zatáčkou. Já si na lavičce nasazuji krosnu a poprvé mi dochází, že to nebude žádná sranda. Já ten náklad ze země na záda nedostanu, tj. budu si před každou pauzou muset vyhlídnout místo s vhodnou vyvýšeninou, jinak budu nahraná. Vyrážím... a jde to opravdu hodně ztěžka. Ale snad si na to postupem času nějak zvyknu a třeba to půjde... První část cesty za Milngavie vede zejména mezi pastvinami pro ovce. Tj. stezka, z jedné strany plot, z druhé strany plot. Občas i brána napříč, kterou je potřeba otevřít a zase za sebou zavřít (ale většinou je na pružinu a zavírá se automaticky). Tak si jdu, čumím po ovcích a hlavně po roztomilých jehňátkách a sama sebe přesvědčuji, jak je přece všechno fajn... K večeru volá dcera, že jsou na desáté míli (1 míle = cca 1,6 km) a váhají, zda jít dál. Není pravděpodobné, že bych až tam dokázala dojít, takže je to z mého hlediska jedno. Oni to tedy nakonec na těch na začátku plánovaných dvacet kiláků fakt dotáhli. Mně se jde pořád hůř a hůř, až náhle zlom... a najednou to nešlo vůbec. Strašlivě mě rozbolely kyčle a náhle je to ve fázi „už ani krok". Končím kousek za šestou mílí; z jedné strany plot a ovce, z druhé strany asi půldruhametrový násep, za ním kousek trávy a plot a les. Náklad tahám přes násep po částech, stan za ním stavím už opravdu z posledních sil. A nikde jsem dosud nenabrala vodu... K večeři tedy žvýkám sušené maso, zapíjím colou a dumám, co na to moje zuby. Vyčistit je není čím...

Ráno snídám opět sušené maso a colu. Mám sebou nějaké ty ovesné kaše i pár jiných instantních jídel, ale ty všechny potřebují vodu. Vyrážím a po pár stech metrů docházím k hospodě. Já o ní teda včera věděla, byla v mapě - ale už jsem k ní opravdu nedokázala dojít. Z dálky velké poutače inzerující snídaně. Vajíčka, slanina, párky... jo! Docházím blíž. Otvírají v jedenáct a ještě není deset. No nic, jdeme dál. Poměrně brzy další hospoda - otevřeno od středy do neděle a je pondělí. To nám ten den pěkně začíná. Před desátou mílí vesnička Gartness a v ní narážím na první tzv. „honesty box". Nějaké ty vody, tyčinky, krabička na peníze a „vše za libru". Takže si beru půllitrovku vody, v krabičce je naštěstí dost drobných, abych si mohla proměnit papírovou pětilibrovku a jdu dál. Na prvním vhodném místě za vesnicí vytahuji vařič a pak snídám ovesnou kaši a kafe a svět je hned o něco hezčí. Tolik radosti z půllitrovky pitné vody! Před Drymenem cesta odbočuje ze silnice přes potok a u něj plácek a klády (půjde nasadit batoh!). Tam si dělám delší pauzu a zkouším z potoka nabrat a přefiltrovat vodu. Působí křišťálově čistě hned po nabrání, tak usoudím, že filtrace bude určitě dostatečnou ochranou. Je hezké počasí, občas dokonce i na krátké rukávy, tak kolem chodí docela dost lidí. Láhev s filtrem raději schovávám za batohem. Filtrovat si vodu z potoka kousek od vesnice - to bych taky mohla být za blázna. Jenže stezka má podle mapy „líznout" Drymen jen okrajem a já si fakt neumím představit, že bych dobrovolně ušla nějaké metry navíc jen kvůli tomu, abych hledala možnost, kde nabrat či koupit pitnou vodu.

Za Drymenem začíná úsek, který vede lesem. Můj původní plán pro dnešek byl vylézt na Conic Hill a tam se utábořit. Je to poslední místo, kde lze spát nadivoko, pak začíná oblast kolem jezera Loch Lomond, kde se mimo kempy nesmí. Po včerejšku je mi jasné, že plán nutno značně zredukovat. Abych nedopadla jako včera, vyhlížím vhodné místo včas a nacházím. Krásný plácek sice hned vedle stezky, ale u vody. Hodím všechno na hromadu a dokud mám trochu elánu, lezu s petkou a filtrem ze srázu dolů k potoku, abych si vyrobila nějakou tu pitnou vodu. Večeřím opečený lovečák s instantní bramborovou kaší a je mi konečně jednou opravdu fajn. Do toho se ozve zvláštní zvuk a já si uvědomuji, že jsem ho slyšela dvakrát už během dne na pastvinách. Melodie, která zní jako hraná na fujaru. Nebo co já vím, jsme ve Skotsku.. že by to byly dudy? Je to zvláštní. Pasáčky, kteří by na něco hráli, jsem nepotkala... a teď jsem navíc v lese. Něco na způsob našich historických halekaček, kde se zvuk nese z kopce na kopec? Nějaká místní turistická atrakce? Divné, že o tom v žádném čtení o WHW nebyla ani zmínka. V úvahách nad touto záhadou usínám.

Třetí den - dnes tedy konečně Conic Hill. Vrstevnice na mapě jsou proklatě husté. Cesta nahoru je šílená. Každou chvíli zastavuji, shazuji bagáž, odpočívám. Cesta je stupňovitá - místo, kde nasadit batoh, se vždy najde. Většinu doby prší a vylézt nahoru trvá nekonečně dlouho. Odměnou je ovšem pěkná - byť deštivá - vyhlídka. Jenže teď přichází ta horší část. Dostat se dolů. Mám fóbie z výšek, problémy s rovnováhou a kolena v nic moc stavu. K tomu pořád prší, takže výběr, zda uklouznout na blátě, na mokrých kamenech, či na mokré trávě mě v nadšení fakt neuvádí. Sunu se dolů po kousíčcích div ne centimetrových a zdá se mi, že odsud se už nikdy nedostanu. Občas musím překonat vyšší stupeň a když jsem tak plnou vahou zapřena o své trekové hole, vtírá se mi myšlenka, že jsou teleskopické... a jestli ten mechanismus selže a ony se mi zasunou, tak si rozbiju tlamu. Pohled na rodinky i s malými dětmi, co mě občas v poklusu předbíhají, mému sebevědomí taky moc nepomáhá. Pod kopcem končím totálně vyčerpaná. Dlouho odpočívám, pak na zídce nasazuji batoh... a najednou nevěřícně koukám, jak se na kameni u mých nohou rozlévají rudé kapky. Po té štrece, kde jsem se na každém metru viděla se zlámanýma nohama a rozbitou hlavou, jsem nakonec prolila krev z procvaknutého bříška prstu skřípnutého sponou hrudního pásu... Ale neštěstí není konec. Za nejbližší zatáčkou je opět branka. Tentokrát fikaná. Lze otvírat jen mezi dvěma zarážkami. Takže otevřete na maximum od sebe, zasunete se do výklenku, bránu posunete na opačnou stranu a projdete. Jestli si ale myslíte, že se do toho výklenku vejde dospělý člověk s krosnou na zádech... tak ani náhodou. Takže znova shodit dolů, z posledních sil dostat krosnu přes plot, projít... a pak zase dlouho nabírat dech, než se lze pokusit ji znovu nasadit na záda... jsem odhodlána dojít k jezeru Loch Lomond do Balmahy a tam vzít první bed and breakfast, který potkám, ať stojí, kolik chce. No, nepotkala jsem žádný a pokud ano, stálo na něm „no vacancies". Ještě nekonečné dvě míle do kempu v Milarrochy Bay jsem se musela odplazit... Ale měli v něm horkou sprchu a taky mikrovlnku, kde jsem si přihřála zbylou brkaši od včera.

Tady bylo vlastně mé první setkání s lidmi (turisty na WHW nepočítám) po dvou dnech, co jsem vyrazila. Má angličtina je diskutabilní. Jsem samouk. Celkem úspěšný, dotáhla jsem to i na pár knih přečtených v angličtině. Ale nejsem zvyklá ji používat jako komunikační jazyk (na rozdíl od němčiny, kde nějakou tu příležitost si pošprechtit s dederony jsem potkávala už od dětství). Takže při řeči se mi obvykle dostatečně rychle nevybavují potřebná slova, i když je třeba znám a když k tomu přičtete moji středně těžkou nedoslýchavost, je jasné, že mluvené angličtině nerozumím prakticky vůbec. Pokud je říznuta skotským dialektem, tak tuplem ne. Nicméně vzpomněla jsem si na dceru a vplula do recepce se zářivým úsměvem a cvrlikavým „helóu" - a fungovalo to i u mě! Recepční mě nadšeně provedl kempem osobně, když zjistil, že vysvětlování, kde co je, ne zcela pobírám. Takže komunikační stránku bych měla vyřešenu, ale co s tím ostatním? Píšu dceři, jak strašný pro mě byl současný úsek a odpověď mě dorazila: „Zkus si představit něco třikrát horšího a dostaneš přibližný obrázek, kde jsme teď my". V další výměně vzkazů se dovídám, že nemám ani náhodou myslet na to, abych se tam vydala. Sama už vůbec ne. Oni prý jdou čtyři a rozdělit by se netroufli. „Blbý krok a budou tě sbírat až dole." Před odjezdem jsem čerpala informace i od své kamarádky, která WHW absolvovala před pár lety - ovšem s převozem zavazadel. Vzpomněla jsem si, že říkala, jak nudný byl jeden úsek, kde nebylo nic než vřesoviště a píšu jí něco ve smyslu, kde že začíná ten nudný úsek, že těch zábavných už mám tak akorát dost. I přišla mi odpověď: „Vydrž! To nejhorší - jezero Loch Lomond - už máš za sebou, už to půjde". Při čtení bych brečela. Ne, já to nejhorší nemám za sebou. Naopak - při současné rychlosti přesunu mi bude trvat ještě tak tři dny, než se tam dostanu a podle toho, co píše dcera, už pak stejně nemám šanci se dostat dál. No, ráno moudřejší večera, teď už to řešit nebudu. Při vybalování nemůžu najít svůj „blbý" mobil. Takže ho zkouším prozvonit, chvilku nic, a pak... zase! Ten zvuk! Fujara či co... Do prčic, ten zvuk, co jsem slyšela se nést nad pasekami, šel z mého vlastního batohu a je to vyzváněcí tón mobilu! Docela mě mrzí, že jsem na to přišla. Taková krásná romanticko-mysteriózní historka to mohla být, kdyby mi ji nepokazila pravda...

Další den vyrážím a vlastně nemám vůbec jasno v tom, kam. A to bych tedy měla mít, protože jsem v oblasti zakázaného volného táboření a tedy si nemůžu jen tak odpadnout, až mě to přestane bavit. Ale ujdu necelé dvě míle (!) a narazím na poutač dalšího kempu Cashel. Nápisy „well stocked shop" a hlavně „hot drinks and snacks" mi prostě nedovolily jít dál. Kašlu na denní plány, odbočuji se ubytovat. Cvrlikavé „helóu" účinkovalo i zde a když mi při provádění kempem recepční ještě prozradil, že mají i pračku se sušičkou, mé nadšené „great!" ho rozesmálo. Takže dnešek je ve znamení rekreace a regenerace. No, řeknu vám... ty dvě noci nadivoko o samotě ve stanu... ale jo, byl to samozřejmě velký zážitek. Ale vylézt z horké sprchy a obléci se do čistého, voňavého, právě ze sušičky vytaženého prádla - jo, to je úplně jiný level! Dále s mapou a telefonem koordinuji s dcerou další postup. Dovídám se, že Ondra s Šárkou na skalách takřka současně odrovnali kolena, takže v nejbližší vesnici sedli na loď na druhou stranu jezera, kde jezdí autobus a tím se přesunuli do kempu v Tyndrum. Dcera a Michal, že už jsou jen kousek před ním a půl dne odpočinku jim přijde vhod, takže tam zítra taky tak akorát dojdou a já když zítra dojdu pět mil do Rowardennanu, tak se rovněž můžu převézt přes jezero a nasednout na autobus a můžeme se tam tedy zítra opět všichni sejít. No fajn. Co bude dál, nechme zatím koňovi.

Druhý den podle plánu vyrážím do Rowardennanu. Pět mil je delších, než bych čekala; jsou chvíle, kdy mám strach, že tu loď ani nestihnu. Ale dobrý, u mola jsem nakonec s hodinovou rezervou. Jen si pořád nejsem moc jista s tím, že u správného. O pořádný kus dál trčí do vody ještě jedno molo a tohle vypadá nějak divně. Snažím se vygooglovat, odkud že jezdí waterbus. Je psáno, že od parkoviště (u toho jsem) a fotografie taky odpovídá, ale stejně... Blíží se doba, kdy by podle jízdního řádu loď měla jet a nejsou tu ani lidi ani loď. Ale jo, loď se tak právě včas za zátokou objeví a zdá se, že míří k molu, takže u něj stojím a čekám... ale loď jede dál, jen posádka na mě zuřivě mává a ukazuje rukou, že „tam, tam". Tak to jsem v háji. To nedám. A loď jezdí jen jednou za den. Ale mávání posádky je čím dál tím naléhavější, takže nakonec co... zkusím... A vyrážím. Docela mě překvapilo, jak taková loď jede pomalu. Cesta se klikatí lesem, takže ji většinu doby nemám v dohledu. První vykouknutí... ještě pořád jede. Druhé... ještě pořád. Třetí... doráží ke břehu, ale pořád to mám strašně daleko. Pak už jsem na holé přehledné části, všichni už nastoupili, ale loď stojí a troubí. Pořád ještě nevidím, kam až vede ta cesta, po které běžím a kde konečně bude odbočka k molu, takže to - fobie nefobie - beru napříč z kopce po trávě. Počkali na mě a odjezd byl nakonec jen o čtyři minuty opožděn. A já si ověřila, jak je psychika mocná čarodějka. U prvního mola jsem se cítila totálně na dně se silami. Prostě už dál nemůžu... nakonec jsem si na mapě změřila, že jsem pak uběhla dalších sedm set metrů i s dvacetikilovou zátěží poklusem... Lodí jsme přejeli do Tarbetu, kde jsem pak skoro dvě hodiny (velmi studené a velmi mokré dvě hodiny) čekala na autobus do Tyndrum, kde se nás pět opět po pěti dnech sešlo pod jednou střechou (ve čtyřlůžkové chatce). Šárka s Ondrou statečně kulhají po kempu a je jasné, že už v turistice pokračovat nebudou.

Ovšem nastal čas pořešit, co dál se mnou. Ne že by se v uplynulých dnech nenašly pozitivní zážitky, ale přece jen převažujícím dojmem z nich bylo permanentní vyčerpání. A možná pocit, že jsem si „něco" dokázala, ale raději bych moc nechtěla zpytovat svědomí, co to „něco" vlastně bylo. Pokud si mám cestu do Fort William rozdělit mezi zbývající dny, tak bych musela proti dosavadnímu tempu velmi výrazně zrychlit - a na to prostě nemám. Takže na klíně mapu, v mobilu google a zuřivě vymýšlím varianty. Doprava zavazadel. Ta původně zavrhovaná, že by mě prý připravila o „svobodu". Sakra, jakou svobodu? Svobodně si padnout vyčerpáním fakt nepotřebuju. Takže posílám mail do hotelu Inveroran, zda si k nim smím poslat zavazadlo a případně tam i přespat a pak do přepravní společnosti Travel Lite, zda by byli schopni mi už zítra převézt zavazadlo z Tyndrum do Inveroranu. Ráno dostávám jak mail z hotelu, že zavazadlo v pohodě, ale bohužel jsou plně obsazení (přesně to jsem chtěla slyšet - platit si nocleh v hotelu se mi fakt nechtělo) a z přepravní společnosti, že když se ráno domluvím v recepci kempu, není přeprava problém. Menší problémky byly, ale ne ze strany Travel Lite. Nejprve jsem ráno po deváté čekala s bagáží u recepce, která měla mít otevřeno do deseti, ale nikdo tam nebyl. Ovšem povedlo se najít správce, který měl sice řeči, že zavazadla se shromažďují do devíti (to mi nikdo neřekl), ale průvodku mi nakonec vyplnil a můj batoh k ostatním nachystaným k odvozu přidal. Pak jsem chtěla vyrazit... a zjistila, že jsem připevněné na batohu zapomněla své trekové hole. Takže znovu najít správce a znovu ho ukecat, ať mi ještě otevře místnost se zavazadly (něco mi říká, že si mě bude ještě dlouho pamatovat). A pak už jsem mohla vyrazit. Kaluže a potůčky po cestě, které jsem v minulých dnech velmi obtížně překonávala, nyní krokem laňky přeskakuji, na zádech jen lehký batůžek... je to krásný svět, kde batohy mají nožičky a do cíle se přepravují samy! Pravda, osud se rozhodl, že „něco za něco". Velmi výrazně se zkazilo počasí. Je zima a prší, občas i se sněhem. Ale vybavení jsem vychytala vcelku obstojně. Jak se praví - není špatného počasí, je jen špatné oblečení. Cesta do Inveroranu sice končí přechodem výraznějšího kopce, ale ani to není polehku žádný problém.

Inveroran je takový hotel v pustině. Mají nóblovější restauraci pro hotelové hosty a pak „Walkers' Bar" pro kolemjdoucí (jejich přítomnost v restauraci je zřejmě nežádoucí, ale nezkoušela jsem). Zamířila jsem nejdřív do recepce kvůli vyzvednutí batohu. Nikdo tam nebyl, ale přes pult jsem zahlédla, že batoh tam je, tak jsem zamířila nejdřív do baru. V té zimě se mi nechtělo chystat venku u vařiče nějakou ňamku z pytlíku a můžu mít taky jednou pořádné jídlo. Tradiční zacvrlikání na pozdrav, rovněž tradiční zahájení konverzace s číšníkem, že tedy moje angličtina nestojí za mnoho. Celý se rozzářil „Ale to je přesně moje specialita, pojďte se mnou". Odtáhl mě do recepce, kde stál jídelníček a začal mi ho předčítat. Když mi i „beef" překládal tak, že prsty ukazoval rohy a dělal „múúúú", tak jsem ho už zarazila, že s psaným jídelníčkem si už poradím, že problémy mi dělá jen mluvená angličtina. Dala jsem si nakonec zvěřinový „pot", který mi přinesli opravdu v kotlíku a pivo a bylo to vynikající. Na závěr si nechám vydat zavazadlo, zeptám se, zda ho mohu ráno opět přinést nechat poslat dál a taky, kde mohu do rána postavit stan. Počasí je fakt hnusné, teplota nějak kolem nuly, takže číšník chvíli řeší, zda opravdu chci spát venku. No, chci nechci... jinou možnost moc nemám. Pomůže mi nasadit batoh, ale vychází ještě za mnou ven, ztlumí hlas a říká, že tu bydlí s přítelkyní. „Ne s manželkou, ale přítelkyní a mohla byste spát u nás". To by nakonec nemuselo být až tak špatné řešení. Nejspíš nějakou tu volnou postel či možná jen místo, kam se složit s karimatkou, občas v tom plném hotelu za nějaký ten poplateček poskytnou cestujícím v nouzi, ale koneckonců, proč ne. A jak tak o této eventualitě přemýšlím, nakloní se ještě blíž a ještě víc ztlumí hlas a sice potichu, ale stále velmi slow-ly and clear-ly říká „třeba by mohl být sex". Málem to se mnou švihlo, ale to je přece určitě vtip, žejo? Takže se zasměju a zeptám se, zda s jeho přítelkyní... „Ne, přece ve třech..."... a to už stojí opravdu hodně těsně u mě. On to očividně myslí doopravdy! No, co já teď s tím? Praštit ho dost dobře nemůžu, ještě potřebuju ráno poslat ten batoh... Inu, vyhodnotím tedy situaci, že v mých pětapadesáti mohu takovou nabídku nakonec považovat za kompliment, usměju se, zakoktám něco, že to asi nebude tak úplně pro mě... rozloučím se (a dám si velký pozor, aby v mém „bye" nic ani trošku nezacvrlikalo) a zdrhám. Daleko jsem neutekla. Asi za sto metrů si uvědomuji, že v baru zůstaly mé hole. Takže se vracím, oči a snad i uši sklopené, čapnu hole a už jsem opravdu pryč.

Na plácku, kam jsem byla nasměrovaná, už pár stanů stojí. Najdu si místečko, kde postavím ten svůj. Krom nízké teploty i solidně profukuje, takže mě v noci párkrát vzbudí zima, ale naštěstí stačí se vždy jen trochu přizachumlat a dá se spát dál, takže nemusím litovat ušlé příležitosti zahřát se sexem ve třech. Ráno se sbalím, abych byla před devátou s bagáží v recepci. Včerejší číšník naštěstí ještě nemá službu a v recepci je namalovaná slečna s umělými řasami a patřičně důležitým výrazem, jak se asi na recepční v nóbl hotelu patří. Ta mi tedy v domluvě nevyšla vstříc ani o píď. Ale že chci zavazadlo poslat do do Kings House Hotelu, jsme se nakonec domluvily a já vyrazila na další cestu. Po chvíli mě napadá, jestli to snad nebyla ta „girlfriend" a chvíli se bavím úvahami, zda byla tak nasr...štvaná proto, že mi její přítel dělal návrhy nebo proto, že jsem nepřišla. A jen doufám, že batoh mi pošle tam, kam jsem chtěla.

Cestou jdu konečně přes to údajně „nudné" vřesoviště Rannoch Moor. Je možná nudné. Všude kam dohlédnete, vřes či bláto či voda, cestička se klikatí před vámi i za vámi pořád stejně. Pro mě osobně to ale bylo místo velmi na mě působící svojí celkovou atmosférou a tahle část cesty se mi velice líbila. Celkem mě překvapilo, že v mapě se tento úsek líčil jako spíše problematický. Ve špatném počasí se není kde schovat, ani kudy z něj někam utéct. Počasí špatné bylo, ale přesto se mi šlo velmi dobře.

Kings House Hotel je něco podobného typu jako Inveroran. Hotel v pustině, šenk pro stanaře, restaurace pro hotelové hosty. Ale jídlo - krom snídaně - v šenku nepodávají, takže do restaurace normálně můžete a nikdo na vás divně nekouká. Plácek pro stany není sice oficiálním kempem, ale je tentokrát hned v těsné blízkosti hotelu (v Inveroranu to bylo tak 400 metrů) a taky mají veřejné záchodky i se sprchami, takže nakonec to má opravdu blíže kempu než k divokému stanování. Můj batoh zde na mě čekal a ráno jsem ho opět mohla poslat dál. Předpovědi ovšem hlásaly, že v noci budou až minus tři a to už mě trochu děsilo. Večer jsem zapadla do restaurace na večeři, pak tam další hodinu vydržela v teple usrkávat pivo, ale nakonec přišla doba, kdy mi nezbylo než zalézt do stanu. Nabalená jsem byla jak pumpa - oblékla jsem si na sebe prakticky všechno, co jsem měla. Dvoje kalhoty a ještě volné kraťasy navrch, asi sedm tílek, triček a mikin a dvoje ponožky. Výsledkem bylo, že mi bylo horko ještě dřív než jsem zalezla do spacáku. Teplota nakonec pod nulu určitě nešla a taky nefoukal vítr, takže jsem do rána spala jak zabitá. Ráno bylo horší. V podstatě jsem v těch teplotách kolem nuly, větru, dešti i sněhu dokázala dobře fungovat přes den na cestě i v noci spát. Ale ráno vylézt ze spacáku, nachystat se na cestu, balit - to byla nepříjemná část dne. Tohle ráno jsem ale měla oživení. Při cestě do umýváren jsem skoro narazila do pasoucího se jelena. Jak jsem se později dověděla, byl poloslepý, víceméně ochočený a tak trochu patřící k inventáři, ale první dojem z tohoto setkání byl impozantní.

Další den naplánováno dorazit do Kinlochleven. Výškový profil trati je opět výrazný, vrstevnice husté. Stoupající část má impozantní název Devil's Staircase - ďáblovo schodiště. Podle mého soudu celkem přehnaný. Ano, byla to náročnější část, ale i pro mě celkem v pohodě. Bylo to zřejmě srovnatelné s Conic Hill - ale bez dvaceti kilo za krkem to byl dost jiný zážitek. Opět krásný rozhled na všechny strany nahoře, pak dlouhé serpentinové klesání dolů. Konec kolem potrubí vodní elektrárny. Během dne chvilkami sluníčko a větrno, chvilkami déšť a větrno, chvilkami ostrý sníh šlehající do obličeje. Ale na rozmary počasí už jsem si zvykla. Celkem mě překvapilo, jak v pohodě jsem vnímala i ty momenty, kdy by mě doma nikdo z baráku ven nedostal. Ale když jsem docházela do kempu, měla jsem už všeho opravdu dost. V recepci se dožaduji zavazadla a paní se mi snaží vysvětlit, že to není u ní, kvůli zavazadlům že musím jinam. Mluví celkem zřetelně, zdálo by se mi, že jí i rozumím... ale stejně nechápu. Mám prý jít naproti „just opposite", ale tam nic není. Je tam parkoviště, za ním řeka a za ní budovy, které rozhodně ke kempu ani ubytovně nepatří. Jsem z toho dost zmatená, ale paní recepční mi očividně jinou informaci nedá. Zaplatím tedy ubytování, přejdu na to parkoviště, kde „just opposite" oknům recepce stojí přívěs - podobný, v jakém se přepravují koně - a na jeho dveřích nápis „zavazadla Travel Lite a AMS" a když otevřu dveře, choulí se v něm docela vzadu poslední sám samotinký můj batoh... Když se vracím zpátky, recepční právě vybíhá ven. Očividně celá šťastná, že jsem uspěla, se mě ptá, zda to jsou moje trekové hole, které zůstaly u okénka. No, jasně že jsou. Kolik takových dementů, pořád někde zapomínajících hole, po té WHW asi běhá... Jako by mi četla myšlenky - směje se, že v recepci už mají ze zapomenutých holí slušnou sbírku. No nic, postavím stan a skočím si do nedalekého COOPu, co má i v neděli otevřeno do deseti, koupit něco k večeři a snídani. Kemp na svých stránkách hlásá, že návštěvníci jej považují za „nejlépe vybavený kemp na WHW". Nejlépe vybavený byl podle mě ten v Tyndrum, který měl i kuchyňku s dvouplotýnkáčem, ale tady mají ve sprchách dokonce i šampon a voda byla horká v kteroukoli denní dobu.

Nemůžu se rozhodnout, jak naplánovat příští den. Do nejbližšího místa, kam bych si mohla nechat poslat zavazadla, je to přes dvacet kilometrů. Do úplného cíle ve Fort William pak zhruba pětadvacet. Asi bych to zvládla, ale bylo by to na doraz a to nemám zapotřebí. Jenže kdybych chtěla spát blíž nadivoko, musela bych si zase vše táhnout na zádech... a to pak ujdu ještě daleko míň. Ráno mi bylo nějak divně a to nakonec rozhodlo. Zůstala jsem v kempu další noc a většinu dne prodřímala ve stanu. Mám koneckonců dovolenou.

Závěr už pak byl víceméně symbolický. Následující den jsem autobusem dojela do Fort William. Došla posledních pár set metrů do cíle West Highland Way. Po cestě zpátky jsem fakticky poobědvala „tradiční skotskou snídani" v jednom bistru. To byl taky veselý zážitek. Usadila jsem se tam, hostů tam bylo docela dost, ale nikde žádná obsluha. Po dost dlouhé době čekání jsem si na stole stojící jídelní lístek dočetla až do konce k instrukcím „How to order". Očekává se, že máte staženou aplikaci a objednáváte si mobilem! Naštěstí připouštěli i alternativní možnost objednání u baru, a když jsem u něj chvíli stála, tak opravdu i někdo přišel.

A pak už jsem jen šla na vlak. Věděla jsem, že mládež už v něm sedí - jeli už z Glenfinnanu, kde se byli podívat na viadukt, po kterém prý jezdil vlak do Bradavic ve filmech o Harry Potterovi. Krosna mi po cestě připadala překvapivě lehká. Nojo, jenže přidat tam ten lovečák a sušené maso a oříšky a müsli, se kterými jsem na startu vyrážela, a taky petku s vodou... a byla bych zas v háji.

Vlakem jsme dojeli do Glasgow, kde jsme přespali opět jednou pod střechou. Zpátky jsme odlétali z Liverpoolu, kam jsme se přemístili půjčeným autem. Vyšlo to cenově lépe než hromadnou dopravou a dcera těch čtyři sta kiláků v levostranném provozu bravurně odřídila. (Odměnou jí bylo, že jediná seděla pohodlně. Pět lidí a pět krosen se do běžného osobáku opravdu vejde jen hodně natěsno, takže byla jediná, kdo neměl nic složeného ani pod nohama a ni na klíně.)

Ale zpátky k turistické části a její bilanci. Z celkových 95 mil jsem nakonec ušla zhruba 55 a to úplně sama. Půlku z toho s dvacetikilovým báglem. Neušla jsem to zdaleka celé, ale každopádně jsem si domů přivezla kolena ve stejném stavu, v jakém jsem je vezla tam; a to vůbec není málo! Spala jsem dvakrát nadivoko, dvakrát na „polodivoko" na plácku s více stany, ovšem bez kempového vybavení, zbytek v kempech. Zaujalo mě, že nikde po mně nechtěli doklady. Zájemcům o tuto trasu bych - pokud nejsou zkušení turisté s kondicí - každopádně doporučila využít možnosti přepravy zavazadel. Je to o hodně flexibilnější než jsem si na začátku myslela. Lze si na začátku zaplatit 45 liber (cena roku 2019) a pak jen stačí večer předem nebo i ráno poslat esemesku, kam si přejete převézt batoh tento den. Není třeba to mít rozplánované předem, jak jsem se na začátku obávala a kvůli čemu jsem se skoro sedřela s batohem. Váhu zavazadla pro nošení na zádech jsem opravdu nevyladila dobře, ale v okamžiku, kdy jsem si ho nechala posílat, už to bylo jedno. V ostatních věcech jsem se s výbavou trefila. Váhala jsem, zda si jako druhé boty vzít záložní turistické nebo crocsy. Rozhodla jsem se pro to druhé a osvědčilo se mi to. V goretexových Solomonech se šlo dobře a nepropustily dovnitř ani kapku, takže potřebu střídat boty na chůzi jsem neměla a pro běhání kolem stanu byly pak ty snadno nazouvací crocsy ideální. Základní oblečení jsem měla merinové triko s krátkým rukávem, funkční triko s dlouhým (tuším jsem je kdysi koupila v Lidlu jako podvlékací po motorkářskou kombinézu). Teplou mikinu a primaloftku s kapucí. Středně teplé kalhoty tuším koupené jako běžecké a v případě potřeby dvouvrstvé šusťákové kalhoty přes ně. Univerzální šátek nošený většinu dní místo čepice a rukavice. Pláštěnku - pončo - jsem sice měla, ale poté, co jsem se do ní dvakrát v silném dešti zkusila obléci a než jsem si ji pořádně kolem sebe urovnala, tak déšť ustal, už jsem ji nevytahovala. V tom Skotsku sice prší skoro pořád, ale s pauzami. Tj. primaloftka to zvládla udržet a neprovlhnout.
Pro stravování jsem počítala s ranním instantním kafem a ovesnou kaší a večerním vařením něčeho z pytlíku. První dny jsem to dodržovala; když se pak rapidně ochladilo, už jsem převážně hleděla si na jídlo někam do tepla zajít. Na doplňování energie během dne jsem měla jednu půllitrovou petku doma vyrobeného müsli a druhou se směsí slaných buráků a slunečnicových semínek a k tomu čtvrt kila sušeného masa a za mě můžu říct, že mi tato kombinace pro uzobávání během dne přišla ideální. (Maso mi asi v půlce došlo, to ostatní fakt na těch deset dní tak akorát vyšlo.)

Spaní - pokud bych ještě někdy chtěla jít se vším na zádech, půjčila bych si někde ultralehký stan pro jednoho. Když už mi zavazadlo vozili, skýtal ale ten dvoumístný podstatně větší pohodlí. Péřový spacák a hlavně nafukovačka Neo Air se osvědčily. Spací pytel by se pro ty nižší teploty hodil o něco teplejší, ale pořád ještě byl dostačující, aby se to oblečením dalo vyladit na potřebný tepelný komfort.
Mapy - papírovou z vydavatelství Footprint mohu jen doporučit. Pokud se elektronických map týká, jako nejlepší se překvapivě ukázaly mapy.cz. Google mapy se občas hodily pro dohledání „komerčních" informací jako třeba otvírací doba nějakého obchodu, nicméně v turistické části byly naprosto nepoužitelné.
A závěrem... když už teda mám vychytané všechny chyby, kterých jsem se dopustila, měla bych si to asi projít ještě jednou... :-)

Fotogalerie

12.05.2019 vložil/a: Ifča
karma článku: 7.3
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak jsem s mladými a neklidnými jela Brevet

Ostatní
Tak v první řadě upozorňuji, že v nadpisu je špatně skoro všechno. Nejela jsem brevet, ale pouze pokus o něj. I když za sebe jsem s…
29.03.2015
Ifča
(7.48)

Labská? Cuxhaven?? Část první: Velká výprava

Cestování
Po první velké cestě k Baltu, kterou jsem absolvovala před čtyřmi lety s PetremP a jeho synem, se jako další meta nabízela stezka Labská.…
02.08.2014
Ifča
(5.57)

Štafeta 2012 - Brno a okolí

Štafeta
Datum: rozkouskováno mezi dny 21.-24.8. Kdo vezl NaKolík: Ifča Trasa: Bílovice nad Svitavou, přes Brno, přehradu, Rosicko až po předání…
24.08.2012
Ifča
(3.29)
PR
Cyklozájezdy | Dokempu.cz | Cyklobazar | Aktivni dovolená
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

492 cyklistů (1 přihlášený)

Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část

Úvod a vlastně rovnou i závěr :-) Takže tento rok (2023) to byly Litva, Lotyšsko a Estonsko. Já vím, žádná…
Peggy | 11.12.2024

Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně

Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s…
Stanley58 | 13.11.2024

RUNDREISEN 2024: Dunajec - Wisla - Saalach - Soča - Kwisa ... + Hel

Protože se přece jen trochu cítím součástí zdejšího společenství, rozhodla jsem se opět přispět, i když jsem…
Quatsch | 04.11.2024