blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 6.

Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 6.

T jako táta, S jako Šárka a na nás s Víťou se žádné písmenko nehodilo :-)

Foto: Autor

Další fotografie

Část 6 - Východní Karpaty

Přejeli jsme do Východních Karpat. Nepřivítaly nás zrovna vřele. První sedlo Pasul Pângărați (1265m, známé spíš jako Pasul Bicaz) jsme zdolávali za bouřky, lijáku a krupobití. Stáli jsme pod bídnou stříškou jakéhosi zavřeného stánku a pozorovali krávy, jak jdou přes silnici z pastvy domů. Prostě si jen tak v klídku tou svojí loudavou chůzí vykračovaly, auta neauta, kroupy nekroupy. Tohle mi bude chybět.

Kráva je nenapodobitelným ztělesněním blahobytu, spokojenosti a bezpečí. Je to teplá peřina, naplněná mlékem a jistotou, že zítra bude zase dobře. Bůh ví, proč se stračena nestala symbolem míru místo holubice. Snad proto, že je na mírumilovnost přece jen poněkud hromotlucká. Obzvláště ve srovnání s holubicí... Kráva je opravdu ztělesněním pozemského míru... napsal František Nepil ve svém povídání o domácím zvířectvu, které nazval Střevíce z lýčí a já s ním musím souhlasit. Krávy pochodující po silnici jsme v Rumunsku předjížděli snad stokrát, a nikdy mě to nepřestalo bavit. Věřím, že něco z toho, o čem psal pan Nepil, totiž vyzařují. Sem tam nějaké auto nervózně zatroubilo, ale většina jich prostě jen počkala, až stádo přejde. Škoda, že u nás se už krávy po silnicích neprocházejí. Některým nervózním řidičům by to prospělo. Vynikající trénink trpělivosti, taková kráva. Nic s ní totiž nenaděláte, když jde, nějaké vytrubování natož problikávání s ní ani nehne.

Když ten nejhorší slejvák přestal, nasadili jsme pláštěnky a pokračovali dál. A i v dalších dnech nám hory ukazovaly spíš tu svoji méně vlídnou tvář. Na dlouhé desítky kilometrů jsme se napojili na dávnou trasu Tour de Carpathia z roku 2001, naši první společnou, a dá se říci, že i osudovou, cestu. (Kdyby měl někdo chuť přečíst si něco z pravěku , tak odkaz je zde) a na trasu z roku 2010, kdy děti seděly ve vozíčku. Tentokrát se nám cesty pod koly nezměnily v žádné kravské stezky, spíš nás trápil opačný problém. Kde se tehdá na silničkách procházely krávy a jezdily maximálně povozy, se dneska táhne šňůra aut. Kde se dalo v relativním poklidu jet s vozíčkem s dětmi, frčí jeden kamion za druhým. Neskutečné. Nárůst automobilového provozu je od naší první návštěvy Rumunska snad desetinásobný.

Na každé křižovatce jsme doufali, že auta pojedou jinam. Marně.

Ale hory a příroda zůstaly pořád krásné. Nicméně lidé už začali svého bohatství jaksepatří využívat.

Bicazskou soutěsku navštíví každý, kdo sem zamíří. I my si ji projeli podruhé, tentokrát v opačném směru. Mohli jsme si to odpustit. Je stále famózní, ale přibylo aut a stánků s cetkami.

Přehrada Lacul Izvorul Muntelui. Zapomněli jsme si nakoupit, a tak jsme dopoledne přibrzdili u maličkého krámku vysoko nad jezerem. Sortiment jenom samé trvanlivé potraviny, ale něco na svačinu jsme z toho poskládali. Kamínka hřála a kafe nám stará paní také uvařila, u toho ještě nalévala alkohol štamgastům. Zastávka v tomto podniku patří k nejmilejším zážitků celé cesty. Taková ta atmosféra starého Rumunska ještě. Chlápek, co vypadal jak Drákula sám. Debata probíhala v rumunštině, příliš jsme se nechytali. Ale že má šest dětí a malý důchod, jsme se dozvěděli. Jo jo, tohle je nad všechny památky UNESCA, pro tyhle chvíle jezdíme rádi na Východ. Škoda, že jich bylo letos tak málo a že se nedají dopředu naplánovat.

Transrarau

Poslední silnice s předponou TRANS. Poslední ze seznamu horských silnic, které jsme měli v plánu projet. Silnička napříč pohořím Rarau je zatím skoro bez aut, neobjevená motorkáři a autíčkáři selfíčkáři (zábava oblíbenější možná ještě víc než piknikování) nás rychle vyvedla až do 1450 metrů. Z údolí řeky Bystrice stoupání neklesne pod 8 %, spíš 10-11. Ale po dvou tisíci horských kilometrech v nohách se nám už stoupalo dobře. Pod kopcem jsem nakoupila zásoby, myslela jsem bůhví jak dlouho že v těch horách nebudeme, a než jsme se nadáli, už jsme zase sjížděli. Ale tak je to se mnou vždycky, mám strach, že bude jídla málo, tak nakoupím raději víc.

Karpaty se pomalu stáčely k západu, my s nimi. Pasul Mestecăniș, 1096 metrů jsme jeli podruhé, tenkrát do sedla táhnul Luděk vozíček s dětmi, dneska už to dětičky šlapou samy. Pochopitelně, že si nic nepamatují. Je tu silný provoz a v příkopech kolem cest leží vyhozené PET lahve s nažloutlou tekutinou. Nešvar kamioňáků. Nebo za to může dnešní uspěchaná doma, že řidiči nemají čas si ani dojít vyčurat? Tenkrát nám tady lilo, byli jsme rádi za nocleh v malé chatce přímo na sedle. Dneska je počasí nádherné, na sedle jsme odbočili stranou od silnice a přespali ve stanu přímo na hřebeni.

Do deníčku jsem si zapsala, že jsme dneska naposledy spali ve výšce nad tisíc metrů. Další sedla že už prý budou nižší. A od posledně přibylo do statistiky dalších pět defektů . Věta "Tatínku, já mám nějaké měkké kolo" bude Luďka asi dlouho budit ze spaní.

Drum bun už naposledy

Jak se to říká? Že když chcete slyšet upřímný smích, máte svěřit Bohu své plány? Já je (ty o tom, že už nás nečeká žádný pořádný kopec) svěřila deníčku (no dobře, facebooku taky) a jak to dopadlo! Silnička měla podle mapy vést podél dráhy, což znamenalo, že bude bez výraznějšího převýšení. Přijeli jsme k nádraží Gradinita a cesta najednou skončila. Prostě konec, šlus a dál jen hustý les, přestože autoatlas, mapy.cz i Google maps svorně a tvrdošíjně trvaly na pokračování. Člověk z posledního domu přiznal, že nejsme první, kdo se tady v podobné situaci ocitl. Mohli jsme jet vlakem, ale ten zrovna odjel a na nástupiště a koleje obsadilo stádo ovcí. Bodejť by ne, další vlak měl jet až v osm a teď bylo asi pět. "Zkusíme se prodrat lesem, nezdá se to být daleko," navrhoval Luděk. Ale chlápek kroutil hlavou a poradil cestu oklikou. Spolkli jsme nadávky, zatnuli jsme zuby, vyhrnuli rukávy a hurá na to! Pěšky s tlačením kol přes louku a pak dál po hlavní přes neplánované sedlo 1201 metrů. (Netvrdila jsem náhodou, že už se přes tisíc metrů nedostaneme?!) Čtyřicet kilometrů namísto čtyř! Když se člověk psychicky oprostil od zajížďky a nečekaného kopce, musel uznat, že to bylo sedlo s asi nejhezčím výhledem, co jsme v Rumunsku jeli (když nepočítám ta dvoutisícová). Slunce zrovna zapadalo za pohoří Rodna a kamiony supěly do kopce víc než my. Jmenovalo se to tam pasul Tihuța a příroda tam byla tak krásně svěží, že jsme za tu neplánovanou zajížďku byli vlastně nakonec docela i rádi.

A pak už ty kopce opravdu nestály za řeč. Ještě zmíním pasul Setref, sedlo 817 metrů vysoké, odkud se vyráží na hřebenovku pohořím Rodna, a údolí řeky Iza, které mělo být plné tradičních vesniček, domů s vyřezávanými branami a jako perla monastýr Bârsana, na který jsem se moc těšila a který je zapsán na seznam UNESCO. Vše ale bylo zakaleno šíleným provozem, který neskončil ani na těch nejmenších silničkách. A tak jsme skákali na panelovkách které tady na severu Rumunska byly ještě těžce aktuální, a po kterých se jezdí čím dál hůř. Shodli jsme se, že vydrolený a popraskaný letitý beton je horší než makadám. A ještě se tam sušilo seno na stylových sušákách a já si je fotila, protože ani tohle se už u nás nevidí, a přitom je to v krajině tak nádherně fotogenické. Někdo jezdí do světa za památkami, my jezdíme za kravami a kupkami sena :-)

Naražená holeň z Bucegi mě bolela ještě několik dní, nicméně vybarvil se kotník a pata, a vypadalo to hodně podivně. Nezbylo, než požádat o radu přítelkyni na telefonu. Kamarádka doktorka mě uklidnila, že je možné, že prostě krev vlivem gravitace stekla dolů a krevní sraženina se utvořila jinde.

A ještě se musím zmínit o našem Víťovi. Je mu deset a jede svou pátou expedici (myšleno, že popáté šlape sám na kole při dlouhé dovolené). A už dokázal roztrhat své první bágly! Mohla jsem být naštvaná, ale já byla pyšná. Asi jako když se Rumcajs chlubil, že už Cipísek prochodil svoje první střevíčky. K Ježíškovi se budeme muset pokoukat po nějakých juniorských Ortliebkách, slibovala jsem mu.

A pak jsme najednou stáli v Sighetu Marmației a utráceli poslední rumunské lei, protože za řekou Tisa už leží Ukrajina. A naše rumunská anabáze tak byla u konce.

Karpaty ovšem v Rumunsku ani zdaleka nekončí, ještě pokračují na Ukrajinu a i mnohem dál. Měli jsme ještě pár dní času nad plán, čili i my jsme pokračovali ještě dál. Docela jsem se na změnu po tom měsíci těšili.

Pro vás, čtenáře, to znamená, že bude ještě jedno pokračování mého vyprávění.

Rumunsko - malé shrnutí na závěr

Je pravděpodobné, že mnohé země jsou krásnější, jejich hory mohutnější a údolí delší, pastviny a lesy nekonečnější a jezera hlubší než v Rumunsku. Ale pouze do rumunských hor, lesů a údolí můžeš prozatím jít kdykoli se ti zlíbí nebo kdykoli cítíš, že tě k zemi tiskne těžká tlapa tesknoty, touhy po horách, samotě a svobodě. Miloslav Nevrlý, Karpatské hry, 1986.

Rumunsko ještě před pár lety bývalo divokou zemí východní Evropy. Zemí, kde se dalo zažít objevitelské dobrodružství alespoň v našem měřítku konce dvacátého a začátku jednadvacátého století. Kolovaly o něm drsné zkazky, na základě kterých se tam odvážili vydat jen lidé dobrodružnější povahy.

Ale domorodci už pochopili, jaké bohatství mají v krásné přírodě, ve vysokých divokých horách a v historických památkách. A začínají toho jaksepatří využívat. Netrvalo to ani tak dlouho, a začaly se tam sjíždět davy turistů, které již omrzely rozeklané alpské nebo tatranské štíty přeplněné lidmi. Lidé zatoužili po divoké a nespoutané přírodě, po pustých horách plných volně žijící zvěře. Po nekonečných pláních, kde lze celý den nepotkat lidskou bytost. Ale nic z toho už nenalezli. Neuvědomili si, že všechno zmizelo právě s jejich příchodem. A tak vyrážejí jinam, jdou dál, hledí výš, touží po dobrodružství a senzaci. Karpatské hry se ale dají hrát stále, ty věčné hry se sebou samým a pro sebe sama. Ty na vesele skromné poutníky, s lehkým srdcem, vlčím dechem a gazelíma nohama. Dají se hrát kdekoliv. Pocestná radost může přijít i na malých a obyčejných cestách. Zejména když přišel čas ukázat tohle všechno dětem.

Pokrok pokračuje a Rumunsko se mění ze dne na den. Ubývá opuštěných údolí a přibývá hluku, ubývá míst, kde vidí turistu poprvé v životě a přibývá lidí na turisty čekajících, mizí povozy na cestách a narůstá množství aut, zaniká vesnický mumraj a města se přesouvají do hor. Ale protože každá generace, každý z nás si vytváříme svůj ideál krásy, divokosti a nespoutanosti, mnohým může stále ještě Rumunsko připadat zajímavé a krásné. Změnilo se, ale to i my se věkem měníme, přizpůsobujeme. A vážně si nejsem jistá, jestli k lepšímu. Jenže nikdo nechce, aby na něj okolí zanevřelo jen proto, že „už to není jako dřív".

Jsem ráda, že jsme během šestnácti společných let navštívili Rumunsko celkem 6x, z toho 5x na kole. Hned po příjezdu jsem prohlašovala, že už stačilo. Že už to není ono a kdesi cosi. Ale dneska už si tak jistá nejsem. Miluju ten vesnický frmol na silnicích. Věřte, že ty ovce na Fagaraši a stáda krav na vesnicích byly skutečné. Že to nebylo divadlo pro turisty, skanzen, v němž hrajou herci, a za představení se vybírá vstupné. Skutečné bylo i vše ostatní, co jsme viděli. Tohle byl opravdický život! Zatím. Proto mám ráda východní Evropu, protože je ještě autentická. Díky za všechny ty krásné zážitky, které jsme tam mohli zažít.

Dneska lze i v Rumunsku při plánování většinu cest projet předem na Street view a těch několik chyb je už v mapách dávno opraveno. Prostoru pro bloudění a dobrodružství ubývá, což je výhodné pro ty, kteří na to nemají čas. Ale pro nás, co máme sem tam nějaké to překvapeníčko na cestě rádi, je Rumunsko ještě zemí zaslíbenou. Ještě stále umí překvapit.

V roce 2017 jsme v něm najeli 2158 kilometrů a více než 20 jich nastoupali.

Fotogalerie

28.04.2019 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.08

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (12 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |