Dva dny za městem

Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde. I když... vlastně mám cíl, který jsem si pro podobnou příležitost šetřil. Jasně, zajedu si do muzea dýmek v Proseči! A pak to vezmu podél Železných hor k západu a... a dál? To je vlastně jedno. Rozhodnu se cestou. Paráda!

Sbaleno mám raz dva. Je rozdíl balit pro sebe, nebo pro celou rodinu. Trochu nechápavě hledím do dvou poloprázdných brašen Ortlieb. Tolik místa?! Odolám pokušení tam ještě něco přihodit a raději je honem zavírám. Odjezd ale neprobíhá tak rychle, jak jsem si původně představoval, a můžu si za to zčásti sám. Nespěchám, kafe si dopiju v klidu. Když konečně vytlačím kolo ze sklepa, navěsím na něj brašny a poprvé se opřu do pedálů, je skoro jedenáct dopoledne.

Prvních pár kilometrů dobře znám. Cyklostezka do Chocně je poloprázdná, není vedro, pěkně to ubíhá. Teprve až za Chocní začíná ta pravá cesta. Užívám si první příval pocitu svobody. Krátký lesní úsek okolo rybníku Chobot mám moc rád. I dnes je tu krásně. Po prázdné lesní cestě jedu sám. Na chvíli zastavuju, abych se napil a rozhlédl.

Čeká mě rozbitá polňačka do Sárovce. Cesta nic moc, ale za chvíli jsem zase na asfaltu a můžu zrychlit. Zčásti abych trochu odčinil ten pozdní odjezd, ale daleko víc z radosti z pohybu. Před sebou už vidím Hrušovou a začínám se psychicky připravovat na další úsek. Následujících třináct kilometrů přes Suchou Lhotu a Jarošov až k Toulovcově rozhledně povede cesta do kopce. Ne moc, ale zato pořád. Nasazuju volné stálé tempo, opírám si oči o asfalt pár metrů před sebou a propadám se do vlastních myšlenek. Do reality se vracím jen proto, abych dal pozor na projíždějící auto nebo příští odbočku.

Sláva, jsem pod rozhlednou. Slézám z kola a uvědomuju si, že mám vlastně docela hlad. Bodejť by taky ne. Vždyť poslední jídlo byla snídaně. S lehkým srdcem jsem se rozhodl, že rozhlednu dnes vynechám. Jednak jsem tam byl už nejmíň dvakrát, jednak je kouřmo a viděl bych zhruba totéž, co vidím i ze země. Sedám si do trávy a pomalu žvýkám műsli tyčku. Větší nášup si dám v Proseči. Je dojedeno, tak hybaj dál. Čeká mě pár fajnových kilometrů lesem mezi skalkami.

V Proseči zamykám kolo na malém dvorečku před infocentrem a muzeem dýmek, zaplatil jsem vstupenku, nafasoval audioprůvodce a hurá dovnitř. V první místnosti je tolik dýmek nejrůznějších typů, až přechází zrak. Nechybí informace o jednotlivých druzích, materiálech i výrobě. Ve druhé místnosti se nachází expozice věnovaná výrobě dýmek v Proseči i dýmky věnované muzeu slavnými osobnostmi. Asi po hodině opouštím výstavu, sedám si na lavičku před pokladnou a ještě jednou si pouštím z audioprůvodce úžasný monolog Františka Filipovského o jeho vztahu k dýmkám.

Tak to bychom měli. Hladově se rozhlížím po náměstí, něčím bych ten zážitek zajedl. A mám štěstí. Hned naproti je restaurace s předzahrádkou a dnešní menu vypadá lákavě. Posilněn vytahuju mapy. Začíná být trochu pozdě, musím upravit trasu. Místo na Zderaz to vezmu údolím Novohradky a dál na Luži. Paráda, jedem. Pracně nastoupané metry měním za rychlost v tříkilometrovém sjezdu z Boru u Skutče k chatě Polanka. Okolo ní se hemží davy výletníků všech možných typů a věkových kategorií. Tak honem pryč, než se s někým srazím.

Nezpevněná cesta romantickým údolím okolo říčky Novohradky je příjemná. Sice musím trochu zvolnit, protože na krosové kolo jsou některé úseky trochu hrbatější, ale aspoň mám čas rozhlížet se po okolí. Po nějaké době jsem se přistihl, že už se víc rozhlížím, než šlapu do pedálů. Ale nějak se mi nechce profrčet tudy jak raketa, byla by to škoda.

Pod Pivnickou roklí se to zase hemží zaparkovanými auty a turisty. Jojo, časy se mění. Kde je doba, kdy o tomhle místě věděl jen málokdo...? Před lety jsem s kamarádem prolezl celou rokli zdola až nahoru a zase zpět a nepotkali jsme živáčka. Jsem rád, že jsem to zažil.

A tak si tak dumám a vzpomínám a najednou jsem u vesnice Bílý Kůň. Mezitím jsem nasycen zážitky dostal chuť na zmrzlinu. A proč vlastně ne. Dál musím tak jako tak po silnici, tak proč si nezajet do Košumberku? Míjím Paletínskou kapli a u areálu léčebny nacházím, co potřebuju. Stánek se zmrzlinou. Pak sedím na lavičce, vyhřívám se na sluníčku a vychutnávám si velkou vanilkovou. Mám se fajn.

Mariánský chrám nad Luží už znám. Dnes si ho prohlížím jen zvenčí a valím dál. Zase jsem trochu zrychlil, slunce se začíná klonit k západu. Držím se silnic třetí třídy a kilometry pěkně přibývají. Na chvíli mě zastavil jen keř hustě obsypaný špendlíky. Cpu si jich hrsti do kapes, zdravím se s projíždějícími kolegy cyklisty a zase do sedla. Průběžně se láduju sladkými bobulemi a plivu pecky do příkopu. Třeba tu za pár let bude těch keřů víc.

Za rybníkem u Podlažic mě napadá, že bych vlastně mohl zakempovat tady, ale není moc kde a taky nemám vodu. Nene, nic takového. Chtěl jsi dojet za Slatiňany, tak se chlapče snaž. Však ono na cestu ještě chvíli vidět bude.

V Chrasti zastavuju u jediné otevřené samoobsluhy (ještěže tu máme ty Vietnamce), dobírám pitnou vodu a kupuju plechovku piva na večer. Pak se mi podařilo natrefit příjemnou polní cestu do Zaječic. Rozhodně příjemnější, než hlavní silnice opodál. Nedá mi to a stejně začínám cvičně pokukovat po nějakém fleku na spaní. Večer se kvapem blíží. Ale stále pokračuju.

Před Lukavicí potkávám dvě hezké holky na koních. Pozdravíme se, usmějeme se na sebe a pokračujeme svou cestou. Ale svět je hned hezčí. Až na to, že slunce už se dotýká obzoru.

Na cyklocomputeru svítí osmdesátka, to vzhledem k průběhu dnešního dne hodnotím jako úspěch. Ještě jeden drsnější sjezd temnou lesní cestou zasypanou listím (na chvíli se mi zastesklo po horském kole, které nemám, a bikepackingových brašnách, které taky nemám) a za chvíli jsem u loučky za rybníkem, kterou jsem si už doma vytipoval pro nocleh. Dnes se mi ale moc nelíbí. Je celá zrytá od divočáků a zdá se, že dost čerstvě. Bohužel už si nemůžu vybírat, protože se stmívá a na hledání něčeho lepšího nemám čas. A popravdě řečeno už vlastně ani chuť.

Připravil jsem si spaní na trochu rovném plácku a už v poklidu si uvařil večeři. Slunce zapadlo, ale pořád je dost vedro. Po večeři jsem si sedl pod strom, opřel se zády o kmen, nacpal a zapálil si dýmku a otevřel plechovku piva. Klid, ticho, vychutnávám si pocit, že se nemusím ani pohnout. Jééé. Lahoda.

Trochu mě jen znepokojuje opar na tmavnoucím jihozápadním obzoru. Nakonec mi to nedá, nastartuju telefon a zapnu meteoradar. Ale to se podívejme! Na jihozápadě táhnou bouřky a pomalu se rozlézají mým směrem. A od Prahy se blíží další pás bouřek. Ty dorazí později. Hezké. Ale s tím nic nenadělám. Tak jen dopnu plachtu, pečlivě zabezpečím věci před případným deštěm a zalézám do spacáku. Na dobrou noc na mě z louky poštěkává naštvaný srnec. Jen klid brachu, zítra už je to tu zase jenom tvoje.

Noc stála za to. Bouřky skutečně dorazily. Jedna vpravo, druhá vlevo, já mezi nimi. Na mé louce ani nekáplo, ale podle minimální prodlevy mezi bleskem a hromem procházely hodně blízko. Většina noci měla následující průběh. Někde poblíž řáplo, mě to vzbudilo a dalších deset minut jsem poslouchal hromy a zvířata prodírající se olšinou. (Podle rachotu to muselo být nejmíň stádo zubrů.) Pak jsem konečně usnul a za pár minut se to celé opakovalo. A k tomu to vedro...

Ráno mě zastihlo poměrně nevyspalého a ulepeného potem. Uvařil jsem si hustou polévku, ešus čaje a na závěr ještě kafe do plecháčku. To už jsem usrkával pohodlně usazený na hrázi a sledoval dvě labutě plující po hladině. Původně jsem se chtěl vykoupat, ale při pohledu na bahnitou vodu chovného rybníka, ve které plulo množství kačinců a rozmočeného pečiva, které tu nějaký dobrák nadrobil drůbeži, mě to zase přešlo. Nejsem cimprlich, ale tohle je moc.

No nic. Kafe jsem dopil, není na co čekat. Nacpal jsem plecháček do brašny a zabral zase do pedálů. O kilometr dál vjíždím na mokrou silnici. Tak tady v noci muselo hezky pršet. Lehce zamlženou krajinou jsem projel ze Slatiňan do vesnice Kočí a dál přes Vejvanovice a Moravany do Uherska.

Postupně jsem se propadl do vlastních myšlenek. Z paměti se vynořují vzpomínky na místa, lidi a situace, o kterých bych si myslel, že už jsem je dávno zapomněl. Taky se mi vybavují písničky, které už jsem roky nezpíval, pokud vůbec někdy. Teď si je za jízdy prozpěvuju nahlas a je mi úplně jedno, jestli mě někdo slyší a bude mě mít za blázna. Je to taková inventura duše. Osvěžující a příjemná.

V jednu chvíli se ke mně připojují dva sršni. Vypadá to, že si chtějí dát závod, ale po chvíli oba odpadají. Tak třeba někdy příště... V Uhersku chvíli dumám kudy dál. Času mám dost, není třeba se hnát nejkratší cestou domů. Vezmu to ještě přes Horní Jelení.

Na břehu rybníka Lodrant je příjemný klid, nikde ani živáčka. Dvacet pět kilometrů mám za sebou, dobré místo na přestávku. Sedím na betonové zídce a lenivě se rozhlížím. Kousek ode mne kvete ocún. První, který letos vidím. Inu, konec srpna, podzim už je nablízku. Mám dokonce pocit, že s noční bouřkou letní horko definitivně odešlo. Jako by dnes už sluníčko nemělo dost síly. Sleduju prapodivné vlnky v písku pod mýma nohama. Dumám, co je asi tak mohlo vytvořit. Přišel jsem na to ve chvíli, kdy jsem se zvedl k odjezdu. Sotva metr ode mne se povaluje několik svlečených hadích kůží různých velikostí. Takže asi hadí převlékárna.
Přejíždím státní silnici u Vysoké a nořím se do rozlehlých lesů. Dá se v nich bloudit celé hodiny a jsou protkány sítí lesních cest různé kvality. Z jedné z nich se znenadání vyřítí chlapík na kole ověšeném brašnami. Fuj, to jsem se lekl. On ostatně taky. Stačíme na sebe jen kývnout na pozdrav a jsem zase sám.

V Horním Jelení už mě opět honí mlsná. Přejíždím náměstí k osvědčenému občerstvení. Chystám se, že zapadnu pod slunečník a dám si polévku. Aha, tak nedám. Dnes mají dršťkovou. Tu bych jedl jen s velkým sebezapřením. A to nemám zapotřebí, když mám ještě jídlo v brašnách, že? Tak jen v blízké samoobsluze dokupuju pití a pokračuju dál za město. Na kraji lesa si sedám na nějaký povalený betonový sloupek a ukrojím si kus slaniny a chleba. Užívám si klidného odpoledne i lahodné chuti. Spěchat už nikam nemusím.

Za Čermnou začíná úsek, na který se těším. Jedu střídavě lesem i mezi loukami po uzounké silničce bez provozu a projíždím maličké ospalé vesničky. Místy mi to tu trochu připomíná Hrabalovo Kersko.

Udělám si ještě krátkou odbočku k rybníku Postolov. Na protějším břehu stojí vysoký suchý strom a na něm sedí několik volavek. Krásný pohled. I když jsem se snažil přijet tiše, stejně jsem je bohužel vyplašil. Jedna po druhé odlétá někam, kde je nebudou rušit zvědaví cyklisté.

Ještě chvíli jsem poseděl na hrázi a užíval si ticha. Vím, že cesta je u konce, a její další protahování už mě neláká. Tak poslední pohled na tichou hladinu a znovu do sedla. Už jen kousek a budu doma. Sto čtyřicet kilometrů v nohách, trochu unavený, ale psychicky svěží a odpočatý.