Známé i neznámé vrcholy klatovska 3 - Velký Bítov, Sv. Markéta

Psal se konec léta roku dvoutisícího osmnáctého. Konkrétně před-předposlední prázdninový den. Ne že by mě prázdniny nějak zajímaly - už před léty pro mně tohle slovo ztratilo význam, ale přeci jen, konec léta také nepůsobí nijak optimisticky, už jen proto, že jsem si ho skoro neužil. Ještě loni jsem trávil pět dní v týdnu v sedle kola a co druhý víkend na nějakém závodě. Letos se situace změnila: Po práci na panském nasvačit, převléknout do montérek, popadnout vercajk a šup do práce na vlastním - a tak den co den, víkend co víkend... ale přeci jen, nejsem robot, a tak občas nějakou tu skulinku pro vyjížďku na kole udělat musím, abych se dočista nezbláznil.

Dnes jsem to vymyslel chytře a do práce vyrazil rovnou na kole, abych hned po práci mohl rovnou nasednout a vyjet bez zbytečného zdržování. Mým odpoledním cílem je dosud neznámý vrchol Velký Bítov na Bítovském hřebeni nacházejícím se sedm kilometrů západně od Klatov.

Jakmile odbila půl čtvrtá, vypínám kompjůtr, na šatně oblékám dres, krátké protažení svalstva a už si to šlapu, šlapu jak šlapat se má, no já se mám... Zpevněná cesta za Točníkem, značená modrou turistickou značkou, se zvedá do prudkého stoupání skrze les. Jedu po ní, vrchol kopce Pokrývadlo zůstává netknutý po pravé straně. Za Štěpánovicemi musím rovněž překonat krátké prudké stoupání po hodně rozbité cestě. Slunce svítí, pot ze mě lije. Na okraji lesa se loučím s modrou a pokračuji doprava po červené. Krátká kochací zastávka je nezbytná. Ten výhled je opravdu nádherný. Dívám se na údolí Klatovské kotliny a na protější vrcholy Plánické pahorkatiny. Nechybí ani cedule s panoramatickou fotkou a názvy všech možných vrcholů.

Po červené jsem objel les severním obloukem a teď si to fičím hladkou úzkou asfaltkou svěží šedesátkou dolů do Svrčovce. V aerodynamické poloze, aby byla rychlost co nejvyšší, si jízdu labužnicky vychutnávám, jen člověk nesmí myslet na to, že dvakrát tolik, co právě sklesává, bude za chvilku stoupat - terénem - pěkně drsným terénem.

Je to tak. Projel jsem Svrčovcem, propletl se skrze JéZéDé a zarostlou křivolakou polní cestou funím na západ do tak prudkého svahu, až se mi kolo začíná stavět na zadní. Pevně mu přitáhnu otěže, zaklesnu nohy do třmenů a nepovolím, ale mám co dělat, abych ušlápl i nejlehčí převod. „To dáš, tak zaber ty srágoro, makej, pojď, dávej, dávej...!" hecuju se nejdřív v duchu a pak i nahlas.

Ve chvíli, kdy jsem se probojoval k lesu, sklon terénu o jeden, dva stupně povolil. Cesta už není zarostlá, teď je pro změnu pokrytá souvislou vrstvou spadaných borových šišek. Kolo na nich nezvladatelně tancuje a při rychlosti pohybující se mezi nulou a pěti kilometry v hodině je to záležitost dost držkopádózní, ale daří se mi ji ustát. Stádo krav na jižním svahu pozoruje mé počínání až nepříjemně zaujatě - pak se stračeny dávají v houfu do pohybu. Jsou zvědavé nebo snad mají nepřátelské úmysly? Slaboulinký ohradník by sotva zadržel tuhle mnohatunovou pohybující se masu hovězího. Zbyla by ze mě jen fašírka zašlapaná do prachu a kamení. Krávy zrychlují, pokouším se o to také.

V bezpečné vzdálenosti si konečně můžu vydechnout. Cesta se srovnala a svůj dopředný pohyb konečně mohu opět nazývat jízdou. Na křižovatce před Věckovicemi se dávám doleva, v Tetěticích krátký asfaltový oddych končí a kruto-brutální stoupání pokračuje polní cestou, kolmo k vrstevnici Bítovského hřebene. Odpolední slunce nelítostně peče, smažím se ve vlastní šťávě, obracím ruce, aby se osmahly pěkně z obou stran, i když řidítka se zespodu drží pěkně blbě.

Na okraji lesa křižuji cestu - žlutou turistickou trasu. Musím na chvilku zastavit, orazit si a prozkoumat mapu. K Velkému Bítovu žádná značená cesta nevede a já mám čtyři možnosti: doprava nebo doleva po vrstevnici udržovanou "lesňačkou". Také se můžu otočit zpět a vychutnat si parádní sjezd. Jediná správná možnost je ale ta čtvrtá - dál, přímo vzhůru jakoustakous zarostlou cestou mizející v hustě zarostlém svahu.

Je to boj o každý metr. Na pedál v horní úvrati musím vždy působit plnou silou svých pětasedmdesáti kil živé váhy, abych s ním pohnul a kolo se posunulo o kousek vpřed. Cesta je sevřená hustým nízkým lesem. Spousta popadaných větví a vystouplých kořenů, Některé štíhlé stromky se sklání tak nízko, že musím nalehnout na představec, abych pod nimi vůbec projel. V jednom kritickém místě už to zkrátka nešlo. Musel jsem sesednout a nejprudší a nejzarostlejší svah vytlačit.
Konečně jsem dosáhl hřebene. Teď ale ještě musím najít samotný vrchol Bítov. Cesta tady není žádná - jen prošlapaná pěšina od zvěře a snad turistů, pokud sem zabloudí. Slibně to vypadá napravo. Les je tu listnatý, řídký. Brzy opírám kolo u lesní oplocenky. Široká mýtina na západním svahu hřebenu nabízí vážně nádherný výhled. V dálce vidím rozhlednu na Korábu a také rozhlednu Bolfánek u Chudenic. Dobrou polovinu údolí kolem říčky Poleňky tu mám jako na dlani a k tomu i celou Poleň a kopce a lesy kdyňského hřebenu, které údolí svírají z druhé strany. Otvírám branku, vstupuji do oplocenky a vylézám na malý skalnatý pahorek, abych si ten výhled užil ještě víc. Zdá se, že jsem na vrcholu Velký Bítov.

Ještě pár minut dopřávám svým očím, aby se dosyta napásly, pak se vracím k rozcestí a dá se říci sedlo, na které jsem se tak pracně vydrápal. Mám v úmyslu pustit se starou neudržovanou cestou po západním svahu dolů, když tu spatřím mezi stromy skalisko - zdá se ještě vyšší než skalka v oplocence - tak to bude tedy ten pravý vrchol. Pěšmo se tam vydávám a pátrám po nějaké vrcholové značce - ani zde žádná není. Tady mi něco nehraje.

Už druhý vrchol a žádný hmatatelný důkaz o jeho pravosti? Pojal jsem silné podezření a z rozcestí to zkusil pěšinou ještě doleva - k jihu.. A bylo to tak. Cestička se po pár desítkách metrů začala opět zvedat - výš a výš.
Spousta volných kamenů a strmý úhle stoupání - to mě donutilo sesednout. Poslední desítky metrů musím zdolat tlačmo, ale to nevadí. Tentokrát jsem tu správně - definitivně a nezpochybnitelně na vrcholu Velký Bítov v nadmořské výšce 713 metrů. Víc nahoru už to zkrátka nejde. Jihozápadní svah je zarostlý neprostupným borovým houštím, na východě a na severu je les listnatý, neudržovaný - spousta popadaných větví. Kolem vrcholové značky někdo vyskládal kamennou mohylu. Výhledy jsou spíše skromné a musím po nich pátrat mezi větvemi... A jinak? Jinak tu není nic. Pusto a prázdno.
Co to plácám? Slunce svítí, les voní, ptáci zpívají, dálky se rýsují kolem, nad hlavou mi proletěl čmelák, v prachu mašírují dva mravenci... Co si asi povídají?
„Tybláho, viděls toho šílenýho obra na tom trubkovým samohybu?"
„Si piš, dyť mi málem přejel zadeček."
„Nekecej, tak za to ho pěkně seštípem pojď, jdem na něj!"
Vytahuji tatranku a utrousím pár drobků na usmířenou. Bítov vůbec není pustý, je tu pěkně živo a teď jsem tu i já - dýchám čistý vzduch, srdce mi tluče a pumpuje do rozpálených svalů život, oči se pasou tou přírodní krásou a do uší ptačí koncert zní... Na Bítově je moc fajn.

A na Bítově určitě bylo živo a fajn i v dávné minulosti. Totiž kdesi na západním úbočí stávala malá vesnice, nebo osada, jménem Bítovy. Zanikla někdy v dobách husitských a nezůstalo z ní vůbec nic, veškeré stopy po ní skryl les, a tak dnes může člověk jen hádat, kde přesně stála a jaké byly osudy lidí, kteří v ní žili. Určitě často chodívali i sem - nahoru. Vesnice sice zanikla a osudy jejích obyvatel odnesl čas, ale jméno zůstalo. Nejvyšší vrchol i celý hřeben ho uchovávají dál.

Jak tak sedím a chroustám tatranku, všiml jsem si na nedalekém stromně chatrné dřevěné schránky. No né, je to možné? Vrcholová kniha - tedy spíš sešit - pěkně odrbaný a celý popsaný - u něj navíc v pytlíku zabalený nůž, k čemu asi - Zápisky jsou i na papírových deskách. Některé si pročítám a pátrám alespoň po malém místečku, kam bych ještě vmáčknul ten svůj, což se nakonec povedlo.

A teď pozor, soutěžní úkol pro zájemce: ve svých vyprávěních nikdy nezmiňuji konkrétně své rodiště, odkud vyrážím na všechny toulky, ani jméno. Kdo by měl tedy chuť zjistit, kdo a odkud se tu schovává jenom pod přezdívkou, má jedinečnou možnost - stačí si vyšlápnout na Velký Bítov, najít vrcholovou knihu, pokud tam ještě je, a v ní zápis z dnešního dne. Napadlo mě také, pokud sem vyrazím příště, že bych mohl dovézt knihu novou - jestli se mi to tedy podaří dřív než někomu jinému. Pak se do ní také určitě podepíši.

Z Velkého Bítova sjíždím nejdříve velice opatrně, kličkuji úzkou pěšinkou mezi kamením až na sedlo, na kterém jsem marně hledal vrchol. Tady uhýbám doleva a pouštím se po západním svahu jakous takous hodně prudkou cestou dolů. Nejdříve je to záležitost dosti technická, pak se ale mění v celkem sjízdnou šotolinovou lesňačku s příjemným sklonem. Sjezd je rychlý, houpavý, samá zatáčka, překážek minimum. Rychlost kolem padesáti kilometrů v hodině a je to opravdu lahoda. Každou chvíli se odhalují daleké výhledy, ale přeci jen se musím soustředit na pilotáž. Nemám přitom vůbec tušení, kam mě cesta vede a je mi to upřímně jedno, vychutnávám si dokonalé cyklistické blaho a nic jiného mě nezajímá. Hned bych si to dal ještě jednou.

Parádní sjezd končí na rozcestí, kde se dávám doleva a napojuji se už na důvěrně známou zelenou - ta se vlní víceméně po vrstevnici k jihu asi dva kilometry. Pak následuje další parádní sjezd kus lesem a kus mezi poli. To už definitivně opouštím Bítovský hřeben.

Ze Slavíkovic překonávám dlouhé úmorné stoupání klikatící se silnicí, odkud je hezký výhled přes údolí zpět k Bítovu.V lese, na konci stoupání, odbočuji doleva a po uzounké silničce, po které by sotva projelo jedno auto, skrze vísku Nevděk, s vděčností sjíždím do Nové Vísky a pak dále po polní cestě, abych vzápětí začal stoupat. Žlutá turistická značka mě vede lesem vzhůru k vrcholu, který v žádném případě není neznámý - znají ho velmi dobře jak všichni domorodci z Klatovska, tak většina turistů, kteří tento kraj někdy navštívili. Ano, poznali jste správně, pachtím se k vrcholu kopce Svatá Markéta s nadmořskou výškou 642 metrů. Kopec je zalesněný, s výjimkou kuželovitého vrcholu na kterém je udržované travnaté prostranství a na kterém stojí od roku 1886 pěkná kaple zasvěcená právě Svaté Markétě. Pamatuji doby, kdy jsem byl ještě malý zvídavý klučina a kdy byl od kaple přes nízké stromky krásný výhled. Jenomže jak šel čas, les rostl a brzy všechen výhled dočista zarostl. I rozhodli se tedy páni z nedalekého Dlažova, že zbudují na vrcholu rozhlednu. A tak také učinili. Počátkem roku dvoutisícého čtrnáctého bylo dílo dokončeno a slavnostně otevřeno - od těch dob kopec láká stovky návštěvníků a turistů. Z rozhledny vysoké přes 25 metrů, jejíž spodní část je zděná a vrchní konstrukce dřevo - ocelová, jsou opravdu nádherné výhledy: před člověkem se rozprostírá celá Klatovská kotlina, samotné Klatovy, okolní města i vesnice, severní Šumavu s horou Ostrý nebo Špičák by si klidně namazal na chleba, o Plánickém Hřbetu ani nemluvě, V dálce krásně přehlédne kus Českého lesa i s vrcholem Čerchov; ta malá ťupka na jakémsi vršíčku na severu, to je hrad Radyně a za chladného rána stoupají nad východním obzorem sloupce páry z chladících věží Temelínské elektrárny vzdálené víc než 90 kilometrů. Mimo to je rozhledna jednou z nejhezčích široko daleko - alespoň dle mého mínění. A k tomu všemu ještě patří přístřeší s lavicemi a stoly, kam se může poskládat i početná výprava. Neposedné děti se pak rády vyřádí na dětském hřišti vedle.

I dnes je tu celkem živo, já se ale nahoru nechystám. Jsem už celkem unavený a začínám mít hlad. Na Markýtě - jak kopci my místí přezdíváme - jsem byl mockrát a výhledy dobře znám, třeba že se mi snad nikdy neomrzí. Ještě než se ale znovu opřu do pedálů a zamířím dolů, neodpustím si pohled na kovové točité schodiště. V mysli se mi vynoří vzpomínka na jednu událost před pár lety. Byla tenkrát horká letní noc - teplota vysoko přes dvacet stupňů. Na nebi zářil ohromný úplněk a zaléval krajinu tak jasným světlem, že bylo možné klidně si venku přečíst knížku. Výhled z rozhledny na měsíčním světlem zalitý kraj protkaný stovkami světýlek vesnic a měst něco nepopsatelně nádherného. To nenechalo chladnou jednu partu mladých lidí. Auto nechali zaparkované u závory, prošli les a vystoupili na rozhlednu, kochali se výhledem, povídali si, bavili se, když se najednou prostorem rozlehlo děsivé kovové zadunění: Dummmmmmm.... znělo to jakoby odněkud zespodu rozhledny. Naráz veškerý rozhovor ustal. Všichni ztuhli a napjatě poslouchali.

Dummmm.... Dummmmm... Dummmm... Ozvalo se znovu několikrát pomalu za sebou. A pak ticho. Všech z party se zmocnil strach. Pár odvážných tváří se vyklonilo z rozhledny. Po nočním nebi plulo několik měsícem ozářených mraků, dole se rýsovala temná silueta gotické kaple, a kolem dokola tiše šuměl hustý les. Nikde ani živáčka.

Brrrrnk....!!!! rozlehlo se najednou ostré zarachocení, až z toho zamrazilo v zádech. Jako kdyby někdo přejel rukou po ocelových příčlích zábradlí. A pak znovu Dummmm... Dummm... Dummm... Dummm...
Nebylo pochyb - někdo, nebo něco, stoupalo pomalými těžkopádnými kroky vzhůru. Ty kroky nevěstily nic dobrého. Co teď? Jediná úniková cesta vedla právě po schodech - nebo vzduchem volným pádem. Partička byla uvězněná, strachy bez sebe, pulz na maximum, kolena roztřesená...
„Hej, je tam někdo?" odvážil se jeden z kluků tiše zavolat do tmy.
Nic. Zadunělo ještě pár kroků a pak nastalo ticho. Trvalo nekonečně dlouho a bylo děsivé.
„Slyšeli jste to? Co to bylo? Myslíte, že tam někdo je? Já mám strach. Jde to sem..." začal se pomalu šířit vyděšený šepot.
„Máš u sebe nůž?" Zeptala se jedna z dívek.
„Hele radši půjdeme, zajedem se podívat ještě na rozhlednu na Koráb."
„Dobře, ale jestli tam někdo je, dávejte bacha..."
Chvíle nejistého přešlapování než začali mladíci pomalu sestupovat dolů a v obavách vyhlížet přízrak.

A pak to uviděli. Temná zkamenělá postava s podivně velkou hlavou, stála na podestě asi v půli rozhledny, opírala se o zábradlí a upřeně vyhlížela do kraje. Nehnula přitom ani brvou. Působila skutečně strašidelně. Neměli na vybranou, museli kolem té věci projít - a ona přitom stál, ani se nehnula.
Jeden krok, druhý krok, třetí krok... srdce všem bušila až ve spáncích, ruce připravené k výpadu.

„Krásná noc, co?" promluvil k nim přízrak najednou lidským hlasem. „Taky vám to nedalo a přijeli jste se sem mrknout...?"
Ohromná úleva, napětí povolilo, na několika tvářích se objevil i stydlivý úsměv. Koho by napadlo, že tady v jedenáct hodin v noci potkají cyklistu - navíc cyklistu který se díky dokonalému úplňku přikrade k rozhledně bez světel nikým nepozorován a pak svými tvrdými podrážkami s kufry rozezní ocelové schodiště do děsivého rachotu.

Jednou si to možná zopakuji, a přidám i zvonění na zvon v kapličce a pár plamínků v trávě... A nebo raději ne. Ještě by se z toho noční návštěvníci po*** a všechno by to ze shora steklo na mě.

Konec dobrý, všechno dobré. Od rozhledny se pouštím divokou zkratkou kličkujíce mezi mladými stromky, a pak už vyklesávám silnicí až domů. Není to daleko, jen pár kilometrů. A to je protentokrát z vrcholů Klatovska vše, tak zase příště...?

... ukládám text na web, klikám na ikonu odeslat, protahuji záda a koukám z okna: sobotní březnové ráno, venku prší, obloha šedá, mračna pohlcují vrcholy okolních kopců, vítr ohýbá stromy, dešťové kapky bičují sklo i parapet, teploměr ukazuje čtyři stupně... a já přemýšlím, kam dnes na kole vyrazím...