Pocta Christianu Battagliovi

Šumava

Na prodloužený šumavský víkend s manželkou a s našimi kamarády Jitkou a Láďou jsem se těšil. Ale už dopředu jsem věděl, že toho moc nenajezdíme. Holky si budou po cestě povídat a Láďa má špatný kyčelní kloub. A protože na mě bylo, jako vždy, vymyslet trasy, začal jsem přemýšlet, co s tím, abych si trochu zajezdil. A pak jsem na to přišel!

Pár dní před odjezdem jsem nadhodil: „ Hele a co když pojedeš autem sama a já vyrazím hned ráno někam vlakem a zbytek po ose?" Moje drahá choť sice podotkla, že v tom hicu, v mém věku a s mojí váhou to se mnou někde po cestě patrně šlehne, ale protože mě zná, tak ví a nakonec souhlasila. A tak druhého srpna 2018 v panujících tropických teplotách vystupuji něco málo po osmé hodině ráno z osobního vlaku Horažďovicích předměstí a vyrážím. Mým cílem je Vimperk, ale z nádraží jedu místo na jih na severovýchod. Mám před sebou důležitý úkol. Vzdát hold člověku s neuvěřitelným životním příběhem. Původně baronovi, později, (po únoru 1948) pomocnému dělníkovi, Christianu Battagliovi. Tenhle člověk totiž za svůj život najezdil na kole 930 000 kilometrů. Jeho příběh zachytil Ota Pavel v povídce Baroni na kolech a dnes se po něm jmenuje páteřní šumavská cyklotrasa. Takže z Horažďovic na Mečichov a do Bratonic. Tam obhlédnu zámek, který patřil rodu Battagliů a který se dnes opravuje, a na návsi si vyfotím pomník našemu hrdinovi. A odtud se pomalu stáčím k jihu, na Strakonice.

Přes Třebohostice a Hubenov začínám stoupat do vrchu Tisovník. Zde mě čeká ještě jedno zastavení spojené s Battagliou. Tady, cestou z cyklistického závodu, ve svých 77 letech, v roce 1991 vydechl naposledy. Udělalo se mu špatně, slezl s kola a umřel. Jednoduše a stylově. Já sem sledoval bedlivě cestu, neboť křížek připomínající tuto nešťastnou událost je malý a skromný. Ale našel jsem jej. Další nezbytné focení a pak na Strakonice. Krátké bloudění městem a pak s Volyňkou proti proudu. Strunkovice nad Volyňkou (nezastavujeme, máme zpoždění). Hoštice zůstávají trochu stranou, což nevadí, neboť tahle ves se po Troškově trilogii stala poutní místem, lidé nahlížejí do filmových baráků, div, že nelezou domácím na dvůr. No nic moc.

Já ale mířím do Volyně a v první restauraci dávám oběd. Sedím na terase, hlídám kolo a poslouchám partu mladých, kde jeden vypráví, jak byl v Americe a klip točil v Izraeli a jak si všichni myslí, že s ní něco má, ale to by on nikdy kamarádovi neudělal. Nenápadně se otáčím, ale tohohle člověka neznám. Když pak z restaurace vychází maminka asi s desetiletou dcerou a žádají mladíka o podpis, pochopím, že je to opravdu asi nějakej celebrit.

Odjíždím z Volyně a čeká mě pár hezkých kilometrů při Volyňce. Jenže všechno jednou končí , a protože jedu na Šumavu, tak musím logicky stoupat. Nejdřív decentně na Malenice, potom méně decentně přes Zálezly na Štítkov. Po cestě odpočívám v čekárně autobusové zastávky s překrásným názvem Bošice-Brdo, schovávám se před tropickým sluncem a pozoruji nedaleký kopec s radiokomunikační věží. Mářský vrch! Tenhle kopec jsem navštívil asi před pětatřiceti léty s partou bývalých skautů oddílu Stopaři, mezi které jsem patřil. Po zákazu skautingu jsme se občas setkávali na chalupě našeho bývalého vedoucího a vždy jsme tam šli odněkud pěšky. Jednou právě přes Mářský vrch. A tak mě při plánování dnešní trasy napadlo, navštívit jej po mnoha letech znovu. Jenže teď sedím pod ním, na autobusové zastávce a přemýšlím, zda mně stojí za to, se tam hnát. Horko je opravdu strašlivé. No, ale když už jsem tady! A tak do sedla a hezky nahoru. Po chvilce se lehce zatáhne, přijde mrak a chvilku dokonce prší. Sice se trochu ochladí, ale největší efekt celé akce je to, že začne ukrutně smrdět asfalt. Pak už jen do Štítkova, kde závidím koupajícím se na koupališti a poslední stoupání. Jsem tam.

Nejdříve u radiokomunikační věže a pak už jen malý kousek křížovou cestou k vrcholu. Napadá mě, že ta moje cesta dnes je taky taková křížová. Trochu jako na Golgotu. Snad mě nahoře nikdo na nic nepřibije. Musím přece ještě pokračovat! Kolo opírám o kapličku, která je zároveň rozhlednou a jdu po schodech nahoru. Pokochám se pohledem na protější Boubín a sjedu kousek níže k posezení pod střechu v chládku. Zespoda přicházejí dva turisté. Manželský pár. Mohli by mě vyfotit. Požádám je, a jakmile promluví, poznávám, že jsou od nás. Krásné otevřené á a é prozrazuje Plzeňáky: „ Vy budete asi vod Plzně" říkám. Pán odpoví, že přímo z Plzně. (Tady dovolte malou poznámku - z Plzně, opakuji z Plzně! Zez Plzně říkají pouze Pražáci a debilové) Když prozrazuji svoje bydliště, dojdeme i na společného známého. Jó vod vás jsem dělal s jednim, sakra jak von se menoval. Pak se rozloučíme, já jedu zpět ke koupališti a stále dolů přes Svatou Máří do Vimperka.

Před hotelem Zlatá hvězda mám na tachometru 82 kilometrů. V tom hicu- slušný výkon. Tak teď na recepci, kolo do kolárny a na pokoj pod sprchu. Problém s tím, že po vysvlečení dresu a kraťasů nemám nic na převlečení, vyřeším jednoduše tak, že si pustím televizi a lehnu nahý do postele. Když zavolá manželka, že stojí před hotelem, jdu jí naproti. Nejdřív se ale obleču zpět do smradlavého dresu. Po chvilce příjíždějí Láďa s Jitkou a jsme komplet. Může to začít. Tedy pro ně. Pro mě to začalo už dávno.

A jak to pokračovalo? Někdy příště, pokud bude zájem.