Známé i neznámé vrcholy Klatovska 2 – Plošin, Boudovka

Je nádherné první zářijové odpoledne a já měl velké plány, jak ho co nejpříjemněji strávit. Tedy do chvíle, než mi na mobilu pípla esemeska. Rázem je po plánech i po náladě. Co teď? Pustit se znovu do práce na domě? Té jsem si užil dost dopoledne. Podmínky jsou ideální pro vyjížďku na kole, jen ta pokažená nálada mi bublá v hlavě a kazí chuť. Ale jak už dobře vím a znám, právě jízda na kole je výborný lék na nejrůznější splín. Naskočit do sedla a šlapat a šlapat až ze sebe člověk všechno vyšlape - to nemůže zklamat.

Tedy i přes značný psychický odpor oblékám dres, plním bidony, obouvám tretry a opírám se do pedálů. Rozhodl jsem se vyšlápnout na Plošinu a Boudovku a to v uvedeném pořadí. Pro neznalé, Plošina není plošina ve smyslu vyvýšené plochy, ale název šumavského kopce - první devítistovky nejblíže mému bydlišti, nacházející se asi 16 km jižně od Klatov. Je to velice přitažlivý výrazný kopec. Zejména krásný pohled je na něj ze silničky od Děpoltic nedaleko Nýrska. Už mockrát odtud lákal moje oči a nejednou jsem se proháněl po jeho úbočí, ale až na vrchol jsem se nikdy nedostal. Dnes tam vyjedu.

Cesta ubíhá klidně, sluníčko svítí, teplota příjemná. Po vedlejší asfaltce zvlněnou krajinou míjím vesničky a usedlosti - Opálka, Strážov, Patraska... pohodová jízda, skutečná idyla, tak proč ji nevnímám? Myšlenkami jsem úplně jinde, hlavu nemám nastavenou do cyklistického režimu a ne a ne ji přepnout. Nevzdávám se a nepřestávám doufat, že to přijde.

Z vedlejší silnice se stává ještě vedlejšejší silnice, začíná stoupat a obtáčí se kolem Městišťského údolí sevřeného Šumavskými kopci. V Divišovicích na návsi uhýbám doprava a pouštím se na úplně nejvedlejšejší silnici - nebo spíše lesní asfaltku. K vrcholu Plošiny vede cest více a z různých stran - já si zvolil cestu nejmenšího odporu, i když trochu delší.

Výjezd z Divišovic do lesa je zprvu hodně prudký, pak se ale cesta stáčí k jihu a i její sklon se zmírňuje. Šlapu konstantní rychlostí asi patnáct kilometrů v hodině a lesem, po úbočí kopce pomalu, ale jistě nabírám nadmořskou výšku.

Několika kilometrové stoupání není sice až tak fyzicky náročné, povrch převážně asfaltový občas se střídá s uježděnou šotolinou, zato na síly psychické je to celkem nápor. Pořád a pořád do kopce pod stejným úhlem, kolem dokola jen les, žádný výhled, cesta přímá, zatáček minimum. Člověk si říká, že tam už musí každou chvíli být, a přitom není ještě v polovině.

Přeci jen jsem se dočkal a doškrábal se až na rozcestí nad Městišťskými roklemi - malebné údolí plné luk předělených remízky a pásy stromů a s nádherným výhledem na severní Pošumaví. Kříží se tu dvě turistické značky. Zelená vypadá dobře, vede po asfaltu a klesá z kopce - to by byla jízda. Ale ne, nesmím se nechat zlákat, tahle cesta by mě přivedla rovnou na Onen Svět. Musím jet dál do kopce šotolinou po modré.

Stoupání pokračuje, chvilkové výhledy z luk opět uzavírá les. Cesta je teď hliněná a blátivá, větví se - modrá uhýbá doprava, já ale musím rovně. Pomalu už bych se měl blížit k vrcholu, kopec se zplošťuje. Pátrám očima v okolí cesty po nějakém vrcholovém značení, jenomže kde nic, tu nic. Pak se les rozestupuje a odkrývá otevřené prostranství velké mýtiny. Cesta přes ni je rovná a za ní už začíná klesat. Je to jasné, jsem na vrcholu. Nasvědčuje tomu i turistický přístřešek u cesty. Plošina je opravdu pěkně plochá a vůbec nedělá ostudu svému jménu.

Odkládám kolo u přístřešku. Je třeba najít ten opravdový geodetický bod s nadmořskou výškou 972 metrů, abych neodjížděl s pocitem, že jsem se na Plošinu zase tak úplně nedostal. Prodírám se mezi pařezy, keříky a ostružiním ale hledání je marné. Žádná vrcholová značka, sloupek, patník - nic. Jako nejvyšší bod se mi jeví jakási zpola zarostlá hromádka kamení. Když už nic jiného, alespoň se můžu oblažit rozhledem směrem na východ - na Čachrov a malebné stráně pošumavských kopců.

Při návratu ke kolu jsem se ještě rozhodl zdolat hromadu klád naskládaných u cesty, jestli z větší výšky přeci jen tu vrcholovou značku někde nezahlédnu - a když ne značku, tak třeba perníkovou chaloupku nebo alespoň perníkový posed, aby si dopřál alespoň pořádnou svačinu. Sotva jsem však vystoupil na první kládu, začalo se to kolem mě zlověstně hemžit a bzučet. Raději rychle pryč, než chytnu nějaké to žihadlo pod přilbu. Stejně nemám chuť déle se tu zdržovat, nálada v mé jednočlenné expedici se pohybuje jen lehce nad bodem mrazu.

Nevracím se, pokračuji po cestě dál. Ta chvíli mírně klesá a pak opět začíná stoupat. A najednou ho konečně vidím. Výškový bod s kovovým sloupkem. Jsem na vrcholu. Je to ale jiný vrchol. Tenhle je o devět metrů nižší než pravá Plošina - dá se říci taková malá plošina. Nu což bych tady pohledával, šlape se dál.

Další rozcestí. Možnost Á: udržovaná cesta se stáčí na východ a padá hodně příkře po svahu dolů. Lákavé, ale to není v mém plánu. Zkusit variantu Bé: rovně? To by podle mapy odpovídalo. Jenomže cesta se po pár desítkách metrů ztrácí v houští. Poslední možnost - doleva. Ano, Cé je správně. Cesta je neudržovaná, samý kořen, kamen a zákruta. Klesá hodně strmě. Řítím se sjezdem na plný pecky. V některých místech je zatraceně technický a pilotáž vyžaduje veškerou soustředěnost - zvlášť úseky rozplavené od vody, s vymletými rigoly a volnými kameny. A kam že se to řítím? No přece do Pohádky.

Ne, opravdu jsem se nezbláznil. Je to skutečné a další zajímavé - troufnu si říci tajemné - místo jen kousek od domova, které jsem ještě nikdy nenavštívil. Nachází se v lese jen dva kilometry na sever od Plošiny, takže by bylo proti veškeré logice se tam nepodívat. A co že je na něm tak tajemné? Hned si povíme.

Sjezd trval celkem dlouho. Ruce už mě pěkně bolely od pevného svírání řidítek a v duchu jsem pochyboval, jestli jsem někde nepřestřelil odbočku, jenomže pak se houští rozestoupilo a já se ocitl na náhorní lučině - jedné z několika, na severozápadním svahu Plošiny. To je ono, jsem tu, tady někde to musí být. Pomalu přejíždím louku, protáhnu se pásem stromů a jsem na druhé lučině - mnohem větší s dechberoucím výhledem na západ. A už ji vidím, támhle v rohu dole z křoví vykukuje střecha a polorozbořený štít osamělého a opuštěného stavení: samota Pohádka. Místo je nádherné, kouzelné. Udržované lučiny na náhorní vyvýšenině, kolem dokola chráněné hustým lesem, předělují je pruhy lesa a meze porostlé houštím. Osaměle i ve skupinách tu rostou mohutné a letité stromy, které by mohly vyprávět dějiny. A ty výhledy na šumavské kopce - jen stěží se dají popsat. Místo opravdu jako z pohádky, člověk by měl chuť zakořenit a zůstat tu růst s těmi stromy napořád - zvlášť když je takový krásný slunečný den začínajícího podzimu. Vůbec nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o jedno z nejzáhadnějších míst Plzeňského kraje, které údajně vyzařuje temnou a negativní energii.

Žádné sálající zlo sice necítím, ale o tom, že se zde zlé věci děly ještě v nedávné minulosti není pochyb - a to člověku husí kůži skutečně trochu nahání. Samota byla založena v šestnáctém století. Po velkém požáru v nedalekém městečku Strážov, v roce 1828, byla z jeho zavinění obviněna starší žena za Pohádky. Rozlícený dav ji zde zlynčoval, ubil a ukamenoval. Ještě než domnělá čarodějnice zemřela, místo proklela. Pohádka ale nezanikla a přečkala. Po druhé světové válce se majitelé stavení často střídali. Jeden z nich se zde údajně oběsil a jeho žena zešílela. A tím temné časy na pohádce ještě zdaleka neskončily. Mezi roky 1991 a 1994 si zdejší stavení za své útočiště vybral Ivan Roubal. Tvářil se jako vzorný hospodář a málokoho napadlo, že se jedná o brutálního vraha. Některé vraždy provedl přímo zde, a protože choval prasata, je asi zbytečné popisovat, jak těla jeho obětí skončila. Dnes ze statku zůstala jen polorozbořená ruina, ani oheň, který tu kdosi před pár lety založil, ji nestrávil. Dá se jen stěží pochopit, jak může nad tak kouzelným místem viset taková temnota - až z toho člověka mrazí.
Místo ale až tak opuštěné není. Právě neslavná minulost z něj udělala turistickou atrakci a láká sem řady zvědavců. Někteří tu i nocují a doufají, že potkají nějakého toho ducha. A tak je tomu i dnes. Stojím na kopci, na okraji louky a koukám na polorozbořený štít stavení. Kousek od domu se baví partička tří výrostů a hlasitě halekají, že je to slyšet až na Plošině. Měl jsem chuť také si to záhadné místo prohlédnout, tihle návštěvníci mi ji ale úplně vzali. Možná za jiných okolností, a s jinou náladou, bych odložil kolo, připlížil se houštím blíž a nějakého toho ducha jim „vyrobil", ale dnes na to nemám chuť. Skládám mapu, zacvakávám kufry a vyrážím dolů. Svižnou jízdou objíždím po okraji lesa samotu a řítím se po západních svazích dolů. Jízda z pohádky je pohádková. Krátký průjezd lesem, svižný přejezd louky s dalekými výhledy - krátký průjezd lesem a zase louka. Cesta houpavá, vlídná. Skutečná lahoda. Teprve teď cítím lehké zlepšení nálady. Není ale dostatečné, abych měl chuť pokračovat i k druhému cíli.

Cesta se noří do souvislého lesa a klesání nabírá na prudkosti. Opět se musím pekelně soustředit. Brzdové kotouče by ve tmě svítily, jak intenzivně se snažím nerozpůlil o kovovou závoru nad Splží. Pak následuje krátký odpočinkový úsek po asfaltu mezi Vítní a Brtím a táhlé stoupání po nerovné šotolinové cestě k vysílači nad Brtím. Tady dospívám k nezvratnému rozhodnutí: směr domov, Boudovka bude muset počkat. Z Javoříčka to fičím přes Lukavici na Strážov. Stejně už začíná být chladno. Poslední stoupání na Klenovou, poslední rychlý sjezd a jsem doma Mám za sebou slabých 36 km, zato s plnotučným převýšením přes 1000 nastoupaných metrů.

Boudovka - nemálo zajímavý zalesněný kopec, nacházející se asi devět kilometrů jižně od Klatov, mezi obcemi Běšiny a Chlístov - se nakonec také dočkala. Sice s několika týdenním zpožděním, ale přece. Září se zatím proměnilo v říjen a nádherné babí léto zavládlo krajem. I na tento den jsem měl původně jiné plány, ale okolnosti mi přes ně udělaly tlustou čáru. Tentokrát jsem na to byl ale připraven dostatečně včas, a tak mi to náladu příliš nepošramotilo a do pedálů jsem se opřel s chutí. Aby ne, na kole jsem pořádně neseděl už skoro měsíc a bylo to opravdu znát. Neuvěřitelné, jak člověk za tu chvíli vyměkne. Stoupání na Klenovou jsem vždycky vyletěl jak raketa, dnes jsem se tam doplahočil rychlostí ospalého hlemýždě. Teprve za Javorem se nohy trochu probraly. Pro změnu ale vypustilo duši mé přední kolo. Příliš mě to nerozházelo. Sesedl jsem, obrátil svého duralového oře na hřbet a vykonal na něm snad tisíckrát omílaný rituál pro záměnu duše špatné za duši zdravou. Zvládnul bych to snad i po slepu. A nutno dodat - ani trojité espreso nenakopne člověk tak jako huštění širokých plášťů horského kola malou nouzovou pumpičkou.

Opraveno jest, pokračuji nezlomně dál. S prudkým stoupáním do Loučan už si poradím o poznání snadněji. No jo, ono to půjde. Odměna přichází za chvíli. Rychlý technický sjezd po žlutě značené turistické trase skrz les do Neznašov. Klička doleva, oblouček doprava, nahoru, dolu, hop a skok - pohrávám si se svým kolem jak malé dítě s novou hračkou. Vůbec se mi nechce brzdit na stopce ve vsi, jak jsem pěkně rozjetý, ale musím, pokud ze mě nemá být mastný flek. Provoz na hlavní silnici je hustý.

Před vesničkou Hubenov sranda končí, začíná stoupání, které mě potáhne až na Boudovku. V Hubenově se loučím s cyklostezkou a za Hubenovem i s asfaltem. V lese je už trochu chladno - přeci jen podzim, říjen... O tom ale já nic nevím, potím se jak prase a funím jak lokomotiva. To jen teploměr na mém tachometru hlásí osmnáct stupňů.

Stoupání lesní cestou po červené turistické značce je výživné, táhlé, úmorné, ale stojí za to, protože na jeho konci čeká pastva pro oči, ač ještě nejsem u cíle. Svatý Bartoloměj sice není mým primárním cílem, zmínit ho přesto musím, protože za zmínku rozhodně stojí. Jde o krásné místo nad Běšinami, kam se každoročně pořádají velké poutě - prý už od roku 1579, kdy byl kostel založen. A i přesto, že v roce 1788 vyhořel, byl zbořen a do dneška zbylo jen několik pobořených zdí, pokračují stále. Zřícenina je svědomitě udržovaná, stejně jako okolí. Trávník na vršku by mohl závidět i leckterý golfista. Kolem hezké stromy a vidět jsou i zbytky zdí fary a malý sklípek. Není divu, že Bartoloměje hojně navštěvují turisté, trempové, pořádají se zde různá hudební vystoupení a představení. Já zde dnes ale zastavuji jen proto, abych si trochu orazil a snědl svačinu.

Opouštím červenou značku a stáčím se na sever. Cesta se brzy napojuje na starou vojenskou panelku. Neomylně po ní směřuji k vrcholu Boudovky. Tuc, tuc - tuc, tuc... drncají panely pod koly. Sluníčko svítí a lesem se nesou hlasy houbařů. Je jich tu snad víc než hub.

A konečně vidím mezi stromy zarostlou linii vysokého pletiva s ostnatým drátem. Panelka vede dál, ale odbočka doleva směřuje mezi dva kovové sloupy, které kdysi nesly těžkou vjezdovou bránu. A právě to je na Boudovce to zajímavé. Stojím na půdě vojenské protiraketové základny, která zde ukrytá v lese na vrcholu sloužila až do roku 1989. Mimo to je Boudovka se svými 726 metry nadmořské výšky druhý nejvyšší vrch Běšinského hřbetu. První je Háj u Velhartic.

Pomalu projíždím zarůstající cestou kolem areálu a rozhlížím se. Malý betonový základ s trčící výztuží. Občas trubní propustek s kovovým zábradlím. To je všechno, co zbylo. Zastavuji a šplhám na vysoký val. Co zde asi stálo? Jestlipak by se tu v houští našel nějaký zapomenutý bunkr? Prodírat se mezi mladými smrčky se mi nechce. Raději se vracím ke kolu. Někde by tu měl být přístřešek s vyhlídkou. Je dobře ukrytý, chvilku jezdím dokola, než se mi ho daří objevit. Z cesty k němu vede úzká pěšina. Celá rodinka na výletě tu má odpolední siestu. Tatínek je evidentně zkušený turista, dává své omladině zálesácké rady a poučky. Rodinka brzy odchází a já zůstávám sám. Z malého plácku se kochám krásným výhledem na severozápad a velký kus Švihovské pahorkatiny, Klatovské kotliny i samotné město. Je tu moc hezky, času mám dost. Byl bych se posadil a chvíli si tu jen tak lebedi, jenomže ačkoliv je počasí zatím krásné, nad severozápadem visí hradba těžkých mraků. Teď jsem zahlédl blesk. Nezdálo se mi to? Ne, nezdálo. Takže odjezd. Tvrdnout někde v bouřce se mi opravdu nechce. Zanechávám Boudovku i se svými tajemstvími případným hledačům pokladů (bezpochyby to tu se svými detektory prohledávali už stokrát) a sjíždím východní cestou dolů. Panelka skončila hned za základnou, dál vede lesní cesta. Nejdříve se vine kolem kopce po vrstevnici, pak ale začíná klesat čím dál tím prudčeji. Byla by to parádní rychlá a dlouhá jízda, jenomže povrch tvoří kyprá vrstva štěrku - v některých místech i nepříjemně rozplavená - a tak musím být ve střehu. Rychleji než 50 km/h si to pustit netroufám.

Cesta mě vyplivla ve Střeziměři, malé vesnici. Opět se napojuji na červenou turistickou značku, která prochází celým Běšinským hřbetem. Nevím, jestli je Běšinský hřbet ten pravý název, ale tak nějak mám vžito, říkat tomuto kopcovitému krajinnému hřbetu vybíhajícímu od Klatovských Lub až k Velharticím. Někdy mu také přezdívám Bartolomějský. Každopádně tenhle kus kraje moc dobře zná každý Klatovský Bajker, protože cesty zde jsou jezdivé, technické, houpavé - zkrátka ideální k tomu se pořádně vyřádit a některé úseky zvlášť na zmíněné „červené" jsou opravdu lahodné. A přesně to mě čeká i teď. Jen co se vydrápu prudkým kamenitým stoupáním z Křištína, cesta se začíná krásně houpat - občas kameny, občas kořeny, občas krásný výhled. Zatáčka sem, zatáčka tam - cesta se mění v pěšinu a zase zpět v cestu.

Z osady hejno následuje krátký rychlý asfaltový sjezd. Asi po půl kilometru ho opouštím a nořím se do Spáleného lesa. Zase úzká pěšinka, kameny, kořeny, těsné průjezdy a kličky mezi stromy - bajkerská paráda.

Po výjezdu z lesa na frekventovanou Lubskou cyklostezku začínám mít trochu obavy. Nebe potemnělo, z těžkých mraků visi šedavé záclony hustého deště. Zmoknu? Nezmoknu? Projíždím Luby, míjím cyklisty a bruslaře. Před fotbalovým hřištěm uhýbám doleva přes mostek. Šotolinová cyklotrasa 2035 mě brzy vyvede z města, pozvolna stoupá mezi poli a pak kousek lesem až na Loretu. Tady se s terénem definitivně loučím. A začíná pršet. Oblékám nepromokavou bundu. Déšť je zatím mírný, ale ve sjezdu po silnici za Týncem zesiluje a než se dostanu domů, jsem jako hastrman. Byla to pohodová vyjížďka, 35 kilometrů a až na ten mokrý závěr moc příjemná - ale i to k cyklistice patří. Tak co, kam se pojede příště, na jakém zajímavém místě v okolí jsem ještě nebyl? přemýšlím, když si zouvám mokré tretry. Vybírat je z čeho , kraj krásný, bohatý - pořád je co objevovat.