Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (5.)

Za hranicí se objevila cedule Kyjev 228 kilometrů. Děti zajásaly a výrazně zrychlily, jako by tam chtěly dojet ještě ten den.

Foto: Autor

Další fotografie

Ukrajina

„Z Ruska jedete?" zeptali se nás domorodci na Ukrajině.

„Da. To bývali vaši druzja, že?" nadhodili jsme téma. Ve zvědavosti, co na to řeknou.

„To bývalo. Teď už prý spolu zase nekamarádíme," odpověděli s úsměvem. Vypadali, že je jim to jedno. Starosti měli úplně jiné.

Tak trochu jsme předpokládali, že se za hranicí nic moc věcí nezmění. Změnilo se ale skoro všechno. Alespoň to, co cykloturista může vnímat. Díry na silnicích se zvětšily a zbytky asfaltu smrskly, i když se zdálo nemožné, že by mohly existovat ještě horší silnice než v Rusku. Krajina opět začala být obdělávaná, louky se sekaly a pole byla osázená. A vesničky a vůbec všechno působilo zase o fous chudším dojmem. Vypozorovali jsme takový trend naší letošní trasy. Jak jsme se posunovali víc a víc na východ, životní úroveň obyvatel klesala. Bělorusko bylo chudší než Polsko, Rusko zase o řád níž než Bělorusko. A na samém konci nejchudší Ukrajina.

Na Ukrajině bylo také suverénně nejlevněji. Kurz hřivny díky válce na východě země zoufale poklesl (a klesá stále), takže Ukrajina je dneska jedinou zemí v Evropě, kde našinec může zakusit pocit jako Němec v Česku. (Navíc v létě 2016 byl poměr koruny a hřivny zhruba 1:1, takže se ani nemuselo složitě přepočítávat.) Nešlo si ale nevšimnout, že levné byly pouze jídla a nápoje v restauracích a služby, jako je ubytování. Najíst se dalo zhruba za třetinu co v Česku a ubytování jste mohli pořídit v tříhvězdičkovém hotelu za cenu turistické ubytovny u nás. V obchodě ale potraviny o tolik méně nestály. O to víc jsme litovali místní, pro něž vzhledem k platům nebo důchodům ceny příznivé vůbec nejsou.

Za hranicí se objevila cedule Kyjev 228 kilometrů. Děti zajásaly a výrazně zrychlily, jako by tam chtěly dojet ještě ten den. Mně to přišlo líto. Bylo jasné, že i když to trošku protáhneme a nepojedeme tou nejkratší cestou, i tak zbývají ještě tři čtyři dny, a dovolená skončí. Děti však měly jasno. „Když ujedeme zítra stovku a pozítří taky...," začal jeden nebo druhý mudrovat.

„To bych chtěl vidět! Ono to tak rychle nepůjde," pronesl Luděk a to ještě nevěděl, jak moc je blízko pravdě.

Jednak ty hrozné silnice, na kterých se nějaká vyšší rychlost a tím pádem i větší ujetá denní vzdálenost vyvinout nedala. Ale hlavně se s námi pořád někdo chtěl vybavovat. „Odkud jste? Kam jedete? A kde jste byli?" odpovídali jsme neustále.

Setkání s Ruslanem bylo jiné. Jednak nevím, kdy jsme naposledy viděli cyklistu. Báglíkáře jsme spatřili naposled někde přes Čenstochovou, pak už ne. Ale i obyčejného cyklistu ve sportovním, prostě někoho jiného, než vesnického strejdu na cestě z obchodu nebo tetku s nákupem jsme už také dlouho nezahlédli. A i Ruslan možná potkal cyklisty s plnou polní v této nepříliš populární oblasti Ukrajiny poprvé. Dali jsme řeč na krajnici a vyměnili si kontakty. Debata probíhala v ruštině. „Až večer přijedete do Černigova, zajdeme na pivko." Bylo už pozdní odpoledne a do zmíněného města zbývalo přes padesát kilometrů. „Neblázni, Ruslane, jedeme s dětmi. Jestli, tak tam dojedeme zítra v poledne." Co bychom navíc navečer v tak velkém městě dělali, pozvání na nocleh nepadlo, pomyslela jsem si v duchu. „Tak se ale určitě ozvěte, musíme se ještě sejít!" trval Ruslan, než na svém kole odfrčel. Byl mnohem rychlejší než my. Nám se totiž spěchat vůbec nechtělo. Měli jsme pár posledních dní a tak jsme si ten pocit „on the road" užívali o to víc.

Slunce se už sklánělo k obzoru a my jsme, jako každý večer, potřebovali někde nabrat vodu a najít nocleh. Silnice vedla lesem a vesničky se rozkládaly dál od ní, každých pár kilometrů jsme míjeli nějakou odbočku. Bylo jen na nás, kterou si vybereme, do které vesnice zajedeme pro vodu. Zdánlivě nepodstatná možnost volby, ale zároveň velmi důležitá. Na každé odbočce, v každé vesnici, na nás totiž čekal jiný příběh. A my dopředu nevěděli jaký.

Přesně tak, jak říkal Forrest Gump: „Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš." A tak jsme nazdařbůh do jedné vesnice zabočili. Příběh se opravdu začal odvíjet hned po pár minutách. Ve vesnici byla veřejná studna s rumpálem. Ani jsme ještě nestačili vytáhnout kýbl, když se u nás objevili dva chlapíci. Po úvodních slovech, odkud jsme a kam jedeme, jeden doběhl domů a donesl domácí rajčata a okurky, a ten druhý nás zavedl za vesnici a ukázal místo, kde se můžeme vykoupat i přenocovat. Tekla tam příjemná říčka a břeh byl porostlý borovicemi. Takové místo bychom od silnice nikdy nemohli zahlédnout. Nejhezčí zážitky totiž přicházejí úplně nečekaně. Když se člověk oprostí od stresu a přílišných očekávání. Když nechá události jen tak v poklidu plynout. Jako když sáhne po bonbonu...

Ruslan

Další den to do Černigova nebylo daleko. Těsně na jeho okraji jsme přečkávali krátkou přeháňku u kafe. Káva za čtyři hřivny, čaj za tři. To jen tak pro představu! Na telefonu pípla zpráva. „Píše Ruslan. Ptá se, kde jsme," tlumočila jsem Luďkovi. „Za hodinu prý skončí v práci a můžeme se sejít." Objednali jsme si ještě pivo a dětem limonádu, a pohodlně se usadili. Měli jsme dost času.

Potkali jsme se na jediné příjezdové silnici, která přicházela v úvahu. Ruslan nám přijel naproti. Opět v dresu a na kole. „Provedu vás po Černigově," nabídl. „A teď my zase tebe pozveme na oběd," rozhodli jsme po asi hodinové projížďce, během které nám Ruslan ukázal všechny pamětihodnosti skoro třistatisícového města. Nám oběd za dvě stovky pro všechny připadal laciný, ale Ruslan s platem tři tisíce hřiven hospody často nenavštěvuje. Po jídle jsme předpokládali, že se vidíme naposledy. Ne tak náš nový kamarád. „Rád bych s vámi strávil ještě dnešní večer. Dojedu za vámi, přivezu pivo." Už se nám to zdálo trochu hodně. „Víš, Ruslane, my ale nevíme, kam do večera dojedeme, nemáme žádný plán. Kde nás budeš hledat?" „To je v pohodě. Zavolám kolem šesté, řeknete mi, kde jste... A já jsem do hodinky u vás." Čímž nám dal jasně najevo, za jak pomalé nás považuje. No, jak myslíš.

Šlápli jsme do pedálů a za chvíli byl Černigov daleko za námi. Na hlavním tahu na Kyjev kupodivu moc aut nejezdilo, ale my chtěli projíždět spíš venkovem, a taky jsme - na rozdíl od dětí - tam nechtěli být příliš brzy. V Ivanivce jsme tudíž z hlavní (k nelibosti dětí - už se orientovaly moc dobře) odbočili. Jen jsme vyjeli do polí, prásk bum, za námi bouřka jako prase. A před námi pět kilometrů do další vesnice. Pět kilometrů nejdelších na této cestě. Pět kilometrů s bouřkou v zádech, kdy jsme vyčnívali do kraje, protože kolem nás byla jen pole, krajina totálně bez stromů. Tady už je zem úrodnější, tady už se každý kousek obdělává.

Mapy.cz nás zatím dobře vedly. Nic nenasvědčovalo tomu, že ta žlutá silnice mezi Viktorivkou a Smoljankou neexistuje. Že tam možná vedla tak dvacet let nazád. Ujeli jsme kilák nebo dva, když jsme tu zradu začali tušit. Travnatý porost a plevel pomalu požíral asfalt jako v tom dokumentu Dvacet let po lidech. Ale jet se stále dalo, stále tu jakýsi náznak cesty byl.

Znáte ten vtip, jak jdou jednooký se slepým přes les k babičce? Ne? Tak vám ho řeknu. Prostě jdou jednooký se slepým přes les k babičce A najednou si ten jednooký o větev vypíchne oko a pronese: „Tak jsme došli." A slepý se zaraduje: „Ahoj babi!" Tak přesně tady jsem si ho vybavila! Protože jsme došli. Silnice jako mávnutím proutku skončila, dál už nebyl ani náznak cesty, nic než pole. Neprodrali bychom se, ani kdyby nebylo čerstvě po dešti. Někdo prostě tu úzkou asfaltku mezi vesnicemi přeoral na pole a zapomněl tenhle detail sdělit nějakému úřadu. Nedá se nic dělat, musíme se vrátit do Viktorivky. Tam se nabízely celkem tři možnosti. Vrátit se na hlavní, objet to hodně velkou oklikou anebo vzít zavděk náznakem jakési cesty, která mizela v lese. Já bych volila dvojku. Luděk trojku. Děti jedničku, ale těch se nikdo neptal :-). Luděk se zase prozměnu neptal mě, a rovnou zamířil na tu pěšinu. Asi jedenáctiletá holčina mu přikývla, jako že by to mělo vést tam, kam chceme.

(Poznámka autorky: Když chce jeden náš kamarád říci o své manželce, že je nebo byla naštvaná, použije výraz znepokojená. Konec poznámky.)

Začala jsem být znepokojená a to silně. Cesta kamsi sice vedla, ale letos po ní, soudě podle vzrostlé trávy, ještě nikdo nejel. Možná ani vloni ne. V lese by se bývala hodila mačeta. Nadávat jsem brzy musela přestat, protože jsem začala řešit, abych pro samé bahno nespadla z kola. To se ale stejně po chvíli muselo vést. Jakmile jsme zpomalili, slétli se na nás komáři. Už jsem se viděla, jak tady v té džungli zabloudíme a zůstaneme. Vzpomněla jsem si na Ruslana, teď někdy asi bude volat. Jak mu vysvětlíme, kde jsme? Luděk mrknul na mobil, žádný signál. Tak je to vyřešeno. Nedovolá se nám :-(

Zkrátím to. Cesta se zhoršovala, ale stále jsme dokázali odhadnout, kudy asi vede. A když se zdálo, že už se zhoršit nemůže, navedla nás na lepší cestu a po chvíli jsme uviděli první domy. Měli jsme vyhráno. Trapných asi pět kilometrů, ale jak nám daly zabrat.

Vesnička se jmenuje Olišivka a mají tu dokonce dva krámky. Jeden je nadprůměrně zásobený a v druhém čepují kvas. Nakoupili jsme v prvním a přesunuli se do druhého. Tři točené kvasy, pro Šárku kolu, protože mu stále nepřišla na chuť. Sedíme venku na schodech a máme všeho plné zuby. Nebe se zase zatahuje. Po chvíli si nás všimli dva pánové. Pojídají sušenou rybu a popíjejí vodku. Myslela jsem, že jsou opilí, ale nebyli. „Jestli nemáte kde spát, můžete spát u mě," vyhrkl mladší z nich, poté co vodku nalil i Luďkovi. Znali jsme se asi tři minuty. Přiznám se, že se mi vůbec nechtělo k někomu chodit na noc. Bylo mi jasné, že se večerní rozhovor neobejde bez alkoholu, a zrovna dneska jsem na nic takového neměla chuť. „Máme stan, pojedeme někam do lesa," namítla jsem. „No prosím, prosím, jak je libo, ale u mě byste to měli lepší," naléhal hostitel docela mile. Já vím, že by se tyhle nabídky neměly odmítat. Mrkla jsem na oblohu. Mraky nepěkně zčernaly a odněkud fouknul závan chladného větru. Představa strávit dnešní noc pod střechou nebyla marná, ale obavy z průběhu večera stále panovaly. Jak jen to vysvětlit, aby byl turista pochopen správně... „A co tomu řekne vaše žena? Určitě jí to bude vadit," vypadla ze mne výmluva, o které jsem předpokládala, že zabere.

„Já nevím, jak bych vám to řekl. V tom domě, co vám nabízím, nikdo nebydlí. Já žiju jinde. A nic za to nechci. Jen jsem chtěl udělat dobrý skutek."

Na to už se nedalo namítnout nic. Žádní lidé znamená že nebude žádná kalba dlouho do noci. Chlapík schoval lahev vodky do kapsy kabátu a představil se jako Ivan. Vydali jsme se za ním k jeho domu. Na Ruslana jsme už dávno zapomněli.

Vesnička nebyla vůbec malá a jeho dům stál až na kraji. Obyčejný venkovský dům, který před časem koupil, aby se tam s ženou nastěhovali, až jej opraví. Zatím bydleli u tchyně.

Už jsme toho na cestách zažili hodně. Ale že nám někdo nechá na noc svůj prázdný dům, to jsme zažili poprvé. O něčem takovém jsme zatím vždycky jenom četli. „Jezdím s kamionem a ráno brzy vstávám, tak vás nebudu budit. Klíče mi nechte tady," ukázal na místo v naskládaném dřevu. „Děkujeme. Dům je moc pěkný!"

Zážitky dnešního dne tím ale zdaleka ještě nekončily. Znenadání se mezi dveřmi totiž zjevil - my tomu taky nechtěli věřit - Ruslan. Bylo nám trochu trapně. „Ahoj," vítali jsme našeho kamaráda. „Víš, jeden pán nás sem pozval na noc, to se nedalo odmítnout." „Já vím, my Ukrajinci jsme pohostinní," usmál se Ruslan. „Jak jsi nás vůbec našel? Telefony nefungovaly," zajímalo nás. „Jel jsem po vašich stopách. Všude jsem se ptal, jestli neviděli rodinu na kolech, a to se ví, že o vás lidi věděli."

„A neříkej, žes jel i přes ten les?!"

„Však jsem to říkal, jel jsem ve vašich stopách. A tady ve vsi mi prodavačka řekla, ke komu jste šli spát."

Nepřestával nás udivovat. A udivil nás ještě víc, když vytáhl z batohu dvě piva a domácí konzervy pohanky s masem. „Hoď to, Markéto, na sporák ohřát. Vy jste mě pozvali na oběd, já zase zajistím večeři." A tak jsme získali daleko na severovýchodě Ukrajiny dobrého kamaráda!

Ve stínu Černobylu

Povídali jsme si o všem možném. Jedna věc mi ale ležela v hlavě víc než jiné. „Pověz, Ruslane, jak to bylo v osmdesátém šestém s Černobylem. Vždyť Černigov je jen kousek odtamtud."

A Ruslan povídal; byl tenkrát v šesté třídě. Jak ani tady (vzdušnou čarou asi sto kilometrů) nikdo nic nevěděl. Co se stalo, se dozvěděli, tak jako my u nás, až po pár dnech. Havárie se stala v neděli, jim to řekli ve čtvrtek. Navíc panovaly nezvykle teplé dubnové noci, doma spali s otevřenými okny. Město normálně fungovalo, evakuační zóna byla ve vzdálenosti třiceti kilometrů. Až později mu došlo, že někteří obyvatelé museli vědět, že se něco děje. Pamatoval si, že viděl po městě pár lidí odjíždět. Případných následků se nebojí. Žije zdravě. Ale na výlety na kole jezdí raději s dozimetrem, nejednou se už prý stalo, že mu v lese zapípal. Ochotně nám jej ukázal. Pak jsme se rozloučili. My šli na kutě, on jel zpátky domů. Jsme dodneška v kontaktu přes Facebook.

Ráno jsme našemu hostiteli Ivanovi napsali děkovný dopis a nechali mu balíček kafe z našich zásob. Víc jsme toho neměli. Polámané sušenky nebo čokoláda v podobném stavu by mu vhod asi nepřišlo. Peníze jsme nabízeli už včera a nechtěl. Našli jsme ale vysavač, tak jsme mu celou domácnost aspoň důkladně vyluxovali. (Pro rejpalku Leu: vyluxovali jako že uklidili, vysáli prach z koberců a tak J)

Čekala nás další bezvadná zkratka. Osmnáct kilometrů pískem. Byl naštěstí po včerejším dešti nasáklý vodou a uježděný, takže se celkem i dalo jet. Nákladní auto nás překvapilo, ale starší řidič byl možná překvapený ještě víc. Zastavil a nevěřil svým očím. „Kde jste se tady vzali? A kam jedete? Jak je daleko do vesnice se ptáte? To máte ještě sedm kilometrů." Když jsme se tam dodrkotali, pochopili jsme, že přesně udaná vzdálenost nebyla náhoda. Modrý náklaďáček stál zaparkovaný hned vedle domu a tam už na nás byli připraveni. „Zachadítě v gósti!" Nebylo ještě ani poledne a otázka, co tomu řekne manželka, byla zbytečná. Stála vedle něho a zvala nás se stejnou samozřejmostí a srdečností. Viděla nás poprvé v životě, poprvé v životě dost možná i v této bezvýznamné vesničce viděli i nějakého turistu. Nikam jsme nespěchali a vše se událo tak automaticky a přirozeně, jako bychom se jen dívali na film. Nejprve jsme museli na exkurzi po zahradě. Paní domu, ve kterém žili společně se synem, nevěstou a jejich malým synkem, nás pyšně provázela po svém hospodářství, které se snad ani zahrada nedalo nazvat. Na dvou hektarech rostlo vše, co je v kuchyni potřeba. A zvířat měli jak v ZOO. Tak jen namátkou, co si pamatuji: dvě prasata, dvě krávy, koza, pes, kočka, husy, kachny a slepice. Pak jsme byli vyzváni, abychom vkročili dovnitř domu. Zde již nachystám plný stůl, až oči přecházely. Vše zaručeně v domácí kvalitě. I tady se řeč, kromě jiného, stočila na Černobyl. „Tři měsíce jsem tam pomáhal likvidovat havárii. Prostě přišel vojenský rozkaz shora. Zaplacené to bylo slušně." Důchodce na Ukrajině by s důchodem 1200 hřiven nevyžil, rozvážením nafty do traktorů si pán přivydělá další 3 - 4 tisíce, takže se mají se dobře, což rádi slyšíme a s chutí ochutnáváme jednu jejich dobrotu za druhou.

„Zůstaňte na oběd," nevěříme svým uším, když po naplnění žaludků přichází ještě pozvání k další žranici. „A kam by se asi tak vešel!" smějeme se a chystáme se k odjezdu. Ten ale nebude jen tak. Bez výslužky host neodjede! A tak se na schody snosilo zelí, mrkev, cibule... a tomu zavařená březová šťáva a zavařené maso. Několik kilogramů jídla. Co s tím budeme dělat? Naložíme to, ale ještě že už zítra plánujeme cestu zakončit. Děkujeme za vše, loučíme se a míříme vstříc hlavnímu městu. Čeká nás poslední nocleh v březovém hájku a poslední milé setkání.

Chlapík na skútru s malou holčičkou po nás pokukovali už dlouho. Srovnat rychlost motorového vozidla a kola nebylo pro něho nijak náročné. „Ahój. Zastavte, zvu vás na kafe!" spustil česky, protože si všiml naší vlajky. „Tak odkud jste? Znám všechno, Prahu, Olomouc, Pardubice..." „No, tohle asi znát nebudete, bydlíme přesně mezi Pardubicemi a Olomoucí." „Jak bych neznal?! Tam je Žamberk, Vamberk... Byl jsem v Klášterci nad Orlicí na vojně."

A to už je skoro všechno. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ať jsme to prodlužovali, jak se dalo, nešlo to donekonečna. Navečer jsme po 2.875 km dojeli do Brovar, což už je vzhledem ke Kyjevu asi jako Říčany u Prahy. Ubytovali jsme se v příjemném hotýlku a další den šli s dětmi do místního akvaparku. Zasloužily si to! A potom přijeli naši přátelé Michalkovi z Těchonína a společně jsme věnovali jeden den prohlídce hlavního města Ukrajiny. Navštívili jsme Majdan, chrám svaté Sofie, Michajlovský sobor, Kyjevsko-pečerskou lávru a muzeum v obří soše Matka-vlast. A jak to bylo s tím Černobylem? Původně zamýšlenou prohlídku jsme vzdali. Jednak tam nesmějí děti do 18 let a jednak se musí rezervace termínu udělat i několik týdnů dopředu. Ruslan sice sliboval, že nám exkurzi zajistí za výhodnější cenu, tak třeba někdy příště. Zatím nám stačilo muzeum věnované této události.

A další den jsme už jen kola naložili na auto a vydali se na dvoudenní cestu vstříc domovu se zastávkou ve Lvově. Ne že bychom si na cestu domů na kolech netroufli, ale doba vyhrazená pro putování na kole skončila. Léto teprve začínalo a my už měli zase další plány.

*******************************************************************************

Na otázku, co chceme v Rusku hledat, jsem jen pokrčila rameny. „Podívat se do Moskvy, na Lenina, jestli ještě tvrdě spí," vypadlo ze mě posléze. Paní byla starší generace a pokus o vtip pochopila správně.

Jaká by ale byla pravdivá odpověď na otázku, co na cestách skutečně hledáme? Nikdy to dopředu sami tak úplně nevíme, ale mám ráda, když nám cesta přinese i něco víc a přijdu na nějaký další smysl. Že můžu říci, že to nebylo jen pro zaplnění dalšího bílého místa na mapě.

Když jsme začali na cesty vyrážet s dětmi jedoucími na vlastních kolech, těžko se dalo něco pevně plánovat. Těžko odhadovat, kolik toho za den ujedou. Cestu do Ruska jsme chtěli uskutečnit jen vlastními silami, bez jakéhokoliv pomocného tažného zařízení. Ač se plán skoro tří tisíc kilometrů za šest týdnů jevil zpočátku velmi smělý, nikdy jsem nepochybovala, že bychom jej nezvládli. Ale objevily se jiné nejistoty. Předsudky. Politické zprávy. Názory kamarádů. Dotazy typu, co v tom Rusku chceme hledat. Co je třeba na takovém Bělorusku zajímavého. Jistě to samé, co v Polsku, nic. Rovina. Nekonečná pole. A ještě platit za vízum?Pche. A k tomu na sociálních sítích kolem dokola samé exotiky. Čím dál, tím líp.

Prostě jsem odjížděla s pocitem, že blbější oblast a směr jsme si vybrat nemohli. Pozitivní na tom snad jen to, že na těch rovinkách by se nemusely děti příliš trápit.

Během dovolené běžně pracujeme. Komunikace se zákazníky probíhá emailem nebo telefonicky. Vždycky, když se nám někdo dovolal, omluvili jsme se, že jsme na dovolené mimo EU, aby se hovor zbytečně neprodlužoval. Ze sluchátka se skoro pokaždé pokaždé ozvalo: "Jé, tak to vám závidím!" Chudák netušil, že se touláme po Rusku a podobných lokalitách.

Ale jak už to tak bývá, celé to dopadlo úplně jinak. Paradoxně tato cesta, která měla být tou nejnudnější v dosavadním životě, se stala tou nejzajímavější. Nebo aspoň tak mi to po návratu připadalo. Ještě nikdy jsem se z žádného putování nevrátila tolik nabitá pozitivní energií. Možná proto, že jsem od začátku nevěděla, co chceme hledat a co můžeme očekávat, jsem si všechny chvíle užívala tak, jak přicházely. Děti vzorně šlapaly a jízda tou zdánlivě nicotnou a prázdnou krajinou mě ani na okamžik nenudila. Pravda, obrázky, které se kolem nás střídaly, vypadaly často jeden jako druhý. Pokaždé jsme se těšili do vesnice. Ač často šlo o zapadlé a bezvýznamné dědiny, nad kterými by většina turistů ohrnula nos, nás návštěva ohromně bavila. Jednak pro nás takové vísky byly životně důležité, protože se v nich dalo nakoupit a nabrat voda. Ale hlavně nám pokaždé poskytly rozptýlení a poznání skutečného života a ryzosti té země. To se totiž dá najít jedině tam, kam nikdo nejezdí, kde nesahají chapadla turistického průmyslu.

Ale to je dávno známá věc.

V Rusku jsme toho nakonec nalezli víc, než jsme chtěli hledat. Děkuji za to!

No a na úplný závěr by se slušelo napsat, jak že tedy ten náš průzkum cyklostezek východní Evropy dopadl. Ukázalo se, že v Polsku a Bělorusku to není vůbec špatné, zato v Rusku a na Ukrajině žádné v podstatě nejsou. Poslední náznak cyklostezek skončil na běloruské hranici. Naštěstí jsme zjistili, že už ale nejsou vůbec potřeba, že už jsou děti schopné jet i po normální silnici. Ujeli jsme bez jedné stovky tři tisíce kilometrů za měsíc a kousek. Děti se naučily azbuku a byly překvapené dobrosrdečností obyčejných lidí. Když jsem se jich onehdy zeptala, na kterou z našich cest z posledních let nejraději vzpomínají, svorně oba označili tu do Ruska.

Celá trasa zde: https://www.bikemap.net/en/r/3685642/

Komu by to nestačilo, a měl zbytečných 25 minut času, zde odkaz na sestříhané video z cesty. Hudba nutná :-) https://www.youtube.com/watch?v=HPx1oo52pAY

A komu by ještě ani toto nestačilo, zde je víc fotek: http://www.epastorek.cz/cykloexpedice/na-kole-do-ruska-z-techonina-pres-polsko-belorusko-do-ruska-a-na-ukrajinu/?nggpage=1#galerie

Děkuji za pozornost :-)

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část

Cestování

Úvod a vlastně rovnou i závěr :-) Takže tento rok (2023) to byly Litva, Lotyšsko a Estonsko. Já vím, žádná velká divočina, ale holt pokaždé…

více »

11.12.2024

Peggy

(5.27)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část

Cestování

Kolečko se uzavírá Ještě v Kazachstánu jsme byli tak trochu celebrity. „Zdrastě, jak se máte? Viděl jsem vás před třemi dny za Tarazem,"…

více »

24.09.2024

Peggy

(4.53)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část

Cestování

Pro velký úspěch Kazachstán ještě jednou Pokračování vyprávění o putování po Kyrgyzstánu a Kazachstánu s dětmi z roku 2022. V kazašském…

více »

10.09.2024

Peggy

(4.23)