Balada proti utrhačným jazykům
Francois Villon
I.
Zpěň vitriol a vápno nehašené,
kus ledku, síry, arseniku smrad,
svař na nit rtuť a smetí rozmělněné,
lůj, smůlu, louh tam nezapomeň dát.
Pak v lázeň z nohy, plné kuřích ok,
vraz škrpály a vlčí chřtány lačné,
zmijí krev a špetku hořkých drog
a jazyky v tom udus utrhačné!
II.
Pak mozky koček, jež jsou zablešené,
a černé, bezzubé, co mají hlad,
tři v slinách čoklů, což je stejně cenné –
leč prašivé a vzteklé třeba brát.
Vše rozsekej a všlehej chrchlů lok,
trus žabí dej a slizy ropuch vláčné –
vlej k tomu vývar z krys a bahno stok
a jazyky v tom udus utrhačné!
III.
Pak propasíruj tříslo neředěné,
spoj s užovčími pupky v tvárnou hlať,
dva lokty krve přisyp usušené,
tu za úplňku kat ti musí dát.
V to vetři hnis a malomocných tok,
škvař s výplachy od holky poživačné,
až vzkypí to, z plen kojných zavař nok,
a jazyky v tom udus utrhačné!
IV.
A nakonec ten lahůdkový mok
sceď přes spodky, jež nepraly se rok,
dej na oheň, a sotva vřít to začne,
jazyky v tom udus utrhačné!
Co myslíš, řetěz by tím šel mazat ?
Stálo by to za zkoušku.
Charles Baudelaire - Zdechlina
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblázků.
Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojila kdys v jednotu;
a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.
A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.
To všechno kleslo a stoupalo jak vlna,
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bych, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.
Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jak v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.
Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtkem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.
- A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vám budou dál,
že božskou podstatu i tvar lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!
mě tahle v pubertě vlastně přivedla k básničkám:o)) najednou jsem zjistil, že poezie nemusí být od Hrubína pro děti nebo o pionýrech a rudých praporech atd. Pak jsem se teprve dostal ke klasikům jako Haine, nebo Vrchlický atd. Ale tahle je pro mě díky tomu pořád asi nej....
Mě se líbí, když mi nějaký profík perfektně přednese nějakou pro mě zajímavou poezii (v rozumném množství :-)
Ale číst ji víceméně nemůžu. Od základky mám vypěstovaný "obranný reflex", protože ve mě furt přetrvává pocit, že se to musím (pod hrozbou průšvihu) naučit nazpaměť... :-)
mám to obráceně:o))
Když to slyším, tak často usínám. Nácvik z recitačních soutěží atd. atd. Ale stává se mi to i na poradách apod. :o)
Tobe na poradach recituji basne?:-)))
Ján jsem recitační soutěže nedělal, ale učil jsem se dlouhé básničky při dojíždění na průmku, když jsem se pak musel půldruhé hodiny klátit na tyči v nacpaném autobusu, v duchu jsem si recitoval "Křest sv. Vladimíra" či podobné dlouhé věci. Dneska bych to vyřešil posloucháním MP3. :)
Mělo to to plus, že když si češtinář vzpomněl, že začne zkoušt recitaci, lehce jsem zaflákl hodinu a zachránil tak od recitace své spolužáky.
Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!
a kdo si dnes vzpomněl?