NaKole.cz

expanze na Mars

Nejvíc- http://www.reflex.cz/Clanek35454.html
Motto: „Pro chvilku štěstí půjdu světa kraj. Abych pak zjistila, že ono štěstí kráčelo celou cestu tiše vedle mě.“

A tak i éra Rusko byla za mnou. Já se oklepala a se vzpřímenou hlavou vyrazila dál cestou životem. Tentokrát jsem se vybodla na analýzy. Má životní historie jasně naznačovala, že jakmile začnu intenzivněji přemýšlet, zavání to průserem. Vše začínalo být jasné. Došlo mi, že nemám šanci se zamilovat do normálního Marťana, protože mě vlastně nic normálního nezajímá. Došlo mi, že není ublížených a není viníků, že Marťani za to, že každej můj kontakt s nima skončí naprostým fiaskem nemůžou, že ani já za to nemůžu, že nikdo nemůže za nic a za všechno může jen ten krvelačnej zákeřnej píčus Amor. A ten vlastně taky neexistuje. Takže za to nemůže nikdo. Tak! Mou osobnost ovládl stoický klid (čti apatická rezignace) a já začala vášnivě pracovat na svém věčně prázdnotou (čti mínusem) zejícím kontě a dopracovala to málem před brány bobroidního nebe. Že mě brzy uvítá Svatý Bobr mi došlo ve chvíli, kdy jsem za barem zalévala kafe místo vodou vodkou za doprovodu zděšeného pohledu štamgasta, v krvi mi kolovaly místo krve energy drinky, zornice zaváněly komatem a ráno jsem se hipala hlavou do kompu v záchvatech mikrospánku v práci denní. Nezbylo, než uznat, že jsem to opět poněkud přestřelila, a že tímhle stylem brzy leda tak stoicky klidně zhebnu (a patrně i pár štamgastů v baru).
A tak mi došlo, že i když nemyslím, tak nezvládám ani základní životní instinkty jako spát a jíst, a já zatoužila po příručce s názvem: „Návod na život!“. Jenže tu bych stejně jen bojkotovala, a tak nezbylo, než zkoušet žít dál a doufat, že se při tom nezabiju. Nebo čekat na Marťana, jemuž má lehká zjebovatělost (někde na úrovni ufouna) bude připadat roztomilá, a který mě hrdinně ochrání před sebou i před světem a tak říkajíc lehce mě zpacifikuje (když těžce, tak vůbec neva). Jenže pravděpodobnost této vize byla zero, zero, nula! A tak jsem usoudila, že patrně jediné, co mohu v životě milovat, jsou knihy a umění a rozhodla jsem se zarytě prosedět zbytek života v Rudolfínu a divadelních sálech. Šmajdajíc noční Prahou v katarzi z Rudolfína a divadel začínaly být mé šance na zamilovanost ještě jasnější. Došlo mi, že nemám šanci zamilovat se nejen do normálního, ale asi do naprosto žádného Marťana, bo zpravidla miluju to, co obdivuju. A s mými preferencemi mohu milovat leda tak in memorial mrtvé filosofy a umělce. A tak se mi začalo stýskat po Osudovém. Protože ten byl jedinej živej. A protože ten byl jedinej natolik cvoklej, že mě nenudil, když mi něco vyprávěl. A protože ten neměl problém mě zpacifikovat. A já zatoužila, aby mi zase něco vyprávěl.
Napsala jsem mu, že bychom ho s Bobrem Alex zase jednou rády viděly, a zda s námi nechce zajít do divadla na Kafkův proces (samosebou). Osudový napsal, že půjde.
Vyrazili jsme hromadně do divadla, prohodili pár přátelských vět, Osudový řekl, že příště něco vymyslí on, na rozloučenou mi dal pusu na tvář, já následně na pokoji na okně vykouřila patnáct cigaret na uklidněnou a šla spát.
Týden na to se Osudový ozval. Psal, abych přijela za ním do jeho nového bytu, že to bude fajné, dáme si spolu vínko a uděláme si krásný večer. Já zmateně seděla u kompu a netušíc, co toto pozvání znamená, sondovala jsem opatrně, co jako má se mnou na jeho bytě za úmysly. Osudový napsal jen: „však vieš Moja :-)“. Já, poté co jsem se u kompu na deset minut svezla roztekle po židli směrem k zemi pod nátlakem psychického orgasmu nad oslovením „moja“ a bystrého pochopení, že má v plánu mě pomilovat, vytvořila jsem ze sebe to nejúchvatnější, co v rámci fyzikálních možností šlo a vyrazila plna očekávání a nadějí k němu.
Natěšeně očekávajíc abstraktní hovory o prostoru a čase jako za starých časů, zjistila jsem hned cestou k němu do bytu, že prostor i čas se změnil, a že i Osudový se za ten rok změnil. Místo mimo reál létajícího filosofa jsem šla po boku podivného normovaného komerčního podnikatele a já, odbornice na filosofii a alternativní intelektuální drahokamy, jsem si mohla jít vysedávat leda tak do Krásných Ztrát (pro mimopražské: pseudointelektuální podnik, kde diskutujete o smyslu bytí toaleťáku a podobně).
Další šok přišel ve chvíli, kdy za mnou Osudový zamkl dveře svého nového bytu a oznámil mi: „No, aspoň sa zoznámíš s moji priatelkou“. Já uzřela tmu a ještě částečně za tmy během zlomku sekundy zvažovala varianty, co teď!? Zahnala jsem touhu promlátit se zamknutými dveřmi a zdrhnout. Utéct bylo pozdě! Zahnala jsem touhu umlátit Osudového za to, že mi přítomnost jakékoliv přítelkyně na „našem“ fajném večeru jaksi zapřel. Rozhodla jsem se, že ani za nic mu nedám sežrat, jak mě dostal. To radši zhebnu! A tak jsem přepnula na nouzový režim autopilota, tedy svůj křečovitý „cool“ stav, zmobilizovala veškeré své herecké sklony a tři hodiny předstírajíc kamarádku ze starých časů, která netouží po ničem jiném, než poznat jeho přítelkyni, povídala jsem si u vína s chlapem, kterého jsem stále milovala a s holkou, kterou pravděpodobně miloval on.
Diskutujíc v této sestavě, mozek byl ke mně nemilosrdný a rušíc mou soustředěnost na herecký výkon, stále mi vysílal vzkazy: „seš magor!, seš magor!, seš magor!“. Ha! A to ještě nevěděl, co provedu vzápětí. S Osudovým jsme chodili kouřit do jakési zadní místnosti. A s postupující nocí a množstvím vína v krvi mě Osudový při třetí kouřové vycházce do osamělého pokoje přitáhl k sobě a začal mě líbat. Mně se zatočila hlava a než jsem se dotočila, byla jsem připláclá na okně a jeho ruce cítila po celém svém těle a zajížděla mu prsty do vlasů a zhypnotizovaně otlapkávala jeho luxusní zadek. Můj mozek naprosto sjetý endorfíny jaksi přepnul a místo informování mě o tom, že jsem magor, začal euforicky jásat: „ano, ano, pořád ke mě něco cítí, jinak by mě nelíbal, když za zdí má přítelkyni!“ Já zcela bleskově a zcela ráda zapomněla na to, jaký je svět a už zase žila ve své utopistické bublině, kde je život plný splněných snů a kde mě Osudový miluje.
Zmatená jak křeček po elektrošoku (do centra slasti samozřejmě) zahlesla jsem, že bychom se měli asi vrátit, a že už radši pojedu. Osudový o tom nechtěl ani slyšet. Začal hned vymýšlet, jak přespím tam u něho. Zahlásil, že přítelkyni nějak pořeší a přijde v noci za mnou, zamkneme se a budeme spolu. Já šokle zírajíc jak čerstvě vykopnutý krtek, posbírala jsem rychle zbytky zdravého rozumu (jehož existence je tvrzením značně spekulativním), vykoktala stále ještě s přiblblým úsměvem, že se asi zbláznil, jestli si myslí, že s ním budu spát, když za zdí má přítelkyni a odmítla. Nicméně moje srdce bylo vyměklé na sračku. Vyměklé bylo zhruba dvě minuty. Přesně do chvíle, než jsme se vrátili zpět za přítelkyní, která zběsile proklikávala stránky internetu. Osudový v tom okamžiku přistoupil ke mně, pohladil mě po zádech a zahlásil: „Přesuneme se na postel?“. Nechápavě jsem na něho vzhlídla a šokovaně ze sebe vypravila: „CO?!?“ Naprosto dezorientovaná jsem najednou nechápala, proč mi říká, zda se nepřesunem na postel, když metr od nás sedí jeho holka a když ona postel je zhruba metr od ní????
A v tu chvíli mi to došlo! Žádné sny se neplní, žádné emoce ke mně necítí, nelíbal mě, protože mě má stále rád. Jednoduše mě chtěl dostat do trojky! Naprosto zkameněle jsem zírala deset minut do stolu a matně vnímala, jak se do mě oba pustili. Sedíce proti mě u stolu, mleli cosi o tom, co jako s tím mám za problém, že ta jeho se bude jenom dívat a že se chovám dost necharakterně, když ho za jejími zády před chvilkou líbám a teď tu dělám hysterické scény. Já neschopna pochopit, že toto není pouhá noční můra, stále zarytě koukala do stolu. Asi třikrát jsem zvedla hlavu a zadívala se Osudovému do očí a doufala, že v nich uvidím, že to je všechno jen špatný vtip, že tohle by mi přeci neudělal. Uhnul očima. A já hledíc na něho, nemohla najednou pochopit, že tohle je ten člověk, který mi hladíc mě po tváři říkal, že ani jeden z nás už nemůže být s nikým jiným, a že až mu budu věřit, naučí mě létat.
Přerušila jsem jejich kecy o tom, jak je trojka v pohodě a cool a jak já jsem necharakterní, že jim kazím cool šukání ve třech, zvedla se od stolu, řekla jim, že jsou psychopati, třískla za sebou dveřmi a utekla.
V jakémsi podivném stavu šoku jsem dezorientovaně našla cestu na zastávku. A ještě sedíce v dešti na zastávce, doufala jsem, že za mnou Osudový vyběhne a nějak mi to vysvětlí, že tohle musí být nějaký omyl. No a nebyl. A protože mi už nejela žádná tramvaj, šlapala jsem osamělou cestou kolem Motole dvě hodiny pěšky zpátky na kolej. A tehdy, zmokle se šourajíc dávno popůlnočním slejvákem, mi došlo, že moje naivita vzala jednou provždy nenávratně za své a že od teďka kdokoliv cokoliv zkusí na mě, dostane nelítostně zpět.
Následovala fáze nenávisti. S Osudovým jsme se několikrát virtuálně dohádali do krve (též virtuální), poslali se vzájemně do hajzlu a poinformovali se o tom, jaký je ten druhý imbecil. Dodnes mám výhrady k smailíkům v icq, bo tam chybí „fakáč“. Nicméně já měla v hlavě naprosto jasno. Musela bych být vypatlaná jak želva po amputaci mozku, kdybych s ním ještě někdy něco měla. Tak! A o měsíc později jsem s ním šukala na ledničce. A dalších pár měsíců jsme manipulovali jeden druhým, hádali se, uráželi, obviňovali a končili. A čtrnáct dní na to, co jsme tentokrát „absolutně skončili“, mi už zase svazoval ruce i nohy šátkem a šukal mezi mými plyšáky a vzápětí mi něžně rozvazoval šátky na kotnících a vyprávěl mi pohádku na dobrou noc. A za dalších pár měsíců mi došlo, že místo spokojeného zadostiučinění z toho, že mu kazím jeho věrnost ve vztahu jako kdysi on mě, se mi chce z toho všeho blít. A tehdy mi došlo, že pomsta mi nic z toho, co jsem pro něj ztratila, nevrátí a že víc než zlomené srdce mě bolí, že ztrácím sama sebe.
Došlo mi, že vlastně nechci nikomu ubližovat. A došlo mi, že nechci už nechat ubližovat mně. A tak jsem složila unavenou hlavu, která se vždy vydá špatným směrem, k Marťanovi Jesusovi, který byl jako vždy poblíž mě, a který prozíravě usoudil, že jsem nesoudná a než mě stále zachraňovat a sbírat ze země, bude lepší mít mě pod dohledem nonstop. A tak jsem našla svého krotitele ufounů.
Bobromilové! Chcete další marťanské kapitoly? Smůla! Evča je nemocná nadosmrti. Monogamie nad ní vyhrála. A víte co je horší?! Ta posraná nemoc Bobry hubící, co postihuje především píču, je mrdka infekční! Alex to chytla též!!! Je po všem!!! Co s náma probůh bude?! Prsteny, krajky, v dobrém i zlém, ty vole! Konec Bobrů v Čechách!!! Takže celá meziplanetární živočišná říše slyš, čeká Vás už jen dvakrát jedna bobroidní kapitola. Happy End jak kráva! Aneb zkrocení zlých NadBobrů!
Motto: „Když pohádka česká je krátká natolik, že konec svůj musí hledat v Africe..“

Marťan Ital mě na severu vroucně osouložil naposled a já se ocitla uprostřed parného pražského léta s plánem neplánovat nic. Avšak osud tomu jinak chtěl a mně jednoho horkého odpoledne, válející se na koupališti, přišla esemeska z neznámého čísla: „Jak se má Alex? Nechtěla by někdy přijet na skleničku?“. Zvědavost mi nedala a po té, co jsem číslo tři minuty ignorovala, zeptala jsem se, kdože se to ptá.
Když se po chvíli na displeji objevilo Marťan „2pac“, trefil mě infarkt a mrtvice, před očima mi proběhl život, Marťanovy džíny, jeho penis, facka, duha, můj song a světlo na konci tunelu, načež jsem Marťanovi sebejistě odepsala, že se mám fajn, a že ho určitě ráda po tak dlouhé době uvidím.
Marťan „2pac“ mi obratem sebejistě zavolal a zeptal se, zda bych tedy k němu nepřijela ještě dnes. Já nasucho polkla a odpověděla, že jasně. Marťan „2pac“ mi detailně popsal cestu k jeho novému bydlení na kraji Prahy, já si ještě detailněji vybavila staré časy s nadpozemským filozofem a tázajíce se vesmíru, proč je ke mně tak neskutečně krutý, rozmázla jsem po sobě tělové mléko s bronzovým efektem, natáhla na sebe růžové tílečko s efektem push-up a začala usilovně rozmýšlet, zda na uvítací pozdrav prohodím uvolněné „ahoj“ či spíše povznesené „čus“.
Když mi lehce opálený, do lehce obepnutého bílého trička oděný a lehce se usmívající Marťan „2pac“ v ulici mezi domečky nové zástavby věnoval místo pozdravu letmý polibek, neprohodila jsem nic. Marťan „2pac“ prohodil: „Šikovná Alex.“ Já, paralyzována pohledem na Marťanovo pozadí, jež se ve značkových džínách rýsovalo rovněž značkově, pronesla jsem chytře: „Tobě to sluší taky moc“ a zatoužila jít spadnout pod metro.
Marťan si mě odvedl do jednoho z domečků, usadil mě na terasu ke stolečku, se slovy: „Vím, co by Alex ráda poslouchala..“ odběhl pustit zbožňovaný soundtrack Buena Vista Social Clubu a přiběhl zpět i s mými střevíčky, které jsem si chvíli předtím vyzula v předsíni. S vysvětlením: „Aby Alex nebylo chladno..“ se k mým bosým nožkám sklonil a s otázkou: „Dá si Alex Merlot nebo spíš Chardonay?“ mi střevíčky nazul. Jakožto vinný specialista odpověděla jsem, že si dám to, které je bílé, a zatímco Marťan „2pac“ odběhl bojovat s vývrtkou, zmatená jak sněhurka mezi trpaslíky, pokoušela jsem se zorientovat, kde se v tomto úžasňáckém princi nachází kdysi tolik zbožňovaný asociální filozof a zároveň jsem si nenápadně popotáhla okraj sukýnky o kousek výš a výstřih tílečka o kousek níž.
Marťan „2pac“ nalil víno do skleniček, políbil mě na klíční kost, jednu skleničku mi podal, posadil se naproti mě a pustil se do vyprávění o tom, jak mu krátce po té, co mě kdysi proplesknul, došlo, že filozofie je vědou v dnešní společnosti poněkud neperspektivní, a tak ji studovat přestal a místo ní začal studovat práva a založil si poradenskou firmu, protože došel k závěru, že mnohem jednodušší než být geniální, chudý a mimo, je být zdravý, bohatý a ´in´, a že ve třiceti bude mít porsche. Marťan své vyprávění citlivě prokládal pozornými poznámkami jako: „Alex to víno moc chutná, že?“, „Alex nám změnila účes, že?“, „Alex se ráda opaluje, že?“, já nezvládající odpovídat na otázky pokládané třetí osobě, zvládala jsem se souhlasně usmívat, svůdně mhouřit zrak do zapadajícího slunce a doufat, že mé usilovné oboustranné popotahování textilu přibližně někam k pupíku odvede Marťana „2paca“ od moudrých monologů a navede k souloži, o níž jsem byla přesvědčena, že by mi, na rozdíl od dosavadní konverzace, mohla jít naprosto hladce.
Slunce zapadlo, mně naskočila husina, Marťan „2pac“ pronesl empatické: „Tak pojď dovnitř, prcino“, mně zvlhla vagina (zřejmě efekt oslovení ve druhé osobě), v mžiku jsem vyskočila ze židličky, Marťan posbíral skleničky, políbil mě na rameni, nasměroval mou chůzi do podkroví, odložil skleničky, doběhnul mě na schodech v mezipatře a dva své prstíky mi do vaginy strčil. Polilo mne štěstí. Marťan mi ještě chvilku na schodech prstíkama pod sukýnkou hrabkal, pak přesun do ložnice navrhnul a mé srdce plesat začalo.
V ložnici mi Marťan „2pac“ oznámil, že bez kondomu nesouloží, já jsem si stáhla sukýnku, Marťan „2pac“ začal válčit s kondomem, já čekala, Marťan „2pac“ nad kondomem zvítězil, já roztáhla nožky, Marťan „2pac“ se na mě položil a za minutu se udělal. Já šťastná, že můj princ je šťastný, pohladila jsem ho po vláskách, Marťan „2pac“ šťastný, že vystříknul, plácnul mě přes stehno, nespokojeně zamumlal: „No jo, Alex by potřebovala tak tři penisy“ a spokojeně usnul.
Ráno Marťan „2pac“ řekl, že bez kondomu nesouloží, opět se pustil s gumkou do boje, já opět roztáhla nožky, on opět po minutě vystříknul, já ho opět po vláskách pohladila, s přáním hezkého dne ho na čelíčko políbila a do práce se odklidila.
Když jsem pak navečer, cítící se životními událostmi dezorientovaná jak popelka bez oříšků, sjížděla terapeuticky na notebooku šestou sérii Sexu ve městě, Marťan „2pac“ mi zavolal. Nejdřív řekl, že by si Alex zasloužila omluvu za to, jak na ni byl hrubý, když se o třech penisech zmínil. Pak řekl, že by si Alex zasloužila omluvu za to, jak krátce ji souložil. A pak dodal, že by Alex zase brzy rád viděl, a že se do týdne ozve. Vypnula jsem Sex ve městě a šla spokojeně spát a o svém princi v bílém porscheti sladce snít.
Marťan „2pac“ se ozval za měsíc esemeskou: „Zašukal bych.“. Já se ozvala esemeskou ihned: „Přijeď ke mně, mám čas do šesti, pak odjíždím na služebku.“ Marťan „2pac“ přijel, souložil mě bez kondomu dvě hodiny (zřejmě projev důvěry a viagry), zahlásil, že jednou budu výbornou rodičkou a odvezl mě na metro s příslibem, že se do týdne ozve.
A moje pohádka o princi, který víc než duchovno má radši rohlíky, nabrala rychlý spád. Marťan „2pac“ přijel za týden s pozdravem: „Čau prcino!“ a s oznámením, že jede přímo z kanceláře, a že by něco sněd. Odkázala jsem Marťana na ledničku, Marťan si z tašky vytáhnul pivo. Pohladila jsem Marťana mezi stehny. Marťan mě plácnul po zadku, dodal, že je hezké, že je Alex nadržená, ale že to určitě počká do rána a začal sepisovat pracovní smlouvy. Šla jsem spát. Ráno mě Marťan pět minut souložil bez kondomu (zřejmě přetrvávající důvěra).
A pak přijel Marťan ještě dvakrát. A dvakrát přijel přímo z kanceláře a dvakrát měl hlad a dvakrát si přivezl po dvou plechovkách piva a dvakrát vždy celý večer sepisoval smlouvy a souložil mě až ráno po dobu pěti minut.
A potřetí měl Marťan „2pac“ dorazit na mou narozeninovou párty. Ale Marťan „2pac“ měl ten večer hodně práce. A tak na mou oslavu nedorazil. A tak mi došlo, proč mě můj princ už ani nefackuje. Došlo mi, že můj princ na mě jednoduše sere.
Po zjištění, že věřit v pohádky je v případě Marťanů asi tak stejně užitečné jako výsledky psychologického výzkumu, že 80 % lidí čůrá ve sprše, rozhodla jsem se namísto slepé víry, po které mi zůstal akorát zmatek v palici, činit poněkud produktivnější úkony. Popadla jsem Bobra Evču a vyrazily jsme na hip-hop párty do klubu v centru města.
Když jsme si to poblíž baru s třetí dvojitou vodkou v ruce poklimbávaly do pravidelného hip-hop rytmu už ne tak úplně pravidelně, cosi se mnou šmejklo a já se ocitla přišpendlená ke zdi. Když jsem po prvotním šoku z náletu do omítky dešifrovala, že mě ke zdi silným stiskem paží špendlí velký černoch, v duchu jsem se uklidnila, že jde o halucinaci z deliria. Když na mě Marťan Černoch vycenil svůj zářivý chrup, sdělil mi, že jsem „dd moust bjútiful gerrl in práák“ (nejkrásnější dívka v Praze), řekla jsem si v duchu, že jde o halucinaci docela příjemnou. Když mi Marťan Černoch vsunul jazyk mezi rtíky, neřekla jsem si nic. A když mi Marťan Černoch oznámil „júú ár maj vajtt čokklit lejjdy“ (možný překlad: ty jsi moje bílo- čokoládová lejdy), řekla jsem nahlas „jes á jem“ (ano, jsem).
Možná proto, že mi toho večera bylo všechno fuk. Možná jen proto, že mě někdo pevně držel. A možná proto, že na rozdíl od života na zámku bych v chýši pod liánou mohla být něčí lejdy. Možná proto jsem s Marťanem Černochem začala chodit.

http://www.expanze.blogspot.com
Hlasujte kdo je největší Zlobr?