NaKole.cz

první kolo

MIKULÁŠOVY PATÁLIE:


Tatínek mi nikdy nechtěl koupit kolo. Pořád říkal, že děti jsou moc neopatrné, že chtějí dělat všelijaké akrobacie a přitom kolo rozbijí a samy si natlučou. Já jsem tatínkovi sliboval, že budu opatrný a pak jsem plakal a nakonec trucoval a říkal jsem, že uteču z domu až tatínek konečně řekl, že kolo dostanu, když budu mezi prvními deseti v písemce z počtů.
A tak jsem se včera večer vracel ze školy celý blažený, protože jsem byl desátý. Když se to dozvěděl tatínek, vyvalil oči a řekl: "Tak vida, to se podívejme," a maminka mi dala pusu a řekla, že tatínek mi koupí hned pěkné kolo, a že je to krásné, udělat tak dobře písemku z počtů. Musím přiznat, že jsem měl štěstí, protože nás tu písemku psalo jen jedenáct, jelikož všichni ostatní kluci měli chřipku a jedenáctý byl Kryšpín, který je vždycky poslední, ale tomu to nevadí, ten už kolo má.
Když jsem se dneska blížil k našemu domu, viděl jsem tatínka a maminku, jak na mě čekají na zahradě a usmívají se od ucha k uchu.
„Máme pro našeho velkého chlapce překvapení!“ řekla maminka a oči se jí smály a tatínek šel do garáže a přivedl, to neuhádnete co: kolo! Červené a stříbrné lesknoucí se kolo se svítilnou a se zvonkem. Senzační! Začal jsem pobíhat sem a tam, pak jsem dal pusu mamince, pusu tatínkovi a nakonec pusu kolu.
„Musíš mi slíbit,“ řekl tatínek, „že budeš opatrný a nebudeš na něm dělat žádné skopičiny!“
Slíbil jsem to a maminka mě políbila a řekla, že jsem její velký chlapec, a že udělá čokoládový krém a vrátila se domů. Moje maminka a tatínek jsou nejsenzačnější na světě!
Tatínek zůstal se mnou na zahradě. „Víš, že jsem byl v cyklistice skvělý přeborník a kdybych nepoznal tvou maminku, byl bych se patrně stal profesionálem?“
To jsem nevěděl. Věděl jsem, že tatínek byl skvělý přeborník v kopané, v rugby, v plavání a v boxu, ale že taky v cyklistice, to pro mne byla novinka.
„Já ti to ukážu,“ řekl tatínek, sedl si na mé kolo a začal jezdit kolem dokola po zahradě. Kolo mu samozřejmě bylo malé a překážela mu kolena, měl je až skoro v obličeji, ale to mu nevadilo.
„To je nejlegračnější podívaná, jaká se mi naskytla od doby, co jsem tě viděl naposledy!“
Tohle řekl pan Durda, který se na to díval přes plot z vedlejší zahrady. Pan Durda je náš soused a rád si tatínka dobírá.“Ty mlč,“ řekl mu tatínek, „ty kolům nerozumíš.“
„Cože?“ vykřikl pan Durda, „tak jestli chceš něco vědět, ty ubožáku, tak já jsem byl krajským amatérským přeborníkem a kdybych nepotkal svou ženu, byl bych se stal profesionálem!“
Tatínek se rozesmál. „Ty a přeborníkem?“ řekl. „Dovol, abych se zasmál, vždyť ty se stěží udržíš na tříkolce!“
To se panu Durdovi nelíbilo. „To uvidíš!“ řekla přeskočil plot. „Půjč mi to,“ řekl a položil ruku na řidítka, ale tatínek nechtěl kolo pustit.
„Nikdo tě nevolal Durdo,“ řekl tatínek, „vrať se do svého doupěte.“
Bojíš se, že tě zesměšním před tvým dítětem?“ zeptal se pan Durda.
„Mlč, prosím tě, copak nevidíš, že mě otravuješ?“ řekl tatínek, vytrhl panu Durdovi řidítka z ruky a začal zase jezdit kolem zahrady.
„To je k popukání!“ zachechtal se pan Durda.
„Mluví z tebe závist, to se mnou nehne!“ odpověděl tatínek.
Utíkal jsem za tatínkem a ptal jsem se ho, jestli bych se nemohl projet jednou na svém kole, ale tatínek mě neslyšel, protože pan Durda se řehonil, jak se na něho díval a tatínek dostal smyk a vletěl do begónií.
„Co se tak hloupě směješ?“ řekl mu tatínek.
„Směl bych se teď projet?“ zeptal jsem se.
„Směju se, protože mě baví se smát“, odpověděl pan Durda.
¨“Vždyť je to moje kolo!“ řekl jsem.
„Chudáčku Durdo, tobě úplně přeskočilo,“ řekl tatínek.
„Vážně?“ zeptal se pan Durda.
„Vážně,“ odpověděl tatínek.
Tak pan Durda šel k němu a strčil do něho a tatínek znovu spadl i s mým kolem do begonií.
„Moje kolo!“ křičel jsem.
Tatínek vstal a strčil do pana Durdy a teď spadl zase on a řekl tatínkovi:
„No jen si začni!“
Když se přestali strkat, řekl pan Durda: „Objeď blok a já ti to stopnu a uvidíme, kdo z nás dvou je lepší!“
„O tom nemůže být ani řeč,“ prohlásil tatínek, „nedovolím ti vsednout na Mikulášovo kolo! Ostatně jsi tak tlustý, že bys ho polámal!“
„Máš strach, že bys prohrál!“ řekl pan Durda.
„Já že mám strach? Já?“ Zvolal tatínek. „To uvidíš!“
Tatínek chytil kolo a šel s ním na chodník. Pan Durda a já jsme šli za ním. Už jsem toho začínal mít dost, zvlášť když jsem si na kolo ještě ani nesedl!
„Tak dobrá,“ řekl tatínek, „každý z nás jednou bloka dpmů, stopneme to na hodinkách a vítěz bude prohlášen přeborníkem. Pro mne je to stejně jen formalita, protože je to předem rozhodnuto!“
„jsem rád, že uznáváš svou porážku,“ řekl pan Durda.
„A co mám dělat já?“ zeptal jsem se.
Tatínek se ke mě překvapeně obrátil, jako by zapomněl, že tam jsem. „Ty?“ řekl. „Ty budeš časoměřič. Pan Durda ti dá svoje hodinky.“
Jenomže pan Durda mi je dát nechtěl, poněvadž říkal, že děti všechno pokazí a tatínek mu řekl, že je špína a dal mi svoje vlastní hodinky, které jsou velice príma, s velkou ručičkou, která moc rychle utíká, ale já bych stejně dal raději přednost svému kolu.
Tatínek s pane Durdou losovali a první vyjel pan Durda. Jelikož je pravda, že je dost tlustý, nebylo pod ním kolo skoro ani vidět a lidé, co šli po ulici, se za ním ohlíželi a smáli se. Nejel moc rychle, ale dojel za roh a zmizel. Když jsme ho zase uviděli na druhém rohu, byl celý červený, vystrkoval špičku jazyka jel klikatě sem a tam.
„Kolik?“ zeptal se, když dojel ke mě.
„Devět minut a velká ručička mezi pětkou a šestkou,“ řekl jsem.
Tatínek se dal do smíchu. „Chahá, staroušku,“ řekl, „ty bys dojel Tour de France za půl roku!“
„Nech si ty dětinské vtipy,“ řkel pan Durda a stěží popadal dech, „a zkus to zajet líp!“
Tatínek vsedl na kolo a vyjel.
Pan Durda, který už začínal líp dýchat a já jsme se dívali na hodinky a čekali jsem. Já jsem si samozřejmě přál, aby vyhrál tatínek, ale hodinky utíkaly a už to bylo devět minut a hned na to deset.
„Vyhrál jsem! Jsem přeborník!“ zajásal pan Durda.
Tatínek se neobjevoval ani po patnácti minutách.
„To je divné,“ řekl pan Durda, „měli bychom se jít podívat, co se stalo.“
A pak jsme viděli tatínka přicházet. Šel pěšky. Měl roztržené kalhoty, na obličeji si přidržoval kapesník a kolo nesl v ruce. Kolo se zkroucenými řidítky, s vyvrácenými koly a s rozbitou svítilnou.
„Vjel jsem do popelnice,“ řekl tatínek.
Druhý den jsem to o přestávce povídal Kryšpínovi. Řekl mi, že se mi s prvním kolem přihodilo skoro totéž.
„Co chceš, prosím tě,“ řekl mi Kryšpín, „Tátové jsou všichni stejní, dělají skopičiny, a když na ně člověk nedá pozor, rozbijí kolo a ještě si natlučou.“




Co vy a první kolo a první jízda? Něco podobnýho? :o)Vzpomínáte si ještě vůbec?