NaKole.cz

Střelecký mor - existuje vůbec ještě lék?

Žilo se v tom městečku vždycky velmi poklidně, dokud se neobjevili ONI. Obyvatelé byli zvyklí bez obav vycházet ze svých příbytků, setkávat se na ulicích a náměstích, hovořit jeden s druhým a vůbec žít tak nějak pospolu. Pak přišli ONI – střelci. Ze začátku jich nebylo mnoho. Když se nějaký střelec tu a tam objevil, vzbuzoval spíše zvědavost a lidé (zvláště pánové a kluci) obdivovali jejich nablýskané zbraně a uznale bručeli nad jejich střeleckými výkony a dovednostmi. Každý malý kluk se chtěl stát střelcem a pořídit přesně takovou zbraň, aby se s ní mohl okázale předvádět před ostatními. Mít střelnou zbraň se stalo odznakem dospělosti, ale hlavně také výjimečnosti a spolupatřičnosti k vyšším kruhům.

Střelců a střelných zbraní rychle přibývalo a současně s tím přibývalo také střelby. Protože střelci chtěli být co nejvíc vidět, nestřílelo se za městem, nýbrž v samotném městě, aby co nejvíc lidí vidělo, jak jsou střelci bohatí a jak to se svými nablýskanými zbraněmi umí. Zpočátku střelci nebyli o nic nebezpečnější než třeba kluci s prakem, ale zbraně byly čím dál dokonalejší - až se to stalo: Někdo střelil tak nešikovně, že zasáhl jednoho z obyvatel městečka a ten pak onen nešťastný zásah nepřežil. Umíral dlouho a v krutých bolestech. A tak nastalo v městečku veliké pozdvižení, které vyústilo v sepsání jakýchsi pravidel soužití obyvatel a střelců ve městě. Z každé ulice, z každého náměstíčka či jiného zákoutí byl vždy velký kus vyhrazen střelcům a tam jejich střelba dostala svá pravidla, aby se předešlo vzájemnému ohrožování střelců a především k ohrožování nestřelecké veřejnosti.

Pokud se pak obyvatelé městečka ale chtěli někam dostat, obvykle museli - k nelibosti střelců a samozřejmě i jich samých – i několikrát denně projít přes střeleckou zónu. Navzdory stanoveným pravidlům se množily případy zastřelených obyvatel městečka a vůči střelcům bylo potřeba přitvrdit. Nedodržování stanovených střeleckých pravidel se, pravda, začalo přísněji trestat, ale střelci si vymínili, že určitá pravidla budou platit i pro nestřeleckou veřejnost. Lidé sice brblali, proč se mají omezovat a řídit nějakými pravidly, která předtím, než se objevili střelci, nikdy nepotřebovali. Nakonec ale museli ustoupit a přísná pravidla přijmout. Prý kvůli jejich vlastní bezpečnosti.

Lidé se začali bát vycházet ze svých příbytků, venku na ulici se zdržovali jen po nejnutnější dobu, jejich chůze se zrychlila, málokdo se zastavil, aby si popovídal se stejně spěchajícím sousedem, a pospolitý život v ulicích městečka se – kromě všudypřítomné střelby – téměř úplně zastavil. Nikdo neviděl důvod se zdržovat v hlučném, prašném a krajně nebezpečném prostředí střelců, kteří si mezitím rozšiřovali svá střelecká působiště o další a další kousky městských prostranství. Časem střelcům nestačil ani takto získaný prostor a dožadovali se jeho dalšího rozšíření – tentokráte již spojeného se zabíráním dalších částí ulic, náměstí, s rušením parků i bouráním domů.

Protože střelci byli bohatí, byli ve své expanzi úspěšní a začali pociťovat svou velikou sílu. Na základě svého náhle zvýšeného sebevědomí postupně přestali dodržovat velkou část pravidel, která pro ně byla stanovena. Nadále však vyžadovali přísné dodržování pravidel od ostatních. Kromě rostoucího ohrožení obyvatel městečka se tak navíc začali ohrožovat i vzájemně a lidem došla trpělivost. Spojili se proti střelcům a prosadili, aby se ta nejnebezpečnější část střelců svým aktivitám věnovala mimo městečko někde ve volné krajině – ať si tam vybudují větší a bezpečnější střelnice. Obyvatelé městečka se dokonce na jejich nákladné střelnice ze svých skrovných příjmů skládali, aby od nich už konečně měli pokoj.

I postavily se střelnice za obcí a bylo jich časem tolik, že se lidé nedostali z městečka ven, aniž by nemuseli nějakou střelnicí projít. Střílelo se opravdu už úplně všude. Když se chtěli jít projít do lesa a užít si tamního ticha, museli přes střelnici. Když se chtěli jít vykoupat do nedalekého rybníka nebo do řeky, opět museli přes některou z všudypřítomných střelnic. Kde byla kdysi kvetoucí louka plná pestrobarevných motýlů, byla dnes šedivá a hlavně životu nebezpečná střelnice. Obyvatelé městečka sice skřípali zuby, ale doufali, že když se střelci budou své zábavě věnovat za městem, budou mít klid aspoň v okolí svých domovů. Bohužel se tak ale nestalo. Střelců přibývalo a své zábavě se oddávali stále větší část dne, dokonce i v noci. Střelnice za městem nestačily a střelců ve městě neubývalo. Ba naopak – střílelo se už úplně všude, střelci postávali a dokonce stříleli i v místech, která pro jejich zábavu nebyla určena, stříleli ve dne v noci, takže se místní obyvatelé ani pořádně nevyspali.

A tak se moudří zástupci obyvatel městečka sešli, dali hlavy dohromady a radili se, jak zvýšit bezpečnost obyvatel. K ničemu však nedospěli, protože velká většina těchto zástupců byli sami střelci a ti nebyli ochotni ze svých práv ani o krůček slevit. Tu někdo z nich vystoupil a pravil: „Když nejsme schopni se domluvit na omezení samotné střelby, pojďme se aspoň věnovat snížení počtu jejích obětí.“ S tím většina moudrých zástupců souhlasila a zanedlouho přišla na svět neprůstřelná vesta, kterou si střelci ke své zbrani mohli za drahé peníze koupit, aby je ochránila proti zbloudilým střelám jejich kolegů a proti jejich neodborné manipulaci s vlastní zbraní. Mezi moudrými zástupci zavládlo uspokojení.

Netrvalo dlouho a obyvatelé městečka zjistili, že sice přestal růst počet obětí střelby mezi samotnými střelci, ale že nadále roste mezi nestřeleckou veřejností, zvláště mezi dětmi. Opět zavládlo velké vzrušení, ale bohatí a vlivní střelci se ve své zábavě rozhodně nechtěli omezovat, a tak nezbylo moudrým zástupcům než vydat usnesení, které zavazovalo všechny občany k tomu, aby o svou bezpečnost dbali sami. Každý nechť se o sebe a o svou bezpečnost stará sám. Opět se mezi nimi rozhostilo uspokojení a mnuli si ruce, jak šalamounsky hrozivou situaci vyřešili.

Dalšímu rozvoji střelecké zábavy nestálo nic v cestě. Jen bylo potřeba zajistit, aby byl dostatek zbraní a aby se nemusely za drahé peníze dovážet ze zahraničí. I rozhodla rada moudrých zástupců, že se za městem postaví obrovská továrna na střelné zbraně. Obyvatelé městečka se zprvu zaradovali. Domnívali se totiž, že se pro novou továrnu využijí neúrodné a střelbou již zdevastované plochy a že vlastní výroba zbraní bude probíhat v prostorách a budovách, odkud střelci svou činností již vypudili původní obyvatele. Ale ouha! Jejich radost netrvala dlouho. Investor si pro stavbu své továrny vymínil zrovna jako naschvál místo, které městečko proslavilo v širokém okolí, ba i v zahraničí: Bylo rozhodnuto, že továrna bude stát na nejkvalitnější zemědělské půdě v širokém okolí - v místech, kde desítky generací předků nynějších obyvatel městečka pěstovaly vyhlášené zelí, které se prodávalo po celé zemi a vyváželo se i do zahraničí.

Marně se obyvatelé městečka bouřili, poukazujíce na to, že zbraní se nikdo nenají, a že až poklesne poptávka po střelných zbraních, bude nejen obtížné se vrátit k původní zemědělské výrobě, nýbrž bude i zcela vyloučeno, aby si tyto produkty vydobyly původní a nyní již ohroženou pověst. Jejich rozhořčení a smutek nerozptýlila ani zpráva, že podobný tragický osud stihl stejně kvalitní zemědělskou půdu i u jiného a daleko většího města v jiné části země.

Střelecké šílení pak už zcela ovládlo život nejen ve městě, ale i v jeho širokém okolí, vlastně v celé zemi. Velká část obyvatel začala pracovat pro střelecký průmysl a přestala se věnovat svým původním povoláním. Celé rozsáhlé oblasti - a vlastně celá země se stala na tomto průmyslovém odvětví zcela závislou a hlavně nesmírně citlivou na výkyvy poptávky po střelných zbraních. Střelecký průmysl vytváří dnes již téměř dvacet procent celkové průmyslové produkce země a zaměstnává šest procent lidí pracujících v průmyslu. Bez průmyslu živícího střelecké aktivity by ekonomika země dnes zcela jistě zbankrotovala.

Je vůbec ještě cesta zpět? Co byste obyvatelům městečka poradili?