NaKole.cz

Motoristé a komunisté - nadsázka?

Za ten půlrok, co jsem se zúčastňoval zdejších diskusí (prosinec 2006 až červen 2007), jsem se zde setkával jak s pochopením a podporou, tak i s nenávistnými reakcemi na mé názory, myšlenky, postřehy a úvahy. Ze strany mých názorových odpůrců jsem se nejednou stal terčem nevybíravých útoků. Velmi často jsem byl kvůli svým vyhraněným antimotoristickým názorům (dost nelogicky) označován za bolševika či komunistu. Ani jedním z nich se samozřejmě necítím být, ale přivedlo mě to na myšlenku, že bych motorismus a komunismus mohl porovnat. Například z hlediska počtu jejich obětí.

Motoristou ani komunistou se člověk nerodí. Musí se jím stát během svého života. K tomu, aby se člověk stal motoristou či komunistou, je třeba určitého rozhodnutí. Pro takové rozhodnutí musí mít člověk nějaké pohnutky. Ponechme stranou, že komunisty se (zvláště zpočátku) hodně lidí stávalo hlavně z přesvědčení, že se budou zasazovat o dobrou věc. Přiznejme si ale, že v obou případech byl (a u motoristů dosud je) základní pohnutkou příslib výhod, které takové rozhodnutí dotyčnému přinese:

Těm, kdo se dali ke komunistům, přinášelo po roce 1948 členství ve straně mnoho výhod na úkor zbytku občanů, kteří do strany nevstoupili. Velká část z nich těží z těchto výhod dodnes i po změně režimu, jen v poněkud jiných barvách a pod záštitou jiné ideologie, kterou dokázali pružně vyměnit.

Těm, kdo se dali k motoristům, přinášelo (zvláště v počátcích motorismu) soukromé vlastnictví a používání automobilu dosud nevídané výhody oproti těm, kdo si auto koupit nemohli. Jediné, co motorizovaní spoluobčané přinášeli ostatním, bylo jejich stoupající fyzické ohrožení a zamořování vzduchu k dýchání.

Hlavní pohnutkou k tomu, aby se jednotlivec stal členem kterékoli z těchto dvou komunit, bylo tedy získat určitou výhodu na úkor ostatních. To je moment, který obě komunity spojuje. Zároveň zde ale také vidím první výrazný rozdíl mezi nimi:

Motorové vozidlo si postupem času mohli pořídit prakticky všichni, takže nastala situace, kdy v důsledku hustoty automobilového provozu (zvláště ve městech) výhody vlastnictví auta de facto vymizely, co však zůstalo, jsou negativní dopady jak na bezpečnost (ostatních) lidí, tak i na životní prostředí, jehož citelné zhoršování sdílíme všichni bez rozdílu, tedy bez ohledu na příslušnost či nepříslušnost ke komunitě motoristů.

V případě komunismu tento jev nenastal, protože (naštěstí) nedošlo k situaci, kdy by se komunisty mohli stát úplně všichni, neboť by zde pak nezbyl nikdo, na čí úkor by komunisté své výhody realizovali. Jeden z rozdílů mezi oběma komunitami je tedy ten, že členská základna komunistické strany nikdy nenabyla natolik obludných rozměrů, aby komunisté v důsledku toho pozbyli svých výhod. Naopak – velká část z nich je realizovala až po změně poměrů.

Srovnejme obě komunity ještě z hlediska počtu jejich obětí:

Necelých 42 let vlády komunistů bylo (v celém Československu) z politických důvodů popraveno 234 osob. Při zatýkání a ozbrojených střetech zahynulo zhruba 60 osob. Ve věznicích a na bezprostřední následky věznění zemřelo asi 2000 osob. A při pokusu o nelegální přechod hranic zahynulo nebo bylo zastřeleno 350 až 400 osob. Komunistické běsnění tedy stálo život zhruba 2700 osob. V přepočtu na celou dobu vlády komunistů se jedná o 64 osob ročně.

Je to vskutku děsivé číslo, proto mě označení "bolševik" či "komunista" uráží. A to nejen proto, že jsem do KSČ nikdy nevstoupil. Neberu si to ale zas tak osobně, protože na druhou stranu zdaleka ne každý, kdo vstoupil do KSČ a pracoval pro ni, se přímo podílel na výše popsaných hrůzách.

A nyní k motoristům: Za posledních 17 let v důsledku motorismu zahynulo jen v ČR 24.343 osob. Tedy v průměru 1432 zmařených životů ročně. Bude to znít možná kacířsky, ale motorismus dnes zabíjí více než dvacetkrát efektivněji, než tak během svého panování činil komunistický režim. Proto by mě daleko víc než označení za komunistu či bolševika vlastně mělo urazit označení za motoristu.

Předpokládám, že si mnozí řeknou, že zde srovnávám nesrovnatelné, ale pomyslel někdo na to, že těm obětem je opravdu jedno, jestli zahynuli rukou krutého komunistického režimu nebo v důsledku mnohonásobně krutějšího motorismu? Navíc v důsledku motoristického šílení umírají i děti. Nepředpokládám, že by mezi obětmi komunistického režimu bylo takové procento dětí jako mezi obětmi motorismu.

Někteří si možná řeknou, že všichni motoristé přece nejsou stejní a neohrožují své okolí stejnou měrou. Totéž je ale možné říci i o komunistech. Ani oni nebyli všichni stejní a zdaleka ne všichni se aktivně podíleli na zvěrstvech tehdejšího režimu.

Shrnu-li výše uvedené poznatky a úvahy, docházím k názoru, že jak komunismus, tak i motorismus je vysoce organizovaný teror vůči části obyvatelstva. Jeho hnacím motorem (jak příznačné!) je snaha o soukromé výhody na úkor zbytku obyvatelstva. Společným průvodním jevem je i skutečnost, že se tento teror se často obrací i proti těm, kdo ho pomáhají vytvářet a držet při životě: Stejně jako nezanedbatelná část obětí komunismu byli sami komunisté, tak i velkou část obětí motorismu tvoří sami motoristé.

Možná leckomu připadne, že slovo "teror" je v souvislosti s motorismem poněkud přemrštěné. Já si to nemyslím. Jedním ze základních znaků teroru je anonymita jeho obětí. Ví snad někdo dnes, kteří čtyři lidé zítra zahynou na českých silnicích?

A jak souvisí toto srovnání s cyklistikou? Spíše symbolicky: Zříci se auta a realizovat své přepravní potřeby výlučně na jízdním kole je zvláště v Praze plně srovnatelné s aktivním odporem proti někdejšímu komunistickému režimu. V pražských podmínkách je totiž cyklista dnes (fyzicky) ohrožen podstatně víc než člověk, který v období "reálného socialismu" například veřejně odmítl vstoupit do komunistické strany.